LIH - kapitola 16

Kapitola 16 – Pod Božím stromem (1) (Den 9)

„Minoru.”

Otevřel jsem oči. Přede mnou byla pohledná tvář.

Bylo brzy ráno, v pokoji bylo stále šero. Sig už byl plně oblečený, stál vedle postele a třásl mnou za rameno.

Pozdravil jsem ho „dobré ráno” a vstal z postele; a přesně tak jsem se přestal hýbat.

Ložnice byla prostornější.

Nebyla to optická iluze. Šířka podlahy byla více než dvojnásobná než dřív. Strop byl vyšší, okna větší a vzorek na záclonách stylovější. V místnosti přibyl i nábytek. Teď tu byla velká, tmavě hnědá skříň, křeslo s nožkami ve tvaru drápů a na lesklé podlaze koberec s leopardím vzorem.

To jsem pořád snil?

„Zdá se, že zatímco jsme spali, dům se změnil.”

„Máš pravdu...” odpověděl jsem duchem nepřítomný.

Pořád jsem se snažil pochopit situaci, když mě Sig vzal za ruku a otevřel dveře od ložnice. Nechal mě tam a šel na krátkou obhlídku domu. Jednak aby si potvrdil, že tu nebylo žádné nebezpečí, a jednak aby mě nechal si pročistit hlavu.

Ten pohled, co mě přivítal na druhé straně dveří, už nebyl stejný jako včera. Ložnice dřív vedla rovnou do obývacího pokoje, ale teď se mezi těmi dvěma místnostmi táhla chodba. Sice nebyla široká, ale po obou stranách glazované podlahy z tvrdého dřeva bylo několik dveří. Dvoje dveře na levé straně vedly na záchod a do koupelny, zatímco ty napravo se otevřely do malé, holé místnosti. Byla zhruba stejně velká jako původní ložnice.

Díky zjevení místnosti navíc mi v žilách kolovalo vzrušení. Vypadalo to, že devátý den v Miniaturní zahrádce budu mít konečně vlastní postel. I kdybych dovnitř nemohl dát postel, vystačím si s pohovkou.

Chodba byla na pravé straně domu, zatímco vchod do domu a dveře do obýváku byly na levé. I obývací pokoj byl prostornější než předtím a za ním byla kuchyň.

„Sigu, viděl jsi, co se stalo venku?”

Tiše přikývl a rozhodli jsme se, že ven půjdeme spolu.

Zvenku vypadal dům trochu jinak než předtím, například okna byla rozložená jinak, ale kromě velikosti se jeho celkový vzhled nezměnil. Pořád to byl jednopodlažní dům, co se často vídal v evropských pohádkových knížkách, s trojúhelníkovou střechou a tak. Ani studna se nikam nepřesunula.

Vycházející slunce zářilo přes střechu, bylo jasné a teplé. Jak jsem na tu scénu zíral, vzpomněl jsem si, co se včera stalo.

„Doručím ti to zítra, tak se na to těš,” řekl Bůh.

Jenom Bůh by mohl přes noc udělat něco takového.

Byly tyto změny ten „dárek na oslavu”, o kterém se zmínil? Takže Bůh vážně žertoval.

Díky, Bože!

Vypadalo to, že jsme se nakonec nevzali.

Ta záležitost se jménem nebyla nabídka k sňatku nebo tak něco. Sig mi spíš řekl své jméno, abych se před ním dokázal ochránit. Nebylo pochyb o tom, že to bylo něco zvláštního, ale nemělo to co dělat se sňatkem.

Ale i tak nám Bůh stejně dal tak velký dar na oslavu...

Ať už to byl nějaký žertík nebo otravné nedorozumění, vážně jsem byl rád, že se dům vylepšil.

„Sigu, je skvělé, že jsou teď místnosti větší, že?”

„To je pravda.”

„Dejme do té nové místnosti velkou pohovku. Ach a taky stůl.”

„Jo.” Sig mě vzal za ruku a kráčel k rannímu slunci. Toho rána mě hodně držel za ruku, ale pořád bylo trochu trapné, že se ke mně choval jako k dítěti.

Sig už byl nějakou dobu v dobré náladě. Možná měl radost, že dům postoupil na další úroveň.

***

Sig mířil na louku na kraji lesa. Tam se k nebi tyčil velký strom.

„Toto je strom, co donáší naše modlitby k Bohu. Je dobře, že pěkně roste.”

„K Bohu? Hm...”

Bylo to jako rádiová věž? Možná bych příště měl zkusit kontaktovat Boha odtud.

Naštěstí ten strom rostl blízko domu. Nacházel se za východním lesem, na otevřené louce. Tvarově se podobal jedli.

Pohled jsem měl upřený na vrchol stromu, když na mě Sig zezadu zavolal. Jak jsem na něj otočil hlavu, střetl jsem se pohledem se Sigovýma nervózníma očima.

„Kdy ten člověk překročí most?”

Jeho náhlá otázka mě překvapila a začal jsem být ostražitý. „Ehm, promiň... na to se musím zeptat Boha...”

Ups. Omylem jsem zmínil Boha.

„To je pravda, ale chci slyšet, co si myslíš ty.” Zdálo se, že na tom Sigovi nesešlo.

To se mi ulevilo...

Ale i tak už jsem věděl, co jsem si „myslel”.

Jakmile dorazí ten člověk, jeho manželka, bude na čase, abych odešel.

„...Chci ho uvítat co možná nejdříve.”

Až ten čas nastane, rozloučím se se Sigem a kuřaty, co? Nakonec jsem se cítil trochu osaměle.

Na rozdíl od mého smutku, Sigovi zazářily oči radostí. To byl ale upřímný člověk. Naprosto nevšímavý k pocitům ostatních.

Při pohledu na jeho nevinný výraz jsem se tak nějak uvolnil.

„Až do konce tu z toho udělejme dobré místo k životu, Sigu.”

„Jo, správně.”

Podívali jsme se na sebe a rty se nám roztáhly v úsměvu.

Potom mě Sig znovu vzal za ruku a vrátili jsme se zpět k domu. Jakmile jsme vyšli z lesa, jeho stisk zesílil.

„...Přijde jenom jeden člověk?”

Po těch nečekaných slovech se mi rozšířily oči a trhl jsem sebou, abych se na něj podíval. „Jeden nestačí?” zeptal jsem se.

„Chci tři.”

...Cože?

Ty fialové oči, co na mě shlížely, byly vážné.

Tři lidé... Jinými slovy to znamenalo, že chtěl alespoň tři nevěsty? Ne, nevěděl, že ten „člověk” bude jeho nevěsta, takže si možná prostě myslel, že by bylo zábavnější mít víc návštěvníků.

„No tak, no tak, kdybychom uvítali tři lidi, nebylo by tu moc přecpáno?”

„To ty jsi řekl, že bych měl chtít víc.”

To jsem rozhodně řekl, zatraceně!

Ale včera jsi také řekl, že jsi s tímto světem spokojený a že už máš všechno, co jsi chtěl.

Měl jsem z toho takovou radost, ale teď...

Tak nějak mi nálada zase poklesla.

Zpomalil jsem krok, vytáhl jsem ruku ze Sigova sevření. Cítil jsem na sobě jeho pohled, ale předstíral jsem, že jsem si toho nevšiml.

Promiň, ale budeš se muset spokojit jen s „jedním člověkem”. Kapacita tohoto světa byla přece jenom omezená jen na dva lidi.
--------------------------------------------

~ Minoru by měl mít ve statistice uvedenou zvláštní schopnost Mistr nedorozumění nebo Splachovací nebo tak něco... Takhle úžasně utíkat od reality, když mu ona realita tak nevybíravě funí za zády... no, v podstatě už na zádech. ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>