JAB2 - kapitola 18

Kapitola 18

Když se Alexander dostal domů, Mila ho pozdravila s úsměvem a polibkem na tvář.

Trhl sebou, ale ona si toho nevšimla.

„Jdeš pozdě,” řekla. „Myslela jsem si, že budeš doma dřív než já.”

Alexander si stáhl kabát a hodil ho na věšák. Sklouzl z něj na zem. Zastavil se u pohovky, ale neposadil se, místo toho přešel k oknu.

Venku byla tma. Zase sněžilo, k zemi padaly měkké, jemné vločky v nádherných kaskádách třpytivého světla.

„Alexandere?” řekla Mila váhavě.

Slyšel, jak zvedla jeho kabát.

„Děje se něco?” zeptala se.

Na chvilku zavřel oči, zády otočený k ní. Ano, něco se pokazilo. On.

„Kde jsi byl?”

„U Jareda.” Rukou sevřel parapet a musel se párkrát zhluboka nadechnout, aby ovládl ten nával hněvu. Tohle bylo směšné. Jared pro něj byl jako bratr. Vyrostli spolu. Neměl by mít pocit, že ho chce zabít jen kvůli jednomu polibku.

„Už přijel?”

„Ano,” řekl.

„Dobrá, co se děje?”

Sníh začínal houstnout a i vítr začínal sílit.

„Alexandere?”

„Něco jsem ti neřekl,” řekl bez intonace. „Poslední dobou jsem trávil čas s Christianem.”

Dech se jí zasekl v hrdle.

Nastalo dlouhé ticho. To jediné, co slyšel, bylo hučení větru venku.

„Dobrá,” řekla Mila, hlas se jí trochu třásl. „Ty— vyspal ses s ním?”

Alexander ještě pevněji sevřel parapet. „Ne.”

Další dlouhé ticho.

„Chtěl jsi?”

Do okna narazila holá větev.

Ticho se prodlužovalo.

Místností prořízl její drsný, hořký smích. „Nemůžeš to ani popřít. Podívej se na mě, sakra!”

Alexander se otočil.

Stála uprostřed místnosti, tvář měla zrudlou a oči rozšířené a lesklé. Rty se jí zkroutily v ošklivém, roztřeseném úsměvu. „To je celé? Pošleš mě kvůli němu k vodě?”

Alexander nakrčil čelo. „Proč se mě na to vůbec ptáš? Neměla bys mi dát na výběr. S tímhle nemůžeš být v pohodě.”

Mila se znovu zasmála, ten zvuk zněl drásavě a drsně. „Ach, rozhodně s tímhle nejsem v pohodě. Ale— ale jsi můj a ne jeho. Nikdy to tak nemělo být! Nemůžu mu tě prostě dát! Neudělám to!” Přišla k němu, popadla ho za ruku a stiskla ji. „Nepodvedl jsi mě. Nezajímá mě, že ho chceš. Nepodvedl jsi mě. Můžeme— můžeme se přes to dostat— Dám ti další šanci— a pak—”

„To stačí, Milo,” řekl Alexander, v hrdle mu stoupala žluč. Vypadala téměř hystericky. Vypadala jako... Položil jí ruce na ramena a mírně jí zatřásl. „To nemáš žádnou sebeúctu? Zasloužíš si něco lepšího. To já jsem tady ten mizera. Neměla bys mi dávat druhou šanci. Nic se tím nezmění.”

Pomalu potřásla hlavou. „Ale ty jsi mě nepodvedl,” zašeptala.

Alexander se jí podíval do očí. „Políbil jsem ho.”

Otevřela pusu a znovu ji zavřela, a pak znovu otevřela. „To mě nezajímá. Neměl jsi s ním sex. Nepodvedls mě.”

Alexander váhal. Nechtěl ji zranit, ale chytala se stébla trávy. „Možná ne fyzicky,” řekl, jak se nutil ke každému slovu. „Ale podvedl jsem tě pokaždé, když jsem se na něj podíval. Nikdy jsem nedokázal odvrátit zrak.”

Mila polkla.

Hřbetem ruky se dotkl její tváře. „Zasloužíš si něco lepšího. Zasloužíš si muže, co vstoupí do místnosti, kde jsi, a neuvidí nikoho jiného než tebe. Já ten muž nemůžu být, ale někde tam venku je. Najdeš ho. Vím, že ano.”

Dlouho se na něj dívala, než odvrátila zrak a zamračila se. „Ach, zmlkni. Proč jsi neustále tak dokonalý? I když mě posíláš k vodě? Pokud mi dáváš kopačky, aspoň měj tolik slušnosti a nech mě tě nenávidět! Můj příští kluk bude mít v porovnání s tebou přinejmenším pět strašlivých chyb.”

Alexander ji políbil na čele. „Možná to je dobře. A já nejsem dokonalý. Vlastně mám do dokonalosti velmi daleko.”

Mila si odfrkla. „Ty? Prosím tě. Ty jsi samotná definice dokonalosti.”

Rty se mu zkroutily v pokrouceném úsměvu. „Pokud si to myslíš, milovala jsi muže, co neexistoval.”

Vážně se na něj dívala a pak přikývla. „Možná. Možná jsem tě nikdy neznala.” Nevesele se zasmála. „Možná že kdybych tě znala lépe, dokázala bych zabránit tomu, aby ses do něj zamiloval.”

Alexander do sebe natáhl vzduch. „Neřekl jsem, že ho miluju,” řekl stroze a odvrátil se.

„Cože?”

„Nemiluju ho,” vyplivl. „Není to láska.”

„Tak co to je?”

Alexander zíral z okna, sledoval, jak sněží. Pomyslel na to, jak před pár hodinami na Christianově rozpálené kůži roztávaly sněhové vločky. Pomyslel na to, jak vypadal a jak nemohl odvrátit zrak.

„Posedlost,” zašeptal, jen stěží ho bylo slyšet.




Za pár hodin, zatímco pomáhal Mile vynést věci ven, se podíval Mile do tváře a snažil se ucítit tu tichou lásku, co k ní kdysi cítil. Ale nic tam nebylo— všechno to smázla ta věc, co jej požírala zevnitř ven.

Přistavil taxík a zastavil se před nimi. Mila se po něm podívala. „Zbytek věcí pošli k mým rodičům.” Jak se na něj dívala, oči se jí leskly, ale věnovala mu sebevědomý úsměv. „Pořád očekávám, že k narozeninám dostanu rudé šaty, jasné?”

„Jasné,” řekl a sledoval, jak přešla k taxíku.

Jak taxík odjížděl, Alexander si dal ruce do kapes od kabátu a nehybně tam stál. Nechal si na tvář dopadat a tát chladné sněhové vločky. Hluboko v žaludku měl nepatrný pocit lítosti, ale Alexander věděl, že udělal správnou věc. Mila si zasloužila něco lepšího. A nebylo možností zůstávat spolu.

Protože bylo očividné, že se mu nedalo věřit.

Alexander zaťal čelist, vzpomněl si, jak blízko měl k tomu, aby si Christiana vzal přímo tam v autě. Byl zatracený zázrak, že se mu podařilo od něj odtrhnout.

Když se na to podíval zpětně, bylo hloupé si myslet, že se s Christianem může kamarádit. Člověk nebyl frustrovaný a roztěkaný, pokud svého kamaráda pár týdnů neviděl, ale tehdy Alexander nedokázal pojmenovat tu podivnou roztěkanost pod svou kůží— nebo ji nechtěl pojmenovat.

Pak Christiana viděl v Milině škole.

Pak ho musel vidět znovu.

Posledních pár týdnů byla pohroma. Řekl si, že se od Christiana bude držet dál, ale nakonec jej vyhledával kvůli pár opravdu směšným ospravedlněním. Řekl si, že když jsou teď s Christianem jen kamarádi, že se jej nedotkne, ale při mnohých příležitostech se přichytil, že ho osahával— dotýkal se ho, hladil ho po kůži, majetnicky kolem něj ovíjel paži, přitahoval si ho k sobě. Bylo to, jako kdyby vůbec nedokázal ovládat vlastní tělo.

A nedokázal ovládat ani svou mysl. Když spolu sledovali film, půlku z toho si představoval, jak Christiana srazil na záda, jak se na něj vydrápal a přirážel do něj, až ho penis bolel a Christian byl zrudlý a pokrytý jeho spermatem.

Alexander si povzdechl, cítil, jak se mu penis pohnul, jen o tom přemýšlel. Nikdy předtím se necítil tak nezvladatelně. Nikdy. Bylo to víc než trochu znepokojivé. A nebylo normální, že stačil jeden úsměv od kluka a jemu vyschlo v ústech, zrychlil se mu tep a ztvrdl mu penis, jako kdyby byl znovu náctiletý. Nenáviděl svůj naprostý nedostatek sebeovládání kolem Christiana.

Tahle... posedlost se mu vymykala kontrole. Nemohlo z toho vzejít nic dobrého. Už ho to měnilo na někoho, kým nebyl: majetnického, nerozumně žárlivého muže. Neměl právo žárlit. Nebyla jeho věc, jestli Christian chtěl Jareda a políbil ho. A přesto mu krev vřela žárlivostí, hněvem a strachem, vařilo ho to zevnitř ven. Samozřejmě že Jared Christiana přitahoval. Jeho bratranec byl v podstatě vylepšená verze jeho samého. Jared byl všechno, čím Alexander usiloval být: klidný, vyrovnaný a spolehlivý. Jared měl svůj život naplánovaný. Jared nikdy neztratil klid. Jared nedopustil, aby ho ovládly jeho primitivní instinkty.

Zazvonil mu telefon.

Alexander ho vytáhl z kapsy. Tvář mu ztvrdla, když spatřil, kdo volá. Ale odpověděl. „Co chceš?”

„A to jsem doufal, že ses uklidnil,” řekl Jared.

„Jsem dokonale klidný.”

Jared ze sebe vydal nevěřící uchechtnutí. „Tak přijď. Myslím, že si musíme pár věcí vyjasnit.”
--------------------------------------------


~ ❀◝(⁰▿⁰)◜❀ ❀◝(⁰▿⁰)◜❀ ❀◝(⁰▿⁰)◜❀ ~

~ Mila je pryč! Konečně! ~

~ Teď si chlapci popovídají, možná i pěstmi a Alexanderovi se snad konečně rozjasní. ~



Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>