Růže a Liška (2)

„Pane Fayi.” Briar zpomalil a zastavil se, když zahlédl královského rádce, co byl vysoký a rovný a tmavý. „Celkem pozdě na to, abys byl venku, ne?”

Fay se pobaveně usmál. „Poslední dny moc dobře nespím. Ze svého dostaveníčka se vracíte celkem pozdě, že, princi?”

„Dostaveníčka?” zopakoval Briar.

Rádce se uchechtl. „No tak, princi. Z večírků vždycky odcházíte dřív a na celé hodiny mizíte z hradu. Většinu dní tady chodíte jako ve snách a nálady se vám mění od příjemné po podrážděnou během chvilky. Je očividné, že jste celkem posedlý.” Shovívavě se usmál. „Určitě jste si nemyslel, že někoho oklamete?”

Briar spolkl pár vybraných kleteb. U všech bohů doufal, že Reynard na tu zkazku nikdy nepřijde. No ano, 'celkem posedlý'. Briar si odfrkl. „Asi to bylo jen mé zbožné přání.”

„To předpokládám,” řekl rádce soucitně. „Pokud byste potřeboval jakoukoli pomoc, dejte mi vědět.”

„Děkuju,” řekl Briar tiše, najednou mu bylo trapně, že se mu z nečekaného zdroje dostalo takové laskavosti. Od jeho skandálu takových chvilek bylo málo. „Proč nespíš tak dobře?”

Fay pokrčil rameny. „Troufl bych si říct, že oba nás na mysli tíží stejný problém. Zítra je ten den.”

„Nedopustím, aby se jí něco stalo,” řekl Briar neoblomně.

„Princi, pokud tomu někdo dokáže zabránit, pak vy. Ale kletby dojdou zlomení jen zřídka.”

Briar netrpělivě mávl rukou. „Směšné. Pokud už na kletbu dojde, je to jen proto, že si lidé mysleli, že k tomu muselo dojít, a že se dostatečně nesnažili tomu zabránit. Zítra moje sestra oslaví své osmnáctiny a formálně převezme postavení Korunní princezny.” Zamračil se a otočil se k vlastní komnatě. „Pokud mě omluvíš, nemohu se dočkat, až se dostanu do postele. Dobrou noc, Fayi.”

„Dobrou noc, princi.” Fay nad prchajícím princem potřásl hlavou a tolerantně se usmíval.

Když byl Briar zpět ve své komnatě, zamknul za sebou dveře a pak klíč skryl do své skrýše pod zelenou sametovou židlí. Nebe venku bylo tmavé, ale ne přímo černé. Za pár hodin bude bílý den, což znamenalo, že pravděpodobně prospí snídani a možná i oběd. Místo provinilosti Briar cítil akorát úlevu. Kdyby mohl vynechat i večeři, udělal by to.

Svlékl se, svůj oděv zanechal úzkostlivě v šatně, aby ho odnesli a vyčistili, a pak Briar vlezl do postele a zavrtal hlavu do svého oblíbeného polštáře.

Jen aby zjistil, že voněl po borovici a zemi a jistém loupežníkovi. Briar tiše zaklel a hodil polštář na zem a našel si jiný. Když i tento voněl po lese a loupežníkovi, zbavil se všech polštářů, co měl v posteli, a spokojil se s tím, že se zavrtal do přikrývek. Kterých měl dost na to, aby mohl ignorovat nejsvrchnější vrstvu.

Už nikdy víc.

Už nikdy znovu nedopustí, aby jeho postel voněla po někom jiném. Trvalo příliš dlouho, než se jeho komnata zbavila všech známek po Craigovi; nehodlal dopustit, aby mu ji zničil někdo jiný. Ale vyhodit polštáře bylo mnohem snazší než se zbavit vzpomínek na polibky, co Reynard kradl se zvyšující se častostí.

Ale za pár dní i toto přestane být problémem. Okolí začínalo být příliš nebezpečné na to, aby tu Reynard a jeho tlupa zůstávala o moc déle. S největší pravděpodobností se sbalí a odejdou, jakmile splní dohodu s ním, a vydají se hledat novou kořist.

Briar se přinutil myslet na něco jiného, na svou sestru, na lidi, kterým bude muset zítra čelit.

Vyčerpání nakonec zvítězilo a přemohlo ho, když slunce začalo stoupat po obloze a začínalo vrhat brzké světlo na prince zamotaného v tmavě zelených přikrývkách a na polštáře rozházené po podlaze kolem.




„Možná mě celá ta léta klamali,” řekla Růženka, „ale vždycky jsem si myslela, že narozeniny mají být zábava. Já jsem tak vyčerpaná a podrážděná z potýkáním s přílivem náhlých obdivovatelů, že mám stěží nějakou tu sílu se najíst.” Živě si tvář ovívala vějířem.

Briar svou sestru objal. „Podívej se na to z té světlé stránky; pokud jim řekneš, že ti udělá velkou radost, kdyby skočili do jezera, pravděpodobně by to udělali.”

Růženka se potěšeně zasmála a otočila se, aby se podívala z okna na velké jezero na západním konci paláce. „Jak rozkošný nápad.”

„Je mi záhadou, že jsi přežil všechny ty ženy, co na tebe zaútočily při tvých osmnáctinách, ačkoli když to tak uvážím, asi to nebylo moc těžké.” Nakrčila nos. „Pořád si myslím, že se táta zachoval dokonale pošetile.” Svým vějířem s růžovou krajkou si poklepala do rtů. „Dokonale pošetile,” zopakovala.

„Byl by ze mě strašný král,” řekl Briar. „Je lepší, že na to všichni přišli dřív, než jsem na trůn usedl.”

Růženka zakroutila hlavou. „Neměl tě odvolat za to, že jsi políbil lorda Craiga Zbabělého.”

Briar spolkl kletbu. „Nemyslím si, že to bylo kvůli tomu, koho jsem políbil, jako spíš kvůli tomu dramatu, co následovalo. Každopádně mě to už dávno přestalo trápit.”

Ta vzpomínka v jeho mysli byla hořká. Házeli mu do tváře jedno obvinění za druhým a tolikrát mu narušili soukromí. Jedno ošklivé slovo za druhým. A on to všechno snášel, zatímco čekal, že jeho milence najdou a zatáhnou ho do toho— Až na to, že to ten milenec velmi silně zapřel. Briar před svou rodinou a dvorem poslouchal, jak Craig popřel svůj tříletý vztah s princem. Podíval se mu do očí a přísahal, že nikdy nic takového neexistovalo.

„Jsi připravená na svůj dnešní ples?” zeptal se.

Růženka nad tou změnou tématu protočila očima, ale nechala to být tak. S plesknutím zavřela svůj vějíř a klepala si jím do rtů. „Samozřejmě. Ačkoli uvažuju, jestli moje boty všechno to tančení vydrží.” Váhala a pak pokračovala v řeči: „Vlastně jsem s tebou chtěla o něčem mluvit, ohledně té dnešní slavnosti.”

„Co?” zeptal se Briar. „Plánuješ něco, co se otci nebude líbit?”

„Moc mě nezajímá, co si táta myslí.” Znovu rozevřela vějíř a ovívala si tváře, co jí začaly rudnout. „Ale záleží mi na tom, co si myslíš ty. Měla jsem v plánu požádat... někoho, aby si se mnou zatančil valčík.”

„To máš přece dělat, Růženko,” řekl Briar. „Bojíš se, že neschválím tvou volbu.”

Růženka přikývla a odvrátila pohled na chodbu. „Chtěla jsem požádat Faye.”

Briar na chvíli zmlkl. „Faye? Rádce Faye? Faye, co je starší než já?”

„Co to má s tím co dělat?” zeptala se Růženka, sklapla svůj vějíř a držela ho tak, že by ho jím mohla praštit.

„Nic,” řekl Briar smírně. „Jen se ujišťuju, že mluvíme o stejném Fayovi.”

Růženka uvolnila sevření na vějíři. „Ano, mluvíme o stejném Fayovi.”

„Celou tu dobu jste se tajně scházeli přímo mě pod nosem?” Briar byl rozpolcený mezi svým nutkáním vyhledat Faye a zakroutit mu krkem nebo se smát jako pomatený.

„Ne, jenom si povídáme. Při snídani, při čaji. Někdy v knihovně.” Růženka pokrčila rameny. „Nechová se ke mně jako všichni ostatní. A někdy... někdy si přeju, aby přestal být tak formální. Myslím, že si to taky přeje, ale nikdy by meze nepřekročil.” Nervózně se podívala po svém bratrovi. „Myslíš...” zbytek vyzněl do ztracena, kousala se do rtu.

Briar si odfrkl. „Co si Fay myslí, to ví jenom on sám. Přísahám, že by ten muž mohl proběhnout ulicemi nahý a nikdo by si toho nevšiml, pokud by on sám nechtěl, aby si toho všimli.”

Jeho sestra se zasmála a pleskla ho po paži vějířem. „Díky. Vážně jsem potřebovala mít tuhle utkvělou představu, až budu sbírat odvahu vyzvat ho k tanci.”

„Byl by z něj dobrý král,” řekl Briar. Zdálo se, že si toho plesknutí na paži nevšiml. „Chceš, abych ho odtáhl stranou a položil mu pár otázek?” V očích se mu zalesklo.

Růženka ho pleskla silněji. „Ať tě to ani nenapadne!” Další plesknutí na zdůraznění. „Takže mám tvůj souhlas?”

„Beztak rozhodně nemáš můj nesouhlas. Vždycky jsem ho viděl jen jako rádce. Dej mi chvilku na to, abych ho začal vidět jako kandidáta na tvého partnera.” Briar se zamračil, jak přemýšlel. „Asi by sis mohla vybrat i hůř. Ale neříkej to otci.”

„Za co mě máš? Za hlupačku?” Mrkla na něj. „Podařilo se mi to utajit před tebou, nemyslíš si, že to dokážu utajovat i před tátou, dokud nebude příliš pozdě?”

Briarovi zacukalo v koutcích úsměvem a naklonil se, aby políbil svou sestru na tvář. „Doufám, že tvému románku se povede lépe než mému.”

Jeho sestra mu věnovala vědoucí pohled. „Myslím, že tvůj druhý pokus jde mnohem lépe, než si připouštíš. Ačkoli to nic nevypovídá, protože vážně nic moc neříkáš.”

„Nemám žádný románek.”

„Samozřejmě,” odpověděla Růženka. Mrkla a pak ho rychle objala. „Děkuju, Briare. Uvidíme se večer. Prozatím jdu na dámský čajový dýchánek.”

Briar ji políbil na tvář. „Nedělej moc problémů.”

„Jen to trochu vyhrotím, slibuju.” A s mrknutím byla pryč.




„Kolik dam si myslíš, že je dneska večer bez krajek?” zeptal se Briar. „Protože Růženka nevěděla, kdy přestat s přidáváním krajek na své šaty?”

Fayovi zacukalo v ústech. „Vypadá rozkošně, princi, takže si jsem jistý, že dámám ta oběť vadit nebude.” Oba sledovali, jak ji po tanečním parketu provázel poslední z těch, co se zdálo jako nekonečný zástup mladých mužů a pár ne tak mladých mužů. „Ačkoli nezávidím ženám, co ty šaty musely ušít.”

„Jsem si jistý, že jsou zvyklé na posedlost mé sestry.” Usrkl svého vína, opřel se o zeď nedaleko bufetu a koutkem oka Faye sledoval.

Fay byl na rádce mladý, ale jako student se prokázal mnohem schopnější než polovina mužů v králově radě. Netrvalo mu dlouho se dostat do své nynější pozice. Bylo mu jen něco přes deset let víc než jeho sestře.

Briar skryl úšklebek za svou sklenicí vína a přemýšlel, jak to, že si nikdy nevšiml, jak moc se Fay snažil jeho sestru nesledovat. Ten muž byl obecně tichý, ale když se konalo jednání u dvora, dokázal být celkem výřečný. Co Briar věděl, vždycky byl k Růžence laskavý. Na rozdíl od mladého muže, který s ní momentálně tančil. Zdálo se, že se choval trochu moc troufale. „Fayi, nelíbí se mi pohled toto mladého lorda. A Růženka se mračí.”

„Hned se o to postarám,” řekl Fay. Ačkoli byl klidný, jednal s odhodláním.

Tentokrát se Briar neobtěžoval svůj úšklebek skrývat. Sledoval a čekal. Další tanec byl Princeznin valčík.

Briara upoutal známý záblesk rudé a otočil se k balkónu. Nic tam nebylo. Otočil se zpět, aby sledoval, jak Fay stroze vykázal mladého lorda a pak princeznu zdvořile doprovodil z parketu.

Znovu ho upoutala ta rudá. Plynule zaklel, prozatím se mu nepoštěstí sledovat svou sestru tančit s jediným mužem, kterému by ji mohl svěřit. Odložil své víno a vyšel na balkón.

Jak předpokládal, byl opuštěný. Napadlo ho, že by to vzal po schodech, ale netrpělivost vyhrála. Hladkým skokem překonal zábradlí a zručně dopadl na zem dole.

„Když jsi na mě naštvaný, jsi tak pěkný. Zvláště takhle vyšňořený.”

„Zatraceně, Reynarde. Co tady děláš?” Briar pročesával stíny, každou sekundou, co nedokázal odhalit toho zpropadeného loupežníka, byl podrážděnější.

Zezadu se kolem něj ovinuly paže, rty se mu otřely o část krku, co neměl skrytou hedvábím. „Jen jsem chtěl vidět, jak to jde. Jde všechno dobře?”

„Ano, všechno jde dobře.” Briar sebou trhl z jeho dosahu, úplně tomu zpropadenému muži neunikl, ale alespoň k němu byl tváří v tvář.

„Co jsem ti říkal o té přímosti vůči mé osobě?”

„To nevím,” řekl Reynard. Navzdory temnotě byl vidět jeho úšklebek. „Nikdy neposlouchám. Mám příliš práce s tím dostat se přes ty tvoje trny.”

„No, přestaň s tím.” Briar se odtáhl, noční vzduch byl chladný, ale bezpečnější než Reynardovo teplo. „Neměl bys tu být.”

Reynard se ušklíbl. „Bojíš se o mě?”

Briar protočil očima. „Tak co tady děláš?”

„Nemyslíš si, že po veškeré té naší práci bych chtěl vědět, jak to jde?”

Briar zdráhavě přikývl. „Mohl jsi počkat, až bych za tebou později zašel.”

„Řekněme, že jsem netrpělivý.”

Briar protočil očima. „Zbrklý by rozhodně sedělo. Viděl jsi někoho nebo něco podezřelého?”

„Kdybych viděl, copak bych ti to neřekl? Uvolni se, princi. Do teď jde všechno tak dobře, jak jen bys mohl doufat.” Natáhl se k Briarovi v pokusu utěšit jej dotykem.

Briar sebou trhl z jeho dosahu. „Uvolním se, až se zítra vzbudím a uvidím svou sestru u snídaně.”

Reynard si frustrovaně odfrkl a spustil paži a nechal prince být. „Budu rád, až to celé skončí a my budeme moct konečně odejít.”

Ta slova ho neměla bolet. Bylo to přesně to, co celou dobu čekal, i když Reynard vytrvale kradl polibky a dotyky, kdykoli jen mohl. Ale stejně ho bolela. „No, co se mě týče,” řekl, „můžeš odejít hned.”

Reynard sebou po tom ledovém tónu cukl. „Co tě popudilo tentokrát?”

„Vypadni. Už tě tu nechci znovu vidět. Došli jsme ke konci naší úmluvy, takže už není důvod, abys svůj odchod déle odkládal. Dobrou noc, Liško.” Briar se otočil na patě a svižně odkráčel dovnitř.

Vrátil se právě včas na otevírání dárků. Viděl, že Fay stál vedle Růženky, vypadal ztraceně, ale šťastně. Střetl se s rádcem pohledem a přikývl. Fay se mírně uvolnil. Ale Briar měl po zbytek noci pocit, jako kdyby skákal při každém stínu.

A ani nepomohlo, když spatřil, jak lord Craig Verde vyklouzl s lordem Cerule. Dokonale mizerná noc. Ale nakonec skončila a po nezbytných zastaveních k pár slovům se setrvávajícími hosty Briar tak akorát odtáhl svou sestru do její komnaty. „Takže nazvala bys svůj ples úspěchem?”

„Tančil se mnou a zůstal se mnou, takže ano.” Růženka si ovívala zrudlé tváře. „Všimla jsem si, že jsi vyklouzl ven.”

Briar si povzdechl. „Všeho si všimneš.”

„No, bude ze mě královna.” Zaklapla svůj vějíř a jemně ho jím plácla do paže. „Musím takové věci sledovat. Půjdeš na chvilku dovnitř?” zeptala se, jak se dostali k její komnatě.

Briar přikývl, byl vděčný, že nebude muset vymýšlet, jak proklouznout dovnitř. Zbývala jenom hodina a den kletby skončí. Dvacet tři let a jeho sestra byla jen hodinu od bezpečí. „Takže o čem jsi chtěla mluvit?”

„Nezdálo se, že by byl otec ohledně Faye šťastný.”

Briar si odfrkl. „Doufám, že jsi nečekala, že s tím budu moct pomoct.”

„No, myslela jsem si, že bys mi mohl dát nějakou radu.” Růženka si začala vytahovat vlásenky z vlasů, zatímco se přesunula ze salónku do ložnice. Její hlas přicházel z dálky, tlumeně, jak dál mluvila: „Tím myslím, budu na tom trvat, ale preferovala bych taktní a pokojnou formulaci, jak otci říct, aby si šel zchladit hlavu.”

„Co já vím, mě se ten přístup celkem líbí. Zchladím mu ji místo tebe.” Zašklebil se, čekal na reakci své sestry a zamračil se, když se mu žádné nedostalo. „Růženko? Konečně ses vším tím krajkovím zardousila?” Pořád žádná odpověď.

Briar teď byl chladný strachem, vyskočil z malé růžové pohovky a běžel do ložnice. Pokud bude mít štěstí, akorát na něj zaječí, že tam vtrhl a viděl ji nahou. Pokud ne...

Ale Růženka byla naprosto v pořádku, otevírala dárek, co měla na posteli.

„Neotevírej to,” řekl Briar a jal se přes místnost.

„Ach, uklidni se. Pravděpodobně je to jen od jednoho z mnoha obdivovatelů.” Ale za chvilku se zamračila a zmateně zírala a podivný předmět ve své ruce. „To je vřeteno. Co to kruci?”

„Hned to pusť!” vyštěkl Briar. Vzal jí to vřeteno s ostrými konci z rukou. „Kolikrát ti to musím říkat?” Hodil vřeteno na zem a přitiskl si krvácející prst ke rtům.

A pak se komnata začala najednou houpat, rozostřovat a než to všechno vyprchalo do černa, došel uvědomění. „Rey—”

„Briare? Briare!”
--------------------------------------------


~ Líbí se mi, že se autorka nezaměřuje jenom na pár hlavních postav, ale zároveň naznačuje i vztahy jiných... A je super, jak Růženka nenávidí Briarova ex... mizeru. ~




Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>