neděle 29. března 2020

GDC - kapitola 63


Kapitola 63 – Něha (1)


Wei WuXian najednou zamumlal: „...Lan Zhane.”

Natáhl se a chopil se jednoho Lan WangJiho rukávu. Lan WangJi byl vždycky vedle něj. Okamžitě se sehnul a zašeptal: „Jsem tady.”

Wei WuXian se ještě neprobral. Oči měl stále pevně zavřené, a přesto ruku neuvolnil. Zdálo se, že mumlal ze snu. „...Ne... Nehněvej se...”

Zdálo se, že to Lan WangJiho tak nějak překvapilo. Hlas měl něžný. „Nehněvám se.”

Wei WuXian: „...Ach.”

Jak to zaslechl, prsty se mu uvolnily, jako kdyby ho to nakonec ujistilo.

Lan WangJi chvíli seděl vedle Wei WuXiana. Když viděl, že se zase nehýbal, užuž chtěl vstát, ale Wei WuXian se ho chopil druhou rukou. Objal mu paži a odmítal ho pustit. Zakřičel: „Půjdu s tebou, rychle, vezmi mě zpět do své sekty!”

Lan WangJimu se rozšířily oči.

Zdálo se, že se po tom výkřiku Wei WuXian probral. Dlouhé řasy se mu zachvěly a pak pomalu otevřel oči. Když se mu zrak konečně projasnil, najednou si uvědomil, že měl obě ruce ovinuté kolem Lan WangJiho, jako kdyby se držel stébla slámy, jako kdyby se ve vodě tiskl k plovoucímu kusu dřeva.

Okamžitě ho pustil, skoro se chtěl odvalit. Pohnul se tak moc, že ho zabolelo zranění na břiše. Vykřikl „ach” a nakrčil čelo, konečně si vzpomněl, že byl stále zraněný. Mezi těmi hvězdičkami, co se mu proháněly před očima, se mu ve velkém kruhu točilo mnoho tváří... Jin Ling, Jiang Cheng, Jiang YanLi, Jiang FengMian, paní Yu.

Lan WangJi ho přitiskl k posteli. „Zranění na břiše?”

Wei WuXian: „Zranění? To nic, nebolí to...”

Poté, co ho Lan WangJi uložil, nadzvedl mu oděv. Wei WuXian už měl břicho řádně ovázané. Když ty obvazy odvázal, viděl, že se ta rána zahojila. A i značka kletby na noze byla pryč.

Wei WuXian: „Jak dlouho jsem odpočíval?”

Teprve když se Lan WangJi přesvědčil, že jeho zranění bylo vskutku zahojené, ho pustil. „Čtyři dny.”

Jin Ling ho mečem proklál přímo skrz. Ta rána nebyla vůbec povrchní. Když se za čtyři dny zahojila a ani po sobě nenechala jizvu, znamenalo to, že musel použít léčivo vysoké úrovně ze sekty Lan z Gusu. Wei WuXian mu poděkoval a přitom sám sebe shazoval: „Reinkarnoval jsem se, ale tak nějak jsem teď ještě slabší. Nedokázal jsem dál jít ani po jediném bodnutí.”

Lan WangJi vlažně řekl: „Nikdo by nedokázal dál jít po bodnutím do těla.”

Wei WuXian: „To není pravda. Kdybych měl tělo ze svého minulého života, i kdyby mi z těla visela půlka vnitřností, dokázal bych si je nacpat zpět a dál bojovat.”

Když Lan WangJi viděl, že jen co se probudil, zase začal mluvit nesmysly, potřásl hlavou a odvrátil se. Wei WuXian si myslel, že hodlá odejít. Pospíšil si: „Lan Zhane, Lan Zhane! Nechoď. Mluvil jsem nesmysly, je to moje chyba, ale neignoruj mě.”

Lan WangJi: „Dokonce i ty se děsíš toho, že tě ostatní budou ignorovat?”

Wei WuXian: „Ano, ano.”

Už dlouho nezažil, že by měl někoho po boku, když ho zranili a on se probral.

Lan WangJi měl u pasu dva meče. Sundal si Suibian a předal mu ho. „Tvůj meč.”

Když Wei WuXian ten meč viděl, nejdřív váhal. Rychle odpověděl: „Děkuju.”

Chopil se jílce a pomalu ho vytáhl. Na sněhově bílé čepeli se odrážel pár očí. Wei WuXian na ten pár očí chvíli zíral, než Suibian zase zasunul do pochvy. „Vážně se zapečetil?”

Lan WangJi se také chopil jílce Suibianu. Potáhl, ale čepel se ani nehnula. Wei WuXian si povzdechl. Poplácal čepelovou plochu meče. 'Věděl jsem, že se Jin GuangYao neodváží něco vymýšlet jen tak bez základu... Takže se vážně zapečetil. Náhodou jsem narazil na něco úžasného, k čemu dojde jen jednou za deset tisíc let. Teď je po všem. Důkaz je neotřesitelný. Kdokoli ho vytáhl, musel být Wei WuXian, bez výjimek. Nemůžu to popřít, ani kdybych chtěl.'

Rozhlédl se. Byli v čisté místnosti. Světlo bylo tlumené, byla rozžatá jenom papírová lucerna v jednom rohu.

Wei WuXian se zeptal: „Kde to jsme?”

Lan WangJi: „Oblačná Zákoutí.”

Wei WuXian: „Vzal jsi mě zpět do Oblačných Zákoutí? Co když na to přijde tvůj bratr?”

Někdo promluvil: „Už jsem na to přišel.”

Ten člověk vyšel zpoza přepážky. Měl bílý oděv a na čele stužku, tvář měl jako nefrit, i když se tvářil vážně.

Jelikož odpočíval v Oblačných Zákoutích, aniž by ho lidé ze sekty Jin z Lanlingu odvedli, bylo jasné, že Lan XiChen pro ně nebyl žádnou hrozbou. A spolu s tím, že měl hned vedle sebe Lan WangJiho, se Wei WuXian neměl vůbec na pozoru. Najednou si na něco vzpomněl a zeptal se: „Kde je ChiFeng-Zunovo tělo?”

Lan XiChen: „Bratrovo tělo už na vlastní oči vidělo mnoho sekt. Momentálně ho má u sebe HuaiSang. Poslal jsem tam své lidi, kterým můžu důvěřovat, aby na něj také dohlíželi.”

Wei WuXianovi se do určité míry ulevilo. Znovu se zeptal: „A Jin GuangYaova reakce?”

Lan WangJi: „Bezchybná.”

Wei WuXian věděl, že Jin GuangYao své hraní rozhodně zdokonalí. Bylo by v pořádku, kdyby se potvrdilo, že se nemohl zbavit těla.

Ale Lan XiChen pomalu promluvil: „Řekl, že se dostane až k jádru celé této záležitosti a že to všem vysvětlí. WangJi, když je teď mladý pán Wei vzhůru, není na čase, abys mi to také vysvětlil?”

Lan WangJi vstal. „Bratře.”

Lan XiChen si dlouze povzdechl. „WangJi, co chceš, abych ti řekl?”

Lan WangJi: „Bratře, ChiFeng-Zunova hlava je opravdu v rukou Jin GuangYaa.”

Lan XiChen: „Viděl jsi to na vlastní oči?”

Lan WangJi: „On to viděl na vlastní oči.”

Lan XiChen: „Věříš mu?”

Lan WangJi: „Věřím.”

Odpověděl bez váhání. Wei WuXian cítil, jak ho to zahřálo u srdce.

Lan XiChen pokračoval: „A co Jin GuangYao?”

Lan WangJi: „Tomu nevěřím.”

Lan XiChen se uchechtl. „WangJi, tak jak posuzuješ, jestli člověku věřit nebo ne?”

Podíval se na Wei WuXiana. „Ty věříš mladému pánu Weiovi, zatímco já věřím Jin GuangYaovi. To, že má u sebe bratrovu hlavu, ani jeden z nás to neviděl na vlastní oči. Akorát věříme tomu, co řekl někdo jiný. Na základě toho, jak moc o nich víme.”

„Ty si myslíš, že znáš Wei WuXiana, a tak mu věříš; já si myslím, že znám Jin GuangYaa, a tak i já jemu věřím. Ty věříš svému úsudku, takže není i mě dovoleno věřit svému úsudku?”

Wei WuXian se obával, že se bratři kvůli tomu začnou hádat. „Vůdče sekty Lan!”

Nebylo to tak, že by Lan XiChena nedokázal pochopit. Jelikož Jin GuangYaa sledoval z pohledu Nie MingJuea, viděl veškerou jeho protřelost a jeho ambice. Ale pokud Jin GuangYao vždycky Lan XiChenovi ukazoval svůj převlek, Lan XiChen neměl důvod nevěřit svému zapřísáhlému bratru a místo toho věřit jednomu z nejvíce neblaze proslulých lidí.

Lan XiChen přikývl. „Mladý pane Weii, není třeba se bát. Než pravda vyjde najevo, nebudu zaujatý vůči žádné straně a ani neodhalím, kde jsi. Jinak bych WangJimu nedovolil, aby tě vzal do mé hanshi nebo ti ošetřil zranění.”

Wei WuXian: „Vůdče sekty Lan, jsem vděčný, že jsi mi dal tuto příležitost. ChiFeng-Zunova hlava je v Jin GuangYaově tajné komnatě, to není nic než pravda. Nejenom že jsem ji viděl, ale kvůli tomu, že mě ovlivnila energie zášti, jsem viděl i jiné věci. Možná by to mohlo poskytnout nějaké důkazy?”

Lan XIChen v klidu odpověděl: „Mladý pane Weii, možná jsi opravdu něco viděl. Ale nemůžeš dokázat, že jsi ty věci viděl v tajné komnatě v Kapří věži.”

Wei WuXian: „Hm. To je pravda. Tak co takhle něco jiného? Přímou příčinnou ChiFeng-Zunovy smrti byla odchylka v ki, ale vůdče sekty Lan, nemyslíš si, že to načasování bylo až příliš velká náhoda? Že to byl skutek duchu meče, byl možná jeden z důvodů, ale napadlo tě někdy, že v tom mohla být i jiná příčina?”

Lan XiChen: „Co si myslíš, že bylo tou příčinou?”

Wei WuXian: „Skladba jasné mysli.”

Lan XiChen: „Mladý pane Weii, věděl jsi, že tuto Skladbu jasné mysli jsem ho naučil já osobně?”

Wei WuXian: „Takže vůdče sekty Lan, můžeš si prosím poslechnout, jestli je s touto skladbou něco divného?”

Flétnu měl hned vedle postele. Wei WuXian si ji vzal a po pár chvilkách rozmýšlení začal hrát. Když dohrál, promluvil: „Vůdče sekty Lan, tato skladba je opravdu ta, kterou jsi naučil Jin GuangYaa?”

Lan XiChen: „Ano.”

Wei WuXiana to trochu překvapilo, ale zachoval klid. „Jak se ta skladba jmenuje?”

Lan XiChen: „Ta skladba se jmenuje Očista. Je schopná očistit srdce a ustálit mysl.”

Wei WuXian: „Očista. Slyšel jsem o mnoha slavných skladbách kultivačního světa. Proč si nevzpomínám na její jméno nebo melodii?”

Lan WangJi: „Ta skladba je téměř neznámá. Také je obtížná.”

Lan XiChen: „Přesně.”

Wei WuXian: „Jin GuangYao si tuto skladbu vybral sám?”

Lan XiChen: „Ano.”

Wei WuXian: „Vážně je tak těžká? Tak proč si ji Jin GuangYao vybral místo něčeho snazšího?”

Lan XiChen: „Protože jsem mu řekl, že i když je těžké Očistu dokonale zvládnout, její účinky jsou výborné. Ta skladba je vskutku obtížná. Mladý pane Weii, i ty jsi jednu její část zahrál špatně, ne?”

Jak to Wei WuXian zaslechl, cítil, jak dílek zapadl na místo. „Zahrál jsem ji špatně?”

Lan WangJi: „Jedna část byla špatně.”

Wei WuXian se široce usmál. „Ne, ne. Není to tak, že bych se zmýlil. Jin GuangYao se zmýlil! Když na mě zaútočila energie zášti, opravdu ji takhle hrál. Můžu slíbit, že jsem tu skladbu zopakoval bez jediné chyby.”

Zdálo se, že to Lan XiChena překvapilo. „Tak se ji naučil špatně? To... by bylo nemožné.”

Wei WuXian: „To by bylo vskutku nemožné. LianFang-Zun je tak chytrý. A paměť má nezvykle dobrou, jak by si tu melodii mohl špatně pamatovat? Je pravděpodobné, že to bylo naschvál. Zahraju to znovu. Vůdče sekty Lan, HanGuang-June, tentokrát prosím dobře poslouchejte tu část, co jsem 'hrál špatně'.”

Znovu to zahrál. Před koncem druhé části Lan WangJi promluvil: „Přestaň.”

Lan WangJi: „Je to ta část, co zrovna odehrál.”

Wei WuXian oddálil flétnu od rtů. „Vážně to je tato část? Ale mě ta část vůbec nepřijde jiná.”

Lan XiChen: „Opravdu nezní jinak. Ale rozhodně to není část Očisty.”

Kdyby to byla normální chyba, tak dokonale by se neprolnula do ostatních částí původní skladby. Tato melodie musela být naschvál vypilovaná, než ji tam vložili. A tato neznámá melodie, co nebyla součástí Očisty, ale byla do ní vložená, byla s největší pravděpodobností klíčem k Nie MingJueově smrti.

Po chvilce rozmýšlení Lan XiChen promluvil: „Následujte mě.”

Jak vyšli z domu, Wei WuXiana to trochu překvapilo.

Byla to odlehlá malá chaloupka skrytá v jednom koutě Oblačných Zákoutí. Sídlo sekty Lan bylo v horách. A na ní rostlo spoustu borovic. Většina rostlin byly stromy a trávy. Nebylo to tak, že tu nebyly žádné květiny, ale že ty květiny byly z větší části čisté, elegantní druhy jako magnólie, gardénie a bílé chryzantémy a i tak to byl jen vzácný, zdobný letmý pohled. A přesto byla oblast před tímto domem plná fialových hořců. Poupata byla malá, zatímco jejich barva zářivá, získávala si lásku kohokoli, kdo tudy prošel. Zdálo se, že na světle jemně zářily, bylo to nádherné jako sen, jako iluze.

Wei WuXian věděl, že toto místo bylo rozhodně jiné než kde jinde. Ale měl čas akorát na zběžný pohled. Už bylo po deváté. Většina lidí v Oblačných Zákoutích se už dávno odebrala k odpočinku. Bylo nesmírně ticho. Jak je Lan XiChen vedl ke Knihovnickému pavilonu, neminuli jediného člověka.

Oblačná Zákoutí byla kdysi vypálena. Knihovnický pavilon už nebyl ten tehdejší pavilon. Ale když ho znovu postavili, interiér se nijak nelišil od dřívějška. Dokonce před pavilonem zasadili další magnólii. Když ti tři vešli dovnitř, Wei WuXian měl své podezření. „Vůdče sekty Lan, najdeme tu zdroj té melodie?”

Lan XiChen: „Tady ne.”

Přešel k polici knih, sklonil se a převrátil jednu z rohoží na zemi a pak vytáhl dřevěné prkno. „Tady ji najdeme.”

Pod dřevěnou deskou byly tajné dveře.

Lan WangJi: „Místnost zakázaných knih.”

Pod dveřmi bylo schodiště o zhruba padesáti schodech. Ti dva jeden po druhém sestoupili dolů. Co Wei WuXian spatřil, byla široká, suchá podzemní místnosti z kamene. Kroky se tam prázdně rozléhaly. V té místnosti stály řady polic. A na těch policích poskrovnu ležely knihy. Byly zaprášené, jako kdyby jimi nikdo dlouho nelistoval.

Lan XiChen je zavedl k jedné polici. „Toto je sekce se všemi knihami podivných skladeb.”

V místnosti byl stůl a na něm jenom jedna papírová lampa. Lan WangJi vzal z polic štětec na psaní a papír, co se léta nepoužívaly. Po paměti zapsal tři kopie not té melodie. Ti tři se posadilo kolem stolu a dali se do práce. Každý měl na starost pár desítek knih. Porovnávali melodii s notami, co byly zaznamenané v knihách, prohlíželi knihu za knihou, stránku za stránkou, pátrali po částech, co se shodovaly.

Ale uplynuly čtyři hodiny a žádný z nich nenašel notový zápis stejné melodie. To znamenalo, že nenašli její zdroj.

Wei WuXian ty notové zápisy prohlížel tak rychle, jak jen mohl, a v duchu si myslel: 'Možná že ta část skladby není dokonce ani v místnosti zakázaných knih v sektě Lan? Ale to není možné. Pokud ji nenašla ani sekta Lan, nebyla by ani na ostatních místech. Mohlo by to být tak, že Jin GuangYao sám složil tak významnou skladbu? A pokud ano, bude to otrava. Jediný způsob, jak ověřit, jestli je s tou skladbou něco špatně, by bylo někoho přimět tu skladbu celé měsíce poslouchat. Ale i když je Jin GuangYao chytrý, nikdy neměl pevný základ. Nemohl být tak chytrý, aby byl schopen složit...'

Wei WuXian celkem dlouho zíral na ty na těsno napsané znaky. Oči měl trochu znavené. Pořád mu zbývalo pár knih, takže se rozhodl se na ně podívat později. Lan WangJi už skončil se štosem, které měl na starost. V tichosti si vzal knihy, které zbývaly Wei WuXianovi, a dál jimi listoval. Lan XiChen zvedl oči. Zdálo se, že při pohledu na tu scénu se zdržel komentáře.

Najednou Lan WangJi promluvil: „Tato.”

Předal knihu, co měl v rukách. Wei WuXian měl okamžitě víc energie. Svědomitě se podíval na stránky, kde Lan WangJi knihu otevřel, a porovnal je se zápisem v ruce. „Vůbec to není stejné?”

Lan WangJi vstal a sedl si vedle něj, ukázal mu to. „Podívej se na tyto dvě stránky.”

Hlavy měli těsně u sebe a Lan WangJiho hlas měl přímo u ucha, hluboký a magnetický. Wei WuXianovi se mírně zachvěla ruka. Ta kniha skoro spadla. Konečně se ustálil a silou odtrhl pohled od Lan WangJiho dlouhých, bílých prstů. Soustředil se a porovnal ty dva záznamy. „Ach, tyhle dvě stránky.”

Na první pohled se nezdálo, že by na tom notovém zápisu bylo něco divného. Ale lidé, co byli s hudbou obeznámení, by jen při trochu pozorném pohledu dokázali rozpoznat, že se melodie na dřívější stránce nenapojila na tu následující.
--------------------------------------------


~ Hanshi je v doslovném překladu "chladná místnost". ~

~ Magnetický hlas. Nikde jinde jsem se s tímhle spojení nesetkala. Jenom v čínských novelách. V podstatě v každé čínské BL novele má hlavní hrdina magnetický hlas. ~

~ Příště se dozvíme něco o Lan WangJiho dětství. A Lan XiChen poruší spoustu sektovních pravidel. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy


<Předchozí>...<Následující>

6 komentářů:

  1. To je tak sladký... Už aby se dali dohromady, ale na to si určitě ještě počkáme, jak vidim to jejich tempo. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Troška romantiky po depresivních kapitilách. :D Když oni jsou takoví milouši. :D Lan Xichen se musel potutelně usmívat, když ty dva sledoval. :D No jo no, co se vleče neuteče... XD Děkuji za překlad. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Předně nejsem znalá v čínštině a celkově čínských záležitostech, ale není myšlený ten magnetický hlas jako přitažlivý hlas? Z tohohle významu to dává docela smysl, protože Wei WuXian začíná objevovat své city k WangJimu. ♡´・ᴗ・`♡ Samozřejmě se můžu mýlit, ale mě to tak prostě dává smysl a když jsou dva magnety, tak se buď přitahují nebo odpuzují (záleží kterým pólem jsou k sobě otočeny). (❁´◡`❁)

    OdpovědětVymazat
  4. Nejsem znalá v čínštině a čínských záležitostech, ale není význam slova magnetický v tomto ohledu míněn jako přitažlivý? Přece jenom 2 magnety se mohou přitahovat nebo odpuzovat (záleží, kterým pólem jsou k sobě otočeny). V tuhle chvíli už Wei WuXian objevuje svoje city k WangJimu, takže by to dávalo smysl, že si myslí, že má přitažlivý hlas. :D

    OdpovědětVymazat