JAB2 - kapitola 20

Kapitola 20

Jak Alexander odešel z domu svého bratrance a nasedl do svého auta, pořád mu v hlavě zněla Jaredova slova.

Sjel po sedadle pro řidiče a přejel si rukou po tváři.

'Láska někdy není pěkná. Není ohlazená a není dokonalá jako z učebnice. Na lásku neexistuje žádná šablona. Někdy je špinavá. Někdy je trochu strašidelná. A někdo bolí.'

Pomyslel na Jaredův skleslý postoj a napjatý úsměv. Pomyslel na to, jak se Jared díval na toho francouzského kluka. Pak pomyslel na Milu a jeho další bývalé přítelkyně. Všechny byly nádherné a hodné, ale pokud by byl Alexander sám k sobě upřímný, necítil s nimi ani střípek toho, co cítil s Christianem— a nemyslel tím jenom sex.

Necítil to neodolatelné nutkání se jej dotknout, políbit, přitáhnout si ho blíž, být s ním. Když se usmívaly, nikdy neměl problém se odvrátit. Nikdy nebyl netrpělivý, až se s nimi zase setká. Všechno— jeho reakce a jeho emoce— byly kontrolované. Předvídatelné. Plytké. A jemu se to tak líbilo. Zamlouvalo se mu to.

Když se dveře na místě spolujezdce najednou otevřely a někdo nastoupil, vytrhlo ho to z myšlenek.

Ten francouzský kluk. Gabriel. Neměl na sobě ani kabát a byl zasněžený. Zahlížel na Alexandera. „Co jsi mu k čertu provedl? Jared pije a on nikdy nepije. Ať jsi udělal cokoli, jdi to spravit!”

Alexander si ho prohlížel a uvědomil si, že ten kluk vlastně nebyl tak mladý, jak si myslel. Možná byl ve stejném věku jako Christian. Akorát kvůli křivce svých úst vypadal zranitelně a nevinně. Ale když se teď Alexander díval na ten tvrdý výraz na jeho tváři, bylo očividné, jak špatný byl jeho první dojem. Něco mu říkalo, že tento kluk měl do nevinnosti a zranitelnosti velmi daleko.

„Já?” řekl Alexander. „Když už, to já bych se měl ptát tebe.” Zatraceně. To neměl říkat. Jared nechtěl, aby to Gabriel věděl.

Ale na Gabrielově tváři nebyl ani náznak zmatku. Gabriel odvrátil pohled.

Alexander přimhouřil oči. Prohlížel si ho.

„Ty to víš,” řekl, jak mu to došlo. „Víš o tom, že?”

Gabriel přikývl, pořád se na něj nedíval.

„Pokud to víš, nech ho jít.”

„To není tak jednoduché,” řekl Gabriel stručně.

„Je to velmi jednoduché. Miluje tě, ty to víš a stejně ho nutíš, aby se díval, jak jsi se svou přítelkyní. To ti na něm vůbec nezáleží?”

„Ty to nechápeš.”

„Ne, nechápu,” řekl Alexander, hlas měl tvrdý. „Řeknu Jaredovi, že o tom víš.”

Gabriel ho popadl za paži. „Neopovažuj se,” zavrčel, v zelených očích mu problýsklo. Jeho výraz se naprosto proměnil, v pohledu se mu skrývalo něco nemilosrdného a ošklivého. „Pokud mu to řekneš, zařídím, že už s tebou nikdy znovu nepromluví, jasné? Dokážu to. Pokud si bude muset vybrat, vždycky si vybere mě a ne svého bratrance. Je můj.”

Alexander zíral. Vzhled mohl vážně klamat. Roztomilé, nevinné děcko? No jasně. „Ví o tom, jaký jsi sobecký zmetek?”

Gabriel se zasmál, jako kdyby řekl něco směšného. „Jared mě zná lépe než kdokoli jiný. Viděl mě, když mi bylo nejhůř.” Na tváři se mu objevilo něco jako údiv nebo možná rozpaky. „Nejsem moc dobrý člověk, ale stejně mě miluje. Nevzdám se ho. Nikdy.”

Alexander pomalu potřásl hlavou. „Copak nevidíš, jak je to kruté? Nezajímá tě to? Ničí ho to.”

Gabriel zaťal čelist a sklopil zrak. „Já vím,” zašeptal ochraptěle. „Nesnáším, když mu ubližuju, ale já jenom— nemůžu ho nechat jít, jasné? On je... dlužím mu svou kariéru. Dlužím mu všechno, čím teď jsem.” Odvrátil se a podíval se z okna. „Z chudé nicky ze sirotčince se ze mě stal slavný fotbalista, co vydělává dvě stě tisíc liber týdně. Mám všechno, o čem jsem kdy snil. Neměl bych ho už potřebovat.” Odmlčel se. Když znovu promluvil, hlas měl plný zášti. „Ale potřebuju ho. A nenávidím to— tuhle emoční závislost a neustálou touhu po jeho pozornosti a uznání. Nikdy jsem na nikom nebyl emočně závislý, až na něm— nikdy jsem neměl nikoho, na koho bych se mohl spolehnout. Všechny tyhle emoce nenávidím, nenávidím, že mě děsí, že mě bude mít dost a že odejde, víš?” Gabriel se pokřiveně usmál a potřásl hlavou. „Samozřejmě že to nechápeš. Nikdo to nechápe.”

„Chápu to,” řekl Alexander. „Lépe než si myslíš.”

Gabriel po něm střelil skeptickým pohledem. „Vážně? Taky se tak cítíš?”

„No, ne přesně takhle. Nejsem ani zdaleka tak zkažený jako ty.”

„Díky,” řekl Gabriel. „Takže v čem je problém? Hádám, že v tom je žena?”

„Muž,” řekl Alexander. Z nějakého důvodu se mu o tom s Gabrielem mluvilo snadno. Pravděpodobně to bylo tím, že tohle děcko bylo mnohem vyšinutější než on.

„Hm,” řekl Gabriel a zamumlal něco, co znělo jako „musí to být v rodině”. „Takže co s tím klukem? Nechce tě?” Gabriel se zamračil. „Ačkoli pokud je gay, je to nepravděpodobné.”

„Co to má znamenat?”

Gabriel se pohrdlivě zasmál. „Copak nemáš zrcadlo? Vypadáš hodně jako Jared a Jared je velmi pohledný. Více méně všichni v našem fotbalovém klubu jsou do něj zamilovaní.”

Ale ty ne.

„Takže co je s tím klukem?” řekl Gabriel.

„Chci ho.”

„Ech, a to je problém... proč?”

Alexander vyhlédl ven skrz přední okno, zíral do té silné chumelenice.

„Počkat, když říkáš, že ho chceš, myslíš tím, že ho chceš držet za ruku a zlíbat ho k smrti nebo myslíš—”

„Myslím tím všechno.” Alexander pomyslel na Christianovu tvář, na jeho plné rty a na ten zatracený úsměv, na křivku jeho krku, na jeho malé tmavé bradavky, jeho stehna, jeho silné nohy ovinuté kolem něj, jeho těsnost, jeho horko, jeho tmavé oči—

Alexander se usmál, tím úsměvem odmítal sám sebe, cítil, jak mu škublo v penisu. „A myslím tím všechno. Od pitomého zírání k masírování mého mlíčí do jeho kůže, až po mě bude páchnout skrz na skrz.”

„Ehm,” řekl Gabriel. „Příliš mnoho informací, chlape.”

Alexander se na něj podíval. „Uvědomuješ si, že Jared pravděpodobně nemá čisté myšlenky, když se na tebe dívá, že?”

Gabriel zčervenal a ošil se, kousal se do rtu. „Snažím se na to nemyslet.”

„To bys měl,” řekl Alexander, hlas měl tvrdší. „Není to rodič, kterého jsi nikdy neměl. Není to tvůj starší bratr. Není to mnich. Je to zdravý muž v nejlepších letech. Pokud ho miluješ tak moc, jak tvrdíš, přestaneš být sobecký zmetek a necháš ho jít.”

Gabrielovy zářivé oči okamžitě pohasly. „To nemůžu.”

Alexander si povzdechl. „Jsi si jistý, že nejsi ani trochu na kluky? Já jsem si vždycky myslel, že jsem naprosto normální.”

Gabriel zakroutil hlavou. „Muži ve mně nic nevzbuzují.” Podíval se na svoje prsty a ochraptěle řekl: „Víš, jsem rád, že nejsem gay. Pokud jsem takhle přilnavý a závislý, když ho fyzicky nechci, nechci ani pomyslet, co za šílený klíště bych byl, kdybych ho tak chtěl. Pravděpodobně bych ho nespustil z očí.”

Znovu se podíval na Alexandera, své zelené oči měl široké a prosebné. Znovu vypadal jako nevinné, zranitelné děcko. „Neříkej mu, že to vím. Prosím.”

Alexander stiskl rty k sobě a krátce kývl.

„Díky.” Gabriel položil ruku na otvírání dveří, ale zarazil se. „Víš, když mi bylo šestnáct, zranil jsem si páteř. Všichni si mysleli, že to je zranění, co mi ukončí kariéru. Byl jsem po čertech vyděšený. Co když všichni ti doktoři měli pravdu a já už nikdy nebudu moct chodit? A tak jsem to neustále oddaloval— pokud se nepokusím chodit, přece jenom jsem nemohl selhat.” Na tváři se mu objevil tklivý, mírný úsměv. „Ale Jared— tehdy byl můj fyzikální terapeut— řekl mi, že pokud to nezkusím, ani neuspěju. A tak jsem to zkusil. A teď jsem ten nejlepší hráč na křídle na světě.”

„A taky nejskromnější,” řekl Alexander s odfrknutím, zapnul stěrače, aby se zbavil sněhu. „Díky, došlo mi poučení toho příběhu, ale nebylo toho třeba. Už sám sebe neklamu.” Alexander se smutně usmál. „Nemůžu od něj zůstat dál.”

Gabriel bez úsměvu přikývl. „Jo,” řekl ochraptěle a otevřel dveře. „Jasný. Hodně štěstí.”

„Tobě taky,” řekl Alexander a nastartoval. „Nezlom mému bratranci srdce.”

Gabrielova odpověď se ztratila v hučení větru a víření sněhu. Možná to tak bylo nejlepší.
--------------------------------------------


~ A příště tu bude poslední kapitola. Aneb Christian má ještě šanci s ním vyrazit dveře. ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>