CV - kapitola 14 (3)

U kulatého jídelního stolu jsem předal seznam předmětů, co mi Isakov rozkázal nekupovat, a řekl mi, abych to místo toho ukázal své mamce. „Tady, mami, mohla bys mi to najít? Nevím, jestli to máš uložené nebo ne.”

„Tak se podíváme.” Moje mamka si vytáhla brýle na čtení a pozorně zírala na malý lístek papíru. „Rukopis se ti od druhé třídy moc nezlepšil, Petchi.”

Jídelní hůlky, kterými jsem si chtěl do pusy strčit kousek husy, se zatřásly. Usmál jsem se od ucha k uchu.

„To je rukopis tohohle chlápka a ne můj.”

Máma zrudla v tváři, usmála se, jak se střetla pohledem s Isakovem, co zareagoval svýma vlastníma usměvavýma očima. Zdálo se, že se moje mamka najednou proměnila na šestnáctiletou dívku. Hu... kdo ví, co by se stalo, kdyby se setkala s tím fešákem během jedné z jeho dobrých nálad...

Moje mamka se rozhodla to trapné napětí rozehnat tím, že nahlas srkala čaj jako skutečná Číňanka.

„Není divu, že mi to přišlo o něco nádhernější než Petchovo ve druhé třídě.”

Mami! Až příliš tomu cizinci straníš, taky se můžu naštvat, víš? „Tady, tohle jsou věci, co potřebuju, ale tenhle otravný chlápek mi to nedovolí koupit.”

„No, už to všechno doma máme, taky mám tátovy rukavice a šálu. Jaký má smysl to kupovat, akorát škoda peněz.” Promluvila, zatímco hůlkami vzala velký kousek grilované husy a položila ho na talíř tomu licoměrnému tělesnému strážci; taky jsem měl na ten kousek spadeno, pche! „Díky, že se staráš o mou uličnickou opici, drahoušku, prostě neví, kdy dospět.”

Isakov se mi podíval do tváře a otravně vyklenul obočí, v ústech vydatně žvýkal ten kousek husího křídla. Zdálo se, že si to užíval plnými doušky. „Je velmi tvrdohlavý, že?”

„Tvrdohlavý jako osel, divoký jako opice, takový je tento můj syn.” Tento nezvaný názor doprovodilo hravé plácnutí Isakova do ramene. Viděl jsem, jak Isakov koutkem oka zíral na ruku mého táty. Kdyby to byla normální situace, tenhle mafiózo by mu už usekl celou paži. „Takže jak jste se vy dva spřátelili? Je vzácnost, aby Petch přivedl domů kamaráda. Zdá se, že se s ním nechce kamarádit nikdo kromě Puna.”

„To já jsem se rozhodl nepřátelit se s ostatními, tati!” dohadoval jsem se vedle něj a šklíbil jsem se. „A P'Pun dneska nemá čas.”

„Vy dva jste v podstatě jako siamská dvojčata, nakonec kvůli tomu budou lidé mít podezření. Ti dnešní lidé jsou také mentálně abnormální a představují si různé nechutné věci.” Táta od mamky přijal šálek čaje, usrkl a pak si hlasitě odříhl. Vážně jsem toho cizince před sebou respektoval, že dokázal zachovat svůj klid. Při té ukázce 'slušného' chování čínské rodiny jako té mé neukázal ani náznak překvapení.

Mamka vyhnala jednoho zaměstnance, aby zavřel podnik, zakřičela na mého drahého bratrance Phaie, aby přišel k večeři, a rozkázala Xiao Yu, aby vydrhla a uklidila kuchyň. Táta chtěl zrovna vyždímat z Isakova detaily, ale začal zvonit telefon.

„Да... Да...”

Isakov se vrátil ke svému původnímu chování tělesného strážce. Táta se honem přesunul a sedl si vedle mě. „Petchi, tvůj kamarád, co dělá za práci?”

Zíral jsem na tátu celý otrávený. „Jak jsem řekl, je to tělesný strážce mafie.”

„Nesmysl, tak proč by s tebou přišel?”

„To proto, že jsem se pohádal s jeho mafiánským šéfem, tati! Už mi budeš věřit?”

„Где...? Silom...? Да… Okay...”

Isakov ukončil hovor, otočil se na mě a bez mrknutí zíral.

„Dvě minuty,” informoval mě Isakov, ale táta jeho slova nezachytil. Měl jsem v úmyslu si liknavě dávat na čas. Tohle byl přece jenom můj dům, nemohl s tím nic dělat...

Moje mamka sešla ze schodů s velkou taškou věcí a tělesný strážce se jí svižně chopil; nemusel jsem ani otevřít pusu a požádat ho o to.

„Petchi, podařilo se mi sehnat všechno, co bylo na seznamu, chceš ještě něco, synku?”

Uch... Bylo ještě něco, co jsem chtěl, a přesto mi byla příliš hanba, abych o to požádal.

Táta ke mně sklopil oči. „Na kolik dní jedeš?”

„Dva měsíce, tati.”

Vypadalo to, že to můj táta pochopil. „A kolik máš peněz?”

„Uch, no... třicet tisíc bahtů a další dvě kreditky.”

Ještě víc se zachmuřil. Nezdálo se, že by byl táta naštvaný, ale také se nezdálo, že by ho to potěšilo. „A tvoje firma, kolik ti platí?”

Začal jsem se zdráhat. Kruci... když jsem tátovi prvně řekl o tomhle výletu, bylo to za předpokladu, že mě moje firma vyslala kvůli práci.

Táta si povzdechl, přešel k pokladně vpředu v podniku a k sejfu. Vybral tři štosy jednotisícových bankovek.

„Teď už jsi dospělý, Petchi,” řekl táta prostě a zapálil si cigaretu. Místnost se zaplnila dýmem.

Zíral jsem na tři paklíky tisícovek na jídelním stole a rozhlédl jsem se po podniku s pocitem hanby... Cítil jsem se tak provinile, že jsem neměl odvahu se podívat rodičům do tváře.




Připomnělo mi to tu konverzaci před tímhle...

„Kam jdeme dál...?” zeptal se Isakov, jak jsme vyjeli ze supermarketu.

„Ke mně domů v Chinatown.” Díval jsem se z okénka. Byl jsem tak hladový, že jsem měl zkroucené vnitřnosti, ale kvůli té své lakotnosti jsem nechtěl jít do restaurace. Kvůli těm dodatečným výdajům, na které jsem zrovna přišel, jsem byl ve stresu. Pokud od teď začnu šetřit (i když na to teď možná bylo příliš pozdě), pravděpodobně budu mít dost na jídlo.

„Šéf má zbytek věcí u sebe ve skladu, pokud ho pěkně poprosíš...”

„Nechci používat majetek tvého šéfa, hej,” protestoval jsem se zkřivenou tváří. „Drahé značkové věci... to nemůžu použít. Dělá se mi z toho vyrážka, jsem alergický na vyšší třídu.”

„Co to je za bláznivou nemoc?”

„Alergie na vyšší třídu, je to nemoc, co bohatí lidé nemůžou chytit, teď už víš.”

Když už byla řeč o Isakovově návrhu, vůbec nebral ohledy na moje srdce! Vážně jsem přemýšlel, kolik sebeúcty mi zbývalo, pokud mi nezbývalo nic, než požádat o půjčku člověka, co mě viděl akorát jako otrhaného zatracence.

„Ať je po tvém...” odpověděl. „Takhle řečeno, jak je váženější možností jít domů požádat o peníze svoje rodiče?”

Jeho slova byla pravdivá...




Postrčil jsem ten štos tisícovek zpět k tátovi a zatvářil jsem se, jako že se nic nestalo.

„Hloupost, nepřišel jsem tě žádat o peníze. Zastavil jsem se, abych ti dal nějaké dokumenty, to je celé. Abyste mě mohli vystopovat, kdyby se něco stalo.”

Upřímně řečeno kromě peněz jsem chtěl, aby mě mamka naučila, jak si uvařit ke svému přežití, ale jak jsem to měl nadnést? Tato rodina prodávala jídlo v restauraci a na donášku v Chinatown, ale jejich nejdražší syn dokázal připravit akorát chody z instantních nudlí a vajec.

Táta vysoko vyklenul obočí a podíval se na dokumenty rozložené na stole. Sestávalo to z brožurky s podrobnostmi o podmínkách mého cestovního pojištění, kopie elektronické letenky (což byl zdroj mého argumentu s tím fešákem) a několika různých telefonních čísel, co by moje rodina mohla použít, aby mě během těch dvou měsíců kontaktovala. Táta nic neřekl, ale mamka vypadala doopravdy ohromeně. Spěšně ty dokumenty vzali a začali jimi listovat.

„Ale ne, jak milé. Myslela jsem si, že tě během těch dvou měsíců nebudu mít jak kontaktovat.”

Po pravdě řečeno, ohledně cestovního pojištění, cestovní kancelář trvala na tom, abych si jedno zřídil. Zdál jsem se jako člověk, co by si pro sebe zřídil pojištění? A přesto když jsem viděl mamčinu tvář úlevy, přišlo mi, že ta malá částka, co jsem na to vynaložil, za to stála.

„Je tu odškodnění, když se letadlo zpozdí o víc než šest hodin, za ztracená zavazadla a taky pas. Zní to celkem decentně, táto.” Naštěstí nebo bohužel souhlas mé matky přitáhl tátovu pozornost k cestovnímu pojištění, když vzrušeným hlasem vyhrkla: „Ale ne, smrt nám vynese pět milionů bahtů? To znamená, že pokud zaklepeš bačkorami, bude to stát za to, synu.”

Ta věta ale zněla podivně. Jak by to za to stálo, pokud nakonec umřu!

„Směšné, nemůžu umřít, mami...” řekl jsem slabě. Podíval jsem se po Isakovovi, co už potřetí koukal na hodinky.

„To je pravda,” vložil se do toho Isakov najednou. Já sám jsem byl zmatený, kam se jeho slova ubírala. Pokročil k tomu, že mě popadl za zátylek a druhou rukou strčil peníze zpět k tátovi spolu s divokým úsměvem.

„Tento chlápek je vůči mému šéfovi těžce zadlužený... poškodil ho jak na zdraví, tak na majetku... Tati, tvůj nezřízený syn to rozhodně nebude moct splatit. Bude nejlepší, když si ty peníze necháš, tenhle chlápek není nic jiného než děcko, co si saje palec, nikdy neví, kdy dospět.” Zelené oči se mu jasně leskly a vyceněné tesáky měl ostré a špičaté. „Už se konečně rozluč, pojďme, spěchám!”

Mamčina tvář zesinavěla. Co se týkalo táty, svou chvějící rukou mířil Isakovovi do tváře. „Cos to řekl?”

„Tvůj opičí syn už ti řekl, že jsem tělesný strážce mafie, ne? A momentálně má s mým šéfem rozepři. Tatínku, vážně nevíš, jak poslouchat. Ty uši, to máš jenom jako ozdobu?!”

Táta zasažen touto první ranou skoro spadl ze židle a polil ho pot. „Ty... ty nejsi Petchův kamarád?”

„Ne/Ne,” odpověděli jsme oba sborově.

Táta se poplašeně podíval na mou tvář. Teď bylo v jeho očích vidět, že tohoto chlápka viděl jako mafiána.

„Hej, pust mě, hej.”

„Promarnil jsi dost času, řekl jsem pět minut, ne?! Zdržuješ, jako kdybys nevěděl, co to znamená dochvilnost, jak jsi do teď přežil?” kritizoval Isakov jízlivě a trhl mnou, až jsem skoro spadl ze židle.

Pokusil jsem se jeho ruku smést, ale Isakov mi pevně svíral zátylek. Kdyby jen trochu víc zkroutil zápěstí, rozhodně by mi hned tady a teď zlomil vaz.

Táta měl bledou tvář a chvěl se. Bylo lákavé popadnout svůj sekáček a useknout tomu cizinci paži, ale prkýnko bylo až moc daleko. „A... a proč jsi Petche přinutil sem přijít? Chceš peníze, že jo? Kolik jen chceš, prostě si to vezmi.”

„Jsem mafián, hej, ne bankovní lupič!!”

Ach, Isakov měl pravdu.

„Vinu hoďte na svého syna, že je idiot. Mohl si sem doběhnout pro věci, zatímco jsem já čekal v autě, ale ne, místo toho mě přitáhl dovnitř, abych si dal husu a kuře. Ale tohle je svým způsobem dobře. Pokud váš syn znovu způsobí mému šéfovi v Kazachstánu problémy... aspoň znám ten správný dům, kam doručit jeho kosti.”

Mamka omdlela. Spěšně jsem ze sebe setřásl Isakovovo sevření, abych ji podepřel, a naběhl jsem si přímo do kopu od strýčka od prkýnka na husy.

„Abys nám do domu přivedl kriminálníka, ty pse!”

„Hua. Tati, mýlíš se, já ne...”

Táta vycenil zuby, založil si ruku v bok a začal plivat jednu čínskou nadávku za druhou jako samopal. Isakov se chopil této šance, aby mě vzal za límec a aby mě bez varování hodil zpět do auta. Dokonce měl ty nervy sepnout ruce a rozloučit se s tátou. Jeho schopnost druhé dráždit byla bezpříkladná.

Měl jsem smůlu v každém ohledu. A copak jsem nepřišel domů, abych mamku požádal, jak připravit restované vepřové mleté maso s bazalkou...?


---


Umírám hlady... Měl jsem jenom dvě sousta husy.

Moje kapesné se ani o halíř nezvýšilo...

Tátovo brutální vyhubování naprosto rozdrtilo moje pocity...

P'Pun neodpovídal na můj telefon... neodpovídal ani na zprávy...

Navíc Isakov se rozhodl podpořit ducha šíleně jedoucího řidiče, řítil se z Chinatown do luxusního hotelu ve čtvrti Bang Rak během údobí čtyř minut a dvaceti pěti sekund, a honem vyzvedl svého šéfa, co se posadil vedle mě a kouřil cigaretu. Co se týkalo toho člověka, co se tiskl ke svému sedadlu a jemuž téměř odletělo celé tělo... vnitřnosti jsem měl pomíchané, jako kdyby je někdo strčil do mixéru. To si moje játra a srdce vyměnily místo? Neměl jsem ponětí. Letmo jsem se podíval po fešákovi a odsunul jsem se do druhého rohu.

„Proč jsi byl pryč tak dlouho, Isakove?” Pusou se vyptával, a přesto očima zíral na mě, jako kdyby odpověď dobře znal. Zatvářil jsem se suše, objímal jsem tašku s šálou, co mi dala mamka. „Nikdy dřív jsem nečekal.”

„Omlouvám se, pane,” odpověděl člověk, co řídil, ploše.

Zamžoural jsem, čekal jsem, že tento osobní strážce hodí vinu na mě. Ale Isakov poté nic neřekl.

Alexej se podíval na mě. Předstíral jsem, že jsem si toho nevšiml, a odvrátil jsem tvář.

„Petchi.”

„...”

„Skončil jsi s veškerým zařizováním?”

„...”

Jeho tázavý hlas byl naprosto jiný, než když moji letenku roztrhl ve dví (přede mnou zabil kuře). Zrovna teď se zdálo, že měl víc lidskosti... víc vlídnosti...

Chceš se mi omluvit? No tak, honem to řekni...

A přesto i po dlouhé době nic neřekl. A tak jsem byl nucen to ticho prolomit sám.

„Odešel jsi s Leofem a jak že se to jmenoval? Viktarem, ne? Proč čekat na Isakova, aby tě vyzvedl?”

Zíraly na mě šedé oči, rty měl zvednuté v podivně otravném úsměvu. V nitru mi doutnaly emoce. „Zkus hádat.”

„Nejsem tu, abych si s tebou hrál.”

„Me either. (Ani já ne.) Používat několik aut je škoda benzinu.”

Běda, můj dobrý muži! Zrovna teď přemýšlíš o tom, abys ušetřil trochu energie a zmírnil globální oteplování?

Otevřel jsem pusu, abych mu odsekl, ale můj obtížný žaludek musel zrovna vyloudit zvučné zakručení. Tu husu, co jsem oďubával u táty doma, jsem naprosto strávil, v žaludku mi z ní nic nezůstalo.

„Tohle je tvoje vina, ty mizero,” stěžoval jsem si nahlas, jak jsem se snažil skrýt své rozpaky.

Fešák pozvedl obočí a vědoucně se usmál. Když viděl, že jsem k němu vysílal nespokojený pohled, odvrátil tvář.




Nebylo známo, kdy jsme se vrátili zpět do bytu. Honem jsem popadl všechny své věci a vynesl jsem je z auta sám; i když jsem si kvůli tomu těžkému břímě téměř vykloubil ramena. Leof a Viktar už čekali dole, tváře měli prázdné lhostejností. S nespokojeným a otráveným výrazem jsem těm dvěma mužům kývl na pozdrav a prošel jsem kolem k výtahu.

Zatímco jsem zápolil s tlačítkem od výtahu, v obou rukách věci, přiblížil se ke mně člověk, od kterého jsem se snažil odkráčet. Otřel se o mě tělem.

„Víš... že dochvilnost je první vlastností, co profesionál musí mít.” Pusou mě poučoval, a přesto mě rukama zatahal a pomohl mi nést dvě tašky. To mě káráš anebo jsi kavalír? Jedno si vyber a drž se toho.

Když jsem ta slova zaslechl, byl jsem ještě víc podrážděný. A jaké měl právo mě poučovat? Reagoval jsem na to pohrdlivým pohledem, střetl jsem se s Alexejem, co čekal s chladným úsměvem na tváři.

„Isakov ti to pravděpodobně řekl hned na začátku, ne? Kolik času zbývá. Měl bys vědět, jak se podle toho zařídit.”

„Přestaň se mi už míchat do života! Možná jsi šikovný a schopný, ale to proto, že jsi ty. Promiň, ale já se nedokážu vytáhnout na tvoji úroveň.”

„Dobrá, moje chyba... že jsem nastavil tak vysoké standardy.” 

…


Byl jsem naštvaný, otrávený a rozčilený. Srdce mě bolelo tak moc, že se mi chtělo brečet a všechno to ze sebe vypustit. Jeho krátká skrovná slova, proč jsem kvůli nim nemohl spát? Nakonec jsem se posadil, bezcílně jsem mrkal uprostřed noci, i když jsem byl vyčerpaný a sklíčený. Srdce se mi svíralo skoro až k puknutí.

P'Pun mi odpověděl na moji zprávu. Už se zabalil a přemýšlel, jestli potřebuju pomoc, protože měl momentálně volno. Co se týkalo souboru, co k tomu byl přiložený... bylo to foto jisté super pohodové kavárny nedaleko Thongloru... a také pohledná tvář zlatého retrívra, co se křenil v horním pravém rohu.

Povzdechl jsem si, cítil jsem se nevysvětlitelně prázdný... nevěděl jsem, jestli jsem žárlil na P'Puna, co byl poslední dobou přilepený k vlku v rouše zlatého retrívra jako čínská kobliha nebo... prostě osamělý... když jsem si vskutku uvědomil... že v očích jistého člověka jsem nikdy neexistoval...

Ta slova, kterými mě zamýšlel zranit, věděl jsem to... vyškrábat se na jeho úroveň nebylo mimo mé schopnosti... ale prostě jsem přemýšlel...

Bude na mě na tom místě nahoře někdo čekat?

Pevná linka v mém bytě začala zvonit, ale já byl příliš lenivý, abych k ní zašel a zvedl to. Když uplynulo třicet sekund, zapnul se záznamník.

„Petchi... tady Jessica, co se ti stalo s telefonem? Nemůžu se ti dovolat, upustil jsi ho do záchodu, co? ...Doufala jsem, že tě pozvu na večeři v Oriental hotelu. Přišel jsi o všechno to dobré jídlo, to máš za to. Šel i sir Alexander Veliký— to je ale neuvěřitelně rozkošný muž, vyklouzl ze svatby ambasádorovy dcery, aby zašel na romantickou večeři s...”

Spěšně jsem se natáhl po sluchátku. „Hej! Pae, ani se mě nepokoušej nalákat na muže, zvláště ne na toho idiota s vysokými standardy.”

„O čem to mluvíš?” Jessica přestala mluvit tím svým tichým, sladce znějícím hlasem. Teď to byl plně mužský hlas, tón, co často používala, když mi hubovala. „Místo toho si promluvme o tobě, hm? Měl jsi tu kuráž pohmoždit mému drahouškovi jeho pohlednou tvář.”

„Uhuh, přišel jsi za tebou stěžovat?” Hlas mi poskočil výš. Pche, jak patetické. Jen stěží jsem ho zranil, a přesto si šel stěžovat k téhle kathoey.

„Jeho tvář mluví dostatečně jasně. Hodní lidé nebuší pěstmi do pohledných tváří, kudy chodí, a proto se jenom někdo šílený, bláznivý a hloupý jako ty odváží dotknout muže tak pohledného, že by z toho člověk zemřel. Vzácné věci jako on si zaslouží, aby se uložili na ministerstvu umění.”

Jak zbytečně hamižné. „Voláš jenom kvůli tomuhle? Takže pokládám.”

„To nevíš, jak přijmout žert? Tahle citlivá opice. Volám, abych se zeptala, kdy odlétáš.”

„Pozítří.”

Jessica řekla, že mi pomůže zabalit. A navíc měla důležité a vzrušující překvapení.

„Nemůžeš mi to říct teď? Přestal jsem být překvapený už dávno, když jistý člověk šel k soudu, že v dobré víře oklamal zemi.”

Jessica se mým drásavým slovům zasmála. „Nevadí, že to nechceš vědět, tak počkej, až to uvidíš v Astaně.”

Hm? Cos to řekla? „Hej, počkej! Neříkej mi, že jste spojili síly, abyste mě šikanovali. To malého Petche necháte samotného v Kazachstánu? Umrzlého k smrti bez jediného člověka, co by se o něj staral, na dohled?”

„To je absurdní, Petchi!” Jessica se smála nonstop. „To se ti sladce sní o mém drahouškovi? Vyzvedne tě kočárem, nechá tě spát v hotelu Interkontinental, vezme tě na drink s prezidentem a pozve na golf s Vladimirem Putinem, Stalinem a Yuri Gagarinem?”

„To ty jsi tady absurdní. Dobrá, vysyp to.”

„Tak tady to je... taky jedu! Surpriseeeeeee~?”

Uměl jsem si představit její tvář. Zrovna teď měla oči doširoka rozevřené do velikosti husích vajec a řasy natočené řasenkou se jí komíhaly, jak rapidně mrkala. Z některých úhlů by vypadala pěkně. Z některých úhlů by vypadala jako siamský obrovský kapr. Vyloudil jsem monotónní hlas: „Dobrá, asi budu vzrušený. Jsem tak tak tak překvapený.”

„Hlupáku,” namítla Jessica, ale pak změnila hlas, až zněl přehnaně přemlouvavě. „Dobrá, vrátil se můj manžel. Takže se tam uvidíme. Dobrou noc.”

„Kruci, myslím, že mám noční můru,” řekl jsem v záchvatu smíchu a zavěsil jsem. Navzdory tomu, co jsem říkal, jsem se cítil tak šťastně, že jsem se celý střásal.




Jessica jede taky! Kdo řekl, že se můj vkus odchýlil? Ačkoli budu doprovázet kathoey do zahraničí, bylo zaručeno, že na tomhle výletu bude zábava. Ach, kde jsem měl záložní paměťovou kartu, druhou baterku a svou vzácnou trojnožku? Pojďte, pojďte, do téhle tašky, táta vás vezme na cestu~

Ať měl pro mě ten fešák v zásobě cokoli, nebylo to důležité. Zrovna teď jsem zoufale chtěl cestovat.

Vesele jsem si broukal, zatímco jsem otevřel ledničku, v žaludku mi nahlas a zvučně kručelo. Očima jsem spočinul na hotovém ochucovadle na restované vepřové mleté s bazalkou, co jsem měl v úmyslu uložit si na později.

Fajn... vyzkoušíme to, co by se mohlo pokazit?

…

Ta vůně restovaného vepřového mletého a bazalky...

Ech? Bylo to ono...? Proč to páchlo tak podivně spáleně...?

Muž odvrátil zrak od právního dokumentu před sebou a prohlédl jsi svůj luxusní byt. Neprůstřelným oknem, co se nacházelo nejblíže sousednímu bytu, pronikal palčivý pach spáleniny a štípal ho v nose.

Alexej přejel rukou po konzoli snímače otisků. Zámek se s cvaknutím uvolnil a on si nedokázal pomoct a usmál se při prvním zvuku, co zaslechl.




~Aaaaaaaaaaaak, nešiř se mé dítě!!! Táta nemá peníze, co by žebral u soudu za spálený bytový dům!!!




Podruhé k němu doputoval pach spálených bazalkových lístků, aby jej pozdravil.

„Děje se něco, pane?” zeptal se Viktar zezadu. Jeho osobní strážci neustále kroužili nedaleko bez ohledu na to, jestli jejich služby požadoval nebo ne. Byl na to zvyklý.

„Ten kluk zase povykuje, můžeš mu říct, aby byl zticha?”

„To bude obtížné, pane... to si myslí Isakov.”

„I já si to myslím.”




Ale nikdy nepromarním příležitost ti dát lekci: Proměnit tě z patetického hlupáka na jedničku mezi fotografy, jak o tom vždycky sníš... tohle je to, co jsem ti slíbil... i když si to nepamatuješ.

Na tomhle výletu do toho půjdu naplno, připrav se! 

-----------------------------------------------



~ Isakov je podle mě charakter. Kdo může říct, že dokáže přiznat chybu a nepokoušet se vinu hodit na někoho jiného? ~

~ Naopak Petch střídá nálady jak na běžícím pásu, co odstavec, to jiná nálada! ~

~ A posledních pár vět konečně potvrdilo, že Alexej Petche zná už z dřívějška! ~

<Předchozí>...<Následující>