Růže a Liška (3)

„Hele, šéfe.”

Reynard ho ignoroval.

„Šéfe, na hradě se něco děje.”

Hodil do sebe další lok rumu, než se uráčil podívat na Waltera, co i když více méně vypadal jako prašivá zaběhlá kočka, mohl být stejně dobře dalším učencem v paláci, když se mu zachtělo. „Vypadám, jako že mě to zajímá?”

„Ale šéfe—”

„Nechci to slyšet,” zasyčel Reynard. Hodil prázdnou láhev na zem. „Skončil jsem s tím. S ním. Za východu slunce odcházíme.”

Walter si něco mumlal pod vousy a nechal to tak. „Pokud chceš odejít tak brzy, radši bys měl jít do postele a přestat se propíjet k brzkému hrobu.”

„Budu si dělat, co se mi k čertu zachce,” řekl Reynard. Šátral v temnotě po druhé lahvi, byl odhodlaný, že než mine další hodina, nebude se moct ani postavit.

„Jak si přeješ, pane,” řekl Walter upjatě. Pak se otočil a šel zpět k táborovému ohni, kde se shromáždili ostatní muži.

Reynard zůstal v přítmí stromů na okraji tábořiště.

Co kruci řekl špatně? Co tentokrát provedl? Šel se ujistit, že bylo všechno v pořádku, to bylo celé. Tak možná neměl říkat, že bude rád, až odejdou— ale myslel si, že i Briar chtěl odejít.

Ta neotevřená lahev mu propadla mezi prsty. Reynard zaklel. Byl hlupák. Předpokládal, že Briar půjde s ním, ale zapomněl se ujistit, že to Briar věděl. A teď si Briar myslel, že prostě odejde.

Jak se dovtípil vlastní hlouposti, došla mu i ta konverzace před pár sekundami. Věděl, že neměl začínat s pitím. „Walteře!”

„Co?” zeptal se Walter, zněl jenom trochu domýšlivě.

Reynard se postavil a nakráčel k ohni, střízlivost se mu vnucovala spolu s chladným pocitem, co ho přemáhal. „Co se děje na hradě?”

„Kdo ví, šéfe. Já vím jenom to, že tam všichni blázní. Myslíš si...”

„Beztak se něco pokazilo. Jdu to obhlídnout.”

Walter a tři další muži vstali. „Půjdeme s tebou, jenom na okraj lesa. Pokud se něco pokazilo, budeme muset rychle jednat.”

„Utéct nebo pomoct?” zeptal se Reynard.

Jeho muži se po něm podívali. „Jako kdybys nás nechal udělat něco jiného než pomoct, když jde o pomoc tomu trnitému princi.”

Reynard se zašklebil. „Tak pojďme vtrhnout na hrad.”

Když se dostali k hradu, proniknout do něj se ukázalo být dle hesla „snáz řekne, než udělá”. Reynard a jeho muži vysledovali, že hrad byl uzavřený. Veškerý jejich obezřetný průzkum neodhalil, že v králově službách bylo tolik rytířů. Mágové pod vedením rádce vrhali bariéry a naprosto hrad zapečetili.

Reynard se na to mračil. „Rozptylte se. Zjistěte, co se stalo. Vraťte se sem za hodinu.” Jeho muži se začali rozcházet, ještě než domluvil. Reynard si promnul čelo. „Teď to nechápu. Tolik jsme na tom dřeli.”

Celou hodinu strávil bez pohybu, sledoval hrad a doufal, že někde zahlédne známou postavu, co se plížila z hradu k lesu. Ale když čas vypršel a jeho muži se vrátili s pochmurnými tvářemi, nepřekvapilo ho to.

„Takže?”

„Princezna je v pořádku,” řekl jeden muž pomalu. Váhal, nebyl si jistý, jak pokračovat.

„Vysyp to.”

„Ale,” odpověděl jiný muž, „princ ne.”

Okamžik ticha. „Co tím myslíš?”

„Podle toho, co jsme slyšeli, šéfe, to je princ, kterého prokleli a co usnul. Nikdo ještě nezná podrobnosti, ale obětí je princ Briar.”

„To není možné.”

„Zdá se, že ano.”

Reynard přikývl. „A co hrad? Nějaký způsob, jak se dostat dovnitř?”

„Šéfe, z hradu je teď vězení. Dokud král nezjistí, co se stalo, nikdo nejde dovnitř nebo ven.”

„Vraťte se zpět do tábora. Zůstaňte neviditelní. Až se to za pár dní uklidní, vypadněte k čertu odtud.”

Walter pokynul ostatním mužům, aby šli, ale sám zůstal. „Co budeš dělat, šéfe?”

„Když jsem odešel, byl rozzuřený. Usnul s myšlenkou, že jsem si s ním zahrával. Že odejdu bez něj.”

„Je prokletý, šéfe. Teď s tím nemůžeš nic dělat.”

Reynard se odvrátil. „Půjdu za ním.”

„A jak to provedeš?” zeptal se Walter. „Do hradu se není jak dostat. Nejde to.”

Reynard se zasmál a pohodil hlavou. „Ne, je to téměř nemožné. Udržet mě venku, to je nemožné. Vrať se do tábora a udělej, jak jsem řekl.”

„Cokoli chceš. Uvidíme se pak, šéfe.”

Jakmile byl Reynard u hradeb, skousl si ret. Sledoval stráže a mágy rozmístěné na části hradeb, kterou se obvykle dostával do hradu. Vchod pro služebnictvo, co obvykle používal, bezpochyby také hned zablokovali. To mu nedávalo moc možností – vyšplhat po zdi anebo vyšplhat po zdi.

Vypadalo to, že bude šplhat po zdi. Ale i když byla tma, bylo tu příliš mnoho stráží. Dostane se nahoru na hradby, ale ne přes ně. No, nakonec tu určitě bude nějaká příležitost. V každé armádě bylo pár líných stráží.

Ale za pár minut to nebyla lenost, co mu poskytla příležitost. Byla to dívka v něčem, co vypadalo víc jako cukrářská ozdoba než plesové šaty. Spíš než vzhled to bylo její chování a jak se pohybovala, to, jak prostě věděla, že ji každý poslechne nebo jinak... díky tomu věděl, že to je Briarova sestra. Bylo divné, že ji ještě nikdy neviděl. Nebylo divu, že byl Briar tak ochranitelský. Pokud byla zblízka byť i jen poloviční žena, jaká se zdála být z dálky, pak princezna Priscilla – Růženka dle jejího bratra – byla vskutku poklad.

Ať dělala cokoli, na hradbách zmizelo šest stráží. Takže mu nechala více než dostatek prostoru na manévrování. Čekal dalších patnáct minut a pak začal jednat.

Za deset minut se dostal nahoru na hradby a na chvíli se zastavil, aby nabyl rovnováhu.

„Ty jsi Liška!” vykřikl ženský hlas, znělo to, jako že je naprosto potěšená.

Reynard zchladl. Obezřetně obrátil hlavu a pokoutně se podíval na princeznu, co se tak úhledně zašila u jedné zídky.

Pokud už byl takhle ledabylý, bylo jasně třeba, aby odešel do výslužby. „Princezno,” řekl obezřetně.

„Věděla jsem, že se vídá s tebou!”

Reynard zamrkal a bojoval s nutkáním o pár kroků odstoupit, když se na něj princezna v nadýchaných šatech vrhla. Svůj hedvábný vějíř držela tak, jako většina mužů drželi své zbraně. „Prosím?”

„Nejsi Briarův milý?”

Po každém jejím slově měl Reynard pocit, že se víc a víc blížil utonutí. „Cože?” zeptal se.

Princezna se zamračila. „Ach, ale ne. Pokud jsi nepřišel Briara zachránit...” Skousla si ret. „Přišel jsi sem prostě něco ukrást?”

„Cože?” opakoval Reynard hloupě. Zakroutil hlavou. „Briar. Přišel jsem se podívat, co se děje s Briarem. Jak jsi věděla, že se známe?”

Růženka si oddechla úlevou. „Ach, dobře. Nemyslela jsem si, že se mýlím. Pojď, vezmu tě za ním.”

Reynard ji v tichosti následoval. Došlo mu, že čím méně toho řekne, tím méně bude zmatený.

„Doufala jsem, že uvidíš tu příležitost, co jsem tu vytvořila, ale nebyla jsem si jistá, jak dlouho bude trvat, než si uvědomíš, že se všechno pokazilo.”

„Jsi příšerně dobře informovaná, princezno.”

„Říkej mi Růženko.” Široce se na něj usmála. „Tedy pokud nejsi jako ten zpropadený lord Craig Kudlodozad, můžeš mě brát za sestru.”

Reynard se na ni jen díval. „Jak?”

„Jsem to věděla? To, jak se choval, kdykoli přišla řeč na tebe. Choval se stejně jako kdysi s lordem Craigem Nenávistným. Briar umí udržet tajemství před každým kromě mě.” Růženka se na něj usmála přes rameno. Zastavila se, když se dostali do hradu, a zavěsila se do něj. „Říkat ti lorde Liško by asi bylo trochu očividné?”

„Líbíš se mi, princezno.”

To mu vysloužilo plesknutí. „Řekla jsem ti, abys mi říkal Růženko.”

„Ano, madam. A prostě mi říkej Reynarde. Nejsem žádný lord, bude nejlepší se to nepokoušet hrát.”

Růženka přikývla a vrhli se do zalidněného, nervózního hradu. „Vážně jsi přišel zachránit Briara?”

„To nevím, princezno. Kletba je kletba.”

„Růženko!” vmísil se do toho přísný hlas.

Růženka nadskočila, ale o chvilku později se uvolnila. „Fayi.” Široce se usmála na staršího muže. „Je o Briara postaráno?”

„Ano. Kdo to je?”

„Toto je Reynard. Je to Briarův milý.”

Fay mrkl a pomalu si Reynarda prohlédl od hlavy až k patě. „Trochu surovec.” Potřásl hlavou. „Ale to je asi třeba, aby udržel krok s Briarovou prudkou povahou. Jak ses tak rychle dozvěděl, co se stalo?”

„Umím si dávat pozor na dění. Briar se už nějakou dobu bál o svou sestru, a tak jsem čekal, až se doslechnu, jak to večer šlo.”

Rádce zakroutil hlavou. „Nikdo z nás nečekal, že to skončí tak, jak to skončilo. Pojď tudy; pokud dál půjdete hlavními chodbami, sesypou se na vás.” Prudce se otočil a vedl je zadními chodbami a schodišti, co používalo služebnictvo.

Když vstoupili do Briarovy komnaty, Reynard je mlčky následoval. Bylo to tak divné, vejít dveřmi.

Briar ležel na posteli, stále oděný ve svém vybraném oděvu. Vlnité vlasy měl rozložené za hlavou a rozprostíraly se mu na polštáři, proti zelenému povlečení byly tak naprosto černé.

Bylo to teprve včera, kdy z té postele Briara škádlil. Vždycky to byla taková zábava pozvednout Briarovi mandle. Když přistoupil k posteli, Růženka a Fay splynuli s pozadím, a on se posadil na okraj postele a otočil tvář k Briarovi. Natáhl se, aby se dotkl tváře, co ještě před pár hodinami nesla náznaky slunce, ale teď byla velmi bledá. A chladná, jako kdyby princ nebyl naživu.

Kvůli tomu pomyšlení ho přešel chlad. „Co se stalo?” zeptal se s pohledem upřeným na Růženku.

„Nevím,” odpověděla Růženka, máchala svým vějířem tak moc, že dokonce i Fay o krok ustoupil. „Vlastně jsem ani nevěděla, že jsem prokletá, dokud se nestalo tohle, ups, špatná formulace.” Vějířem se pleskla do dlaně a pak obrátila oči k Fayovi. „Od vás všech je pěkné, že jste mě informovali o mém možném částečném skonu. Jakmile bude mému bratrovi lépe, každý z vás, co byl do toho zapletený, bude ve vážném maléru.”

Reynard a Fay si vyměnili tiché pohledy. „Lituju člověka, co se s ní ožení.”

Fay se zajíkl. Růženka se rozzářila. „To bude Fay,” řekla radostně.

„Upřímnou soustrast,” řekl Reynard s úšklebkem.

Fay se rozhodl zůstat zticha.

„Takže. Hodláš ho probudit?” Růženka si znovu ťukala vějířem do dlaně.

Reynard na ni zíral, napůl zmateně a napůl se strachem. „Jak?”

Fayovi zacukalo v ústech. „Nebyl podmínkou polibek Pravé lásky?”

„To je ale podmínka,” řekl Reynard. „Jak si vybavuju z našich mnohých konverzací, Briar na takové věci nevěří.”

„Pitomost,” řekla Růženka. „Kvůli lordu Craigovi Mizerovi je prostě—”

„Trnitý?”

Růženka se zasmála. „Přesně.”

Reynard se usmál. Dál hladil Briara po tváři, navzdory okolnostem využíval šance se ho dotknout, aniž by se musel vyhýbat pěsti. Prostě mu bylo proti srsti princezně říct, že Briar nezdolně trval na tom, že neměli nic víc než obchodní vztah. A Reynard té noci zničil jakoukoli šanci, co měl.

Jasně zdržoval. Nebyl si jistý, co bude dělat, pokud se Briar neprobudí.

Ale Briara by víc naštvalo, že byl zatracený zbabělec. Připravil se na nejhorší, jednou rukou se zapřel o postel a sklonil se, aby Briara jemně políbil. Tentokrát se akorát cítil uboze, že nebude následovat žádná rána pěstí nebo kopanec. Briar byl ve svých nejlepších chvilkách jen stěží ovládaná energie a když podlehl své popudlivosti, pak jako blesk. Nebylo správné ho vidět v posteli tak chladného a nehybného.

Nic. Briar zůstal nehybný. Reynard bojoval s vlnou drtivého zklamání. Nemyslel si, že by bylo možné, aby něco tak moc bolelo. Ať byl Briarovou Pravou láskou kdokoli, hrozně ho nenáviděl. „Promiň, princezno. Vypadá to, že jsem jenom loupežník.”

„Kdo ví,” zamumlal Fay.

Růženčin vějíř spadl na zem. „Ach,” bylo všechno, co řekla.

Reynard se odvrátil ke všem v komnatě zády. Okno nebylo daleko; bylo by snadné vyklouznout ven. Nikdo zde ho pravděpodobně nebude zastavovat a bylo dostatečně pozdě, že odtud mohl vypadnout bez potíží.

„Reynarde...”

Když zaznělo jeho jméno, honem se obrátil. Jeho jméno bylo řečeno tiše, pomalu. Ne jako kdyby jej měl následovat nezdvořilý přídomek.

„Briare!” zapištěla Růženka a přihnala se k posteli.

Ale princ měl oči jenom pro Reynarda. „Myslel jsem si, že odcházíš.”

Reynard se pokusil usmát a nepodařilo se mu to. „Jo, ohledně toho... Tak nějak jsem zapomněl na tu část, kdy jsem se tě měl zeptat, jestli chceš jít se mnou.”

„Briare! Jsi v pořádku? Jak se cítíš?”

Briar se zamračil a otočil se na svou sestru. „Jsem v pořádku.” Potřásl hlavou, snažil se zbavit té mlhy, co tam stále prodlévala. „Co se stalo? Proč jsem usnul? Jak dlouho jsem byl mimo?”

„Jenom pár hodin.” Jeho sestra na něj mrkla. „Tvůj milý nemarnil čas a dostal se sem, jen co si uvědomil, že se něco pokazilo. Věděla jsem, že si tentokrát vybereš někoho lepšího než lorda Craiga Krysomila.” Zachichotala se a v podstatě mu vlezla do postele, aby ho objala. „Jsem tak ráda, že jsi v pořádku.”

Briar jí objetí oplatil a posadil se. „Já bych rád věděl, proč ta kletba měla vliv na mě a ne na tebe.”

„Jen tak mimochodem, jsi v maléru za to, že jsi to přede mnou zamlčoval.”

„Teď ne, Růženko.”

„Později,” souhlasila. „Takže co se stalo?”

„To,” řekl Fay. „To vysvětlení padne na mě.” Královský rádce zbledl a jak mluvil, díval se jenom na Růženku. „To moje matka tu kletbu vrhla a řekla mi, abych tu byl, až k tomu dojde. Měla v úmyslu, abych se oženil s princeznou a nárokoval si království, jak vždycky chtěla. Já...” zakroutil hlavou. „Nikdy jsem její hněv nechápal; chápal jsem jen to, že jsem v něm měl hrát svou roli, protože jsem byl její syn.”

„Vrhla kletbu a naschvál všechny oklamala, aby si mysleli, že proklela princeznu. A aby tak neměli šanci prince zachránit. Pak bych si já vzal trůn a královská rodina by musela bezmocně přihlížet, jak princ rok za rokem spí.”

Fay se dál díval na Růženku, co na něj zírala s bledou tváří. „Nikdy jsem se do toho nechtěl zaplést. Celý život jsem se snažil najít lék, doufal jsem, že se tomu mě nebo Briarovi podaří zabránit. Je mi líto, že jsem celá ta léta lhal. Věř mi, když říkám, že jsem to dělal nerad. A nikdy jsem nelhal ohledně toho, co k tobě cítím, princezno. A právě kvůli této situaci jsem nikdy nic neřekl.”

Růženka se vzchopila, zaklapla vějíř a jala se Faye pevně chopit za paži. „Ty a já si teď pěkně dlouho popovídáme. Briare, vy dva se k nám můžete připojit ráno na snídani. O otce se postarám já.”

„Ano, madam.”

Dveře se za nimi zavřely a na komnatu padlo bolestné ticho.

„Teď s tebou nebude k žití,” řekl Briar.

Reynard zamrkal. „To znamená, že spolu zase mluvíme? Vážně jsem neměl v úmyslu odejít bez tebe. Tak nějak jsem předpokládal, že jsi součástí toho 'my'. A až do teď jsem si neuvědomil, že jsem se tak nějak zapomněl zeptat, jestli o tom víš.”

„Čekal jsem, že mi uděláš ze života učiněné peklo,” odpověděl Briar, jak znovu padl do polštářů. „A ne že se mi budeš omlouvat. Tohle je celkem pěkné. Pokračuj.”

„Ty jsi ale spratek.” Z Reynarda vyprchala kajícnost a nahradil jej pomalý úšklebek. „Probudil jsem tě, ne? Pořád tomu nevěříš?”

Briar na něj protočil očima. „Vážně budeš nesnesitelný, co?”

„No, mohl bys prostě vzdát pokusy mluvit a konečně se poddat nutkání si se mnou dělat, co chceš.”

Briar si povzdechl. „Asi máš pravdu.”

Chvilka ticha. „Cože?”

Místo odpovědi ho Briar popadl za klopy kabátce a stáhl ho k sobě dolů. Líbal ho tak vášnivě, jak obvykle líbal Reynard jeho. „Řekl jsem, že máš asi pravdu. Tedy pokud nechceš pokračovat v mluvení?”

„Ani zdaleka se nebudu dohadovat se svým princem.”

„Projednou,” zamumlal Briar. „A teď zmlkni a nech mě si s tebou dělat, co chci.”

„Ano, lásko.” Reynard se vyhnul polštáři, co se mu řítil na hlavu.
--------------------------------------------


~ Růženčiny přídomky pana Ex byly super. ~

~ A to je konec druhé pohádky. ~



Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>