GDC - kapitola 61

Kapitola 61 – Zlo (1)

„Aaaaaaaaa...!!!”

Wang LingJiao s jekotem vystřelila z postele do sedu. Wen Chao, co u stolu četl dopis, do něj uhodil a zuřil. „Proč zase řveš uprostřed noci?!”

Wang LingJiao lapala po dechu, jako kdyby stále nepřekonala ten šok. „Já... zase se mi zdálo o Weiovi, zase se mi o něm zdálo!”

Wen Chao: „Už to jsou tři měsíce, co jsem ho hodil na Pohřební pahorek. Proč se ti o něm pořád zdá? Kolikrát to už bylo?!”

Wang LingJiao: „Já... ani já nevím. Poslední dobou se mi o něm často zdá.”

Wen Chao už byl podrážděný jen tím, že četl ten dopis. Neměl čas jí věnovat pozornost. A ani se moc nestaral o to, aby ji objal a konejšil jako dřív. Netrpělivě promluvil: „Tak nespi!”

Vylezla z postele a vrhla se na Wen Chaoův stůl. „Mladý pane Wene, já... Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem vyděšená. Mám pocit jako... neudělali jsme tehdy velkou chybu? ...Hodili jsme ho na Pohřební pahorek, ale je možné, že nezemřel? Je možné, že...”

Wen Chaovi tepalo v žíle na spánku. „Jak by to mohlo být možné? Kolik kultivátorů předtím naše sekta poslala, aby Pohřební pahorek očistili? Vrátil se někdo z nich živý? Když jsme ho tam teď hodili, jeho mrtvola už pravděpodobně shnila.”

Wang LingJiao: „Děsí mě to, i kdyby byl mrtvý! Pokud vážně udělal, co řekl, a stal se z něj zběsilý duch a přijde nás strašit...”

Jak mluvila, oba si vzpomněli na ten den, jak se Wei Ying tvářil, zatímco padal, jaký výraz měl. Oba dva se bezděky zachvěli.

Wen Chao to okamžitě vyvrátil: „I kdyby byl mrtvý, je to nemožné! Lidé, co zemřeli na Pohřebním pahorku, všechny jejich duše jsou tam uvězněné. Takhle se neděs. Copak nevidíš, že jsem otrávený?!”

Zmačkal ten dopis ve své ruce do kuličky a vyhodil ho ven, hlas měl plný nenávisti: „Jaké Tažení proti slunci? Vážně střelba na slunce. Chtějí sestřelit slunce? Jen dál sněte!”

Wang LingJiao vstala. Opatrně mu nalila šálek čaje. V duchu si promyslela pár lichotivých slovíček, než promluvila sladkým hlasem: „Mladý pane Wene, těch pár sekt si bude dělat, co chce, jen pár dalších dní. Vůdce sekty Wen určitě...”

Wen Chao klel: „Zmlkni! Co ty o tom víš?! Ztrať se, přestaň mě otravovat!”

Wang LingJiao se cítila ukřivděně, ale také cítila nenávist. Položila šálek. Upravila si vlasy a róbu a s úsměvem vyšla ven.

Jen co vyšla ze dveří, úsměv na tváři jí zakolísal. Rozevřela zmačkaný papír ve své ruce. Když odcházela, potají sebrala dopis, co Wen Chao odhodil. Chtěla vědět, jaké zprávy dostal, že byl tak podrážděný. Neuměla moc dobře číst. Když se na to chvíli dívala, konečně dokázala odhadnout, co se v tom dopise psalo: nejstarší syn vůdce sekty Wen, Wen Chaoův starší bratr Wen Xu byl popraven vůdci hlavních opozičních sekt a vystavili ho na hrotu meče na znamení moci před bojovou formací!

Wang LingJiao ztuhla.

Sektu Lan z Gusu vypálili, sektu Jiang z Yunmengu zničili a došlápli si na mnoho jiných sekt, ať už velkých nebo malých. Nebylo to tak, že tu nebyly žádné vzdorné hlasy, ale sekta Wen z Qishanu je vždycky rychle potlačila. Kvůli tomu sekty Jin, Nie, Lan a Jiang vytvořily před třemi měsíci spojenectví a vedly vzpouru. Když se objevily pod praporem „Tažení proti slunci”, nikdo je nevzal vážně.

Tehdy vůdce sekty Wen promluvil. Z těch čtyř sekt sekta Jin z Lanlingu takticky vyčkávala— sledovala, jak všechny sekty naštvaně šly na nějaké tažení. Chtěla se také účastnit, ale pokud by utrpěla více porážek než vítězství, brzy by si uvědomila, že v tom není nic dobrého, a možná by se vrátila a přitiskla se k sektě Wen a znovu ji uctívala; vůdce sekty Nie z Qinghe byl tak neohebný, že by se snadno zlomil v půli— nebylo třeba, aby ostatní jednali, dříve nebo později by zemřel rukama vlastních lidí; sekta Lan z Gusu byla vypálená a zůstaly z ní trosky— ačkoli tu byl Lan XiChen, aby podědil pozici vůdce sekty poté, co přesunul Knihovnický pavilon. Ale byl jenom junior, co nic moc nezmohl. Nejabsurdnější byla sekta Jiang z Yunmengu, jejichž lidé byli buď zabiti, nebo se rozutekli. Zůstal jenom Jiang Cheng, co byl ještě mladší než Lan XiChen a co byl stále jen dítě, co se narodilo teprve včera. Neměl nikoho po ruce, ale stejně se odvažoval se nazývat vůdcem sekty, držet prapor vzpoury a přitom verbovat nové učedníky.

Dalo se to uzavřít dvěma slovy: neslibné a arogantní!

Všichni, kdo stáli na straně sekty Wen, brali Tažení proti slunci jako žert. Ale za tři měsíce se okolnosti vůbec nevyvíjely tak, jak čekali!

Aliance obsadila mnoho míst v Hejianu a Yunmengu, ale to nebylo to nejdůležitější. Dneska dokonce sťali i nejstaršího syna vůdce sekty Wen.

Wang LingJiao se na chodbě chvíli trápila. Celá nervózní se vrátila do svého pokoje. Ve víčkách jí neustále škubalo. Jednou rukou si mnula víčka a druhou si přitiskla na hruď, snažila se vymyslet ústupovou trasu.

Následovala Wen Chaoa téměř půl roku. Půl roku bylo nejdéle, co Wen Chao mohl strávit u jedné ženy, od jejího milování ke znavení se jí. Myslela si, že ona byla jiná, že ona byla ta, co mohla zůstat až do konce. Ale Wen Chaovo narůstající podráždění během posledních pár dní jí to už řeklo. Od ostatních žen se nijak nelišila.

Wang LingJiao si skousla ret, chvíli přemýšlela. Pak si dřepla a z pod své postele vytáhla malou truhličku.

V té truhlici byly všechny cennosti a zbraně, co se jí podařilo nahrabat během toho půl roku, co zůstávala Wen Chaovi po boku. Cennosti mohla utratit a zbraněmi se mohla ochránit. Ten den nakonec nastal, i když nechtěla.

Chtěla si spočítat, kolik měla. Z opasku si vytáhla malinkatý klíček a jak odemykala zámek, mumlala: „Takový neřád. Ty umaštěnče, stejně dřív nebo později zemřeš. Když už ti teď nebudu muset sloužit, měla bych být šťastná... Ach!”

Zhroutila se na zem.

V tom okamžiku, co otevřela truhlu, spatřila, co bylo uvnitř.

Nebylo tam nic z jejích milovaných pokladů, jenom schoulené dítě s bledou pokožkou!

Wang LingJiao byla tak šokovaná, že zaječela.

Kopala nohama a nedokázala si pomoct a sunula se vzad. Vždycky tu truhlu měla zamčenou. Jediný klíč měla vždycky u sebe. Jak mohlo uvnitř být dítě? Neotevírala ji ani jednou za měsíc. Pokud se uvnitř skrývalo dítě, jak by o tom mohla nevědět? Jak to, že to dítě bylo stále naživu?!

Tu truhlu odkopla. Byla převrácená otvorem k zemi a dnem k ní. Chvíli se nic nedělo.

Wang LingJiao se s roztřesenýma nohama vyškrábala ze země. Chtěla se přiblížit a znovu se na to dítě podívat, ale neodvažovala se. V duchu si pomyslela: 'Je to duch, je to duch!'

Měla nesmírně nízkou kultivaci. I kdyby to byl duch, nebyla by schopná se s ním vypořádat. Najednou si vzpomněla, že toto byl dozorný úřad. Vně bran a vně každého domu byly přilepené talismany. Pokud by tu byl duch, ty talismany by ji rozhodně dokázaly ochránit. Rychle se hnala ven, strhla talisman, co byl vně její místnosti, a nalepila si ho na hruď.

S talismanem na těle to bylo, jako kdyby se jí ulevilo na mysli. Proplížila se do místnosti, našla si dlouhou tyč na prádlo a z dálky tu truhlu zase obrátila. Uvnitř úhledně spočíval její poklad. Nebylo tam vůbec žádné dítě.

Wang LingJiao si vydechla úlevou. S tyčí v ruce si dřepla. Zrovna když chtěla začít počítat, najednou si uvědomila, že pod postelí zářila dvě bílá světla.

Byl to pár očí.

Bílé dítě leželo natažené pod její postelí a zíralo jí do očí.

Tohle bylo dneska v noci potřetí, co Wen Chao zaslechl Wang LingJiaoin řev. Ten plamen v jeho nitru zesílil a on zakřičel: „Ty čubko! Jsi příliš neurotická, to mě kruci nemůžeš nechat o něco méně podrážděného?”

Za posledních pár dní se k němu vždycky donášely jen popouzející zprávy a on neměl čas najít si novou krásku, neboť se bál, že by našel neupřímnou, nespolehlivou vražedkyni vyslanou z těch menších sekt. Ale on stále chtěl někoho, kdo by mu zahříval postel. Kdyby nebylo všeho toho, už by té ženské dávno řekl, aby šla k čertu.

Wen Chao zakřičel: „Hej! Někdo ji umlčte!”

Nikdo neodpověděl. Wen Chao skopl stoličku. Ještě víc zuřil. „Kam jste se všichni poděli, vy mizerové?!”

Dveře se najednou otevřely.

Wen Chao: „Řekl jsem, abyste tu mrchu umlčeli. A ne abyste šli dovnitř...”

Jak se otočil, část té věty se mu zasekla v hrdle. Před svým domem spatřil stát ženu.

Ta žena měla všechny rysy pokroucené, jako kdyby jí je někdo rozdrtil a pak znovu poskládal k sobě. Oběma očima se dívala někam jinam, levé se dívalo nahoru a pravé dolů. Celou tvář měla ohyzdně zkroucenou.

Wen Chao se usilovně snažil, než se mu nakonec podařilo ji poznat podle celkem odhalující róby. Toto byla Wang LingJiao!

Wang LingJiao bublalo v hrdle. Popošla k němu o pár kroků a natáhla se k němu. „...Pomoc... Pomoc... Pomoz mi...”

Wen Chao zakřičel. Vytasil svůj nový meč a sekl po ní. „Jdi pryč! Ztrať se!”

Ten meč rozsekl Wang LingJiao rameno. Rysy měla ještě pokroucenější, když zavřeštěla. „Aaaaaa... to bolí, aaaaa... To bolí, aaaa!!!”

Wen Chao se ani neodvažoval meč vytáhnout. Popadl stoličku a mrštil ji po ní. Když ji zasáhla, rozbila se na kusy. Wang LingJiao se zapotácela a pak padla na kolena a zhroutila se na zem, jako kdyby před někým prováděla prostrace. Mumlala: „...Omlouvám se... Omlouvám se... Nech mě jít, nech mě jít, nech mě jít...”

Jak hlavou bušila do země, ze sedmi otvorů jí kapala krev. Jelikož blokovala východ, Wen Chao nemohl odejít. Mohl akorát otevřít okno a z plných plic zakřičet: „Wen ZhuLiu! Wen ZhuLiu!!!”

Wang LingJiao byla stále na zemi a teď už sebrala jednu nohu stoličky a horečnatě si ji cpala do úst. Přitom se smála. „Dobře, dobře, sním to, sním to! Haha, sním to!”

Nacpala si do hrdla téměř celou nohu!

Wen Chao skoro umřel šokem. Zrovna když chtěl užuž vyskočit oknem ven a utéct, najednou si uvědomil, že na zemi na dvoře stála v záři měsíčního světla černá silueta.

A v té době.

Jiang Cheng stál před lesem. Všiml si, že se k němu někdo přiblížil, a mírně otočil hlavu. Ten člověk byl celý oděný v bílé. Na čele měl uvázanou stužku, její konce za ním vlály spolu s jeho vlasy. Tvář měl pohlednější než cokoli jiného a byla světlá jako nefrit. Za měsíčního světla se zdálo, že celé jeho tělo jemně zářilo.

Jiang Cheng promluvil chladným hlasem: „Druhý mladý pane Lane.”

Lan WangJi se tvářil vážně. Přikývl. „Vůdče sekty Jiangu.”

Když se ti dva pozdravili, nic dalšího neřekli. Oba vedli své kultivátory a v tichosti letěli na svých mečích.

Před dvěma měsíci Dva nefrity Lanů s Jiang Chengem spolupracovali na překvapivém útoku. Vzali si zpět meče, co ve Wen Chaově „sektoru vštěpování” vybrali od učedníků všech sekt, a přinesli je jejich majitelům. Teprve tehdy se k nim vrátily Sandu a Bichen.

Lan WangJi se svýma světlýma očima letmo podíval po druhém meči, co měl Jiang Cheng u pasu. Odvrátil pohled.

Za nějakou tu chvilku, co zíral přímo před sebe, se zeptal: „Wei Ying se stále neobjevil?”

Jiang Cheng se na něj podíval, jako kdyby ho překvapilo, že se najednou zeptal na Wei Yinga. Odpověděl: „Ne.”

Podíval se na Suibian, co mu visel u pasu. „Lidé na mé straně o něm stále nedostali žádnou zprávu. Ale až se vrátí, určitě mě vyhledá. Až se objeví, dám mu jeho meč.”

O chvilku později ti dva se svými kultivátory dorazili na dozorný úřad, kde se Wen Chao skryl, a připravovali se na noční útok. Než vstoupili dovnitř, Lan WangJimu ztuhla tvář. Jiang Cheng se zamračil.

Z toho místa se téměř rozlévala temná energie zášti.

Ale talismany na obou stranách dveří byly stále nedotčené. Jiang Cheng pokynul svým kultivátorům, aby se rozptýlili a skryli za zdmi. On naopak máchl Sanduem. Energie meče zaútočila a rozsekla dveře.

Než Lan WangJi vešel dovnitř, očima přelétl po talismanech vedle dveří. Ta scéna uvnitř dozorného úřadu byla více než strašlivá.

Všude na dvoře ležely mrtvoly. A nejenom tam, mrtvoly byly nahromaděné i v křoví, na chodbách, na plotech a dokonce i na střeše.

Všechny ty mrtvoly měly na sobě sluneční róby. Byli to učedníci sekty Wen. Jiang Cheng pomocí Sandu převrátil jednu z mrtvol a spatřil, že měla na bledé tváři krvavé mřížky. „Krvácení ze sedmi otvorů.”

Lan WangJi stál na druhé straně. „Tento ne.”

Jiang Cheng k němu přešel. Viděl, že ta mrtvola měla oči převrácené. Tvář měl zničenou. Z úst mu vytékala žlutá žluč. Zemřel na úděs.

Jeden jeho učedník nahlásil: „Vůdče sekty, skončili jsme s prohlídkou. Všichni jsou mrtví. A každý zemřel jinak.”

Uškrcení, spálení, utopení, otrávení, zmrzlí, s podříznutým hrdlem, s probodnutou hlavou... Když si to Jiang Cheng vyslechl, promluvil mrazivým tónem: „Vypadá to, že nám s dnešním úkolem pomohl někdo jiný.”

Lan WangJi nic neřekl. Jako první vstoupil do domu.

Dveře do Wen Chaovy komnaty byly otevřené dokořán. V místnosti zůstala jenom jedna mrtvola ženy. V hrdle měla nacpanou půlku nohy od stoličky. Zabila se tím, že se přinutila spolknout nohu stoličky.

Jiang Cheng k sobě otočil zkroucenou tvář mrtvoly. Když si ji chvilku prohlížel, chladně se zasmál. Chopil se nohy stoličky a strčil jí ji do pusy. Nějak se mu podařilo jí do těla nacpat i druhou půlku nohy stoličky, co do teď byla venku.

Se zarudlýma očima vstal. Zrovna když chtěl promluvit, spatřil, že Lan WangJi stál před dveřmi a o něčem přemýšlel. Přešel k němu. Následoval Lan WangJiho pohled a spatřil rudý talisman nakreslený na žlutém podkladu přilepený ke dveřím.

Ačkoli se ten talisman na první pohled nezdál nijak jiný, když se podíval pořádně, odhalil pár nepatrných míst, které v něm vzbuzovala nepohodlí.

Lan WangJi: „Příliš mnoho.”

Jiang Chengův výraz nabyl na přísnosti. „Jak se dalo čekat.”

Techniku kreslení tohoto typu domácích talismanů se naučili nazpaměť, když jim bylo patnáct nebo šestnáct. Ale zdálo se, že uprostřed té rumělkové čmáranice na talismanu bylo pár tahů štětcem navíc. A tyto tahy byly to, co naprosto změnilo vzor talismanu. A když se na ten talisman, co byl přilepený na dveřích, podívali, přišlo jim to jako lidská tvář, co se děsivě usmívala.

V celém dozorném úřadu nemohli najít těla Wen Chaoa a Wen ZhuLiua. Spekulovali, že prchli směrem ke Qishanu a Jiang Cheng okamžitě vedl lidi z opuštěného dozorného úřadu a pronásledoval je na mečích. Ale Lan WangJi se nejprve vrátil do Gusu.

Druhého dne Lan WangJi konečně dohnal Jiang Chenga. Vytáhl talisman ze včerejška. „Tento talisman byl převrácen.”

Jiang Cheng: „Převrácen? Co to znamená?”

Lan WangJi: „Normální talismany odpuzují zlo. Tento ho přivolává.”

Jiang Cheng byl v šoku. „Talismany... můžou přilákat zlo? O ničem takovém jsem neslyšel.”

Lan WangJi: „Opravdu to je neslýchané. Ale při testování se ukázalo, že mají schopnost lákat zlo.”

Jiang Cheng si ten talisman vzal a pečlivě si ho prohlédl. „Přidali k tomu jenom pár tahů štětcem a celá funkce talismanu se obrátila? Udělal to člověk?”

Lan WangJi: „Byly přidány čtyři tahy štětcem. A nakreslili to lidskou krví. Pozměnili všechny domácí talismany na dozorném úřadu. Byly to tahy od stejného člověka.”

Jiang Cheng: „Tak kdo by tento člověk mohl být? Neslyšel jsem, že by mezi slavnými kultivátory byl někdo, kdo by něco takového dokázal.”

Okamžitě poté pokračoval: „Ale ať už to je kdokoli, nejsem nijak proti, dokud mají stejný cíl jako my – zabít všechny wenské psy!”

Ti dva šli na sever dle svých informací. Kamkoli šli, tam slyšeli o tom, jak se tam objevily podivné mrtvoly. Všechny ty mrtvoly byly kultivátoři ze sekty Wen odění ve slunečních róbách. Všichni měli vysokou hodnost i kultivaci. A navzdory tomu všichni zemřeli příšernou, a přesto rozličnou smrtí. A všichni byli necháni na veřejnosti, kde je vidělo spoustu lidí.

Jiang Cheng: „Myslíš si, že i tyhle lidi zabil ten člověk?”

Lan WangJi: „Temná energie je tu celkem hutná. Měl by to mít na svědomí stejný člověk.”

Jiang Cheng si odfrkl. „Temná? Může být na tomto světě něco temnějšího než wenští psi?!”

Pronásledovali je až pozdě do noci čtvrtého dne. Ti dva konečně zahlédli Wen ZhuLiua na kurýrní stanici v odlehlém horském městečku.

Kurýrní stanice měla dvě podlaží. Hned vedle budovy byly stáje. Když Lan WangJi a Jiang Cheng dorazili, náhodou zahlédli, jak se dovnitř vřítil vysoký stín a jak za sebou zamknul dveře. Ti dva se obávali Wen ZhuLiuovy techniky „tavení jádra”, a tak se rozhodli nepřítele nepoplašit a místo aby vešli dveřmi, přistáli na střeše. Jiang Cheng v sobě potlačoval tu nebetyčnou nenávist. Zatínal zuby a bez mrknutí zíral dovnitř mezerou mezi střešními taškami.

Zdálo se, že Wen ZhuLiu cestoval. V náručí měl další postavu. Ta druhá postava za sebou akorát táhla nohy, zatímco ji Wen ZhuLiu táhl a umístil ji ke stolu. Pak se rozběhl ke všem oknům a zavřel závěsy, aby jimi neprošel ani vánek. Nakonec se vrátil ke stolu a rozsvítil petrolejku.

Mdlé světlo mu osvětlilo tvář. Měl ji stále bledou, stále chladnou, ale pod očima měl dvě tmavé, černé čmouhy. Druhý člověk u stolu byl naprosto zakrytý. Dokonce i tvář měl zakrytou kápí. Ten člověk, co byl jako by zabalený v křehkém kokonu, se chvěl a lapal po dechu, jak najednou vykřikl: „Nerozsvěcuj lampu! Co když nás najde?!”

Lan WangJi vzhlédl a vyměnil si s Jiang Chengem pohled. Oba se tvářili stejně zmateně.

Tenhle člověk musel být Wen Chao. Ale jak to, že měl Wen Chao takový hlas? Tak tenký a tak ostrý, vůbec se po hlase nezdál jako Wen Chao?

Wen ZhuLiu se skloněnou hlavou prohledal své věci v rukávech. „A když lampu nerozsvítíme, nebude nás schopen najít?”

Wen Chao lapal po dechu. „U-utekli jsme tak daleko, tak dlouho. N-neměl by nás být s-schopen chytit, ne?”

Wen ZhuLiu se jevil lhostejně. „Možná.”

Wen Chao supěl: „Co tím myslíš? Pokud jsme mu neutekli, proč jsi zastavil?!”

Wen ZhuLi: „Potřebuješ ošetřit. Jinak určitě zemřeš.”

Jak mluvil, stáhl z Wen Chaoa kápi. Oba lidi na střeše to šokovalo.

Pod tou kápí nebyla Wen Chaova arogantní, mastně pohledná tvář, ale plešatá hlava ovinutá obvazy!

Wen ZhuLiu ty obvazy sloupl jeden po druhém a odhalil kůži plešatého muže. Tvář měl nahodile posetou jizvami a spáleninami, takže vypadal, jako kdyby ho vařili. Byl ošklivý, ohyzdný, neviděli na něm ani stín toho, kým býval!

Wen ZhuLiu vytáhl lahvičku s léčivem. Nejdřív mu dal pár kulatých pilulek a pak vytáhl mast a namazal mu spáleniny na hlavě a tváři. Wen Chao fňukal bolestí, ale Wen ZhuLiu ho zarazil. „Nebreč. Nebo se ty rány kvůli slzám zanítí a bolest se zhorší.”

Wen Chao mohl slzy akorát zadržovat, nemohl ani brečet. V mihotajícím světle ohně měl ten plešatý muž pokrytý spáleninami zkroucenou tvář a z úst mu vycházely podivné, tlumené zvuky. Plamen pohasínal, planul tlumenou žlutí. Ten pohled byl více než strašlivý.

Najednou Wen Chao zavřískal: „Flétna! Ta flétna! Je to flétna?! Slyším, jak znovu hraje na flétnu!”

Wen ZhuLiu: „Ne! To byl vítr.”

Ale Wen Chao byl tak vyděšený, že padl na zem a vzlykal. Wen ZhuLiu ho znovu zvedl. Zdálo se, že Wen Chao měl něco s nohama a nedokázal sám chodit.

Když mu Wen ZhuLiu namazal rány, vytáhl zpoza klopy pár bochánků a jeden mu dal do ruky. „Najez se. Až dojíš, vydáme se zase na cestu.”

Wen Chao bochánek sevřel ve svých roztřesených rukách a ukousl si. Když to Jiang Cheng viděl, vzpomněl si, v jaké neutěšené situaci byli ten den, kdy s Wei WuXianem uprchli. Ani neměli jídlo. Taková situace byla vážně karma!

S radostí v srdci se mu koutky rtů vytočily vzhůru a on se šíleně, ale bez jediného zvuku rozesmál.

Najednou Wen Chao zkameněl, vypadalo to, že to bylo kvůli něčemu, co čeho se zakousl. Odhodil bochánek a zaječel: „Nebudu jíst maso! Ne! Ne! Maso nejím!”

Wen ZhuLiu mu předal další bochánek. „V tomhle není maso.”

Wen Chao: „Nebudu jíst! Dej to pryč! Ztrať se! Chci najít svého otce. Kdy se vrátíme za tátou?!”

Wen ZhuLiu: „Při této rychlosti za další dva dny.”

Jeho slova byla celkem upřímná, ani to nezdůraznil, ani nic nehrál. Ale ta upřímnost Wen Chaoa velmi mučila. „Dva dny? Dva dny?! Vidíš, v jakém jsem teď stavu? Pokud budu čekat další dva dny, jak mi bude?! Ty budižkničemu!”

Wen ZhuLiu se najednou postavil. Wen Chao sebou strachem trhl. Myslel si, že chtěl sám prchnout a okamžitě ho to vyděsilo. Všechny stráže před ním jeden po druhém zemřeli. Wen ZhuLiu byl nejsilnější a také jeho poslední podpora. Rychle se opravil: „Ne, ne, ne, Wen ZhuLiu, bratře Wene! Nechoď, nenechávej mě tu. Pokud mě vezmeš za tátou, řeknu mu, aby tě povýšil na nejvyšší hodnost vnějšího kultivátora! Ne, ne, ne, zachránil jsi mě, takže jsi můj bratr – řeknu mu, aby tě uznal jako člena hlavního klanu! Od teď budeš můj starší bratr!”

Wen ZhuLiu zíral ke schodům. „To není třeba.”

Nejenom že to slyšel on, ale i Lan WangJi a Jiang Cheng to slyšeli. Kroky, jeden po druhém. Ozývaly se ze schodů kurýrní stanice.

Někdo šel po schodech, bral jeden schod po druhém.

Z Wen Chaovy spálené tváře vyprchala všechna krev. Rozechvěle z kápě vytáhl ruce a zakryl si tvář, jako kdyby byl tak vyděšený, že si chtěl zakrýt oči, aby se ochránil, aby předstíral, že se nic nedělo. Ale jeho dlaně byly holé, neměl na nich jediný prst!

Krok, krok, krok.

Ten člověk pomalu kráčel nahoru. Byl celý v černém. Měl štíhlou postavu a u pasu flétnu, ruce za zády.

Lan WangJi a Jiang Cheng na střeše přitiskli ruce na jílce svých mečů.

Ale když ten člověk vyšel nahoru a otočil se s úsměvem na tváři, Lan WangJimu se oči doširoka rozevřely. Ty jasné rysy už předtím viděl.
--------------------------------------------







Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>