GDC - kapitola 69 (1)

Kapitola 69 – Odjezd (1)

Byl podzim na lovištích na Fénixové hoře.

Stovky tisíc kultivátorů si vybraly místo, kde se často potulovali démoni a zvířata. Během určené doby měli bojovat o kořist. Tím lovem se mínilo toto. Na mnoha kilometrech tu bylo celkem dost kořisti. Bylo to jedno ze tří nejznámějších lovišť a pořádalo se tam mnoho velkých soutěží v lovu. Na takové významné události neukazovaly své schopnosti jen velké a malé sekty, aby mohli nabrat další členy, ale přicházeli tam i samotářští kultivátoři a noví učedníci, aby se proslavili.

Na Fénixové hoře bylo širé prostranství a kolem toho prostranství bylo deset vysokých pozorovacích věží. A na jejich vršcích bylo vidět pohybující se hlavy. Ve vzduchu byl slyšet jejich vzrušený šepot. Nejtišší věží byla přirozeně ta nejvyšší a nejzdobnější. Lidé, co tam seděli, byli z větší části starší kultivátoři, vůdcové sekt a jejich rodiny. Vzadu stály řady a řady služebných, co nesly buď plátěné stříšky, nebo velké vějíře. Ženy v prvních řadách si všechny zakrývaly tváře menšími vějíři a zdrženlivě shlížely na loviště.

Ale když dorazila jízdní formace sekty Lan z Gusu, po jejich zdrženlivosti nezbyla ani stopa.

Při nočních lovech nebylo koní vlastně třeba, když lovili kořist. Ale jízda na koni bylo jedno z umění, co klanoví učedníci museli studovat. Při tak formálních událostech byl příjezd na koni nejenom symbolem respektu, ale jezdecké formace také vytvářely velkolepou atmosféru, co byla navenek velmi krásná. Když se osekalo všechno přebytečné, bylo to jen kvůli 'pravidlům' a 'estetice'.

Lan XiChen a Lan WangJi seděli ve vzpřímeném posedu na dvou sněhových koních a pomalu vedli jezdeckou formaci sekty Lan z Gusu kupředu. Ti dva měli u pasu meče a na zádech šípy. Ve vzduchu za nimi vály bílé róby a stužky na čele a působili jako samotná božstva. Jejich sněhově bílé boty byly tak bezvadně čisté, že byly dokonce ještě čistější než oděv ostatních lidí. Dva Nefrity Lanu byl vskutku bezchybný pár nefritů, skoro jako vytesaní z ledu. Jakmile přijeli, zdálo se, že to i vzduch osvěžilo.

Mnoho kultivátorek tomu podlehlo. Ty zdrženlivější jenom sklopily vějíře a pohled měly urgentnější. Ale ty troufalejší už přiběhly k okraji pozorovacích věží a házely poupata a květiny, co si předem připravily. Z nebe se okamžitě snesl déšť květin. Bylo tradicí házet květiny na krásné ženy a pohledné muže, byl to výraz obdivu. Jelikož učedníci ze sekty Lan z Gusu pocházeli z význačného klanu, i jejich vzezření bylo vytříbené. Už si na tohle dávno zvykli. Obzvláště Lan XiChen a Lan WangJi na to byli zvyklí od svých třinácti let. Ti dva vypadali naprosto klidně. Jako vyjádření úcty kývli k pozorovacím věžím, ale nezastavili se a pokračovali dál.

Ale Lan WangJi najednou zvedl ruku a chytil květinu, co na něj někdo hodil zpoza zad.

Ohlédl se. Stranou v jízdní formaci sekty Jiang z Yunmengu, co ještě neodjela, netrpělivě mlaskl Jiang Cheng, co byl usazený vpředu. Ale ten člověk vedle něj seděl na koni s černou, lesklou hřívou. Loket měl položený na hlavě koně a díval se stranou, jako kdyby se nic nestalo. Mluvil a smál se se dvěma štíhlými dívkami.

Lan XiChen viděl, že Lan WangJi přitáhl otěže a zastavil se. „WangJi, co se stalo?”

Lan WangJi: „Wei Yingu.”

Wei WuXian se konečně otočil, tvář mu přetékala překvapením. „Co je? HanGuang-June, volal jsi na mě? Co se děje?”

Jak Lan WangJi držel tu květinu, zdál se celkem chladný. I jeho tón se zdál chladný. „Byl jsi to ty?”

Wei WuXian to okamžitě popřel: „Ne, nebyl.”

Dívky vedle něj hned promluvily: „Nevěř mu. Byl to on!”

Wei WuXian: „Jak se takhle můžete chovat k hodnému člověku? Naštvu se!”

Dívky se zachichotaly, přitáhly otěže a odjely k formacím svých vlastních sekt. Lan WangJi spustil ruku, v které držel květinu, a zakroutil hlavou.

Jiang Cheng promluvil: „ZeWu-June, HanGuang-June, omlouvám se. Nevšímejte si ho.”

Lan XiChen se usmál. „To nic. Poděkuji mladému pánu Weiovi za laskavost, kterou ta květina představuje, místo WangJiho.”

Když pomalu ujížděli do dálky a nesli si s sebou oblaka okvětních plátků a vůně, Jiang Cheng se letmo podíval na barevné moře kapesníků, kterými lidé mávali na pozorovacích věžích, a pak se obrátil na Wei WuXiana. „Proč házíš květiny spolu s dívkami?”

Wei WuXian: „Myslím, že vypadá pěkně. Copak taky nemůžu pár hodit?”

Jiang Cheng namířil nosem do vzduchu. „Kolik ti je? Kdo si myslíš, že jsi, že provádíš takové triky?”

Wei WuXian se na něj podíval: „Taky jednu chceš? Na zemi jich je ještě spousta. Mám ti jednu zvednout?” Jak mluvil, předstíral, že se shýbá.

Jiang Cheng: „Ztrať se!”

V této chvíli se nad volným prostranstvím ozval Jin GuangYaoův hlas: „Přijíždí jezdecká formace sekty Nie z Qinghe!”

Nie MingJue byl velmi vysoký. Když stál, působil na lidi nesmírným pocitem nátlaku. V sedle koně měl ještě větší důstojnost, jako kdyby mohl shlížet na celé nádvoří. Když na náměstí vjeli muži, co byli vysoko na seznamu kultivátorů, téměř nikdo z nich nebyl ušetřen spršky květinového deště.

Ale Nie MingJue, co byl na sedmém místě, byl výjimka. Pokud byl Lan WangJi ledem v chladu, co překonával jak sníh, tak mráz, pak Nie MingJue byl oheň v chladu, jako kdyby mohl každou chvilkou začít žhnout hněvem. Takže bylo ještě obtížnější se k němu přiblížit. A kvůli tomu i když dívky užuž cítily, že jim srdce vyskočí z hrudi, a i když v dlaních svíraly potem nasáklé květiny, za žádnou cenu se je neodvažovaly hodit. Bály se, že ho nahněvají a že se jeho šavle zakousne do pozorovací věže. Ale mnoho kultivátorů, co ChiFeng-Zuna obdivovali, ho povzbuzovali. Kvůli tomu jásání člověka skoro bolely uši.

Na druhou stranu Nie HuaiSang, co jel vedle Nie MingJuea, byl oděný se stejnou péčí jako vždycky. U pasu měl svou šavli a zároveň prstence šperků a mával papírovým vějířem. Na první pohled v tom chaosu působil jako pěkný hejsek. Ale všichni věděli, že jeho šavle nikdy nedostala šanci se vytasit. Poté se pravděpodobně bude jen procházet po Fénixové hoře a bude si vychutnávat ten výhled.

Po sektě Nie z Qinghe přišla řada na sektu Jiang z Yunmengu.

Wei WuXian a Jiang Cheng vjeli na koních. Okamžitě se k zemi snesla další sprška květin. Jiang Chengovi potemněla tvář, ale Wei WuXian se v tom vyhříval, bylo mu celkem příjemně. Rukou zamával k nejvyšší pozorovací věži. Nejlepší místo na věži bylo rezervované pro paní Jin ze sekty Jin z Lanlingu. Žena, co seděla vedle ní, byla Jiang YanLi. Předtím ji paní Jin držela za ruku a s milujícím výrazem s ní mluvila. Jiang YanLi se obvykle tvářila téměř mdle, rysy ve tváři měla mírné. Ale když viděla, jak na ni její dva mladší bratři mávají, tvář se jí okamžitě rozzářila. Sklonila vějíř. Stydlivě prohodila s paní Jin pár slov, přešla k okraji pozorovací plošiny a hodila na ně dvě květiny.

Tohle spotřebovalo tolik síly, kolik jen dokázala sebrat. Na sekundu se Wei WuXian a Jiang Cheng dokonce báli, že spadne. Když viděli, že se Jiang YanLi ustálila, konečně se uvolnili. Oba se natáhli a chytili tu květinu a věnovali jí stejný jemný úsměv. Jiang YanLi se s hlavou skloněnou vrátila znovu k paní Jin.

Najednou se vyřítila řada kultivátorů v bílých, zlatem olemovaných róbách, v lehkém brnění a na statných hřebcích. Člověk úplně vpředu měl pohledné rysy a chránilo jej stejné brnění. To byl vůdce sekty Jin GuangShan.

Paní Jin okamžitě poplácala Jiang YanLi po rameni. Vzala ji za ruku a odtáhla ji znovu k okraji pozorovací věže a ukázala jí jízdní formaci sekty Jin z Lanlingu.

Za všeho toho ržání najednou předjel jeden kůň a oběhl kolečko kolem nádvoří, než jezdec přitáhl otěže. Ten člověk v sedle měl půvabnou postavu. Měl na sobě sněhově bílou róbu a rysy v tváři měl ještě jasnější než rumělkovou značku mezi obočím. Když natáhl luk, působil ještě pohledněji.

Davem na pozorovacích věžích se okamžitě prohnala horlivost. Ten člověk se letmo podíval směrem k pozorovacím věžím, ať už to bylo záměrné nebo ne. Ačkoli se velmi snažil zachovat si bezvýraznou tvář, z koutků očí mu stejně prosákla nezatajitelná hrdost.

Wei WuXian se na svém koni ušklíbl, skoro se k smrti smál. „Vážně tomu nedokážu uvěřit. Je jako páv.”

Jiang Cheng: „Dávej si pozor. Sestra se pořád dívá z věže.”

Wei WuXian: „Neboj se. Pokud kultivační sestru znovu nerozbrečí, ani mu nechci věnovat pozornost. Vlastně jsi ji sem neměl vůbec vodit.”

Jiang Cheng: „Sekta Jin z Lanlingu na tom trvala. Neměl jsem možnost odmítnout.”

Wei WuXian: „Spíš na tom trvala paní Jin. Po tomhle rozhodně najde nějaký způsob, jak sestru a tu mužskou princeznu pobídnout na jedno místo.”

Jak mluvili, Jin ZiXuan už dojel na terčoviště. Řada terčů byla překážka před oficiálním vstupem na horu. Lidé, co měli v úmyslu na hoře lovit, měli právo vstoupit, až když z určité vzdálenosti zasáhli terč. Na terčích bylo sedm okruhů, stejně jako sedm cest vstupu. Čím byl šíp blíž středu, tím byla příslušná cesta výhodnější. Jin ZiXuan vůbec nezpomalil, vytáhl šíp a vystřelil. Zasáhl přímo střed. Všude z pozorovacích věží se ozývalo jásání.

Když Wei WuXian a Jiang Cheng viděli, jak Jin ZiXuan dával na odiv svou vytříbenost, ani jednomu se na tváři neukázaly žádné emoce. Najednou se někde z blízka ozvalo hlasité ušklíbnutí. Někdo zakřičel: „Pokud to tu ještě někoho nepřesvědčilo, ať se pokusí střelit lépe než Jin ZiXuan!”

Ten člověk byl vysoký a rozložitý, kůži měl tak nějak tmavší a hlas hřmící. Toto byl Jin GuangShanův synovec a Jin ZiXuanův bratranec, Jin ZiXun. Před tímto lovem během květinového banketu sekty Jin z Lanlingu se Wei WuXian a Jin ZiXuan pohádali.

Wei WuXian se usmál a všiml si toho nepřátelství. Jin ZiXun ho přišel provokovat. Když Jin ZiXun viděl, že neodpověděl, zdálo se, že ho to potěšilo. Když k terčovišti dojela i sekta Jiang z Yunmengu, Wei WuXian se otočil na Dva Nefrity Lanu, co na svých koních natahovali luky. „Lan Zhane, chceš mi pomoct?”

Lan WangJi se po něm podíval. Neodpověděl.

Jiang Cheng se zeptal: „Co máš za lubem tentokrát?”

Lan WangJi: „Co?”

Wei WuXian: „Můžu si půjčit tvou stužku?”

Jak to Lan WangJi zaslechl, okamžitě odvrátil zrak a už se na něj nepodíval. Lan XiChen se naopak zasmál. „Mladý pane Weii, možná to nevíš, ale...”

Lan WangJi: „Bratře, to není třeba.”

Lan XiChen: „Dobře.”

Jiang Cheng chtěl Wei WuXianovi téměř vrazit takovou facku, až by spadl z koně. Věděl, že mu ji Lan WangJi nepůjčí, ale stejně se prostě musel zeptat. Když se nudil, dokázal udělat cokoli. Kdyby nebylo toho, že mu to situace nedovolovala, vážně by ho z toho koně srazil. Promluvil: „Proč chceš jeho stužku? Aby ses na ní pověsil a spáchal sebevraždu? Můžu ti půjčit svůj opasek, nemusíš mi ani děkovat.”

Wei WuXian si odvázal černou stužku ze svého chrániče zápěstí a přitom odpověděl: „Opasek si můžeš nechat. Nechci ho, ani když nemám jeho stužku.”

Jiang Cheng: „Ty...”

Než mohl domluvit, Wei WuXian si stužkou rychle zavázal oči, aby neviděl. Nasadil šíp, natáhl luk a uvolnil tětivu— a zasáhl!

Ta série počinů byla hladká a rychlá. Ostatní si ani neuvědomili, co chtěl udělat. Než jeho šíp zasáhl střed terče, ani jasně neviděli jeho pohyby. Po chvilce ticha se z pozorovacích věží ozvalo ohromné jásání, mělo ještě větší intenzitu než u Jin ZiXuana.

Wei WuXianovi se mírně stočily koutky úst. Protočil lukem v rukách a hodil ho zpět. Naopak když Jin ZiXun viděl, že jeho popularita teď byla větší než Jin ZiXuanova, nahlas si odfrkl. Zdálo se, že byl nespokojený jak navenek, tak v duchu. Znovu promluvil: „Tohle je jenom úvodní lučištnická událost a ty už provádíš takové okázalosti. Zrovna teď máš zakryté oči, ale dokážeš je mít zakryté po celý lov? Později na Fénixové hoře můžeme ukázat své skutečné schopnosti a uvidíme, kdo je doopravdy lepší!”

Wei WuXian: „Jasně.”

Jin ZiXun mávl rukou. „Pojďme!”

Všichni jeho kultivátoři vyrazili vpřed, jako kdyby chtěli být první, kdo bude mít první šanci a kdo si rychle vezme všechnu prvotřídní kořist. Jak Jin GuangShan viděl, že jeho jezdecká formace byla celkem dobře vytrénovaná, byl celkem hrdý. Když viděl, že Wei Wuxian a Jiang Cheng byli stále na svých koních, usmál se. „Vůdče sekty Jiangu, mladý pane Weii, co, ještě nejdete na horu? Dávejte pozor, ať vám ZiXun neukradne veškerou kořist.”

Wei WuXian: „Není třeba spěchat. To nedokáže.”

Všichni kolem nich se překvapeně zarazili. Zatímco Jin GuangShan přemýšlel, co znamenalo to „to nedokáže”, spatřil, jak Wei WuXian sesedl z koně a řekl Jiang Chengovi: „Můžeš jít napřed.”

Jiang Cheng: „Ber to zlehka. Stáhni se, až to bude dost dobré.”

Wei WuXian mávl rukou. Jiang Cheng přitáhl otěže a odváděl lidi ze sekty Jiang z Yunmengu pryč.

Wei WuXian se zakrytýma očima v poklidu kráčel směrem ke vstupní cestě na Fénixovou horu. Bylo to, jako kdyby sem nepřišel lovit, ale spíš se procházet po zahradě vlastní sekty.

Dav začínal být zmatený. Vážně by to mohlo být tak, že si nehodlal sundat tu stužku z očí, než lov skončí? Jak by se takhle mohl účastnit lovu?

Dívali se jeden na druhého. A nakonec došli k závěru, že to nebyla jejich věc a že to prostě bude dobrá podívaná. Všichni vyrazili.

Jak Wei WuXian nějakou dobu šel, konečně hluboko na Fénixové hoře našel místo, co bylo příhodné k odpočinku.

Byla to nesmírně tlustá větev, co vyrůstala z kmene stromu, co byl ještě tlustější, a blokoval mu cestu. Wei WuXian párkrát poplácal suchou, zvrásněnou kůru. Měl pocit, že byla celkem masivní a snadno vyskočil nahoru.

Hluk z pozorovacích věží už to z horského lesa dávno vytěsnilo. Wei WuXian se opřel o strom. Pod černou látkou zavřel oči. Mezi listy prosvítalo sluneční světlo a svítilo mu do tváře.

Pozvedl Chenqing a zapískal, prsty se mu pohybovaly.

K nebesům se zvedl jasný zvuk flétny, jako kdyby to byl pták, ten tón tam přetrvával, jak se ozýval v horách.

Jak Wei WuXian hrál, jednu nohu spustil z větve a jemně s ní míhal. Špičkou boty se otíral o trávu pod stromem. Nevadilo mu, že mu zvlhla rosou na listech trávy.

Když Wei WuXian skladbu dohrál, založil si ruce na hrudi a opřel se o strom pohodlněji. Flétnu měl mezi pažemi, zatímco na hrudi měl stále květinu, z které sálala čerstvá, tichá vůně.

Nevěděl, jak dlouho tam seděl. Skoro usnul, když se s trhnutím probudil.

Někdo se blížil.

Ale z toho člověka nesálala žádná krvežíznivost. A tak zůstal opřený o strop, příliš lenivý vstát. Dokonce neměl ani energii sundat si stužku z očí. Jenom naklonil hlavu ke straně.

Když se mu pár chvilek nedostalo žádné odpovědi, Wei WuXian si nemohl pomoct a dobrovolně promluvil: „Přišel jsi sem lovit?”

Ten člověk neodpověděl.

Wei WuXian: „Kolem mě nechytíš nic dobrého.”

Ten člověk byl zticha, ale přišel o pár kroků blíž.

Teď se Wei WuXianovi začala zvedat nálada. Většina kultivátorů se při pohledu na něj tak nějak bála. Ve skutečnosti se neodvažovali k němu přijít, i když bylo kolem mnoho lidí. O to méně, když s ním tento člověk byl sám a dokonce se k němu přibližoval. Kdyby nebylo toho, jak z toho člověka nesálala žádná krvežíznivost, Wei WuXian by si rozhodně myslel, že měl nějaký skrytý úmysl. Trochu se narovnal a naklonil hlavu, jak se díval jeho směrem. Zkroutil rty a usmál se. Zrovna když chtěl něco říct, ten člověk ho najednou silou přitlačil.

Wei WuXian zády narazil do stromu. Zrovna když chtěl pravou rukou stáhnout stužku, ten člověk mu zkroutil zápěstí dozadu. Ta síla byla celkem velká; nedokázal se z toho sevření ani vykroutit, ale pořád necítil žádný úmysl zabít. Wei WuXian pohnul levým rukávem. Když chtěl užuž vytáhnout talismany, ten člověk si všiml, co zamýšlel, a chytil ho jako předtím. Přitiskl mu obě ruce ke stromu, pohyboval se ztuhle. Wei WuXian zvedl nohu a chtěl ho kopnout, když na rtech ucítil teplo. Okamžitě ztuhl.

Ten dotyk mu přišel jak podivný, tak neznámý, vlhký a teplý. Wei WuXian ze začátku nedokázal ani pochopit, co se dělo. Mysl měl naprosto vymetenou. Když si to konečně uvědomil, šokovalo ho to.

Tento člověk, co mu držel zápěstí, ho tlačil na strom a líbal ho.

Najednou se vzpíral, chtěl se z toho probojovat a stáhnout si stužku, ale nepovedlo se mu to. Chtěl se znovu pohnout, ale tak nějak se zarazil.

Zdálo se, že se ten člověk, co ho líbal, mírně chvěl.

Wei WuXian už nedokázal zápolit.

V duchu si pomyslel: 'Zdá se, že i když je ta dívka celkem silná, má bojácnou povahu a také snadno upadá do rozpaků? Už je tak nervózní.' Jinak by se nerozhodla se k němu připlížit v takovou chvíli. Pravděpodobně sebrala veškerou odvahu, co v sobě dokázala najít. Kromě toho se zdálo, že neměla nízkou kultivaci, což znamenalo, že její sebeúcta byla ještě vyšší. Kdyby si stužku stáhl a omylem ji spatřil, jakou hanbu by ta dívka cítila?

Ty tenké rty se přesouvaly ze strany na stranu, opatrné, a přesto neoddělitelné. Wei WuXian se ještě ani nerozhodl, co dělat, když ty jemné rty začaly být najednou agresivní. Wei WuXian neměl sevřené zuby, dovolil mu proniknout dovnitř. Najednou byl bezmocný. Měl pocit, že bylo trochu těžké se nadechnout, chtěl odvrátit hlavu, ale ta druhá osoba mu stiskl tvář a otočila mu ji zpět. Během toho víření rtů a jazyků se mu také točila hlava, až ho ta osoba nakonec kousla do dolního rtu. Po chvilce prodlévání se ty rty nakonec zdráhavě stáhly a jemu se konečně podařilo vzpamatovat.

Z toho polibku měl Wei WuXian celé tělo ochablé. Do paží se mu vrátila energie, až když se nějakou dobu opíral o strom.

Zvedl ruku a strhl si stužku z očí, jen aby jej do nich bodla ostrá záře náhlého slunečního světla. Konečně se mu podařilo otevřít oči, ale kolem něj nic nebylo. Jenom keře, stromy, tráva, lijány— žádný další člověk.

Wei WuXian byl stále trochu zmatený. Ještě chvíli seděl na větvi. Když seskočil, cítil, jak se mu podlamovaly nohy, měl skoro závrať.

Hned se opřel o kmen stromu a v tichosti se proklínal, jak byl bezmocný. Líbali ho tak moc, že se mu podlamovala kolena. Vzhlédl a rozhlédl se kolem, ale po tom druhém člověku tu nebylo ani stopy. Zdálo se, jako by ta předešlá scéna bylo jen absurdní, a přesto erotické snění. Wei WuXian si nemohl pomoct a pomyslel na legendy o horských stvoření.

Ale byl si jistý, že to nebylo nějaké horské stvoření. Musel to být člověk.

Jak si vybavil, jaký to byl pocit, až k srdci se mu připlížilo neviditelné polechtání. Wei WuXian se pravou rukou dotkl své hrudi, ale zjistil, že květina, co tam měl, byla pryč.

Chvíli prohledával zem. Ani na zemi nebyla. Nemohla zmizet jako pára nad hrncem, ne?

Wei WuXian tam dlouho stál bez hnutí. Bezděky se dotkl svých rtů, konečně se mu po dlouhé chvíli podařilo říct: „Jak se to mohlo stát... To byla moje první...”

Ani když prohledal okolí, nikoho neviděl. Wei WuXian nevěděl, jestli se má smát nebo se trápit. Věděl, že se ten člověk s největší pravděpodobností před ním skrýval a už se znovu neobjeví, a tak mohl pátrání akorát vzdát. Začal nahodile kráčet po lese. Po chvilce před sebou zaslechl hlasitý zvuk. Jak Wei WuXian vzhlédl, spatřil štíhlou postavu oděnou v bílé. Kdo jiný to mohl být než Lan WangJi?

A přesto i když to jasně byl Lan WangJi, co dělal, se vůbec nezdálo jako něco, co by Lan WangJi udělal.

Když ho Wei WuXian spatřil, pěstí udeřil do stromu, a to takovou silou, že se ten strom zlomil v půli.

Wei WuXianovi to přišlo divné. „Lan Zhane! Co to děláš?”

Ten člověk se na něj otočil. Přece jenom to byl Lan WangJi. Ale zrovna teď měl oči podlité krví, jeho výraz byl téměř strašlivý. Wei WuXiana to polekalo. „Jů, tak děsivé.”

Lan WangJiho hlas byl drsný: „Jdi!”

Wei WuXian: „Jen jsem sem přišel a ty chceš, abych odešel. To mě vážně tak moc nenávidíš?”

Lan WangJi: „Drž se ode mě dál!”

Až na těch pár dní, co strávili v jeskyni Xuanwua, bylo toto poprvé, kdy Wei WuXian viděl, že by Lan WangJi tak moc ztratil svůj klid. Ale tehdy to byla zvláštní situace a stále to bylo pochopitelné. Zrovna teď bylo všechno v pořádku, tak proč by byl v tomto stavu?

Wei WuXian o krok ustoupil, držel se od něj dál. Dál se vyptával: „Hele, Lan Zhane, co se děje? Jsi v pořádku? Pokud nejsi, tak řekni, že nejsi, jo?”

Lan WangJi se mu nepodíval do očí. Vytasil Bichen. Pár paprsků modrého světla seklo do stromů v okolí. A ty se za okamžik zhroutily.

Chvíli tam stál bez hnutí a svíral svůj meč. Jeho sevření bylo pevné, vyvíjel takovou sílu, že mu zbělaly klouby prstů. Jako kdyby se tak nějak uklidnil, najednou se na Wei WuXiana znovu podíval, přišpendlil ho svým pohledem.

Wei WuXian pocítil podivnou, nevysvětlitelnou senzaci. Oči měl přes dvě hodiny zakryté stužkou. Sluneční světlo mu stále přišlo trochu moc oslňující. Když si stužku sundal, oči mu neustále slzely. A i rty měl tak nějak nateklé. Wei WuXianovi přišlo, že zrovna teď musel vypadat hrozně. Jak na něj Lan WangJi tak moc zíral, nemohl si pomoct a dotkl se své brady. „Lan Zhane?”

„...”

Lan WangJi: „Nic.”

S cinknutím zatasil meč. Lan WangJi se otočil k odchodu. Wei WuXianovi stále přišlo, že na něm bylo něco divného. Když na to pomyslel, jen pro jistotu ho následovat a vrhl se k němu v pokusu zkontrolovat mu tep. Lan WangJi uhnul stranou a chladně se na něj podíval.

Wei WuXian: „Nedívej se na mě takhle. Jen chci vědět, co to s tebou je. Vážně jsi byl až příliš divný. Vážně ses neotrávil? Nebo nestalo se ti během nočních lovů něco?”

Lan WangJi: „Ne.”

Když Wei WuXian viděl, že se mu výraz vracel do normálu a že byl s největší pravděpodobností v pořádku, konečně se přestal trápit. Ačkoli byl zvědavý, co se stalo, nebylo by dobré, kdyby se v tom příliš šťoural. A tak si začal povídat. Lan WangJi zpočátku odmítal mluvit. Poté nakonec odpověděl pár krátkými slovy.

Náznak tepla a pocitu opuchnutí na rtech Wei WuXianovi neustále připomínalo, že právě přišel o první políbení, co si dvacet let střežil. Zlíbali ho, dokud se mu netočila hlava, ale ani nevěděl, kdo to byl a jak vypadala. Kdo to jen mohl být?

Wei WuXian si pomalu povzdechl. Najednou promluvil: „Lan Zhane, už jsi někdy někoho políbil?”

Kdyby tu byl Jiang Cheng a slyšel ho ptát se na tak pošetilou, absurdní otázku, určitě by mu dal pěstí.

Lan WangJi se také zastavil. Hlas měl tak studený, až zněl ztuhle: „Proč se na to ptáš?”

Wei WuXian se široce usmál, tvář měl plnou pochopení. Zavřel oči. „Nepolíbil, že? Věděl jsem to. Jen jsem se ptal. Nemusíš být tak naštvaný.”

Lan WangJi: „Jak to víš?”

Wei WuXian: „Co myslíš? Kdo by se tě odvážil políbit, když máš vždycky tak ztuhlou tvář? Samozřejmě bych ani nečekal, že bys políbení podnítil ty. Myslím, že si své první políbení budeš střežit až do konce života, hahahaha...”

Sám měl škodolibou radost. Lan WangJi se pořád tváři bezvýrazně, ale zdálo se, že se tak nějak uvolnil.

Když se dost nasmál, Lan WangJi promluvil: „Co ty?”

Wei WuXian pozvedl obočí. „Já? Samozřejmě jsem měl spoustu zkušeností.”

Lan WangJiho tvář, co se před chviličkou uvolnila, pokryla vrstva sněhu a mrazu.
--------------------------------------------


~ Wei WuXiane, ty lháři... ~

~ Kdo nepoznal, vrátili jsme se do minulosti. K prvnímu políbení, k ukradené květině, která se později (aspoň dle mých odhadů) proměnila na záložku. ~

~ Tentokrát jenom půl kapitoly, protože celá byla extrémně dlouhá. Nicméně mám za to, že i ta půlka byla velmi obsahově bohatá. ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>