úterý 31. března 2020

Růže a Liška (1)


„Tohle je urážka!” Šlechtic v jasně zeleném společenském kabátci zatřásl pěstí ve vzduchu.

Muž s velkým černým knírem živě přikývl na souhlas. „Souhlasím! Tohle prostě nemůže dál pokračovat.”

Král na trůně pomalu, zamyšleně přikývl. „Liškovo týrání už nás dávno znavilo.”

„Ale veličenstvo, už jsme se ho tucetkrát— stokrát pokoušeli lapit! Nikdy jsme ho ani nezahlédli.”

Muž oděný v pávově modré vedle muže v zelené se usmál, mělo to drsný nádech. „Možná bychom měli být trochu víc nemilosrdní než do teď. Pojďme na lov Lišky a nedržme se zpátky. Ženy budeme muset nechat doma.”

„Nebo možná bys měl přestat přemýšlet a mluvit pod vlivem vína,” řekl chladný hlas z místa vedle krále. „Násilný lov tuto Lišku nechytí. Radši byste měli bojovat po jeho, rozumem.”

Ten žár vyprchal, jako kdyby je polili ledovou vodou. Muž v hráškově zelené se smutně usmál. „Princ Briar má pravdu.”

Briar se po něm díval tak dlouho, dokud nesklopil pohled a neodvrátil se, jako kdyby mu byla hanba.

„Směšné.” Muž v pávově modré se na prince přezíravě podíval. „Já říkám, abychom šli na lov Lišky a žádný odpočinek, dokud ho nelapíme!”

„Tak, tak!” jásali muži kolem něj.

Briar je zhnuseně sledoval. Beze slova se postavil a vykráčel z králova salónku. Jak procházel davem, muž v zeleném mu položil ruku na paži v pokusu jej zastavit. „Briare.”

„Nevzpomínám si, že bych ti dal svolení oslovovat mě tak důvěrně, lorde Verde. Uhni mi z cesty.” Padlo na ně rozpačité ticho. Briar je všechny ignoroval, zahlížel na každého, kdo se odvážil na něj podívat, a vykráčel z králova salónku.

„Briare!” Ten hlas ho dostihl v hlavní chodbě.

Kvůli tomuto hlasu se zastavil. „Růženko.” Vyloudil pro svou sestru úsměv. „Neměla bys být teď už v posteli?”

Princezna nakrčila svůj delikátní nosík. „Nebuď hloupý. Je jenom čtvrt na jedenáct.” Netrpělivě přešla, při každém pohybu ta záplava krémové krajky a růžového saténu jejích šatů zašustila. „Takže o čem jste mluvili? Je lord Verde v pořádku?”

„Se zbytkem vyje pobouřením. Prohlásili, že jdou zítra na lov, neodpočinou si, dokud Lišku nechytí.”

„Hmmm.” Růženka zamíhala svým krajkovým vějířem. „Nemyslím, že se mi to líbí.”

Briar přezíravě pokynul. „Jsem si jistý, že až znovu propastně pohoří, že na to zapomenou, až dokud někdo znovu nepřijde o nějaký šperk.”

Jeho sestra odmávla jeho slova vějířem. „To se nedozvíme, protože nikdo nejde na lov Lišky na mé narozeniny.”

„To je dobrý důvod,” řekl Briar s úsměvem.

Růženka prudce rozevřela svůj vějíř, krátce jím zamávala a pak si jím skryla dolní půlku tváře. Její modré oči se na jejího bratra uličnicky leskly. „Pokud bych sama nevěděla, bratře, řekla bych, že jsi skoro zněl, jako že se ti ulevilo.”

„Absurdní. Proč bych se měl starat o zloděje?”

„Dobrá otázka. Ale ty vždycky odpovídáš zdrženlivě.”

„Pospěš si zpět, než tě v tuhle hodinu chytí, jak se tu plížíš. Je s podivem, že tvoje služka ještě nepřiběhla za ječení tvého jména.”

Růženka se zahihňala, jak pohodila hlavou, zlaté lokny se jí zhouply a ona mrkla. „Má příliš napilno chrápáním po víně, co jsem řekla, že si může dát.”

„Růženko!” Briar se zdráhavě usmál. „Jsi uličnice. Jdi do postele a přestaň opíjet svou služku.”

Růženka se znovu zahihňala, prudce zavřela vějíř a natáhla se, aby ho políbila na tvář. „Dobře, dobře. Už jdu. Taky si řádně odpočiň, Briare. Nechci, abys celý den spal jen proto, že ses zase vyplížil ven.”

„Cože!”

Růženka se stále hihňala a znovu na svého bratra mrkla. Pak si vykasala sukně a otočila se k odchodu do své komnaty. „Dobrou noc!”

Briar ji sledoval odcházet a pak se otočil a odkráčel do své vlastní komnaty. „Zatraceně. Kdo další si všiml, že jsem se pokoutně vykrádal ven?” Těsně před dveřmi do své komnaty Briar ze svého černého sametového kabátce vytáhl klíč.

Jakmile vešel dovnitř, znovu za sebou zamkl.

„Je těžké se rozhodnout, co se mi líbí víc. Ty ve večerním oděvu nebo to, jak si ho sundáváš. Asi je dobře, že často vídám obojí.”

Briar protočil očima a hodil svůj kabátec na postel. „Zmlkni, Reynarde. Copak jsem ti neřekl, že se mi máš přestat rozvalovat na posteli, jako kdyby byla tvoje?”

Reynard se zasmál a stáhl si kabátec z hlavy, kam dopadl, čímž si rozcuchal své jemné kaštanové vlasy. „Neustále doufám, že jednoho dne tě ten pohled na mě v tvé posteli tak přemůže, že se poddáš své touze dělat si se mnou, co chceš.” Svýma zelenýma očima následoval Briara po komnatě.

„To budeš doufat velmi, velmi dlouho.” Briar si sundal vestu a jemnou košili a hodil je na židli nedaleko. Zmizel ve své šatně a za pár minut se objevil v mnohem starším oděvu, všechno bylo stejně tmavé jako jeho husté, vlnité černé vlasy.

„Klíčem je vytrvalost.” Reynard si zvedl kabátec k nosu. „Hmm, moje oblíbená kolínská. Připomeň mi, že mám výrobci poslat psané uznání.”

Briar znovu protočil očima. „Beru to tak, že krást od lorda Verde nestačilo k tomu, aby sis ulevil od nudy?”

„Naopak. Kvůli tomu muži mám bolehlav. Kvůli němu toužím po nudě.” Reynard se zašklíbil. „No, téměř. Mám rád vzrušení, co vnášíš do mého života.”

„To stačí,” řekl Briar. „Zrovna teď jsem příliš unavený na to, abych snášel tvé žerty. Co tady děláš?”

Reynard se dál široce usmíval, ačkoli oči mu trochu pohasly. „Prostě jsem přišel za tebou. Myslel jsem si, že bys možná rád znal detaily našeho... setkání s lordem Verde.”

Briar si odfrkl. „Plánují, že tě zítra půjdou lovit.” Stál u postele s rukama založenýma na hrudi a mračil se. Napůl na Reynarda a napůl na vlastní myšlenky. „Znovu a znovu jsem ti opakoval, aby ses trochu stáhl. Akorát je hněváš a hněv vede k nedbalosti a hlouposti.”

„Pokud je to to jediné, s čím mohou bojovat, pak mě nikdy nechytí.” Reynard se naklonil kupředu a popadl Briara za ramena, než mohl princ couvnout. „Jenom jeden muž mě kdy chytil.” Naklonil se k němu a krátce Briara políbil. Rychle se stáhl zpět, než by mu přiletěla rána pěstí. „A nemyslím si, že jsi připravený se té hry ještě vzdát.”

Briar na Reynarda vražedně zahlížel. „Varoval jsem tě, abys tohle nedělal, Reynarde. Přestaň nebo tě udám, jen co se ujistím o bezpečí své sestry.”

„Dobře, dobře,” řekl Reynard.

Briara to nepřesvědčilo. „Nehodlám ji vidět zraněnou jen kvůli tomu, že nedokážeš udržet na uzdě svůj sklon k rošťáctví.”

Reynard se zamračil, naprosto z něj vyprchal smysl pro humor. „Dneska máš ale náladu. Zatraceně dobře víš, výsosti, že bych nedopustil, aby moje počínání ohrozilo tvou sestru. Máme dohodu a já se jí budu držet.”

Briar se odvrátil. „Já vím,” řekl. „Nelíbí se mi ta představa, že se vrhnou do lesa na lov Lišky.”

Stačilo jenom tohle a Reynard se znovu usmíval, oči měl jasné jako zelené listí. „Mohl jsi prostě říct, že se o mě bojíš. S radostí bych tě ukonejšil.”

Briar protočil očima. „Víc se bojím toho, co jim provedeš. Tentokrát nikoho nenechme ztraceného v lese, dobrá?”

„To mi vezme veškerou zábavu.” Reynard mrkl a přesunul se k oknu. „Doprovodíš mě zpět do tábora? Ujistíš se, že jsem v bezpečí?”

„Tím myslíš, ujistit se, že se budeš držet dál od malérů?” zeptal se Briar.

Reynard pokrčil rameny. „Jak myslíš.” A vypadl z okna, zmizel z dohledu.

Briar se vyklonil z okna a shlédl na zem. „Je mi s podivem, že jsme si ještě nezlomili vaz.”

„Nikdy bych nedopustil, aby se tomu tvému krčku cokoli stalo.” Reynard šplhal po hrubých kamenech palácové zdi dolů.

Briar si povzdechl, ještě chvíli počkal a pak jej následoval. O pár minut později seskočil z výšky posledních pár desítek centimetrů a dopadl bezpečně na nohy vedle Reynarda. „Pospěš si,” řekl tiše. „Dneska v noci je ve vzduchu hodně hněvu.”

„Brzy to skončí,” řekl Reynard klidně.

Briar přikývl, ale nevypadal přesvědčeně. „Takže proč jsi zaútočil na Verdeho? Nebyl na seznamu.”

„Protože se mi zachtělo,” řekl Reynard. „Neznamená to, že kvůli naší dohodě nemůžu dělat nějakou tu bokovku. Nikdo nedošel žádné újmy, kromě Verdeho. A tak nějak si nemyslím, že by ti to vadilo.”

Briar nic neřekl.

Reynard si tiše odfrkl. „Dneska jsi tak vážný. Zbývá už jen pár dní; měl by ses trochu uvolnit. Se vším tímhle napětím je zaručeno, že uděláš chybu.”

„Neptal jsem se tě na radu,” odsekl Briar. „Teď je jen stěží čas na odpočinek. Jako kdyby nestačila ta hloupá kletba, zítra bude každý mizera, co hladoví po moci a penězích, v plné zbroji a bude se snažit dvořit mé sestře. Jako kdybych dopustil, aby se k ní někdo z nich přiblížil.”

Reynard se uchechtl. „A co když jeden z těch mužů, s kterými vymeteš, je její Pravá láska? Pokud všechny naše plány vyjdou nazmar, budeš sám sebe proklínat, že jsi ho vyhodil.”

„Neexistuje nic jako Pravá láska. Celé to je nesmysl, co si vymyslela pomstychtivá víla, protože to jediné, co je horší než strašná kletba, je falešná naděje, že tu kletbu někdy překonáme.”

„Ty nevěříš na Pravou lásku?” zeptal se Reynard tiše.

„Romantické žvásty.”

Reynard potřásl hlavou. „Škoda.”

„Ušetři mě.”

„A pročpak bych to měl dělat?” Reynard si přitáhl Briara blíž a tvrdě, rychle ho políbil, jen stěží se vyhnul pěsti, co se proti němu řítila.

Briar supěl. „Řekl jsem ti, abys to přestal dělat, a myslel jsem to vážně! Máme spolu obchodní dohodu, nic víc. Okamžitě přestaň nebo se pozítří najdeš v řetězech.”

„Vážně by ses měl naučit, jak se uvolnit, Briare.”

„Zmlkni.”

Listí kolem nich začalo šustit a les naplnila kakofonie smíchu. Reynard se zašklebil. „Ven, vy šmíráci. Copak jsem vám neřekl, abyste neopouštěli tábor?” Jeden po druhém se kolem nich shromáždil tucet mužů, co byli v měsíčním světle, co procházelo baldachýnem nad nimi, trochu víc než stíny.

„Začínali jsme se nudit,” řekl jeden muž a ostatní zahučeli na souhlas.

Briar si pro sebe bručel, ale neprotestoval, když ho pobídli k táboru. Ani neprotestoval proti té paži, co mu Reynard položil kolem ramen, ačkoli je měl stále ztuhlá napětím.
--------------------------------------------


~ A jsem tu s další pohádkou, kterou jsem rozdělila (pravděpodobně) na tři části. První teď, druhá a třetí budou následovat. ~

~ Už podle jména je samozřejmě jasné, co to je za pohádku. Jen tak mimochodem, Briar je v překladu Šípek. ~



Hlavní stránka
Postavy a pojmy


<Levoručka>...<Následující>

1 komentář: