FOD - kapitola 26

Kapitola 26

Později té noci šel Zhou YunSheng domů a řekl svému otci o svých opilých tirádách a jiných událostech.

„Nemyslel jsem si, že bys vlastně upoutal Jeho císařskou výsost Prince, tohle se dá považovat za vzácnost. Posledních pár let měla Jeho císařská výsost násilnou povahu, takže bylo jen pár příjemných chvilek,” bědoval otec Shen, zatímco se probíral svým vousem, ale v duchu ho to celkem trápilo. Princ postupně přišel o rozum, posledních pár let se k dvořanům často choval, jako kdyby to byl odpad. Jeho syn kráčel až příliš blízko propasti!

Zhou YunSheng také věděl, o čem jeho otec přemýšlel, a pokračoval: „Když jsem prince omylem nahněval, Sedmý princ byl zticha na svém místě. Jeho výraz se dal dokonce popsat jako radostný. Vidíš to, otče? Sedmý princ není náš spojenec.”

Oči otce Shena potemněly, mlčel.

Zhou YunSheng se vrátil do svého pokoje, odeslal svého osobního sluhu a posadil se k lampě k meditaci. Mnohokrát se reinkarnoval a jednou z těch reinkarnací byl ďábelský mág. Nejenom že měl vysoké bojové umění, ale jeho lékařské znalosti neměly na tomto světě sobě rovného. Z Princova těla sálal silný pach bylin, každý den musel brát léky. Ale ten recept byl vážně troufalý.

Jméno toho léku bylo Han Shisan, obecně se tomu říkalo prášek pěti kamenů. Když si to člověk vzal, dostal se do stavu eufórie.

Ale nejzákladnějším účinkem tohoto léčiva bylo, že se tím léčila horečka břišního tyfu. A byl to recept na záchranu života. Když se použilo řádně, mohlo rychle vyléčit břišní tyfus, ale nadužívání vedlo k závislosti a otravě těla.

Užívání Han Shisanu vedlo k vysoké horečce. Pokud by uživatele rychle nezchladili, zemřel by. Horkost se odstraňovala konzumací studeného jídla, nošením tenkého oděvu, spaním na chladné rohoži, chladnými sprchami atd. Nemohlo se dopustit, aby tělo mělo příliš mnoho horka. Ale také to zahrnovalo spoustu pití, nejlépe teplého vína. Stav opilosti zlepšoval rozvržení horkosti.

Po dlouhodobém užívání se projevilo mnoho změn. Násilná povaha byla jenom jeden vedlejší účinek, také to zahrnovalo příliš vysokou tělesnou teplotu a tenkou pokožku, co měla sklon k modřinám – takže bylo třeba nosit jemné, obnošené oblečení. Uživatel nemohl nosit nové oblečení a oděv musel být volný a elegantní, ne příliš těsný. Aby se snížilo pohmoždění nohou, uživatel se musel vzdát bot a nosit jenom sandály.

To důležité na tom bylo, že Princ najednou nezačal být arogantní – byl to vedlejší účinek.

Jak o tom Zhou YunSheng přemýšlel, otevřel 007 a hledal v databázích Han Shisan. Za chviličku si povzdechl. Dynastie Zhou neměla ve svých záznamech Han Shisan. Ta droga nebyla nějaké tajné, nezákonné léčivo. V této éře by to nemělo ani existovat. V celé dynastii Zhou ji užíval možná jenom Princ.

Člověk, co by mu tento lék nabídl. Zhou YunSheng o tom nemusel ani přemýšlet a odhadl to.

Princi bylo 27, byl v rozpuku života. Tian Chen vypadal zdravě, ale už mu bylo 65 let. V těchto starodávných dobách byl už dávno dlouhověký a dřív nebo později bude muset přeplout Stix. Císař Tian Chen vždycky upřednostňoval Prince a Princ byl také nadaný v politice. Vlastně byl nadaný ve všem. Už od raných let císaře získal podporu dvořanů a lidu.

Kdo by nebyl spokojený s tak dobrým nástupcem? Dokud byl Princ stabilní, nikdo přirozeně nemohl zpochybňovat jeho právo na trůn. Nemohli otřást Princovým postavením zvenčí, a tak se jim to povedlo zevnitř. Zhou YunSheng musel uznat, že tato metoda byla velmi chytrá. Zbavit se nejmocnějšího nepřítele, aniž by obětovali jediného vojáka.

Hlavní hrdinka měla léčivou dimenzi a duchovní pramen. Zhou YunSheng odhadoval, že tento Han Shisan byl dílem hlavní hrdinky a Sedmého prince. Pokud chtěli korunního prince zničit, Zhou YunSheng jejich plány zničí a pomůže korunnímu princi usednout na trůn.

Zhou YunSheng se takto rozhodl, zhasil svíčky a uložil se ke spánku.




Princi přišel ten malý učený šampion velmi zajímavý. Nejenom že vypadal nádherně, ale měl také velkou kuráž. Neustále z něj sálala vitalita, bylo mu to velmi příjemné.

„Vaše císařská výsosti, máš nějaké otázky?” Zhou YunSheng byl mírně skloněný a měl v ruce Knihu změn.

Zdálo se, že korunní princ poslouchal jeho přednášku, ale ve skutečnosti zíral na to, jak se mu otevíraly a zavíraly rty. Viděl, jak se po něm letmo podíval svýma broskvovýma očima, a konečně se vzpamatoval a mávl. „Ne, posaď se, pomoz mi ještě chvilku opakovat.”

Po nějaké době, co spolu strávili, se ti dva extrémně spřátelili. Zhou YunSheng se posadil a automaticky pro korunního prince třel inkoust. Princ psával v semikurzívě, ale před třemi roky najednou přešel ke kurzívě a byla to ta nejtěžší podoba písma.

Měl neobyčejný talent. Chvíli to trvalo, ale po pár měsících se mu podařilo si to dokonale osvojit.

Zhou YunSheng shlédl a viděl, jak píše rychle a mocně, pronikavě. Slova rychle plynula na papír:

Příliš jsem zchátral!

Běda, celý život jsem viděl přátele a společníky vytrácet.

A kolik jich teď zbylo?

S šedými vlasy, co marně visí tři tisíce metrů dál,

Jsem se vysmál všem věcem světským.

Tážeš se, jestli něco zbylo, co by mě rozveselilo?

V zelených horách vidím tak svůdné kouzlo;

Čekám, že ony vidí to samé ve mně.

Neboť v nitru i vzhledem

Jsme si trochu podobní.

S číší v ruce škrábu se ve vlasech u východního okna

Předpokládám, že Tao Yuanming dokončuje svou báseň „Stojatá oblaka”

Byl ve stejné náladě jako já.

Ti na jižní straně Yangtze, co se opili hledáním slávy,

Jak by mohli znát kouzlo zakaleného vína?

Ohlížeje se, vykouzlím poryv větru a rozeženu oblaka.

Nelituji, že se nemohu setkat s dávnověkými,

Ale že dávnověcí neměli šanci spatřit mou divokost.

Lidí, co mě chápou,

Není víc než dva nebo tři.

(Báseň Blahopřání nevěstě od Xin Qiji).

Nelituji, že se nemohu setkat s dávnověkými, ale že dávnověcí neměli šanci spatřit mou divokost. Zhou YunSheng si pomalu přeříkal tuto větu a letmo zahlédl spánky korunního prince, na kterých byly znát známky předčasných šedin. Nemohl si pomoct a pocítil pocit ztráty. Dokázal tak nádherným písmem napsat tak velkolepou báseň. Princ by neměl mít tak příšerné vzezření.

Když korunní princ odložil pero, chopil se džbánu, aby se napil. Zhou YunSheng už to v sobě nedokázal dál držet. „Vaše císařská výsosti, takhle už nemůžeš dál pokračovat.”

Princ nebyl naštvaný, jen po něm střelil pohledem a usmál se.

Zhou YunSheng pokračoval: „Prosím, Vaše císařská výsosti, odpusť mi, chtěl bych si vypůjčit tvůj lékařský předpis.”

„Proč, chceš si to vzít a zkusit?” Princ položil džbán a pozvedl své delikátní obočí. Pokud po jeho boží medicíně prahnul někdo jiný, už dávno by ho rozsekal na padrť. Ale ten, co po ní prahnul, byl jeho malý šampion. Nedokázal v sobě najít ani nejmenší špetku hněvu.

„Ne, kdybych si to chtěl vzít, nečekal bych až do teď. A už jsem to sám vyrobil.”

„Jak jsi to vyrobil? Suroviny zná jenom jeden člověk.”

Bez ohledu na nadprůměrně výjimečný vzhled a schopnost korunního prince byla jedna věc, kvůli které byl vždycky nešťastný. A to jeho neduživé tělo. To byl všudypřítomný problém. Nemohl to vyléčit a každou zimu zakoušel úporný kašel. Ale dostalo se mu požehnání. Jednoho dne na lovu zachránil starého muže a ten starý muž mu byl vděčný a nabídl mu životadárnou medicínu. Po pěti letech to jeho nemoc vyhladí a dokonce mu to dá dlouhověkost.

Princ tomu starému muži několik měsíců pomáhal, ale ten muž zemřel na nesouvisející zranění. Recept vyzkoušel někdo jiný a účinek léčiva byl značný.

Princ věděl, že kdyby se slabým tělem seděl na nejvyšším trůnu, nakonec by trpěl. Vyzkoušel to léčivo přinejmenším na deseti dalších lidech a viděl, jak jejich útlá těla každým den robustněla. Jak ho to nemohlo pokoušet? Teď to léčivo bral třetím rokem a už dlouho nebyl schopen zbavit se závislosti na té droze.

Když už o tom byla řeč, i když ten prášek byl jedovatý, vážně to byla životadárná boží medicína. Neboť když si ji vzal, tělo mu planulo ohněm. Ale když ten oheň uhasl, vzal s sebou i nemoc a tělo se mohlo rychle navrátit ke zdraví. Účinnost medicíny se nespoléhala jenom na studené jídlo a studené koupele, ale také na spoustu cvičení ke zkalení těla.

Před třemi lety byl korunní princ velmi útlý, ale teď měl svaly. Byly jasně vidět jeho rozhaleným límcem. Takže ho to přirozeně přesvědčilo o účinnosti té drogy.

Zhou YunSheng si rychle sbalil věci, uklonil se a řekl: „Vaše císařská výsosti, čich mám daleko lepší než obyčejní lidé. Stačí jenom začichat a dokážu suroviny vyjmenovat. Také jsem zběhlý v medicíně. Jeho výsost tu medicínu bere celý rok a tělo máš prosycené pachem léčivých bylin. Vím, co a kolik v tom léčivu je.”

Prince to zaujalo. Vytočil koutky úst a zasmál se. „Tak mi to řekni. Pokud se spleteš, potrestám tě.” Rukou pohladil toho mladého muže po štíhlém krku. Jeho počínání bylo nebezpečně dvojsmyslné.

Zhou YunSheng přikývl a pak jednu po druhé vyjmenovával suroviny: „Stalaktit tři díly, ametyst dva díly, bílý křemen půl dílu, síra tři díly, rudý haliocit... ...”

Jak pokračoval, princům výraz začal být víc a víc nejistý.

Zhou YunSheng byl naprosto neochvějný. Když skončil s výčtem, otevřeně řekl: „Výsosti, ta medicína je dobrá medicína, ale pokud ji budeš dál užívat, bojím se o tvůj život. Za posledních pár let jsi čím dál víc náladový a iniciátorem toho je tato medicína.”

Princ položil pravou ruku na svůj meč, v očích mu problýsklo. Jasně byla vidět jeho krvežíznivost.

Zhou YunSheng nečekal, až zahájí útok. Pokračoval: „Výsosti, předtím jsi to léčivo vyzkoušel, ale obávám se, že tato otrava je dlouhodobá. Mám lepší způsob, jak to otestovat, a vždycky se můžeš pokusit svou nemoc znovu vyléčit. Také vím, že to, co jsem dneska řekl, se nemá říkat, a bojím se, že zemřu tvojí rukou. Ale nedokázal jsem dál sledovat, jak ses bezděky trávil, a proto jsem riskoval smrt. Prosím, abys mi dal šanci to demonstrovat.”

Princ se ho chopil za bradu. Shen YiBin se mu upřeně díval přímo do očí a princ v jeho očích zachytil velký zájem a lásku. Srdce se mu plamenně zachvělo.

„Tak... ti dám šanci.” Po dlouhé chvíli toho chlapce pustil. Tenké rty se mu vyklenuly v chladném úsměvu.

Zhou YunSheng měl na bradě fialové stopy po palci, o dva kroky ustoupil a s očima lesklýma slzami si bradu promnul.

Když princ spatřil jeho ubohé a rozkošné vzezření, odvanulo to jeho nahromaděný hněv.




Druhého dne ten malý učenec přinesl do paláce dvě myši a věnoval je korunnímu princi. Princ je pečlivě choval několik dní. Zdálo se, že je měl velmi rád.

Když se dalšího dne vrátil do paláce, honem k němu přiběhl eunuch a v panice řekl: „Vaše císařská výsosti, ty dvě myši měly nehodu.”

Princ ochladl na mysli. Rychle kráčel do své komnaty.

Ty dvě myši byly šílené, pištěly a hlodaly zlatou klec. Ty jejich přední zoubky se nevzdávaly a navzájem se také škrábaly a pak se pustily do šíleného boje. Za čtvrt hodiny v kleci zbyly jenom dvě hromádky páchnoucího masa a krve. Ty dvě roztomilé myšky byly dávno pryč.

Princ zíral na zlatou klec. Tvář mu přecházela od bledé k zelené a od zelené k nachové. Byl extrémně nahněvaný.

Starý muž, boží medicína, vděčnost! Kdo za tím stál? Druhý princ? Čtvrtý princ? Nebo se všichni spojili, aby ho zabili?

Prince pomalu přešel ke stolu, napil se ze džbánku teplého vína a nakonec nedokázal potlačit svůj smích. Bez ohledu na to, kdo to byl, zabije je všechny, aniž by hnul brvou!

----------------------------------------

~ Tak se nám děj trošičku posunul... ~ 

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>