GDC - kapitola 59 (1)

Kapitola 59 – Jedy (4)

Wei WuXian cítil, jak mu přeskočilo srdce. 'Viděl nás? Utečeme teď? Nebo nás neviděl?'

Najednou se za zdí ozval tenký plačtivý hlas. Za zvuků kroků promluvil vlídný mužský hlas: „Neplač. Tvář máš celou uslzenou.”

Jiang Cheng a Wei WuXian tento hlas znali— byl to Wen Chao!

Brzy nato Wang LingJiao potáhla. „To už mě nebudeš mít rád, když mám tvář celou uslzenou?”

Wen Chao: „Co to říkáš? Budu tě mít rád bez ohledu na to, jak vypadáš.”

Wang LingJiao s emocemi promluvila: „Vážně jsem tak, tak vyděšená... Dneska jsem vážně... vážně jsem skoro věřila, že mě ta mrcha zabije a že už tě nikdy znovu neuvidím... Mladý pane Wene... já...”

Zdálo se, že ji Wen Chao objal a utěšoval ji: „Přestaň mluvit, JiaoJiao. Už je to dobré. Je dobře, že tě Wen ZhuLiu ochránil.”

Wang LingJiao si stěžovala: „Ty se o něm pořád zmiňuješ?! Toho Wen ZhuLiua nenávidím. Kdyby dneska nedorazil tak pozdě, nemusela bych vůbec trpět. Ještě teď mě tvář tak, tak moc bolí...”

Jasně to byla ona, kdo Wen ZhuLiuovi předtím rozkázal, aby jí nechodil na oči, a způsobil si tak výprask. Ale teď celou tu záležitost obrátila vzhůru nohama. Wen Chao s láskou poslouchal, jak si takhle žalostně stěžovala.

„Nebude to bolet. Na, pohladím ti to... Nelíbí se ti, jak byl pomalý, ale nesmíš pokoušet jeho limit. Má vážně vysokou úroveň kultivace. Můj otec mnohokrát řekl, že je to vzácný talent. Pořád doufám, že ho budu moct dalších pár let využívat.”

Wang LingJiao to pořád nepřesvědčilo. „A co... A co, že je talent? Vůdce sekty Wen má pod sebou tolik známých kultivátorů, tolik talentů, přinejmenším tisíc. Co by se mohlo stát, pokud zmizí?”

Naznačovala Wen Chaovi, aby Wen ZhuLiua potrestal, aby se ona cítila lépe. Wen Chao se uchechtl. Navzdory tomu, jak si Wang LingJiao vážil, nemiloval ji tak moc, aby kvůli ní potrestal svého osobního strážce. Wen ZhuLiu přece jenom zabránil mnoha pokusům o jeho vraždu. A ani moc nemluvil. S takovou málomluvnou povahou jeho otce rozhodně nezradí, což znamenalo, že rozhodně nezradí jeho. Silný, a přesto loajální strážce jako on byl vskutku vzácnost.

Když Wang LingJiao viděla, že ho to zdánlivě moc netrápilo, dodala: „Podívej se na něj. Jasně je to jen pouhý podřízený pod tvým velením, a přesto je tak arogantní. Tehdy jsem chtěla tu mrchu Yu plesknout do tváře a on mě ani nenechal. Už je mrtvá— je to jenom mrtvola! Dívá se na mě spatra, takže to znamená, že se také dívá spatra na tebe, ne?”

Jiang Cheng se nedokázal řádně tisknout ke zdi, a tak sklouzl dolů. Wei WuXian ho rychle popadl za límec.

Oba dva měli slzy v očích. Slzy se jim koulely po tvářích, kapaly jim na hřbety rukou a nakonec na zem.

Wei WuXian si vzpomněl, že když dneska ráno Jiang FengMian odešel, pohádal se s paní Yu. Poslední slova, co si řekli, nebylo nic pěkného, ani vlídného. Přemýšlel, jestli se na sebe ještě naposledy podívali, jestli měl Jiang FengMian šanci říct paní Yu ještě jednu větu.

Wen Chaa to nezajímalo. „Takovou má prostě povahu, je celkem divný. Bylo to něco ohledně 'smrt je lepší než pokoření'. To on ji zabil, takže jaký má smysl mluvit o něčem takovém?”

Wang LingJiao souhlasila: „Správně. Takové pokrytectví!”

Wen Chao rád poslouchal, jak s ním souhlasila. Zasmál se.

Wang LingJiao se škodolibě usmívala. „Ta mrcha Yu, říkala si o to. Tehdy svému muži pohrozila mocí své sekty, aby se za ni provdal. A nakonec? Jaký měl jejich sňatek smysl? Pořád ji nemá rád. Přes deset let byla opuštěnou manželkou a každý se jí za zády posmíval. Ale i tak nevěděla, jak se držet zpátky, a dál byla arogantní. Jak to nakonec dopadlo, byla opravdu karma.”

Wen Chao: „Vážně? Nevypadá špatně. Proč ji Jiang FengMian neměl rád?”

Co on věděl, pokud byla žena pěkná, nebyl žádný důvod, aby ji muž neměl rád. Odvrhnout by se měly buď ženy, co vypadaly průměrně, nebo ženy, co mu nedovolily se s nimi vyspat.

Wang LingJiao odpověděla: „Když o tom tak přemýšlíš, je to vážně očividné. Jízlivá Yu je tak agresivní. Jasně je to žena, a přitom neustále máchala svým bičem a ostatní fackovala. Vůbec nemá žádné vychování. Jiang FengMian musel nést takové břímě i poté, co se s ní oženil. Je to ten nejnešťastnější muž na světě.”

Wen Chao: „Správně! Všechny ženy by měly být jako moje JiaoJiao, poslušné a vlídné, aby se nestaraly o nikoho jiného než mě.”

Wang LingJiao se zachichotala. Jak Wei WuXian slyšel tak nesnesitelně sprostá slova, cítil se jak bezútěšně, tak rozzuřeně. Celé tělo se mu chvělo. Bál se, že Jiang Cheng vybuchne, ale možná kvůli nesmírnému žalu byl tak nehybný, že se zdálo, že omdlel.

Wang LingJiao potichu promluvila: „Samozřejmě že se nestarám o nikoho jiného než tebe... O koho jiného bych se mohla starat?”

Najednou se do toho vmísil další hlas: „Mladý pane Wene! Už jsme prohledali všechny domy. Spočítali jsme přes dva tisíce čtyři sta pokladů. Momentálně je kategorizujeme.”

To patřilo Lotosovému Molu, to patřilo sektě Jiang!

Wen Chao se zasmál: „Dobrá práce, dobrá práce! V takové době bychom měli udělat velkolepou oslavu. Proč si tu dneska neuspořádáme banket? Všechno co nejlépe využijte!”

Wang LingJiao promluvila něžným hláskem: „Mladý pane Wene, blahopřeju k přestěhování na Lotosové Molo.”

Wen Chao: „Jaké Lotosové Molo? To jméno změň. Strhněte všechny dveře s vyrytým devítilistým lotosem a nahraďte je slunečním erbem sekty Wen z Qishanu! JiaoJiao, pojď mi zatančit na svou nejlepší skladbu!”

Wei WuXian a Jiang Cheng už to nedokázali dál poslouchat. Seskočili ze zdi zpět na zem. Vrávoravě se potáceli z Lotosového Mola. I když dlouho běželi, ten smích davu na cvičišti to stejně nedokázalo vymazat. Nad Lotosovým Molem vesele zpíval koketní ženský hlas. Znovu a znovu se jim zarýval do uší a srdce jako čepel namočená do jedu.

Běželi skoro dva kilometry, než se Jiang Cheng najednou zastavil.

Wei WuXian se také zastavil. Jak se Jiang Cheng otočil, Wei WuXian ho popadl. „Jiang Chengu, co to děláš?! Nevracej se tam!”

Jiang Cheng ze sebe okamžitě setřásl jeho ruku. „Nevracej se tam?! To myslíš vážně? To mi říkáš, abych se tam nevracel? Těla mých rodičů jsou stále na Lotosovém Molu— mohl bych je tam jen tak nechat? Kam bych mohl jít, když se tam nevrátím?!”

Wei WuXian zesílil svůj stisk. „Co zmůžeš, pokud se teď vrátíš? Zabili dokonce strýčka Jianga a paní Yu. Čeká tam na tebe jenom smrt!”

Jiang Cheng zakřičel: „Tak to bude smrt! Pokud se děsíš smrti, ztrať se— nestůj mi v cestě!”

Wei WuXian se po něm vrhl. „Na pomstu není nikdy pozdě. Musíme ta těla získat, ale ne teď!”

Jiang Cheng uskočil stranou, než zaútočil: „A kdy znamená ne teď? Už tě mám dost— hned se ztrať!”

Wei WuXian zakřičel: „Strýček Jiang a paní Yu mi řekli, abych se o tebe postaral, abych tě opatroval!”

„Zmlkni!” Jiang Cheng do něj prudce strčil. Řval: „Proč?!”

Wei WuXian spadl do křoví. Jiang Cheng se na něj vrhl. Popadl ho za límec a zatřásl jím. „Proč?! Proč?! Prostě proč?! Jsi šťastný?! Jsi spokojený?!”

Stiskl Wei WuXianovi krk, oči měl podlité krví. „Proč jsi zachránil Lan WangJiho?!”

Pod tíhou žalu a zuřivosti přišel Jiang Cheng o rozum. Vůbec nedokázal ovládat sílu, co použil. Wei WuXian ho zatahal za zápěstí. „Jiang Chengu...”

Jiang Cheng ho držel na zemi a dál řval: „Proč jsi zachránil Lan WangJiho?! Proč jsi musel promluvit?! Kolikrát jsem ti řekl, abys nerozdmýchával potíže! Abys neudeřil! To si vážně tak moc chceš hrát na hrdinu?! Viděl jsi, co se stalo, když sis hrál na hrdinu?! He?! Teď jsi šťastný?!”

„Lan WangJi a Jin ZiXuan a ostatní můžou prostě zemřít! Prostě je nech umřít! Co má jejich smrt co dělat s námi?! S naší sektou?! Proč se tohle muselo stát?! Proč?!”

„Chcípni! Ať všichni pomřou!!!”

Wei WuXian zrudl v tváři. Zakřičel: „Jiang Chengu!!!”

Ruka kolem jeho krku se najednou uvolnila.

Jiang Cheng na něj zahlížel. Po tvářích se mu koulely slzy. Z hloubi hrdla se mu vydral výkřik umírajícího muže, bolestný vzlyk.

Promluvil navzdory slzám: „...Chci svoje rodiče, svoje rodiče...”

Žádal Wei WuXiana o svého otce a svou matku. A přesto nezáleželo na tom, koho žádal, stejně se mu nevrátí.

Wei WuXian taky brečel. Ti dva seděli zhroucení mezi trsy trávy a sledovali se, jak brečí.

Jiang Cheng v duchu jasně věděl, že i kdyby Wei WuXian tehdy v jeskyni Xuanwua masakru na Hoře soumračné říčky Lan WangJiho nezachránil, sekta Wen by si dřív nebo později našla nějaký důvod, proč přijít. Ale vždycky měl pocit, že kdyby se celá ta věc s Wei WuXianem nestala, možná by to nebylo tak brzy. Možná by existoval nějaký způsob, jak to zvrátit.

Kvůli této myšlence se mu nitro zaplnilo nenávistí a rozhořčením. A jelikož je nedokázal vypustit ven, sekala mu do vnitřností.

Když se den začal projasňovat, Jiang Cheng byl skoro otupený.

Během noci se mu nějak podařilo párkrát usnout. Prvním důvodem bylo, že jak byl příliš unavený a slabý z toho pláče, nemohl si pomoct a vytuhl. Druhým důvodem bylo, že měl stále naději, že to možná byla noční můra. Nemohl se dočkat, až se po trochu toho odpočinku probere a otevře oči a najde se ležet ve svém pokoji na Lotosovém Molu. Jeho otec si bude v hlavní síni otírat meč. Jeho matka bude zase naštvaná a bude si stěžovat a kárat Wei WuXiana, co směšně mrkl. Jeho sestra bude v kuchyni a bude si lámat hlavu s tím, co dneska uvaří. Jeho juniorové budou odmítat řádně se po ránu učit a budou jančit.

Ne se probudit v trsech plevele s hlavou, co se mu měla téměř rozskočit po celé noci chladného větru. A zjistil, že byl stále stočený za pustým malým kopcem.

Jako první se pohnul Wei WuXian.

S rukama na nohách se mu podařilo se zvednout. Promluvil chraplavým hlasem: „Pojďme.”

Jiang Cheng se vůbec nepohnul.

Wei WuXian ho zatahal a zopakoval: „Pojďme.”

Jiang Cheng: „...Jít kam?”

Také měl vyschlé hrdlo.

Wei WuXian odpověděl: „Do sekty Yu z Meishanu. Najít kultivační sestru.”

Jiang Cheng odmávl jeho nataženou ruku. Po pár chvílích se konečně sám posadil a pomalu vstal.

Ti dva vyrazili směrem do Meishanu. Šli pěšky.

Po cestě oba sebrali veškerou energii, co jim zbývala. Kroky měly ztěžklé, jako kdyby s sebou nesli tisíce kil.

Jiang Cheng měl hlavu vždycky skloněnou. Objímal si pravou ruku, tlačil si Zidian k hrudi, kde měl srdce. Pořád dokola osahával jediný pozůstatek rodiny, co mu zbyl. Také se často ohlížel k Lotosovému Molu, zíral na místo, které bývalo jeho domovem a které se teď stalo doupětem démonů. Znovu a znovu, bylo to, jako kdyby se toho nedokázal nabažit, jako kdyby tu poslední jiskřičku naděje nikdy neměl ztratit. Ale také nikdy nedokázal ovládnout slzy ve svých očích.

Prchli ve spěchu, nevzali si s sebou žádné jídlo. Od včerejška až do dneška také vynaložili celkem dost síly. Po půl dne chůze se oběma začala točit hlava. Vyšli z pustých polí do malého městečka. Wei WuXian se podíval po Jiang Chengovi. Když viděl, jak vypadal znaveně a neochotně se pohybovat, promluvil: „Můžeš si sednou. Já půjdu najít něco k jídlu.”

Jiang Cheng ani neodpověděl, ani nepřikývl. Po cestě sem řekl Wei WuXianovi jen pár slov.

Wei WuXian mu mnohokrát řekl, aby nikam nechodil, než konečně odkráčel. Často si do cípů oděvu založil nějaké mince a teď mu to přišlo vhod— přinejmenším měl peníze, za které mohl něco koupit. Jak to tady obešel, koupil nějaké jídlo, zvlášť to sušené, co se dalo jíst po cestě. Ani ne za třicet minut se rychle vrátil na místo, kde se rozdělili.

Ale Jiang Cheng byl pryč.

Wei WuXian měl v rukách pařené bochánky, chlebové suchary a ovoce, cítil, jak mu přeskočilo srdce. Přinutil se uklidnit. I když prohledal sousední ulice, stále Jiang Chenga nenašel. Nakonec začal panikařit. Chopil se ševce stranou a zeptal se: „Pane, seděl tady mladý pán zhruba stejně starý jako já. Viděl jsi, kam šel?”

Švec olízl tlustý konec nitě. „Ten, co byl s tebou?”

Wei WuXian: „Jo!”

Švec: „Zrovna jsem něco dělal, takže jsem to vážně neviděl. Ale neustále byl duchem nepřítomný a zíral na lidi na ulici. A pak když jsem znovu vzhlédl na místo, kde byl, najednou zmizel. Možná odešel.”

Wei WuXian zamumlal: „...Odešel... Odešel...”

Pravděpodobně odešel na Lotosové Molo, aby ukradl těla!

Jako kdyby se Wei WuXian zbláznil, okamžitě sprintoval směrem, kterým přišli.

V rukách držel jídlo, co zrovna koupil, jeho tíha ho zpomalovala. Za chviličku ho nechal za sebou. Ale po chvilce běhu se začal cítit mdle a slabě. A ještě k tomu tak panikařil. Jak se mu podlomila kolena, zhroutil se na zem.

Jak spadl, tvář se mu zabořila do hlíny. V ústech cítil hlínu.

V hrudi se mu vzedmula zdrcující směsice nenávisti a bezmoci. Tvrdě udeřil pěstí do země a zakřičel, než se konečně vyhrabal na nohy. Otočil se a utíkal opačným směrem. Sebral jeden z pařených bochánků, co upustil, otřel si ho o oblečení a na pár kousnutí jej zhltl. Žvýkal, jako kdyby zuby odtrhával maso. Jak polkl, cítil, jak se mu sousto vzpříčilo v hrdle, jak to tupě bolelo. Sebral dalších pár a nacpal si je za klopy. Jeden držel v ruce a za běhu jedl. Doufal, že v půlce Jiang Chenga zastaví.

Ale když měsíc a hvězdy zářily na noční obloze a on dorazil na Lotosové Molo, stejně po cestě Jiang Chenga nezahlédl.

Wei WuXian z dálky zíral na jasně osvětlené Lotosové Molo. S rukama na kolenou bez ustání lapal po dechu. Z hrudi mu hrdlem stoupala chuť krve, byl to ten pocit po dlouhém běhu. S ústy plnými železité chutě cítil, jak se mu zatmělo před očima.

V duchu si pomyslel: 'Proč jsem Jiang Chenga nedohnal? I když jsem se najedl, tohle bylo nejrychleji, jak jsem mohl běžet. Byl mnohem znavenější než já a prochází si něčím horším. Jak mohl běžet rychleji než já? Vážně se vrátil na Lotosové Molo? Ale pokud se nevrátil sem, kam by šel? Šel by do Meishanu sám, beze mě?'

Po chvilce odpočinku se stejně rozhodl jít nejdřív na Lotosové Molo si to potvrdit. Jak kráčel podél zdí, v duchu mu zazněl hlas, jeho modlitba měla blízko k zoufalství: 'Prosím, ať tentokrát na cvičišti nikdo nemluví o Jiang Chengově mrtvole. Nebo jinak, nebo jinak já...'

Nebo jinak co?

Nebo jinak, co by zmohl?

Nezmohl by nic. Byl bezmocný. Lotosové Molo bylo zničeno, Jiang FengMian a paní Yu byli pryč a Jiang Cheng také zmizel. Zůstal jenom on, sám a v rukách neměl ani meč. Nic nevěděl, nic nemohl udělat!

Poprvé zjistil, jak malou moc měl. Před něčím tak velkým jako sekta Wen z Qishanu to bylo to samé, jako kdyby se kudlanka snažila zastavit vůz.

Wei WuXiana tak moc štípalo v očích, že měl co nevidět znovu začít slzet. Zahnul za roh, když k němu najednou kráčel stín oděný v róbách slunce a plamenů.

Wei WuXian toho člověka rychlostí blesku přitiskl k zemi.

Levou rukou mu sevřel obě ruce, zatímco pravou mu ovinul kolem krku. Ztišil hlas a pohrozil tím nejnecitelnějším tónem, který dokázal vyloudit: „Nevydej ani hlásku! Nebo ti hned zlomím vaz!”

Ten člověk, kterého pevně držel u země, si honem pospíšil: „M-mladý pane Weii, to jsem j-já!”

Byl to hlas chlapce. Jak to Wei WuXian zaslechl, jeho první reakcí bylo: 'Možná to je někdo, koho znám, co si oblékl róbu sekty Wen, aby mezi nimi špehoval?'

Ale ten hlas byl naprosto neznámý. Hned tu myšlenku odmítl a jeho sevření zesílilo. „Nepokoušej se o žádné triky!”
--------------------------------------------





~ Během pár dnů/týdnů budu k postavám v seznamu postav přidávat český přepis jmen (podobně jako u LMW). Není to úplně výslovnost, protože některé hlásky prostě v češtině ani nemáme, ale blíží se to tomu. Kdo by chtěl vědět, jak se to řádně vyslovuje, může odposlouchat v anime, anebo si hodit pinyin přepis (tedy Wei WuXian) do GoogleTranslate a zmáčknout si reproduktor s výslovností. Tamější paní Číňanka to velmi ráda x-krát zopakuje ^_^. V textu zůstane pinyin přepis. Už jenom z toho důvodu, že Wei WuXiana dohledáte všude na Googlu, ale Wej Wu-siena by vám našlo sotva pár obrázků (a jenom v případě, že strýčku Googlovi dojde, co myslíte). ~



Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>