GDC - kapitola 58

Kapitola 58 – Jedy (3)

Paní Yu se podívala za sebe. JinZhu a YinZhu to pochopily. Obě vytasily dlouhý meč a obkroužily místnost. Rychlými, nemilosrdnými pohyby během sekund zabily všechny učedníky sekty Wen. Wang LingJiao viděla, že brzy bude na řadě.

Z posledních zbytků sil pohrozila: „Ty... Myslíš si, že mě můžeš umlčet? Myslíš si, že mladý pán Wen neví, že jsem dneska tady? Myslíš si, že tě nechá jít, až se o tomhle dozví?!”

YinZhu se ušklíbla. „Zníš, jako kdyby nás už nechal jít.”

Wang LingJiao: „Mám k mladému pánu Wenovi blízko, jsem mu nejbližší! Pokud si troufnete mi něco udělat, on...”

Paní Yu jí vrazila další políček. Vysmívala se jí: „Udělá co? Usekne nám ruce a nohy? Nebo nám vypálí sídlo? Nebo povede tisíce lidí, aby Lotosové Molo srovnal se zemí? Postaví dozorný úřad?”

JinZhu se k ní přiblížila s mečem v ruce. Wang LingJiao měla oči plné strachu. Kopala nohama a šourala se vzad. Ječela: „Někdo! Pomoc! Wen ZhuLiu! Zachraň mě!”

Výraz paní Yu ztvrdl. S jednou nohou na Wang LingJiaoině zápěstí vytasila meč. Zrovna když měla čepel co nevidět klesnout, najednou se odrazila stranou.

Wei WuXian a Jiang Cheng se otočili. Dveře do síně už byly rozražené dokořán a dovnitř vtrhl vysoký muž. Měl na sobě černý oděv a tvářil se vážně. Byl to Wen Chaoův osobní strážce, kultivátor s velmi vysokou kultivací, Wen ZhuLiu.

Meč paní Yu padl na zem a ona si před tváří držela Zidian. „Ruka tavící jádro?”

Wen ZhuLiův hlas byl chladný. „Fialový pavouk?”

Wang LingJiao měla jednu ruku stále přišlápnutou. Zakoušela takové bolesti, že měla pokroucené rysy v tváři a tvář smáčenou slzami. „Wen ZhuLiu! Wen ZhuLiu! Pomoz mi, hned mi pomoz!”

Paní Yu si odfrkla. „Wen ZhuLiu? Ruko tavící jádro, není tvé původní jméno Zhao ZhuLiu? Tvoje příjmení jasně není Wen, ale chtěl sis ho za každou cenu změnit. Všichni se tam ženou jako králíci. Vážně je příjmení těch wenských psů tak vzácné? Obrátit se proti svým předkům— jak směšné!”

Na Wen ZhuLiua to nemělo vliv, zdánlivě byl lhostejný. „Každý slouží svému vlastnímu pánu.”

Ti dva si jen vyměnili pár slov, a přesto Wang LingJiao začala znovu ječet. Nedokázala to snést. „Wen ZhuLiu! To nevidíš, jak vypadám?! Proč tady tlacháš, místo abys ji hned zabil?! Takhle ti mladý pán Wen řekl, abys mě ochránil?! Dávej si pozor, nebo tě odsoudím!”

Paní Yu nohou zamáčkla její paži. Wang LingJiao začala vzlykat. Naopak Wen ZhuLiu nakrčil čelo. Na rozkaz Wen RuoHana chránil Wen Chaa. Od začátku neměl rád Wen Chaovu povahu. A přesto neexistovaly nejhorší okolnosti, ale jenom horší. Wen Chao mu rozkázal, aby šel ochránit Wang LingJiao. Ta žena nebyla jenom povrchní a namyšlená, ale měla kruté srdce, takže si od něj vysloužila hodně odporu.

Ale bez ohledu na to, jak moc ji neměl rád, nemohl se příčit rozkazům Wen RuoHana a Wen Chaa a zabít ji. Dobré na tom bylo, že i Wang LingJiao ho neměla ráda. Rozkázala, že ji mohl následovat akorát z dálky. Zakázala mu objevit se jí na očích, dokud ho nezavolala, aby ji to nerozčilovalo. A přesto byla v takové situaci jen krůček od toho, aby přišla o život. Pokud by nic neudělal, Wen Chaa by to rozhodně rozzuřilo a nenechal by to jen tak. A pokud by to nenechal jen tak, ani Wen RuoHan by to nenechal být.

Wen ZhuLiu: „S dovolením.”

Zidian vyšlehl. Paní Yu zakřičela: „Jak snobské!”

Wen ZhuLiu zamával svou velkou rukou. Bez starosti se chopil Zidianu!

Když byl Zidian ve své podobě biče, byl pokrytý proudem duchovní energie. Moc té energie mohla být buď silná, nebo slabá, smrtelná nebo nevýznamná. Záleželo na kontrole jeho majitele. Paní Yu v sobě už dávno chovala úmysl zabít, nechtěla jenom zničit všechny wenské psy, ale také si dávala pozor na Wen ZhuLiua. A proto byl proud energie ještě víc než na maximu, když se ho Wen ZhuLiu bez obtíží chopil!

Během let používání Zidian nikdy nenarazil na takového protivníka. Když popadl bič, paní Yu se na nepatrnou chvilku zarazila. Wang LingJiao využila té šance, aby se odplížila. Zpoza klop róby vytáhla válec ohnivého světla a párkrát jím zatřásla. Z válce vystřelilo světlo. Spolu s ostrým hvízdáním vystřelilo z dřevěného okna a vybuchlo na obloze venku. Pak vyštrachala druhý a třetí. Se zacuchanými vlasy mumlala: „Přijďte... přijďte... Pojďte sem... Všichni sem pojďte!”

Wei WuXian navzdory bolesti odstrčil Jiang Chenga. „Zastav ji, aby nevysílala další signály!”

Jiang Cheng pustil Wei WuXiana a vrhl se k Wang LingJiao. A přesto se v tu samou chvíli Wen ZhuLiu blížil k paní Yu. Vypadal, jako že ji co nevidět srazí. Jiang Cheng si pospíšil. „Mami!”

Okamžitě pustil z hlavy Wang LingJiao a vrhl se k nim. Wen ZhuLiu ani neotočil hlavou, jak udeřil. „Ani zdaleka ne!”

Jiang Chenga ten útok zasáhl na rameni. Z úst mu okamžitě vytryskla krev. Wang LingJiao už vypustila všechna signální světla. Ostré hvizdy a jasné jiskry zaplnily celou šedomodrou oblohu.

Když paní Yu viděla, že byl Jiang Cheng zraněný, zařvala. Světlo kolem Zidianu ještě nabylo na intenzitě a téměř zbělalo!

Zidianův náhlý výbuch odvrhl Wen ZhuLiua do zdi. JinZhu a YinZhu od pasu také vytáhly dva dlouhé, prskající biče a začaly bojovat s Wen ZhuLiuem. Ty dvě služebné měly k paní Yu blízko už od mládí. Všechny je učil stejný člověk. Jejich kombinované útoky rozhodně nebyly lehké. Během této příležitosti paní Yu vzala pod paže Jiang Chenga a Wei WuXiana, co se ještě ani jeden nedokázal pohnout, a vyrazila s nimi ze síně.

Paní Yu rozkázala: „Oblečte se a ozbrojte, hned!”

S těma dvěma v rukách spěchala k molu. V loděnici na Lotosovém Molu bylo vždycky uvázáno pár malých loděk, aby je mohli použít učedníci sekty Jiang, když se chtěli potulovat po vodě. Paní Yu je hodila do loďky. Sama do ní také skočila. Vzala Jiang Chenga za ruku a pomohla mu se vzpamatovat. Jiang Cheng akorát vykašlal pár doušků krve. Zranění neměl příliš vážná. Zeptal se: „Mami, co budeme dělat?”

Paní Yu: „Co myslíš tím, co budeme dělat?! To to ještě nevidíš? Přišli sem připravení. Tomu dnešnímu boji se nedalo vyhnout. Brzy přijedou smečky těch wenských psů. Odejděte jako první!”

Wei WuXian: „Tak co kultivační sestra? Ta šla předvčerejšky do Meishanu. Pokud se vrátí...”

Paní Yu zahlížela. „Zavři pusu! Všechno je to kvůli tobě, ty jeden...!”

Wei WuXian mohl akorát zůstat zticha. Paní Yu si sundala prsten Zidian, co nosila na pravé ruce, a nasadila ho Jiang Chengovi na pravý ukazovák.

Jiang Chenga to šokovalo: „...Mami, proč mi dáváš Zidian?”

Paní Yu: „Dala jsem ti ho, tak bude od teď tvůj! Zidian už tě uznal za svého pána.”

Jiang Cheng byl zmatený. „Mami, ty s námi nepůjdeš?”

Paní Yu mu zírala do tváře. Najednou ho objala a několikrát ho políbila do vlasů. S ním v náručí zamumlala: „Hodný chlapec.”

Objala ho tak pevně, že se zdálo, že ho chtěla proměnit na dítě a nacpat si ho zpět do břicha, aby mu nikdo nemohl ublížit, aby je nikdo nemohl násilím rozdělit. Matka ho ještě nikdy takhle neobjala, o to méně aby jej políbila. Hlavu měl zabořenou do její hrudi, ale oči měl doširoka rozevřené. Nevěděl, co by měl dělat.

Paní Yu jednou rukou držela jeho a druhou popadla Wei WuXiana za límec, jako kdyby ho chtěla uškrtit. Promluvila skrz zaťaté zuby: „...Ty jeden zatracený malý skrčku! Nenávidím tě! Nenávidím tě víc než cokoli jiného! Podívej se, čím si naše sekta kvůli tobě prochází!”

Wei WuXian přerývaně dýchal. Nic neřekl. Tentokrát vážně nepolykal slova a ani neměl žádné nevyřčené komentáře. Vážně nemohl nic říct.

Jiang Cheng si pospíšil se slovy: „Mami, ty nepůjdeš s námi???”

Paní Yu ho hned pustila. Strčila ho do Wei WuXiana.

Skočila na molo. Loďka se v říční vodě houpala ze strany na stranu. Jiang Cheng to konečně pochopil. JinZhu, YinZhu, všichni učedníci a všechny poklady, co si sekta Jiang z Yunmengu předávala z generace na generaci, byli stále na Lotosovém Molu. Nebyli schopní je všechny během chvilky evakuovat. Po tomto dojde k ponuré bitvě. Paní Yu jako paní Lotosového Mola nemohla prchnout, a přesto se bála o své dítě. Možná to bylo sobecké, ale akorát mohla ty dva nechat uniknout jako první.

Jiang Cheng věděl, že poté, co se rozloučí, budou v nezměrném nebezpečí, byl více než vyděšený. Vstal a také se pokoušel odejít z loďky, ale ze Zidianu najednou vystřelily proudy energie. Provaz z blesků ty dva pevně přivázal k loďce. Vůbec se nemohli pohnout.

Jiang Cheng zakřičel: „Mami, co to děláš?!”

Paní Yu: „Nepovykuj tak. Až budeš někde v bezpečí, uvolní se to. Pokud na tebe po cestě někdo zaútočí, také tě to ochrání. Nevracej se. Jdi rovnou do Meishanu a najdi svou sestru!”

Když skončila, otočila se na Wei WuXiana a namířila na něj prstem. „Wei Yingu! Poslouchej mě! Ochraň Jiang Chenga, ochraň ho, i kdybys musel zemřít, rozumíš?!”

Wei WuXian: „Paní Yu!”

Paní Yu zuřila: „Slyšel jsi mě?! Nemluv nesmysly, jenom jsem se tě ptala— slyšel jsi mě?!”

Wei WuXian se nedokázal dostat ze Zidianu. Mohl akorát přikývnout hlavou.

Jiang Cheng zakřičel: „Mami, otec se ještě nevrátil. Pokud se něco stane, nemůžeme to nejdřív zvládnout spolu?!”

Když paní Yu slyšela, jak zmínil Jiang FengMiana, na zlomek vteřiny jako by jí zrudly oči.

Okamžitě hlasitě zaklela: „A co že se ještě nevrátil? To bez něj nic nezvládnu?!”

Poté mečem přesekla provaz, co loďku kotvil, a silně do ní ze strany kopla. Proud vody byl rychlý a vítr silný. Po tom kopnutí loďka okamžitě odplula o několik metrů. Po pár otočkách plula rychle, a přesto stabilně do středu řeky.

Jiang Cheng naříkal: „Mami!”

Křičel mnohokrát. Ale paní Yu a Lotosové Molo bylo dál a dál, menší a menší. Když byla loďka daleko, paní Yu se s mečem v ruce a zábleskem svých fialových rób vydala k branám Lotosového Mola.

Ti dva zápolili, jak jen mohli. Zidian se jim téměř zařízl do masa, a přesto stále vytrval.

Jiang Chengovi se z hrdla vydral šílený řev, zatímco dál zápolil: „Proč se to neuvolní?! Proč se to neuvolní?! Uvolni se! Uvolni se!”

Wei WuXian zrovna dostal více než deset ran Zidianem. Tělo ho stále bolelo. Věděl, že se z toho nebudou moct dostat a že veškeré jejich úsilí přijde vniveč. Vzpomněl si, že Jiang Cheng byl stále zraněný, a tak navzdory bolesti promluvil: „Jiang Chengu, nejdřív se uklidni. Není jisté, že proti Ruce tavící jádro prohraje. Copak tehdy Wen ZhuLiua nezadržela?”

Jiang Cheng zařval: „Jak chceš, abych se uklidnil?! Jak se můžu uklidnit?! I kdyby Wen ZhuLiua zabili, ta ohavná ženská už vyslala signály. Co když je wenští psi spatřili a vedou své lidi, aby naši sektu oblehli?!”

I Wei WuXian věděl, že neměli jak se uklidnit. Ale jeden z nich musel zachovat chladnou hlavu. Zrovna když chtěl pokračovat, oči se mu najednou rozzářili. Zakřičel: „Strýček Jiang! Vrací se strýček Jiang!”

Jak řekl, přes řeku k nim jela větší loď.

Na přídi stál Jiang FengMian. Kolem stálo také zhruba tucet učedníků. Upřeně se díval směrem k Lotosovému Molu, róby se mu vzdouvaly ve větru.

Jiang Cheng zakřičel: „Otče! Otče!”

Jiang FengMian je také spatřil. Vypadal tak nějak překvapeně. Jeden učedník zakormidloval veslem a loď se k nim přiblížila. Jiang FengMian stále nevěděl, co se stalo, a tak uvažoval: „A-Chengu? A-Yingu? Co se vám přihodilo?”

Chlapci z Lotosového Mola často hráli podivné hry. Dokonce ani ležet ve vodě s tvářemi pokrytými krví a předstírat, že jsou plovoucí mrtvoly, nebylo nic divného. A tak se Jiang FengMian nemohl okamžitě rozhodnout, jestli hráli nějakou novou hru nebo ne. Nedošla mu vážnost okolností.

Ale Jiang Cheng byl tak šťastný, že se málem rozbrečel. Honem to vysvětlil: „Otče, otče, rozvaž nás!”

Jiang FengMian: „Tohle je Zidian tvé matky. Zidian své pány zná. Nemyslím si, že mě nechá...”

Jak mluvil, dotkl se rukou Zidianu. Ale jakmile se jej dotkl, Zidian se poslušně stáhl. Okamžitě se proměnil na prsten a ovinul se mu kolem jednoho z prstů.

Jiang FengMian okamžitě ztuhl.

Zidian byl nejlepší zbraní Yu ZiYuan. Její úmysl byl nejdůležitějším rozkazem Zidiana. Zidian dokázal rozpoznat několik pánů, ale měli své pořadí. Paní Yu byla nepochybně první pán Zidianu. Jejím rozkazem bylo svázat Jiang Chenga, dokud nebude v bezpečí, což byl důvod, proč se Jiang Cheng nemohl vykroutit z jeho sevření, i když byl také jeho pán.

Nikdo nevěděl kdy, ale Jiang FengMian byl uznán jako druhý pán Zidianu. V jeho přítomnosti Zidian usoudil, že byli v bezpečí, a tak se uvolnil.

Ale paní Yu nikdy neřekla, že nechala Zidiana uznat za svého pána i Jiang FengMiana.

Jiang Cheng a Wei WuXian byli konečně volní. Zhroutili se vedle sebe.

Jiang FengMian se zeptal: „Co se děje? Proč by vás Zidian svázal k sobě a k lodi?”

Jiang Cheng se k němu tiskl, jako kdyby spatřil něco, co by je mohlo zachránit. „Dneska do naší sekty přišli lidé ze sekty Wen. Mamka se s nimi pohádala a začala bojovat s Rukou tavící jádro! Mamka je možná v nevýhodě. Později možná přijdou další nepřátelé. Otče, pojďme zpět a pomozme jí! Pojďme!”

Jak to učedníci zaslechli, všechny je to šokovalo.

Jiang FengMian se zeptal: „Ruka tavící jádro?!”

Jiang Cheng: „Ano, otče! My...”

Než mohl domluvit, zablýsklo se fialové světlo a Jiang Cheng a Wei WuXian byli znovu svázaní. V pozici, v jaké byli, se zhroutili do menší loďky. Jiang Cheng měl tvář tumpachovou: „...Otče?!”

Jiang FengMian: „Půjdu zpět. Vy dva odejděte. Nijak se neotáčejte. Nevracejte se na Lotosové Molo. Až se dostanete na břeh, snažte se co nejrychleji dostat do Meishanu a najděte svou sestru a babičku.”

Wei WuXian: „Strýčku Jiangu!!!”

Jak z Jiang Chenga vyprchal šok, zuřivě kopl do strany loďky. Loďka se neustále třásla. „Otče, pusť mě! Pust mě!”

Jiang FengMian: „Půjdu zpět najít Třetí dámu Yu.”

Jiang Cheng na něj zahlížel. „Můžeme se vrátit a najít ji spolu, ne?!”

Jiang FengMian mu zíral do očí. Najednou se k němu natáhl. Ve vzduchu se zarazil a pak se nakonec pomalu dotkl Jiang Chengovy hlavy. „A-Chengu, opatruj se.”

Wei WuXian: „Strýčku Jiangu, pokud se ti něco stane, nebude na to dbát.”

Jiang FengMian k němu otočil zrak: „A-Yingu, ohledně A-Chenga... musíš na něj dohlédnout.”

Vrátil se do velké lodě. Ty dvě lodě se o sebe otřely, než se rozdělily a pluly dál a dál od sebe.

Jiang Cheng zoufale zakřičel: „Tati!!!”

Loďka plynula po proudu.

Nevěděli, jak dlouhá doba uplynula, než se Zidian uvolnil. Stal se z něj stříbrný prsten ovinutý kolem Jiang Chengova prstu.

Ti dva křičeli celou plavbu. Už byli ochraptělí. Když je Zidian pustil, nic neřekli a začali se plavit zpět. Neměli vesla, a tak pádlovali rukama proti proudu řeky.

Paní Yu řekla, že ty rány bičem, co utržil, se nezahojí ani za měsíc. Ale zrovna teď měl Wei WuXian pocit, že i když ho ta zbičovaná místa stále trochu pálila a štípala, nijak moc to nemělo vliv na jeho schopnosti. S odhodláním člověka na prahu smrti ti dva pádlovali, jako kdyby na tom závisel jejich život. Za dvě hodiny se jen o síle vlastních rukou konečně vrátili na Lotosové Molo.

Už bylo pozdě v noci.

Brány Lotosového Mola byly pevně zavřené. Venku jasně zářila světla. Po křišťálově čisté vodě plynuly střípky měsíčního světla. V loděnici v tichosti plynuly tucty velkých luceren ve tvaru devítilistých lotosů.

Všechno bylo stejné jako předtím. A přesto to bylo právě tím, jak to všechno bylo stejné, že jim to soužilo srdce.

Zastavili se, když dorazili doprostřed jezera. Jak byli přichystaní ve vodě, cítili, jak jim nahlas bušila srdce. Ani jeden se neodvažoval přiblížit k loděnici a vrhnout se na břeh, aby se podívali, co přesně se uvnitř dělo.

Jiang Chengovi se v očích sbíraly slzy. Paže i nohy se mu chvěly.

Za chvilku promluvil Wei WuXian: „...Zrovna teď nechoďme branami.”

Jiang Chengovi se nějak podařilo přikývnout. Ti dva beze zvuku pádlovali s loďkou na druhou stranu jezera. Tam rostla stará vrba. Kořeny měla zanořené do hlíny na břehu, ale její široký kmen rostl stranou podél hladiny jezera. Větve jí dosahovaly do vody. V minulosti chlapci z Lotosového Mola často kráčeli po kmeni až na samý vršek stromu a tam si sedli a rybařili.

Když ti dva ukotvili loďku za větvemi vrby, ve stínu větví a temnotě oblohy vyšli na břeh. Wei WuXian byl vždycky zvyklý skákat přes zdi. Zatahal Jiang Chenga a zašeptal: „Tudy.”

Jiang Cheng byl v šoku a zároveň vyděšený. Zatímco za Wei WuXianem kráčel podél zdi, neměl téměř žádný smysl pro orientaci. Po chvilce chůze se skryli a kradmo vyšplhali na jednu zeď. Vršek zdi lemovala řada zvířecích hlav, takže bylo celkem snadné nakouknout dovnitř. Dříve to vždycky byli lidé zvnějšku, co na ně nakukovali. A teď tu nakukovali oni.

Wei WuXian zvedl hlavu a podíval se dovnitř. Okamžitě poklesl na duchu.

Na cvičišti Lotosového Mola stály řady a řady lidí.

Všichni měli na sobě róby s planoucím sluncem. Vzorek plamenů na jejich límcích, klopách a rukávech byl tak šarlatový, že z toho bolely oči. Bylo to krvavější než krev.

Kromě lidí, co stáli, tam lidé také leželi. Všechny lidi, co se zhroutili na zem, přesunuli do severozápadního rohu cvičiště a naházeli je na hromadu bez ladu a skladu. Jeden člověk k nim stál otočený zády. Hlavu měl skloněnou a zdálo se, že zkoumal lidi ze sekty Jiang. Nevěděli, jestli byli živí nebo mrtví.

Jiang Cheng horlivým pohledem stále pátral po siluetách Yu ZiYuan a Jiang FengMiana. Ale Wei WuXian ucítil, jak se mu oči najednou zalily slzami.

Mezi těmi lidmi viděl mnoho známých postav.

Hrdlo měl vyschlé a svíralo se mu. Měl pocit, jako kdyby mu železná kladiva bušila do spánků, zatímco měl celé tělo studené. Už se neodvažoval myslet na Jiang FengMiana a Yu ZiYuan. Zrovna když se chtěl blíž podívat, jestli ten útlý chlapec, co ležel nahoře, byl jeho nejmladší junior nebo ne, zdálo se, že ten člověk, co stál v severozápadním koutu zády k nim, něco vycítil a otočil se.

Wei WuXian okamžitě sklonil hlavu a sehnul i tu Jiang Chengovu.

Ačkoli se sklonil včas, stejně viděl, jak ten člověk vypadal.

Byl to chlapec ve zhruba stejném věku jako oni. Byl útlé postavy a měl delikátní rysy, ačkoli jeho bledá pleť kontrastovala s hluboce černýma očima. Ačkoli měl na sobě róby se sluncem a plameny, neměl to impozantní chování. Zdál se trochu moc vlídný. Jak se díval na to, jakou hodnost měl podle vzorků slunce na oděvu, pravděpodobně to byl mladý pán ze sekty Wen.
--------------------------------------------






Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>