GDC - kapitola 66

Kapitola 66 – Něha (4)

Sešli po horské stezce a odešli z Oblačných Zákoutí nenápadnou zkratkou. Šli dál a dál, až konečně opustili oblast, kde učedníci ze sekty Lan z Gusu obvykle působili.

Wei WuXian najednou vykřikl: „Au, bolí mě břicho.”

Lan WangJi okamžitě zastavil. „Odpočiň si. Převážeme to.”

Wei WuXian: „To nic. Jen si půjdu támhle sednout.”

Lan WangJi: „Sedni si.”

Wei WuXian se zdánlivě tvářil žalostně. „Ale když bych měl vylézt na osla, bude to až příliš mnoho pohybu. Děsí mě, že to tu ránu zhorší.”

Jeho zranění se už dávno zahojilo. Tohle byla jasně nestydatost. Lan WangJi se zastavil, otočil se a podíval se na něj. Najednou se k němu natáhl. Dával si pozor, aby se nedotkl jeho zranění, vzal ho kolem pasu, něžně jej zvedl a posadil na Malé Jablíčko.

Jeden z nich seděl na oslovi, zatímco druhý táhl otěže. Wei WuXian na hřbetě Malého jablíčka se široce usmíval s očima jako škvírky.

Lan WangJi se zeptal: „Co?”

Wei WuXian: „Nic.”

Cítil se sám se sebou spokojený, jako kdyby zrovna někoho oklamal.

Ačkoli si moc nepamatoval na věci, co se staly, když byl malý, jednu scénu měl neustále matně vrytou do paměti.

Úzká cesta, malý osel a tři lidé. Muž v černém něžně zvedl ženu v bílém. Zvedl ji a posadil ji na hřbet oslíka. A pak zvedl to malé dítě vysoko nad sebe a posadil si ho na ramena.

On byl to dítě, ještě nebyl ani tak velký, aby člověku dosáhl k pasu. Jak seděl tomu muži na ramenou, najednou byl velmi vysoký, velmi majestátný. Čas od času toho muže zatahal za vlasy, občas se mu otřel o tváře. Vykřikoval a komíhal nohama. Žena v bílém seděla na hřbetě oslíka, záda se jí pohupovala. Zdálo se, že je pozorovala a usmívala se. Ten muž byl vždycky tichý. Moc toho nenamluvil. Akorát ho vystrčil ještě výš, aby byl vyšší a stabilnější. Jednou rukou se chopil otěží oslíka. Ti tři se mačkali na stejně úzké cestě a pomalu kráčeli vpřed.

Byla to jedna ze vzácných vzpomínek, co měl.

Byli to jeho táta a máma.

Wei WuXian: „Lan Zhane, chop se otěží, dobře?”

Lan WangJi: „Proč?”

Malé Jablíčko bylo velmi chytré. Nebylo to tak, že nevěděl, jak následovat člověka. Wei WuXian znovu řekl: „Dopřej mi trochu důstojnosti a chop se jich, dobře?”

Ačkoli Lan WangJi stále nechápal, proč se Wei WuXian tak zářivě usmíval, stejně ho poslechl a chopil se otěží Malého Jablíčka. Držel je v ruce.

Wei WuXian si sám pro sebe řekl: „Hm. Teď už potřebujeme jenom to malé.”

Lan WangJi: „Cože?”

Wei WuXian se uchechtl: „Nic. Lan Zhane, vážně jsi hodný člověk.”

Na této cestě do Yilingu bylo jasné, že jejich budoucnost byla stále nejasná, dokonce tak nějak nebezpečná. Wei WuXian se vůbec nedokázal přimět k nervozitě. Jak seděl na oslovi a Lan WangJi držel otěže a vedl je cestou dál, srdce mu plesalo a měl pocit, jako kdyby chodil po obláčcích. I kdyby na ně najednou ze strany zaútočilo pár sekt, napadlo ho, že by to nebylo až tak špatné. Akorát by zničili tu scénu a náladu. Dokonce byl v takovém rozpoložení, že si vychutnával pohled na pole za měsíčního světla a od pasu si vytáhl flétnu. Stejně přirozeně jako vždycky zahrál melodii.

Ta flétna měla jasný zvuk. Lan WangJi při chůzi trochu zaváhal a Wei WuXian cítil, jak se v jeho nitru najednou něco rozzářilo.

Promluvil: „Lan Zhane! Na něco se tě zeptám, tehdy v jeskyni Xuanwua na hoře Soumračné bystřiny, ta píseň, co jsi mi zpíval, jak se jmenovala?”

Lan WangJi se na něj podíval. „Proč sis na to najednou vzpomněl a ptáš se?”

Wei WuXian: „Jen mi to řekni. Jak se to jmenuje? Myslím, že jsem možná odhadl, jak jsi mě poznal.”

Když tehdy v noci na hoře Dafan zahrál melodii, byla to přesně ta, co mu Lan WangJi broukal, když ležel v horečkách v jeskyni Xuanwua na hoře Soumračné bystřiny!

Lan WangJi mu odmítal cokoli říct. Wei WuXian jej ponoukal: „Řekni to, co to je za píseň? Kdo ji složil?”

Lan WangJi: „Já.”

Wei WuXian: „Ty jsi ji složil?!”

Lan WangJi: „Hm.”

Wei WuXian si myslel, že to byla tajná skladba sekty Lan z Gusu. Když to teď věděl, překvapilo ho to, ale také byl radostí bez sebe. Co ho překvapilo, bylo celkem jasné. Ale z čeho měl takovou radost, to vážně nedokázal říct. „Pokud jsi mě vážně poznal jen díky tomuhle, pak to musí znamenat— tuhle skladbu, nikdy jsi ji nikomu jinému nezahrál?”

Lan WangJi: „Nikdy.”

Wei WuXian byl tak šťastný, že kopl do Malého Jablíčka. To naštvaně zahýkalo a vykoplo zadníma nohama, jako kdyby ho chtělo setřást z hřbetu. Lan WangJi jen tak tak přitáhl otěže. Wei WuXian se Malého Jablíčka chytil kolem krku. „To nic, to nic. Prostě je takový. Jen párkrát vykopne. Pokračujme. Takže vážně, jak se to jmenuje?”

Lan WangJi: „Co myslíš?”

Wei WuXian: „Co tím myslíš co myslím? Takže má to jméno nebo ne?” V duchu si zamumlal: 'Mohl by mít Lan WangJi stejný smysl pro jména jako Jiang Cheng? To by bylo nemožné!' Zeptal se: „To se mě ptáš na názor? Tak co kdybys to třeba pojmenoval...”

Poté, co Lan WangJi odmítl těch více než osmdesát jmen, co vymyslel, nálada mu nakonec začala klesat.

Kdyby při svém putování kráčeli po hlavních cestách, bylo možné, že by narazili na kultivátory, co tuto oblast prohledávali, a tak si vybírali jen vzdálené, venkovské cesty. Další den se Wei WuXian cítil trochu unaveně a měl žízeň. Jelikož podél cesty náhodou spatřili domek rolníka, Lan WangJi zastavil Malé Jablíčko.

Zaklepali, ale nikdo se neozval. Když na dveře zatlačili, samy od sebe se otevřely. Uprostřed dvorku byl ručně vyrobený dřevěný stůl a na něm mísa fazolí, co nebyly úplně vyloupané. U hliněné zídky stála vysoká hromada slámy a z ní vykukoval stojan. Všude po zemi kvokala kuřata, co běžela sem a tam a zobala rýži.

Wei WuXian v jedné části dvorku spatřil na hromadě pár melounů. Přešel k nim a jeden zvedl. Ve vší vážnosti navrhl: „Majitel tu není. HanGuang-June, poslužme si.”

Zrovna když chtěl Lan WangJi na stůl položit pár mincí, zpoza zdi se ozvaly kroky. Dvoje kroky za sebou, pravděpodobně to byli majitelé, co se zrovna vrátili domů. Wei WuXian nevěděl proč, ale jak ty kroky zaslechl, rychle Lan WangJiho strčil k zemi za hromadu slámy.

Lan WangJi byl naštěstí vždycky klidný a vyrovnaný, a i když ho takhle strčil k zemi, nevydal ze sebe ani hlásku. Navzdory tomu jasně nechápal, proč se museli skrývat. Wei WuXian si to také uvědomil. 'Správně, proč se skrýváme? Ti vesničané z venkova nás přece nemůžou poznat. Nemůžeme být prostě upřímní a říct, že jsme si přišli koupit jídlo? Možná jsem provedl až příliš mnoho špatností a zvykl jsem si na to.'

Ale po tom šťouchnutí přitlačil Lan WangJiho celým tělem na tu načechranou slámu. Ta tak nějak násilná pozice v něm vyvolávala podivný pocit vzrušení. Rozhodl se, že nevstane. Naschvál to hrál, zvedl ukazovák a naznačil Lan WangJimu, aby byl zticha. A pak předstíral, že se nedalo dělat nic jiného. Pohodlně ležel na Lan WangJim a doslova v něm kypělo utajené potěšení, co se nedalo popsat slovy.

Z dvorku se ozvaly zvuky, jak od stolu odstrčili dřevěné stoličky. Zdálo se, že se ti dva majitelé zemědělské usedlosti posadili ke stolu. Ozval se ženský hlas: „Er-gege, můžu ho podržet.”

Když Lan WangJi zaslechl to Er-gege, mírně sebou trhl.

Promluvil muž: „Můžeš prostě loupat fazole.” A pak se ozvalo mumlání dítěte ze spaní.

Zdálo se, že to byl mladý pár. Žena připravovala večeři, zatímco muž kolébal spící dítě.

Wei WuXian se širokým úsměvem mrkl levým okem na Lan WangJiho. Zašeptal: „Jaká náhoda. Majitel domu je také Er-gege.”

Tón jeho hlasu se na konci slova zvedl, bylo více než jasné, že ho škádlil. Lan WangJi ho přejel svým intenzivním pohledem a pak odvrátil zrak. Wei WuXian cítil, jako kdyby se mu rozplývalo srdce. Ležel mu vedle ucha a tiše řekl: „Lan Er-gege.”

Zdálo se, že se Lan WangJimu zadrhl dech v hrdle. Zdálo se, jako kdyby měl v očích, kterýma se na něj díval, náznak varování.

Žena na dvorku se zachichotala. „Ty nevíš, jak ho pořádně držet. Pokud ho později vzbudíš, budu ho muset zase utišit, ne?”

Muž: „Dneska si až moc hrál. Určitě je velmi unavený. Nevzbudí se.”

Žena loupala fazole a promluvila: „Er-gege, vážně musíš A-Baovi vyčinit. Jsou mu jenom čtyři a už je takový. Jaký bude, až vyroste? Kolikrát to jejich dítě plakalo? Řekl, že už si s A-Baoem nechce hrát.”

Muž: „Ale stejně za ním pokaždé přijde. Říká, že si nechce hrát, ale v duchu si chce s A-Baoem moc hrát.”

Wei WuXian se zdušeně zasmál. „Lan Er-gege, co si o tom myslíš? Souhlasíš?”

Lan WangJi: „Přestaň mluvit.”

Při takové hlasitosti by je normální lidé vůbec neslyšeli. Pár si povídal o obyčejných věcech, zatímco Wei WuXian na druhé straně dvorku už téměř desetkrát neúnavně opakoval „Lan Er-gege” přímo jemu u ucha. Mluvil tiše a lehce. Zdálo se, že Lan WangJimu konečně došla trpělivost. Najednou se převrátil.

Pohnul se rychle a plynule. Sláma se ani nepohnula, ale Wei WuXian byl už pod ním.

Lan WangJiho hlas byl tichý: „Ještě slovo a umlčím tě.”

Wei WuXian natáhl ruku k jeho tváři, ale Lan WangJi mu ji okamžitě chytil. Wei WuXian promluvil vážným tónem: „HanGuang-June, máš na stužce stéblo slámy.”

Jak to Lan WangJi zaslechl, konečně uvolnil ruce. Wei WuXian mu to stéblo slámy vytáhl, dal mu ho před oči a dmul se škodolibou radostí: „Vidíš? Nelhal jsem, že?”

Než se mohl ještě víc nadouvat, zaslechl, jak mladá žena znovu promluvila: „Ale i když to je pravda, neměli bychom A-Baovi dovolit, aby prostě šikanoval druhé.”

Její manžel klidně promluvil: „Nech ho být. Copak chlapci nešikanují ostatní jen proto, že je mají rádi? Jen si chtějí získat pozornost.”

Jak to Wei WuXian zaslechl, ztuhl mu úsměv na rtech.

Zdálo se, že v tuto chvíli se to dítě probudilo. Jemným hlasem něco zamumlal. Mladý pár ho honem společně konejšili. O chvilku později dítě zase usnulo. Mladá žena promluvila: „Er-gege, neřekla jsem ti, abys A-Baovi vyčinil jen kvůli tomuhle. Je to také proto, že poslední dobou tu není moc bezpečno. Řekni mu, aby si venku moc nehrál a aby se domů vracel brzy.”

Manžel: „Já vím. Týká se to toho, jak vykopali ty staré hroby kolem vesnice?”

Manželka: „Slyšela jsem, že to není jen kolem naší vesnice. Dokonce i mezi lidmi z města je mnoho těch, jejichž hrobu předků se něco přihodilo. Je to prostě až příliš podivné. A-Bao by si měl víc hrát doma. Neměl by tak často chodit ven.”

Manžel: „Správně. Bylo by strašné, kdyby narazil na toho Patriarchu Yilingu.”

Wei WuXian: „...”

Mladá žena tiše promluvila: „Tu historku o Patriarchovi Yilingu jsem poslouchala od dětství. Vždycky jsem si myslela, že dospělí akorát škádlili děti tím svým: pokud nebudeš poslouchat, patriarcha Yilingu se vrátí, aby tě našel, odnesl a nakrmil tebou své ghouly. Kdo by si pomyslel, že takový člověk vážně existoval? A vážně se vrátil?”

Manžel: „Jo. Jakmile jsem se doslechl o tom, že někdo vykopává hroby, hned jsem pomyslel na něj. Je to vskutku pravda. Už se o tom povídá po celém městě.”

Wei WuXian nemohl nic dělat s tím, že byl tak spjatý s „vykopáváním hrobů”, byl bezmocný. Upřímně řečeno, v minulosti vážně vykopal spoustu hrobů. Nejslavnější etapa byla během Tažení proti Slunci, kdy zaryl hluboko do země, aby převrátil všechny hřbitovy předků sekty Wen z Qishanu a proměnil všechny mrtvoly na loutky. A každého kultivátora ze sekty Wen z Qishanu, kterého zabil, také proměnil na loutku a pak jej ovládal, aby zabil své přátele a rodinu.

Během Tažení proti Slunci se takové věci chválily a využívalo se to jako inspirace pro lidi. Ale čím víc bylo Tažení proti Slunci minulostí, tím víc se lidé báli, když se o tom zase někdo zmínil. A nejenom ostatní, ale i on sám o tom později přemýšlel a měl pocit, že to trochu přehnal. A když ještě před pár dny odhalili jeho totožnost, nebyla chyba lidí, že si mysleli, že to byl Patriarcha Yilingu, kdo vykopával hroby.
--------------------------------------------


~ Er-gege. Doslova by to bylo "druhý starší bratr". Tedy zdvořilostní výraz pro druhého bratra v rodině. Což na Lan WangJiho sedí. Zádrhel tkví v tom, že když má děvče přítele, může mu také říkat gege (a er-gege, pokud je to druhý bratr) a není to myšleno jako bratře, ale jako vyjádření důvěrnosti... ~ 

~ Wei WuXian škádlil a škádlil a po připomínce cizích možná konečně přišel na to, že škádlí, aby si získal pozornost. ~ 

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>