GDC - kapitola 68

Kapitola 68 – Něha (6)

Wei WuXian nechal oslíka na úpatí hory. Přešel přes zbytky zdi a stoupal po horské stezce. Brzy poté zahlédl kamennou sochu bezhlavého zvířete. Ta socha vážila tisíce kil. Mnoho let strážila tuto horskou stezku. Obrůstaly ji rostliny a v prohlubních se usadil mech. Hlavu zvířete někdo odsekl sekyrou a pohodil ji nedaleko. Jako kdyby chtěli ukázat svou sílu, rozdrtili ji na malé kousky. Plocha seku byla stále nová, ukazovala bělobu uvnitř. A ještě dál to bylo podobné, spatřili, že další socha byla rozťatá ve dví, od hlavy až k patě.

Wei WuXian hned věděl, že tato kamenná zvířata sem sekty umístily na akubody terénu, aby strážila horu po jeho smrti. Kamenná zvířata byla schopná exorcismu. Při jejich výrobě bylo třeba hodně dovednosti a byla celkem drahá. A teď bylo pravděpodobné, že byly všechny zničené. Byla to vskutku škoda.

Wei WuXian a Lan WangJi kráčeli dalších pár kroků bok po boku. Bezděky se otočil a spatřil, že Wen Ning se už objevil.

Stál vedle kamenného zvířete, hlavu měl skloněnou a nehýbal se. Wei WuXian se zeptal: „Wen Ningu? Na co se díváš?”

Wen Ning ukázal na základnu kamenného zvířete.

Kamenné zvíře stálo na krátkém, tlustém kmeni stromu. A vedle něj byly tři menší a kratší kmeny. Zdálo se, že ohořely. Byly naprosto černé.

Wen Ning poklekl na zem na obě kolena. Prsty se zaryl hluboko do hlíny, nabral hrst černé země a sevřel ji v dlani. „...Sestro.”

Wei WuXian nevěděl, co říct. Přešel k němu a tvrdě ho poplácal po rameni.

Během Wei WuXianova života byla dvě období, která byla nesmírně těžká přetrpět. K oběma došlo tady. Nikdy neměl v úmyslu takové místo znovu navštívit.

A pro Wen Ninga byl Pohřební pahorek ještě nezapomenutelnější místo.

Kolem se prohnal závan studeného větru. Moře stromů šumělo, jako kdyby tam šeptalo deset tisíc tichých hlasů. Wei WuXian pozorně poslouchal. Poklekl na zem na jedno koleno, sehnul se a něco zamumlal k zemi pod ním. Pod povrchem se najednou utvořila vyboulenina.

Hlínu pomalu prolomila paže kostlivce, jako kdyby z černé hlíny vyrostla bledá květina.

Část paže kostlivce ochable visela ve vzduchu. Wei WuXian se natáhl a chopil se jí. Sehnul se ještě níž. Dlouhé vlasy mu přepadly přes rameno, takže mu zakryly polovinu tváře.

Přitiskl rty k ruce kostlivce a něco zašeptal. A pak byl zticha, jako kdyby něco poslouchal. Za chvilku mírně kývl. Ruka se proměnila zpět na poupě květiny a stáhla se do hlíny.

Wei WuXian vstal a oprášil se od hlíny. „Nedávno sem přivedli přes sto lidí. Všichni jsou na vrcholu, stále naživu. Ale lidé, co je sem přivedli, už sešli z hory. Nevím, co chtějí udělat. Každopádně bychom si měli dávat pozor.”

Ti tři pokračovali dál nahoru. Dorazili k pár zchátralým chatkám, co stály podél horské stezky.

Ty domy byly různě velké. Jejich struktura byla prostá, dokonce neopracovaná. Stačil jeden pohled a bylo jasné, že je postavili ve spěchu. Některé byly tak shořelé, že z nich zůstaly jenom holé trámy, zatímco některé se naklonily úplně na stranu. Dokonce i ty nejzachovalejší byly napůl zničené. Přes deset let byly vystavené dešti a větru a nikdo se o ně nestaral, každá ta chatka vypadala jako umírající duch v potrhaném oděvu, co v tichosti shlížel na ty, co přišli na horu.

Od chvíle, co se vydali na horu, měl Wen Ning obzvláště ztěžklé kroky. A zrovna teď stál před jedním z domů a zase nemohl dál jít.

Tohle byl jeden z domů, co sám postavil. Než odešel, dům byl ještě v pořádku. Ačkoli byl nahrubo postavený, bylo to místo, co chránilo před počasím a obývali jej lidé, které znal; lidé, kterých si vážil.

Povídalo se, že věci zůstávají, ale lidé ne. V tom rčení zůstaly alespoň „věci”. Když měl před sebou takovou scénu, nebylo tu nic, co by mu připomnělo lidi, po kterých se mu stýskalo.

Wei WuXian: „Už se nedívej.”

Wen Ning: „...Už dávno jsem věděl, že to bude takové. Jen jsem chtěl vidět, jestli tu něco zůstalo...”

Než se jeho hlas vytratil, v jednom ze zchátralých domů se najednou zakymácel stín.

Ten stín klopýtl ke dveřím z domu. Slabé sluneční světlo zalilo napůl shnilou tvář. Wei WuXian jednou tleskl. Zdálo se, že si toho ta chodící mrtvola vůbec nevšimla, a dál kráčela k nim. Wei WuXian v klidu ustoupil o dva kroky dozadu. „Ovládá ji Tygří pečeť.”

Loutky z mrtvol, co se mu poddaly, nemohla Tygří pečeť ovládat. A podobně loutky z mrtvol, co se podvolily Tygří pečeti, neposlouchaly jeho rozkazy. Pravidla byla prostá: první přijde, první bere.

Wen Ning vystřelil kupředu. S řevem mrtvole utrhl hlavu. Hned poté se všude kolem nich ozvaly tiché výkřiky. Z černého lesa pomalu vyšlo téměř padesát mrtvol. Bez ohledu na pohlaví nebo věk byla většina z nich stále čerstvá a měli na sobě pohřební oděv. Pravděpodobně to byly mrtvoly, co se pohřešovaly v mnoha regionech.

Lan WangJi si připravil citeru. Zabrnkal a noty plynule rozčeřily vzduch. Skupina mrtvol, co je zrovna obklíčila, okamžitě poklekla do kruhu. Wen Ning oběma rukama popadl mrtvolu muže s obzvláště velkou postavou a odhodil ho daleko od sebe. Hruď mu probodla ostrá větev a mrtvola nabodnutá na větvi zápolila.

Wei WuXian zakřičel: „Neotravuj se s nimi, prostě pojďme na horu!”

Nevěděl, kolik skupin chodících mrtvol za těch posledních pár dní Jin GuangYao s pomocí Tygří pečeti šíleně povolal. Následovala jedna vlna útoku za druhou. Ti tři zdolávali mrtvoly, zatímco ustupovali výš na horu. Čím blíž byli vrcholu Pohřebního pahorku, tím byly ty skupiny mrtvol početnější. Oblohou nad černým lesem se rozléhaly noty citery a vrány vzlétly. Téměř za dvě hodiny měli konečně čas si odpočinout.

Wei WuXian se posadil na jedno zničené kamenné zvíře, povzdechl si a posmíval se sám sobě: „Tohle jsem vždycky používal já, abych se vypořádal s ostatními. A dneska je konečně ten den, kdy to druzí použili proti mně. Teď vím, jak strašná je Tygří pečeť. Kdybych byl na jejich místě, také bych chtěl zabít člověka, co tuto zatracenou věc vyrobil.”

Lan WangJi odložil svou citeru. Z rukávu vytáhl meč a předal mu ho. „Na vlastní ochranu.”

Wei WuXian si ho vzal. Byl to Suibian. Ten den, kdy ho použili na rozkrojení melounu, ho Wei WuXian zase odhodil stranou. A Lan WangJi ho zase sklidil. Wei WuXian meč vytasil a chvíli zíral na tu sněhově bílou čepel, než ji zase hned zatasil a usmál se. „Děkuju.”

Měl ho u pasu a nezdálo se, že by ho hodlal použít. Když viděl, jak se na něj Lan WangJi díval, hrál si se svými vlasy a vysvětlil: „Tolik let jsem meč nepoužil. Nejsem na to zvyklý.” Jak mluvil, znovu si povzdechl: „Dobrá. Skutečným důvodem je to, že mé nynější tělo má nízkou duchovní energii. I když mám meč vysokého řádu, stejně ho nebudu moct využít. A proto to bude na tobě, HanGuang-June, abys ochránil delikátního muže, kterým jsem.”

Lan WangJi: „...”

Poté, co delikátní muž chvilku poseděl, konečně vstal, zatímco se rukou opíral o koleno. Ti tři kráčeli dál k vrcholu a konečně na konci stezky spatřili jeskyni s temným vchodem.

Ústí jeskyně mělo zhruba padesát stop na výšku i šířku. Než se k němu vůbec přiblížili, cítili před sebou chladný vánek. Téměř slyšeli rozmazané zvuky lidského sténání.

Tohle bylo legendární doupě patriarchy Yilingu, co z lidí dělal mrtvoly a co dělal skutky, co nemohla tolerovat ani Nebesa – Démonická jeskyně vraždění.

Jeskyně měla široký strop. Ti tři zadrželi dech a proplížili se dovnitř. Nikdo nevydal ani hlásku, ale ty lidské hlasy, co vycházely z hloubi jeskyně, sílily.

Wei WuXian znal terén jeskyně jako vlastní boty. Šel před nimi. V jednu chvíli jim pokynul, aby se zastavili.

Hlavní prostor jeskyně od nich oddělovala jen jedna stěna. Děrami ve zdi viděli dostatečně velký prostor, aby se tam vešlo tisíc lidí. Uprostřed seděla zhruba stovka. Ruce i nohy měli pevně svázané provazy na svázání božstev. Ta stovka lidí byla také celkem mladá. Podle barvy jejich rób a mečů to byli buď učedníci vysokého řádu anebo přímí učedníci z klanů.

Wei WuXian si vyměnil pohled s Lan WangJim. Než vůbec začali diskutovat, chlapec, co seděl na zemi, najednou promluvil: „Můj názor je ten, že jsi ho neměl bodnout jenom jednou. Proč jsi mu prostě nepřesekl hrdlo?”

Nemluvil nijak nahlas, ale jeskyně byla celkem prázdná. Jen co promluvil, rozezvučely se ozvěny. A tak i když neposlouchali, jasně ta jeho slova slyšeli. Jakmile ten chlapec promluvil, Wei WuXian si pomyslel, že mu hlasem i vzezřením přišel povědomý. Vzpomněl si až po chvilce. Nebyl to ten chlapec, co tehdy bojoval s Jin Lingem, Jin Chan?

A podíval se znovu – kdo byl ten chlapec s chladnou tváří, co seděl vedle tohoto učedníka, pokud ne Jin Ling?

Jin Ling se na něj ani nepodíval a zůstal zticha. Chlapci vedle něj nahlas zakručelo v břiše. „Odešli před tolika dny. Co jen chtějí? Pokud nás chtějí zabít, ať nás šetří. Byl bych radši, aby mě na nočním lovu snědl netvor, než abych tady umřel hlady!”

Ten chlapec dál mluvil páté přes deváté. Byl to Lan JingYi.

Jin Chan promluvil: „Co by mohl udělat? Rozhodně udělá to, co udělal s těmi wenskými psy během Tažení proti Slunci, udělá si z nás mrtvolné loutky a pak nás použije proti naší rodině, aby na nás nemohli zaútočit a aby jeho nepřátelé bojovali mezi sebou.” Zaťal zuby. „Ten špinavý, nelidský pes Wei!”

Jin Ling najednou promluvil ledovým hlasem: „Zmlkni.”

Jin Chana to šokovalo. „Chceš, abych zmlkl? Co tím myslíš?”

Jin Ling: „Co tím myslím? Jsi hluchý nebo hloupý? Nerozumíš lidské řeči? Zmlkni, to znamená, abys přestal dělat tolik hluku!”

Jelikož byl Jin Chan tak dlouho svázaný, byl nabručený. Supěl: „Proč bys mi měl říkat, abych zmlkl?!”

Jin Ling: „Jaký má smysl mluvit o takových kravinách? Pokud budeš dál tlachat, rozpadnou se kvůli tobě ty provazy? Je to otravné.”

„Ty!!!”

Vložil se do toho další mladý hlas: „Ale no tak, uvízli jsme tu a nikdo z nás neví, kdy sem vtrhnou chodící mrtvoly z hory. I za takových okolností se vy dva musíte dohadovat?”

Ten nejklidnější hlas patřil Lan SiZhuiovi.

Jin Chan protestoval: „On si začal jako první! Co, ty mu nadávat můžeš, ale ostatní ne?! Jin Lingu, ha, kdo si myslíš, že jsi? Myslíš si, že budeš vrchním kultivátorem, protože jím je LianFang-Zun? Nehodlám zmlknout. Myslím, že ty...”

Ozvalo se bouchnutí a Jin Chan dostal najednou ránu do hlavy. Jin Chan vykřikl bolestí. Nadával: „To se chceš prát? Jen do toho! Stejně na to mám náladu. Ty synu nikoho!”

Jak to Jin Ling zaslechl, ještě víc se ho nedalo zastavit. Byl svázaný a nemohl pohybovat pažemi, a tak použil lokty a kolena a mlátil jimi tak tvrdě, že druhý chlapec kňučel bolestí. A přesto byl sám a Jin Chan měl kolem sebe vždycky skupinu lidí.

Jak chlapci viděli, že byl v nevýhodě, všichni zakřičeli: „Pomůžu ti!” Všichni se nahrnuli k nim.

Lan SiZhui seděl nedaleko. Nemohl tomu nijak pomoct, prostě ho vtáhli do rvačky. Nejprve se mu dařilo je přesvědčovat, aby se uklidnili, ale když schytal pár loktů, nakrčil čelo bolestí a tvář mu potemněla. Nakonec zakřičel a také se vrhl do šarvátky.

Ti tři venku už to nedokázali dál sledovat. Wei WuXian se vrhl na schodiště, co vedlo do jeskyně, jako první. „Hej! Všichni se podívejte sem!”

Jeho výkřik se ozýval v prázdné jeskyni, byl skoro hřmící. Změť chlapců vzhlédla. Lan SiZhui spatřil vedle něj známou postavu a rozzářil se. „HanGuang-June!”

Lan JingYi ječel ještě hlasitěji: „HanGuang-June aaaaaaaa!”

Jin Chana to vyděsilo. „Kvůli čemu jste tak šťastní? Jsou... jsou na stejné straně!”

Wei WuXian vkročil do jeskyně. Vytasil Suibian a ledabyle ho hodil za sebe. Mihl se tam stín a meč chytil. Byl to Wen Ning. Učedníci začali znovu vřískat: „Zá-zá-zá-zádušní generál!”

Wen Ning pozvedl Suibian a máchl jím směrem k Jin Lingovi. Jin Ling zaťal zuby a zavřel oči. Ale cítil, jak se provazy uvolnily. Odlesk meče Suibianu přesekl provazy na svázání božstev. Poté Wen Ning obešel jeskyni a přesekával provazy. Učedníci, co rozvázal, nemohli ani utéct, ani zůstat. Uvnitř byli patriarcha Yilingu, Zádušní generál a zrádce spravedlivé strany HanGuang-Jun, zatímco venku bylo nespočet chodících mrtvol, co jen čekalo, až se budou moct nakrmit.

A přesto pro Lan SiZhuie a ostatní bylo všechno radostné. „Seniore Mo... Seniore Weii. Přišel jsi nás zachránit? Nebyl jsi to ty, co těm lidem řekl, aby nás sem přivedli, že?”

Ačkoli to byla otázka, na tváři se mu zračila naprostá důvěra a blaženost. Wei WuXian cítil, jak ho to zahřálo u srdce. Dřepl si a pohladil Lan SiZhuie po hlavě, rozcuchal mu vlasy, které se mu za posledních pár dní nějak podařilo udržet upravené.

„Já? Přece jenom víš, jak jsem švorc. Jak bych mohl mít dost peněz, abych si někoho najal?”

Lan SiZhui honem přikývl. „Ano. Věděl jsem to! Věděl jsem to, seniore, vážně jsi naprosto švorc!”

„...”

Wei WuXian: „Chlapče. Kolik mají lidí? Je tu někdo skrytý v záloze?”

Lan JingYi ze sebe střásl provazy a jal se odpovědět: „Mají celkem dost lidí! Všichni měli na tvářích černou mlhu, takže jsme neviděli, kdo to je. Poté, co nás sem hodili, nic neudělali. Jako že se nestarali, jestli jsme mrtví nebo naživu. Ach, ach, ach, a venku bylo spoustu chodících mrtvol! Neustále vyly!”

Bichen se vytasil a přesekl provazy na svázání božstev kolem nich. Lan WangJi okamžitě vrátil meč do pochvy a otočil se na Lan SiZhuie: „Dobrá práce.”

Znamenalo to, že Lan SiZhui odvedl dobrou práci, když zachoval klid a věřil jim. Lan SiZhui si pospíšil na nohy, stál s rovnými zády a díval se na Lan WangJiho.

Než měl šanci se usmát, Wei WuXian se zašklebil. „Jo, dobrá práce, SiZhuii, dokonce se teď umíš prát.”

Lan SiZhuiovi okamžitě zrudly tváře. „T-to bylo...Jednal jsem z náhlého popudu...”

Wei WuXian najednou cítil, jak se k němu někdo přiblížil. Otočil se a spatřil, že za nimi stál Jin Ling s údy ztuhlými.

Lan WangJi se okamžitě postavil před Wei WuXiana, zatímco Lan SiZhui stál před Lan WangJim a obezřetně promluvil: „Mladý pane Jine.”

Wei WuXian vyšel zpoza zad těch dvou. „Co to děláte? Jako kdybyste dělali lidskou pyramidu.”

Jin Ling vypadal v tváři celkem divně. Uvolňoval a zatínal ruce, pořád dokola. Bylo to, jako kdyby chtěl něco říct, ale nedokázal otevřít pusu. Mohl akorát oči upírat na místo na Wei WuXianově břichu, kde ho bodl.

Zdálo se, že to Lan JingYiho hluboce poděsilo. „T-t-ty! Nechceš ho znovu bodnout, že ne?”

Jin Lingovi ztuhla tvář.

Lan SiZhui si pospíšil: „JingYi!”

Wei WuXian ovinul ruce kolem obou dětí, JingYiho nalevo a SiZhuie napravo. „Dobrá, honem si odtud pospěšme.”

Lan SiZhui: „Dobře!”

Ostatní chlapci byli stále v hloučku v koutě, neodvažovali se pohnout.

Lan JingYi: „Vy nejdete? To tu chcete zůstat déle?”

Jeden z chlapců natáhl krk. „Venku je tolik chodících mrtvol. Chceš, abychom šli ven... a setkali se se smrtí?!”

Wen Ning: „Mladý pane, půjdu ven a odeženu je.”

Wei WuXian přikývl. Wen Ning se jako poryv větru okamžitě prohnal ven.

Lan SiZhui promluvil: „Už nejsme svázaní provazy na svázání božstev. Pokud dojde na nejhorší, můžeme se z toho společně probojovat. Pokud nepůjdete, co když se mrtvoly vrhnou dovnitř, jakmile odejdeme? Copak to při tvaru této jeskyně nebude znamenat jasné lapení?”

Když domluvil, chopil se Lan JingYiho. Spolu s pár dalšími juniory ze sekty Lan odešli jako první a následovali Wen Ninga. Zbytek chlapců na sebe navzájem zíral.

Brzy poté promluvil jeden z chlapců: „Seniore SiZhuii, počkej na mě!” Následoval ho a také odešel.

Tento chlapec byl to malé „semínko sentimentu”, co pro A-Qing ve městě Yi pálil papírové peníze a s citem brečel. Ostatní mu říkali ZiZhen. Zdálo se, že byl jediným dítětem klanu OuYang z Balingu.

Brzy je následovalo pár dalších chlapců, všechno to byly známé tváře z incidentu ve městě Yi. Zbylí chlapci váhali. Ale jak se rozhlédli kolem, spatřili, že na ně Wei WuXian a Lan WangJi zírali. Byli nervózní bez ohledu na to, který z těch dvou na ně zíral, a mohli kolem nich akorát projít a také odejít. I když je mrazilo v zátylku. Jako poslední zůstal Jin Ling.

Jak se ta skupina ploužila a téměř dorazila k ústí jeskyně, najednou to dovnitř vrhlo stín a ten na stěně vytvořil hlubokou proláklinu ve tvaru člověka.

Sesypal se na ně prach a štěrk. Zepředu se ozvaly výkřiky pár juniorů. „Zádušní generál!”

Wei WuXian: „Wen Ningu? Co se stalo?!”

Wen Ningovi se podařilo vypravit: „...Nic.”

Vypadl z toho promáčknutí, vstal a v tichosti, a přesto hrubě si k tělu znovu připojil zlomenou paži. Když se Wei WuXian podíval, spatřil před jeskyní stát mladého muže ve fialové. Mával paží. Pod rukou mu syčel a jiskřil Zidian. Toto byl bič, co Wen Ninga hodil do jeskyně.

Jiang Cheng.

Takže proto neměl Wen Ning vůbec v úmyslu útočit.

Jin Ling: „Strýčku!”

Jiang Cheng chladně rozkázal: „Jin Lingu, pojď sem.”

Z temného lesa za ním pomalu vyšla skupina kultivátorů z různých sekt, měli na sobě uniformy různých barev. Ta skupina se víc a víc zvětšovala. Odhadem jich tu bylo téměř dva tisíce, byla to velká černá deka, co obklíčila jeskyni. Všichni ti kultivátoři včetně Jiang Chenga byli smáčení krví a měli znavené tváře.

Všichni chlapci se vyhrnuli z jeskyně ven za křiku: „Tati!” „Mami!” „Bratře!” Ten dav je všechny objal.

Jin Ling se podíval nalevo a napravo, jako kdyby se ještě stále nerozhodl.

Jiang Chengův hlas byl přísný: „Jin Lingu, proč jsi tak pomalý? Kvůli čemu tak otálíš? To chceš zemřít?!”

Před davem stál Lan QiRen. Zdál se mnohem starší. Na spáncích mu dokonce začaly vyrůstat bílé pramínky. Zavolal: „WangJi.”

Lan WangJi odpověděl tichým hlasem: „Strýčku.”

Ale stejně se nepostavil po jeho boku.

Lan QiRen to chápal lépe než kdo jiný. Tohle byla Lan WangJiho odpověď, pevná, odhodlaná. Se zklamaným výrazem zakroutil hlavou. Nesnažil se ho dál přemlouvat.

Předstoupila žena v bílé róbě, oči měla zalité slzami. „HanGuang-June, co to jen s tebou je? Ty... už nejsi sám sebou. V minulosti jsi patriarchu Yilingu jasně nemohl ani vystát. Jakou jen Wei WuXian použil techniku, že tě tak okouzlil, aby ses nám postavil?”

Lan WangJi jí nevěnoval žádnou pozornost.

Jelikož se ženě nedostalo žádné odpovědi, mohla akorát s lítostí dodat: „Pokud je to takto, pak si své jméno nezasloužíš!”

Wei WuXian: „Zase jste tu.”

Jiang Chengův hlas byl chladný. „Samozřejmě že tu jsme.”

Su She měl na zádech svou sedmistrunnou citeru. Také stál v davu a tónem bez zájmu řekl: „Jen co se Patriarcha Yilingu vrátil, nehorázně vykopával mrtvoly a polapil lidi, jako kdyby se téměř děsil, že ho svět neuvítá. Kdyby toho nebylo, nemyslím si, že bychom tvé doupě museli poctít návštěvou tak brzy.”

Wei WuXian: „Jasně jsem ty učedníky zachránil. Proč mi nepoděkujete, proč mě místo toho obviňujete?”

Celkem dost lidí se uchechtlo. Někteří dokonce přímo zakřičeli: „Zloděj nazývá druhého zlodějem.”

Wei WuXian věděl, že všechny jeho argumenty budou zbytečné. A ani nespěchal. S mírným úšklebkem promluvil: „Ale ty vaše počty tentokrát vypadají trochu uboze. Zdá se, že tu chybí dvě důležité osoby. Dovolte mi se zeptat, proč se na takovou velkolepou událost nedostavili LianFang-Zun a ZeWu-Jun?”

Su She se ušklíbl. „Ha, včera v Kapří věži na LianFang-Zuna zaútočil neznámý útočník. Byl těžce raněn. ZeWu-Jun ještě teď vynakládá veškeré své úsilí, aby jej vyléčil. Proč ses zeptal, když o tom víš?”

Když se Wei WuXian doslechl o tom, že Jin GuangYao byl „těžce raněn”, najednou si vybavil jeho velkolepost, když předstíral sebevraždu, jen aby na Nie MingJuea pokoutně zaútočil. Nedokázal to v sobě zadržet a s vyprsknutím se rozesmál.

Su She nakrčil čelo. „Kvůli čemu se směješ?”

Wei WuXian: „Kvůli ničemu. Jen mě napadlo, že LianFang-Zun dochází zranění celkem často.”

V této chvíli najednou promluvil tichý hlas: „Tati, mám pocit, že to možná vážně neudělal. Posledně ve městě Yi to byl on, kdo nás zachránil. I tentokrát se zdá, že sem přišel, aby nás zachránil...”

Následoval ten hlas. Ten člověk, co promluvil, byl OuYang ZiZhen.

Ale otec svého syna okamžitě pokáral: „Děti by neměli mluvit tak ledabyle! Víš, v jaké jsme situaci? Víš, kdo to je?!”

Wei WuXian odvrátil pohled a v klidu promluvil: „Teď to chápu.”

Od začátku věděl, že bez ohledu na to, co řekne, nikdo ho nebude poslouchat. Co zamítl, mohlo být vynuceno; co přiznal, mohlo být překrouceno.

Lan WangJiho slovo mělo původně celkem dost váhy. Ale když teď byl s ním, s největší pravděpodobností byl také terčem. Myslel si, že když budou mít na své straně Lan XiChena, budou moct alespoň chvíli diskutovat. Ale Lan XiChen a Jin GuangYao tu ani nebyli.

Tehdy během prvního obléhání Pohřebního pahorku Jin GuangYao vedl sektu Jin z Lanlingu, zatímco Jiang Cheng vedl sektu Jiang z Yunmengu; Lan QiRen vedl sektu Lan z Gusu, zatímco sektu Nie z Qinghe vedl Nie MingJue. Ty první dvě sekty byly hlavní síla, zatímco bez sekt Lan a Nie se mohli obejít. A teď vůdce sekty Jin z Lanlingu ani nedorazil, akorát poslal svoje lidi, co by veleli. Sektu Lan z Gusu stále vedl Lan QiRen; na pozici vůdce sekty Nie nahradil svého bratra Nie HuaiSang, co byl skrčený v davu. Tvář mu stále kypěla tím 'já o ničem nevím', 'já nechci nic dělat' a 'já tu jsem jen do počtu'.

Jenom Jiang Chenga stále obklopovala nepřátelská energie, tvář měl záludnou a zíral přímo na něj.

Ale... Wei WuXian se podíval mírně stranou. Spatřil Lan WangJiho, co stál vedle něj bez náznaku zaváhání nebo jakéhokoli pomyšlení na ústup.

Ale tentokrát už nebyl sám.

Pod těmi hladovými pohledy tisíce kultivátorů to jeden muž ve středním věku už v sobě nemohl dusit. Vyskočil a zakřičel: „Wei WuXiane! Pořád si na mě vzpomínáš?”

Wei WuXian upřímně odpověděl: „Ne.”

Kultivátor ve středním věku se chladně zasmál. „Ty si nevzpomínáš, ale moje noha ano!”

Zvedl dolní lem své róby a odhalil protetickou nohu ze dřeva. „Tuhle moji nohu jsi zničil ty, té noci ve Městě bez noci. Ukazuju ti to, abys pochopil, že mezi lidmi v tomto nynějším obléhání jsem i já se svou silou, Yi Wei Chun. Při tom, jak karma funguje, není nikdy příliš pozdě na pomstu!”

Pak předstoupil i mladší kultivátor, jako kdyby ho to inspirovalo. Hlas měl jasný. „Wei WuXiane, nebudu se tě ptát, jestli si vzpomínáš nebo ne. Oba moji rodiče zemřeli tvou rukou. Dlužíš až příliš mnoha lidem. Ani je si rozhodně nebudeš pamatovat. Ale já, Fang MengChen, na to nikdy nezapomenu! A nikdy ti neodpustím!”

Okamžitě poté předstoupil třetí člověk. Byl to kultivátor umění středního věku se štíhlou postavou, oči se mu leskly.

Tentokrát Wei WuXian udělal první tah a zeptal se: „Přišel jsi kvůli mně o úd?”

Muž zakroutil hlavou.

Wei WuXian se zeptal znovu: „Zabil jsem ti rodiče nebo zničil celou sektu?”

Muž znovu zakroutil hlavou.

Wei WuXian přemýšlel: „Tak proč jsi sem přišel?”

Muž promluvil: „Nemám vůči tobě žádnou pomstu, po které bych bažil. Přišel jsem sem bojovat, jen abys pochopil— že nezáleží na tom, jaké mrzké metody jsi použil a kolikrát se vyškrábeš ze svého hrobu. Jako člověka, co se protivil světu a co si zaslouží, aby jej všichni potrestali, tě znovu pošleme zpět. A to jen kvůli tomu slovu 'spravedlnost'!”

Jak to lidé zaslechli, všichni jej povzbuzovali hřmícími hlasy: „Vůdče sekty Yao, dobře řečeno!”

Vůdce sekty Yao ustoupil s úsměvem na tváři. Po tomhle povzbuzení jeden po druhém předstupovali další a nahlas prohlašovali své odhodlání.

„V boji na cestě Qiongqi tvůj pes Wen Ning zaškrtil mého syna!”

„Můj senior zemřel jedem, celé tělo mu hnisalo kvůli tvé kruté kletbě!”

„Kvůli ničemu jinému než prokázat, že je na tomto světě stále spravedlnost, že se zlo nebude tolerovat!”

„Na tomto světě je stále spravedlnost, zlo se nebude tolerovat!”

Tváře všech žhnuly rozvášněnou krví, každé slovo bylo vyřčeno bez viny. Každý z nich byl hrdinský, vášnivý, plný rozhořčení a hrdosti.

Všichni bezpochyby věřili, že konali ctnostný skutek, počin cti.

Zapíše se to do historie a dostane se jim milionů slávy. Byla to trestná výprava 'spravedlivých' proti 'pomýleným'!
--------------------------------------------

~ Z toho závěru mi úplně vře krev, ale pak bych chtěla vidět, jak se ti spravedliví budou tvářit, až pravda vyjde najevo! ~







Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>