GDC - kapitola 67

Kapitola 67 – Něha (5)

Manželka znovu promluvila: „Jen doufejme, že ví, kdo mu ukřivdil. Pokud se chce hnát za pomstou, ať se pomstí těm kultivátorům. Ať nechodí ubližovat nám normálním lidem.”

Manžel: „Kdo to může zaručit? Když v Qishanu zabil přes tři tisíce lidí, byl jsem velmi malý, ale pořád si vzpomínám, že se ho tehdy děsili nejenom nesmrtelní, co kultivovali, ale i normální lidé. Je to krvežíznivý démon bez srdce.”

Wei WuXianův široký úsměv postupně vyprchal.

Přišlo mu celkem zajímavé poslouchat, když ten pár mluvil o svém každodenním životě. Ale najednou měl pocit, že měl hlavu těžkou tisíc kil. Nedokázal ji zvednout a spatřit výraz na Lan WangJiho tváři. Už neslyšel nic z toho, o čem si pár povídal pak.

Najednou z vně usedlosti přišel mrazivý řev. Rodina na dvorku večeřela, povídala si a smála se. Když zaslechli ten nelidský řev, tak moc je to polekalo, že jedna miska spadla na zem a roztříštila se. Dítě začalo brečet. Mladý muž se chopil motyky, co byla stranou. „Žádný strach! Žádný strach!”

Nejenom že je to překvapilo, ale dokonce i Wei WuXian a Lan WangJi sebou trhli. Lan WangJi chtěl užuž vstát, ale Wei WuXiana něco napadlo a popadl ho za klopy na hrudi. „Nehýbej se!”

Lan WangJimu se mírně rozšířily oči. Ten řev ze sebe rozhodně vydalo nějaké temné, kruté stvoření. Pokud se s ním majitel usedlosti půjde vypořádat sám, s největší pravděpodobností se živý nevrátí. Navzdory tomu Wei WuXian zopakoval: „Nehýbej se.”

Ze dvorku se ozval jekot a ten nelidský řev se teď blížil čím dál víc. Už vešel do dveří. Lan WangJi už dál nedokázal jen tak nečinně stát. Bichen se vytasil rychlostí světla. Ovšem ta tříčlenná rodina už prchla, s jekotem utíkali. Bichen rozsekal kopku slámy. Mezi těmi stébly slámy, co se na ně snášelo, stálo uprostřed dvorku něco naprosto černého.

Mělo to zacuchané vlasy a stále to ukazovalo tesáky. Kvůli těm neuspořádaným výběžkům, co mu zdánlivě vyrůstaly z těla, vypadal strašlivě a zároveň tak nějak legračně. Lan WangJi ještě nikdy neviděl takového netvora. Kvůli tomu překvapení se zarazil, zatímco Wei WuXian už promluvil: „Wen Ningu, až příliš mnoho let jsi neotevřel pusu. Ten tvůj křik je čím dál tím horší.”

Z úst toho temného stvoření vyšla lidská řeč: „Mladý pane... přece jenom jsem zběsilá mrtvola. Všechny zběsilé mrtvoly znějí takhle... když křičí.”

Wei WuXian ho poplácal po rameni. „Tak silná energie.”

Wen Ning se letmo podíval po Lan WangJim. Pravděpodobně si vybavil, že lidé ze sekty Lan z Gusu nesnášeli ty, co se neoblékali úhledně, a tak si s bázlivým výrazem párkrát uhladil vlasy. Když Wei WuXian viděl, kolik větviček mu uvízlo ve vlasech, skoro to nedokázal snést a jednu mu vytáhl. „Proč jsi najednou vyskočil? A vypadáš takhle. To tě okradli? Co to máš na tváři?”

Wen Ning: „Prach a hlína ze země... Sledoval jsem vás dva vejít dovnitř a když jste dlouho nevycházeli...”

Wei WuXian: „Vždycky jsi nás vzadu následoval?”

Wen Ning přikývl. Wei WuXian to pochopil. Wen Ning se neodvažoval setkat s nikým kromě něj. A tak když sestoupili z Oblačných Zákoutí, potají je následoval. A když viděl, že vešli do usedlosti a dlouho se nic nedělo, šel odposlouchávat a slyšel, že ten pár mluvil o něm. Bylo mu trapně a chtěl ten pár vyplašit, aby Wei WuXian a Lan WangJi mohli vyjít. Pravděpodobně měl pocit, že jeho vzezření nebylo dostatečně znepokojivé, a tak si na tvář a na tělo nalepil spoustu podivných věcí.

Wei WuXian se smál tak moc, že ho všechno bolelo. Wen Ning se tvářil rozpačitě a setřel ze sebe tu hlínu, ale Wei WuXian najednou zjistil, že měl ruce pokryté krví. „Co se stalo?”

Wen Ning: „Ach, nic...”

Lan WangJi: „Pach krve.”

Wei WuXian si zrovna uvědomil, že z Wen Ninga vážně vycházel pach krve. Přeskočilo mu srdce. Wen Ning to viděl a okamžitě zamával rukama. „To není krev! Ne, ne, je to krev, ale není to krev živých lidí.”

Wei WuXian: „Není to krev živých lidí? Bojoval jsi s něčím?”

Wen Ning je chvíli vedl, než dorazili k malému hájku. A v něm bylo dvacet nebo třicet nových hrobů a kromě toho byla stranou napůl vykopaná jáma a vedle ní hromada mrtvol. Nazval to hromadou mrtvol, protože ty mrtvoly byly už celkem pomlácené. Wei WuXian je šel prozkoumat. Prsty na některých uťatých pažích sebou ještě cukaly. Čelisti některých hlav se ještě stále otevíraly a zavíraly a vyluzovaly tak zvuky tření zubů jeden o druhý, při kterém vstávaly vlasy na hlavě. Ty mrtvoly se už proměnily.

Wei WuXian: „Rozlámal jsi je na celkem dost kousků.”

Wen Ning: „Kdybych to neudělal, dál by hryzali lidi. Nedali se vůbec zastavit. Všude podél cesty jsou takové mrtvoly.”

Wei WuXian: „Podél celé cesty? To jsi byl vždycky před námi, aby ses jich zbavil?”

Wen Ning rozpačitě přikývl. Měl mnohem větší schopnost rozpoznat vlastní druh než lidé a také je mohl rozpoznat z větší dálky. V tom případě to vysvětlovalo, proč se během jejich putování nic nestalo. I Wei WuXianovi to přišlo divné. Copak lidé neříkali, že se k Yilingu přesouvala banda zběsilých mrtvol? Proč neviděli ani jednu jedinou? Takže Wen Ning jim všechny překážky odstranil.

Wei WuXian: „Odkud jsi nás začal následovat?”

Lan WangJi: „Od Kapří věže.”

Wei WuXian se podíval na Wen Ninga, zatímco Lan WangJi pokračoval: „Během toho boje s kultivátory pomohl.”

Wei WuXian si povzdechl. „Copak jsem ti neřekl, aby ses někde schoval a aby ses teď ničím netrápil?”

Wen Ning se přinutil k úsměvu. „Ale mladý pane... kde bych se mohl schovat?”

Předtím se měl kam vrátit, lidi, které mohl následovat. Ale teď na tomto světě neznal nikoho kromě Wei WuXiana.

Po chvilce ticha Wei WuXian vstal a oprášil si prach z dolního lemu svého oděvu. „Pohřbi je.”

Wen Ning rychle přikývl. Pokračoval v kopání jámy, co byla vykopaná jen z půlky. Lan WangJi vytasil Bichen. Energie meče se vzedmula. Všude se rozprskla hlína a v zemi se objevila trhlina.

Wei WuXian: „HanGuang-June, taky kopeš hrob?”

Lan WangJi se otočil. Zrovna když chtěl promluvit, spatřil za sebou stát Wen Ninga.

Wen Ning přiměl své ztuhlé rty k pohybu a vytlačil malý úsměv. „...Mladý pane Lane, chceš pomoct? Já jsem se svou prací skončil.”

Lan WangJi se podíval za něj. Byla tam řádka černých jam a hromady hlíny vedle nich byly vysoké a úhledné. Wen Ning udržoval svůj 'úsměv' a dodal: „Tohle dělám často. Jsem zkušený. A rychlý.”

Co se týkalo toho, kdo ho často nutil 'dělat takovou práci', nebylo třeba nic vysvětlovat.

Po chvilce ticha Lan WangJi nakonec promluvil: „Není třeba. Můžeš pomoct...”

Než mohl domluvit, najednou si uvědomil, že se Wei WuXian vůbec nehýbal. Dřepěl stranou a sledoval je. Když odcházeli z usedlosti, v klidu si s sebou vzal meloun. A zdálo se, že teď se snažil vymyslet, jak ho rozkrojit.

Když se s Lan WangJim střetl pohledem, protestoval: „HanGuang-June, nedívej se na mě takhle. V rukách nic nemám a duchovní moc mám nízkou, nemám pravdu? V každém oboru jsou profesionálové, ne? V kopání hrobů je nejrychlejší on. Proč si nepromluvíme o tom, jak si dáme tenhle meloun? Bichen se zaryl do hlíny a takhle ho teď nebudeme moct použít. Má s sebou někdo ještě nějaký nůž nebo meč nebo takové věci?”

Wen Ning zakroutil hlavou. „Promiň, já si nic nevzal.”

Wei WuXian: „HanGuang-June, ech, máš s sebou Suibian?”

Lan WangJi: „...”

Lan WangJi ze svého dimenzionálního rukávu nakonec vytáhl Suibian. S melounem v jedné ruce a mečem v druhé předvedl šermířskou sestavu a rozsekl malý vodní meloun na osm dílků. Když skončil, Wei WuXian si dřepl na zem a jak jedl meloun, sledoval je, jak pilně kopali hroby.

Mezitím Wen Ning během půl hodiny vykopal celou řádku jam, co byly všechny stejně velké. Uložil dovnitř mrtvoly, co rozlámal, a přitom nesouvisle mluvil: „Je mi to vážně líto. Už nedokážu říct, která část komu patří. Pokud někoho pohřbím špatně, odpusťte mi to prosím...”

Když Wei WuXian a Lan WangJi dojedli meloun a pohřbili zbytek mrtvol, znovu se vydali na cestu.

Za pár dní dorazili do Yilingu.

Pohřební pahorek nebyl ani pět kilometrů od města před nimi. Ačkoli nevěděli, co tam na ně čeká, Wei WuXian tušil, že to nebude nic dobrého.

Ale měl s sebou Lan WangJiho. Krok měl vyrovnaný a oči klidné. Wei WuXian hlavně od samého začátku nepocítil žádný pocit krize. Jak se díval na takového člověka, za žádnou cenu nedokázal být nervózní. Jak kráčeli městem Yiling, všude kolem nich se ozýval přízvuk jeho domova. Ta známost ho vzpružila a navzdory tomu, že nehodlal nic koupit, nemohl si pomoct a povídal si v místním nářečí s prodejci podél cesty.

Když byl spokojený s tím, kolik toho namluvil, konečně se otočil. „HanGuang-June, pamatuješ si na tohle město, že?”

Lan WangJi zlehka kývl. „Ano.”

Wei WuXian se široce usmál. „Věděl jsem, že máš lepší paměť než já. V tomhle městě jsme se jednou setkali. Náhodou jsi byl v Yilingu na nočním lovu a já jsem řekl, že tě musím pozvat na jídlo. Na to si taky vzpomínáš?”

Lan WangJi: „Ano.”

Wei WuXian: „Ale je to celkem hanba. Stejně jsi nakonec platil ty, haha!”

Seděl na oslíkovi s nohama křížem. Houpal se ze strany na stranu a předstíral nezájem. „Když už jsme u toho, HanGuang-June, máš někdy v plánu odejít do výslužby?”

Lan WangJi se krátce zarazil, jako kdyby se na chvilku zamyslel. Wei WuXian kul, dokud bylo železo horké. „Přemýšlel jsi o tom, co budeš dělat, až odejdeš do výslužby?”

Lan WangJi se po něm podíval. „Ještě ne.”

Wei WuXian si v duchu pomyslel: 'Je dokonalé, že jsi ještě nic nevymyslel! Vymyslím to za tebe.'

Hodlal najít nádherné místo s řídkou populací a postaví tam velký dům. Vedle svého mohl postavit i jeden pro Lan WangJiho. Každý den bude mít dva chody a polévku. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby to vařil Lan WangJi, jinak by museli jíst to, co uvaří on. A také by bylo nejlepší, kdyby měl Lan WangJi na starosti i jejich peníze. Před očima dokonce viděl scénu, kdy měl Lan WangJi na sobě hrubou látku, se záplatami na hrudi a kolenou a jak bezvýrazně seděl u ručně vyrobeného dřevěného stolu a počítal mince. Když je spočítal, chopil se motyky a šel pracovat ven. A naopak on by... on by... on by co?

Wei WuXian ve vší vážnosti přemýšlel o tom, co by dělal on. Lidé často říkali, že aby člověk směnil jídlo, buď obdělával pole, nebo tkal látku. Když tedy jeden obdělával pole, někdo musel i tkát látku. Jen si představil, že by zkřížil kolena a třásl nohama před stavem, a zděsil se. Radši by se chopil motyky. Tkaní látky by se mnohem víc hodilo k Lan WangJimu. Ve dne budou rybařit a obdělávat pole, zatímco v noci si vezmou meče a půjdou na noční lov zvířat a démonů. Pokud je to znaví, mohli by předstírat, že do výslužby nikdy neodešli a nebude vadit, když se znovu ukáží ve světě. Ale jak si myslel, chybělo jim maličké...

Lan WangJi najednou promluvil: „Maličké co?”

Wei WuXian: „He?”

Najednou si uvědomil, že tu poslední větu řekl nahlas. Okamžitě se vzpamatoval. „Tím myslím, že Malému jablíčku chybí maličký kamarád.”

Malé Jablíčko se otočilo a vší silou na něj plivlo. Wei WuXian osla uhodil po hlavě. Smál se a tahal ho za uši, ale najednou se už smát nemohl.

Nebylo to kvůli ničemu zvláštnímu, jen si najednou na něco vzpomněl. Tehdy měl s sebou vážně malé dítě. Kdyby ještě teď žilo, bylo by mu už téměř patnáct let.

Pohřební pahorek stál hluboko v horách Yilingu.

Svět jej nazýval horou mrtvol. Pokud v těch kopcích člověk kdekoli zaryl do hlíny lopatu, vyhrabal mrtvého člověka. Nebyla to lež. Pohřební pahorek býval dávné bojiště. V následujících letech si lidé zvykli tam házet bezejmenné mrtvoly, kvůli čemuž tam po celý rok byla temná energie zášti. Nakonec se to místo stalo noční můrou všech lidí z oblasti Yilingu.

V lese na pahorku byly všechny listy a větve černé jako smrt, jako kdyby je poskvrnila energie zášti. Na nejnižším úpatí hory byla zeď vysoká několik desítek metrů. Do té zdi byla na těsno vyrytá zaříkávadla, která bránila v průchodu živým i mrtvým. Tu zeď zaříkadel, co obkružovala celý Pohřební pahorek, nejprve postavil třetí vůdce sekty Wen z Qishanu. Ale jelikož nedokázali očistit ty nesmírně mocné duchy, co tam dleli, mohli si vybrat jenom druhou nejlepší možnost. Izolovat je za zdí. Wei WuXian tu zeď kdysi strhl. Ta nynější zeď byla nová, postavili ji a zesílili lidé ze sekty Jin z Lanlingu.

Ale když dorazili, zjistili, že jedna dlouhá část zdi byla zase stržená.
--------------------------------------------


~ Wen Ning má prostě super repliky... ~

~ A když už jsme u Wen Ninga... ~ 

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>