GDC - kapitola 65

Kapitola 65 – Něha (3)

Lan WangJi přišel blíž a dal mu džbánky s Císařovým úsměvem. Wei WuXian s džbánky pod pažemi vešel dovnitř. Lan WangJi sledoval jeho záda a potřásl hlavou, ačkoli jeho pohled byl něžnější než kdy dřív. Lan XiChen se po něm podíval. „Vzal jsi je ze svého pokoje?”

Lan WangJi přikývl.

Lan XiChen: „Bude nejlepší... když už se alkoholu nenapiješ. Dávej si pozor, aby se znovu nestalo to, co tenkrát.”

Očima spočinul na oděvu v místech Lan WangJiho klíčních kostí. Lan WangJi také shlédl, díval se do středu své hrudi. „Už se to znovu nestane.”

Lan XiChen se přinutil k úsměvu. Hned poté si povzdechl.

Když Lan XiChen odešel, Lan WangJi vešel dovnitř a tiše za sebou zavřel dveře. Wei WuXian sundal ze džbánků víčka, zatímco dál přemýšlel o historkách o zakladateli sekty Lan z Gusu, Lan Anovi, a QingHeng-Junovi. Sekta Lan z Gusu byla vážně divná sekta. Ačkoli byl jejich zakladatel mnich a sekta byla velmi ortodoxní, vážně... vychovala mnoho romantiků.

Jak o tom přemýšlel, nemohl si pomoct a podíval se na následovníka sekty Lan, co byl v místnosti.

Lan WangJi se skloněnou hlavou četl knížku. Na kraji stolu byla papírová lucerna. Za měkkého světla plamene se jeho tvář ještě víc podobala kousku ušlechtilého nefritu. Dokonce se zdálo, že i jeho lhostejný výraz a jeho světlé oči byly o odstín vřelejší. Byl tak nádherný, že se to zdálo neskutečné. Wei WuXiana ten moment zaskočil, tak nějak ho to okouzlilo.

Lan WangJi vzhlédl a zeptal se: „Co?”

Wei WuXian se okamžitě vzpamatoval. „Nic. Máš celkem pěknou záložku.”

Lan WangJi měl jako záložku vylisovanou květinu světlé barvy. Pečlivě se o ni staral, barvy měla stále zářivé. Okvětní plátky a jejich žilkování bylo tak delikátní, že se zdála jako živá. Mezi stránkami po sobě nechávala jemné aroma. Wei WuXian tu záložku zvedl a zeptal se: „Lékařská pivoňka?”

Lan WangJi: „Hm.”

Wei WuXian tu záložku chvíli převracel v rukách, než mu ji vrátil. „Tvůj bratr z toho měl celkem velký šok.”

Lan WangJi s péčí zasunul sušenou lékařskou pivoňku zpět do knihy. Zavřel ji. „Když teď našel důkaz, nebude to tolerovat.”

Wei WuXian: „Samozřejmě. Přece jen je to tvůj bratr.”

Bez ohledu na to, jak blízký vztah měl Lan XiChen s Jin GuangYaoem, stejně byl ze sekty Lan z Gusu a měl své vlastní principy.

Wei WuXian otevřel jeden džbánek s alkoholem. 'Když byl předposledně Lan Zhan opilý, upřímně odpověděl, že ve svém pokoji nikdy neměl Císařův úsměv. Tak proč je tam skryl? Nemohl je schovávat jen pro mě, že ne? Když o tom přemýšlím takhle, je to trochu nestoudné. Když už jsme u toho, měl bych se omluvit za celou tu věc s tou stužkou? Přece jenom jsem si s ní už tolikrát hrál. Co když mu bude tak trapně, že se naštve a vykopne mě odsud? Nehledě na to jsem už tak moc šaškoval a on se vůbec nerozhněval, jeho sebekontrola je jasně čím dál tím lepší. Jsem si jistý, že i kdybych dál šaškoval, že se stejně nenaštve. Ne, neměl bych to zmiňovat. Co takhle, kdybych předstíral, že neznám význam stužky na čele? A příště ho za ni budu moct zase naschvál zatahat. Pokud se naštve, budu předstírat nevinnost a řeknu, že jsem to nevěděl. Nevědomost není hřích...'

Wei WuXian byl sám se sebou celkem spokojený.

Lan WangJi se zeptal: „Co se stalo?”

Wei WuXian se otočil s vážným výrazem na tváři. „Nic. Mám dobrou náladu.” Rozpustile otevřel džbánek, zvedl ho a lokl si, než to celé najednou vyprskl ven.

Lan WangJi okamžitě odložil knížku. „Co se stalo tentokrát?”

Wei WuXian zamával rukama. „Nic, nic, nic!”

Jak tohle řekl, odložil džbánek tam, kde ho vzal, a se sklíčeným pohledem zvedl další džbánek.

Když si posledně potají vzal džbánek alkoholu, naschvál ho naplnil vodou, aby Lan WangJiho překvapil, kdyby se z něj kdy napil. Ale nevěděl, že měl takovou smůlu. Z těch dvou džbánků, co Lan WangJi přinesl, byl jeden z nich náhodou ten, co sám vypil a znovu naplnil vodou.

I poté, co se vrátil na tento svět, kdykoli chtěl Lan WangJiho poškádlit, akorát se to obrátilo proti němu. Prostě to nedokázal pochopit!

Wei WuXian usnul trochu později. Spal až do brzkého rána, kdy se najednou probudil. Se zachvěním se vyškrábal do sedu a vzhlédl. Lan WangJi byl stále oděný, meč připnutý na zádech. Jak stáhl ruku, kterou předtím položil Wei WuXianovi na rameno, zíral na bílý předmět, co měl v dlani. „Máme nezvaného hosta.”

Wei WuXian na ten předmět zamžoural. Byl to nefritový štítek, propustka sekty Lan z Gusu. Vybavil si, že Lan WangJiho štítek byl velmi vysokého řádu, neboť ho dokázal upozornit, když někdo pronikl bariérou sekty Lan z Gusu.

Ale desítky let se nikdo neodvážil proniknout do Oblačných Zákoutí. Wei WuXian vyskočil z postele. Zjistil, že mu někdy během spánku sundali vnější róbu. Oblékl si ji a promluvil: „Kdo to je?”

Lan WangJi potřásl hlavou a pokynul Wei WuXianovi, aby jej následoval. Ti dva pokradmu kráčeli, dokud se nedostali k rezidenci obklopenou hustými bambusy. Z papírových oken pronikalo světlo. Wei WuXian se letmo podíval na dřevěný štít před dvorem. „Hanshi?”

Jak se dalo čekat, v místnosti seděl s rovnými zády Lan XiChen. Když spatřil vstoupit ty dva, nezdálo se, že by ho to překvapilo. Vyměnil si pohled s Lan WangJim a oba dva to pochopili. Lan WangJi odvedl Wei WuXiana, aby si sedl za přepážku.

O chviličku později se bambusová zástěna v Hanshi zvedla. Ozvaly se lehké kroky, jak někdo vstoupil do místnosti. Zdálo se, že si ten člověk sedl před Lan XiChena.

Za chvilku se ozvalo cinknutí nefritu. Znělo to, jako kdyby někdo položil něco na stůl a posunul to po něm.

Jako první promluvil Lan XiChen: „Co to má znamenat?”

Někdo promluvil: „Vracím ti to, bratře.”

Byl to Jin GuangYao.

Lan XiChen: „Už jsem ti to dal.”

Jin GuangYao: „Propustka nikdy dřív nezklamala. Když teď nefunguje, je na čase, aby se vrátila ke svému právoplatnému majiteli.”

Wei WuXian to teď chápal. Jelikož spolu ZeWu-Jun a LianFang-Zun měli celkem dobrý vztah, Lan XiChen dal Jin GuangYaovi propustku, aby ho mohl volně navštěvovat. Ale bylo pravděpodobné, že během posledních pár dní buď upravil omezení bariéry kolem Oblačných Zákoutí, nebo odebral svolení Jin GuangYaovy propustky. Když Jin GuangYao přišel na návštěvu, bylo mu odepřeno vstoupit, a proto tu propustku dobrovolně vrátil.

Lan XiChen, stejně jako Lan WangJi, nevěděl, jak předstírat, že někomu vyhoví. Jin GuangYao ustal ve svém výpadu, zatímco Lan XiChen nic neřekl. Promluvil za chvíli: „Proč jsi přišel?”

Jin GuangYao: „Stále nemáme žádné zprávy o HanGuang-Junovi a patriarchovi Yilingu. Nedovolil jsem, aby kdokoli prohledal Oblačná Zákoutí, a mnoho sekt už má své pochyby a namítají. Bratře, kdykoli se ti to bude hodit, stále bude nejlepší, abys na dvě hodiny otevřel své brány. Pak budu moct přivést své lidi a vypořádat se s tím.”

Wei WuXian si myslel, že sem přišel, aby se domáhal pátrání. Vůbec nečekal, že by Jin GuangYao řekl něco takového, jako kdyby ho pátrání po patriarchovi Yilingu vůbec nezajímalo. Nemohl si pomoct a tak nějak ho to překvapilo.

Na druhé straně přepážky Jin GuangYao pokračoval: „Bratře, co se děje?”

Lan XiChen: „Nic.”

Jin GuangYao: „Pokud se bojíš o WangJiho, uklidni se. HanGuang-Jun má čestný a upřímný charakter. Všechny sekty už to za ta léta poznaly. Určitě tohle dělá jen proto, že mu nějak lhal. A kromě toho ještě neudělal nic neodpustitelného. Až na to přijde, bude v pořádku, pokud to prostě vysvětlí. Nedopustím, aby někdo využil příležitosti a začal šířit zkazky.”

Lan XiChen: „Až na to přijde? A kdy to bude?”

Jin GuangYao: „Až vyčistíme Pohřební pahorek.”

Wei WuXian sebou překvapeně trhl.

Lan XiChen: „Pohřební pahorek?”

Jin GuangYao: „Od toho dne, kdy došlo v Kapří věži k tomu boji, se kolem oblastí Moling, Lanling a Yunmeng dějí podivné věci. Někdo tam ničí hroby a mizí tam mrtvoly. Jisté známky ukazují, že směrem k Yilingu putují velké skupiny mrtvol. Pravděpodobně jdou k Pohřebnímu pahorku.”

Lan XiChen: „Kvůli čemu by to tak mohlo být?”

Jin GuangYao: „To nevím. Spekuluje se, že Wei WuXian aktivoval nějakou temnou formaci nebo použil Tygří pečeť.”

Lan XiChen: „Na Kapří věži ho zranil Jin Ling. Stále dokáže něco takového spustit?”

Jin GuangYao: „Bratře, jak vážně byl Wei WuXian zraněný během toho boje s vůdcem sekty Jiangem, když zradil sektu Jiang? Copak se stále nevrátil k rozkazování mrtvolám? Mohlo by být na tomto světě něco, co by pro patriarchu Yilingu bylo těžké?”

Wei WuXian si promnul bradu. 'Smýšlíš o mě s přílišným uznáním...'

Jin GuangYao: „Takže dřív nebo později by mohlo dojít k druhému obléhání Pohřebního pahorku. Už jsem uvědomil pár dalších sekt, abychom tu záležitost prodiskutovali na Kapří věži. Bratře, přijdeš?”

Za chvilku Lan XiChen konečně odpověděl: „Ano. Počkej na mě v Yashi. Brzy poté s tebou půjdu.”

Poté, co Jin GuangYao odešel, Lan XiChen obešel přepážku a podíval se na Lan WangJiho. „Půjdu do Kapří věže. A vy dva jděte na Pohřební pahorek. Budeme jednat nezávisle.”

Lan WangJi pomalu přikývl. „Ano.”

Lan XiChen: „Pokud má v úmyslu vážně něco jiného, rozhodně to nebudu tolerovat.”

Lan WangJi: „Já vím.”

Ti dva sešli malou stezkou z Oblačných Zákoutí. Po cestě dolů tráva podél bílých oblázků šustila, než se najednou rozdělila a odhalila malou hlavu podobnou sněhové kouli s dlouhýma ušima.

Zajíc potáhl svým růžovým čumákem. Když spatřil Lan WangJiho, najednou nastražil své povislé uši. Po jediném odrazu přiskočil jejich směrem. Dorazili na plácek se zelenou trávou. Malé Jablíčko leželo pod stromem, zatímco jej obkružovaly tucty kulatých, bílých zajíců. Většina měla zavřené oči a tvrdě spala. Pár z nich se k oslíkovi stále tulilo.

Wei WuXian přišel ke stromu a podrbal Malé Jablíčko po hlavě. Malé Jablíčko se zachvělo a probudilo se. Z nozder vychrlil vzduch. Spatřil Wei WuXiana a jen co chtěl zahýkat, s trhnutím se probrala i hromada zajíců. Dlouhé uši se jim chvěly a všichni přiskákali k Lan WangJimu. Kolem jeho sněhobílých bot se natřásaly bílé chomáčky a utíkaly kolem něj stále dokola. Ať už je vzrušilo cokoli.

Wei WuXian vzal Malé Jablíčko za otěže, zatahal za ně a pohrozil mu, aby se dal do pohybu. Zajíci se postavili na zadní a jeden po druhém se tiskli Lan WangJimu k nohám. Všichni chtěli vyšplhat nahoru. Lan WangJi byl stejně nehybný jako hora. Jak se ti dva dali do kroku, zajíci se potáceli, jak následovali ten pár bílých bot. Odmítali odejít bez ohledu na to, kolikrát se je Wei WuXian snažil odehnat.

Lan WangJi se sehnul, jednoho zajíce sebral a vzal si ho do náručí. Ačkoli měl tvář stále chladnou, něžně jej hladil rukou. Svými štíhlými prsty podrbal zajíce pod bradou. Zajíc zastříhal svýma dlouhýma ušima. Otočil se a přivřel své rubínové oči, až mu z nich zůstaly jen dvě škvírky, jako kdyby se mu to drbání velmi líbilo.

Wei WuXian ho chtěl také podrbat, ale zajíc odvrátil hlavu.

Wei WuXian: „Nenávidí mě. Miluje jenom a jenom tebe. Vážně ví, kdo je jeho pán, co?”

Lan WangJi se po něm podíval a pak mu předal zajíce do náručí. Wei WuXian si ho s širokým šklebem na tváři vzal. Zajíc se mu v náručí svíjel a otáčel, zápolil, jak jen to bylo možné. Wei WuXian ho zatahal za uši. „Nemáš mě rád? Nenávidíš mě? Tak uteč. Nemůžeš utéct, i když bys strašně rád utekl. Proč prostě neposlechneš a nezačneš mě místo toho mít rád?”

Wei WuXian zajíce škádlil a chvíli si s ním hrál. Když byli téměř vně bran Oblačných Zákoutí, konečně toho zajíce nechal jít. Srst měl kvůli němu celou pocuchanou. Když je teď už zajíci nemohli následovat, svěsili uši a seděli na místě. Dívali se, jak jejich pán odcházel.

Wei WuXian se ohlédl. „Vůbec tě nechtějí pustit. HanGuang-June, nemůžu uvěřit, že tě ta drobotina má tolik ráda. Když byli malí, musel jsi na ně být strašně hodný. Já bych to nikdy nedokázal.”

Lan WangJi: „Ne?”

Wei WuXian se škodolibě usmíval. „Ne! To, co létá, chodí a plave— všechno to se otočí a prchne, jen co mě spatří.”

Lan WangJi potřásl hlavou. Co tím myslel, bylo více než očividné: nikdy neměli Wei WuXiana rádi, protože je nejdřív vždycky škádlil.
--------------------------------------------

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>