GDC - kapitola 84

Kapitola 84 – Věrnost (6)

Lan WangJi ovinul pravou paži Wei WuXianovi kolem pasu a vytáhl Bichen. Naskočil na něj a ti dva přistáli na lodi. Wei WuXian se trochu zapotácel. Promluvil, až když ho Lan WangJi ustálil. „Co se stalo s Wen Ningem? Neřekl jsi, že se jenom podíváš?”

Wen Ning: „Promiň, mladý pane. Byla to moje chyba. Nedokázal jsem se zastavit...”

Jin Ling na něj obrátil čepel svého meče a zařval: „Není třeba, aby ses choval tak snobsky!”

Wei WuXian: „Jin Lingu, nejdřív prostě slož meč!”

Jin Ling: „Nesložím!”

Wei WuXian chtěl užuž znovu promluvit, když se Jin Ling najednou rozplakal.

Jak brečel, všichni okolo naprosto ztuhli. Wei WuXian zmateně přikročil o krok blíž. „Co... co se děje?”

I když mu po tvářích tekly slzy, Jin Ling stejně mezi vzlyky zakřičel: „Tohle je meč mého táty. Nesložím ho!”

V náručí pevně svíral Jin ZiXuanův meč, Suihuu. Tento meč bylo to jediné, co mu po rodičích zbylo.

Zrovna teď v Jin Lingovi, co tak nahlas brečel před davem, téměř viděl, jak vypadala Jiang YanLi, když v tak nesmírném zoufalství brečela jako dítě. Někteří chlapci v Jin Lingově věku se už oženili a starší se už stali otci. Pláč pro ně bylo něco pokořujícího. Brečet před tak velkým davem— jakou frustraci jen zakoušel?

Wei WuXian chvíli ani nevěděl, co má dělat. Podíval se na Lan WangJiho, jako kdyby ho žádal o pomoc, ale bylo ještě méně pravděpodobné, že Lan WangJi bude vědět, co dělat. V tuto chvíli se přes řeku donesl něčí hlas: „A-Lingu!”

Rybářskou loďku, na které byli, obklíčilo zhruba půl tuctu větších lodí. Všechny ty lodě byly plné kultivátorů a úplně vpředu stál jeden vůdce sekty. Loď sekty Jiang z Yunmengu byla na pravoboku rybářské loďky. Byla nejblíž, mezi těmi dvěma loděmi nebylo víc než třicet metrů. Ten člověk, co takhle zavolal, byl Jiang Cheng, co stál u okraje lodi. Jin Ling byl stále ještě uslzený, ale jakmile spatřil svého strýčka, okamžitě si otřel tvář a několikrát potáhl. Rozhlédl se sem a tam a nakonec se rozhodl přeletět. Přistál po Jiang Chengově boku.

Jiang Cheng ho popadl. „Co se ti stalo? Kdo ti to udělal?!”

Jin Ling si nevrle promnul oči a odmítal promluvit. Jiang Cheng zvedl hlavu, vrhl k rybářské loďce ošklivý pohled. Chladným pohledem přejel po Wen Ningovi a užuž ho chtěl upřít na Wei WuXiana, ale Lan WangJi předstoupil a zakryl tak Wei WuXiana. Ať už to bylo záměrně nebo ne.

Jednoho vůdce sekty to poplašilo. „Wei WuXiane, co na té lodi děláš?”

Jeho pochybovačný tón zněl celkem nepříjemně a dával jasně znát, že si myslel, že měl Wei WuXian něco za lubem.

OuYang ZiZhen promluvil: „Vůdče sekty Yao, proč mluvíš takovým tónem? Pokud by senior Wei chtěl vážně něco udělat, obávám se, že nikdo z nás by nemohl sedět na lodích v takovém bezpečí jako teď.”

Jakmile to řekl, mnoho starších kultivátorů vypadalo trochu rozpačitě. Ačkoli to byla pravda, nikdo to nechtěl slyšet v tak upřímném podání.

Lan SiZhui okamžitě dodal: „ZiZhen má pravdu.” 

Souhlasilo i mnoho ostatních chlapců.

Jiang Cheng mírně sklonil bradu. „Vůdče sekty OuYangu.”

Jak ho Jiang Cheng oslovil, vůdce sekty OuYang cítil, jak mu tepalo ve víčkách v rytmu srdce. Slyšel, jak Jiang Cheng ledově pokračoval: „Pokud si to dobře vybavuji, ten chlapec, co promluvil, je tvůj syn, že? Vážně je výřečný.”

Vůdce sekty OuYang si pospíšil: „ZiZhene! Vrať se, pojď ke mně!”

OuYang ZiZhen byl zmatený. „Tati, copak jsi mi sám neřekl, abych se nalodil na tuhle loď, abych vás neotravoval?”

Vůdce sekty OuYang si otřel pot z čela. „To stačí! Copak ses už dneska nepředváděl dost? Hned sem pojď!” Jeho sekta se nacházela v Balingu, což bylo blízko Yunmengu, ale silou se s nimi nemohli srovnávat. Přirozeně nechtěl, aby Jiang Cheng choval zášť k jeho synovi jen kvůli tomu, že se Wei WuXiana párkrát zastal.

Jiang Cheng hodil po Wei WuXianovi a Lan WangJim poslední intenzivní pohled a pak se vrátil do kajuty s paži ovinutou kolem Jin Lingových ramen.

Vůdce sekty OuYang si vydechl úlevou. Otočil se na svého syna a vyhuboval mu: „J-j-jak se opovažuješ! Vážně mě posloucháš čím dál méně! A jdeš sem nebo ne?! Pokud ne, dojdu si pro tebe!”

Zdálo se, že to OuYang ZiZhena trápilo. „Tati, taky bys měl jít dovnitř a odpočinout si. Tvoje duchovní moc se pravděpodobně ještě neobnovila, takže sem nebudeš moct přijít. Prosím, nenaskakuj na svůj meč tak unáhleně.”

Zrovna teď se duchovní moc většiny lidí obnovovala pomalu. Pokud by se nutili naskočit na svůj meč, možná by to skončilo tak, že by spadli přímo na zem. Proto mohli cestovat akorát po vodě. Kromě toho byl vůdce sekty OuYang nezvykle fyzicky mohutný. Vážně sem nemohl přiletět a popadnout svého syna. Rozzuřilo ho to, a tak se se zavířením svých rukávů vrátil do kajuty.

Na jiné lodi se Nie HuaiSang hlasitě smál. Všichni ostatní vůdci sekt se na něj dívali a neměli slov, ale většina se už tak nějak rozešla. Když to Wei WuXian viděl, dlouze si vydechl úlevou. Jakmile se uvolnil, po tváři mu najednou přelétlo intenzivní vyčerpání. Padl stranou.

Zdálo se, že se nezapotácel kvůli tomu, že by na lodi nedokázal udržet rovnováhu, ale spíš kvůli tomu, že byl tak unavený, že nedokázal stát jistě.

A chlapce nezajímala ta krev a špína, co měl na sobě. Jako jedna vlna se k němu všichni přihnali a chtěli mu pomoct na nohy jako Lan SiZhuiovi. Ale jejich pomoci nebylo zapotřebí, Lan WangJi se mírně sehnul. S jednou rukou na Wei WuXianově paži a druhou pod koleny ho hned zvedl.

Takhle Wei WuXiana nesl a nakráčel do kajuty. Uvnitř nebylo místo, kam se položit, byly tam akorát čtyři dlouhé lavice. A tak Lan WangJi jednou paží podpíral Wei WuXianovi pas a hlavu mu opřel o své rameno a druhou rukou srazil ty čtyři lavice k sobě, aby vznikla dost široká plocha, kam by se dalo lehnout. Jemně tam Wei WuXiana položil.

Lan SiZhui si najednou uvědomil, že i když byl HanGuang-Jun smáčený krví, ten obvaz, co si Wei WuXian odtrhl z rukávu a co mu ovinul kolem toho jeho titěrného zranění, byl stále řádně zauzlovaný a zavázaný kolem prstu na levé ruce.

Předtím neměl čas starat se o své vzezření. Zrovna teď Lan WangJi konečně vytáhl svůj kapesník a pomalu stíral sraženou krev z Wei WuXianovy tváře. Brzy byl ten sněhově bílý kapesník zbarvený do ruda a černa. Ačkoli Wei WuXianovi otřel tvář, ještě neotřel tu svou.

Lan SiZhui mu okamžitě předal svůj nepoužitý kapesník. „HanGuang-June.”

Lan WangJi si ho vzal a sklonil hlavu. Otřel se kapesníkem a tvář měl znovu bílou. Chlapci se konečně uvolnili. Jak se dalo čekat, HanGuang-Jun vypadal normálně, jen když byla jeho tvář tak ledově čistá.

OuYang ZiZhen: „HanGuang-June, proč se senior Wei zhroutil?”

Lan WangJi: „Únava.”

Lan JingYiho to udivilo. „Myslel jsem si, že se senior Wei nikdy neunaví!”

I ostatní chlapce to tak nějak udivilo. Že se legendární patriarcha YiLingu mohl zhroutit kvůli únavě poté, co se vypořádal s chodícími mrtvolami— všichni si mysleli, že patriarcha Yilingu by to měl být schopen vyřídit jen lusknutím prstů. Ale Lan WangJi zakroutil hlavou. Řekl jenom tři slova: „Všichni jsme lidé.”

Všichni byli lidé. Jak by mohl být člověk neúnavný? Jak by mohl stát donekonečna?

Lan WangJi k sobě srazil všechny lavice, a tak chlapci mohli akorát dřepět v kroužku kolem. Vyhlíželi ustaraně. Kdyby byl Wei WuXian vzhůru, žertoval by a škádlil by je jednoho po druhém. V kajutě by tak bylo velmi živo. Ale zrovna teď odpočíval a HanGuang-Jun seděl vedle něj se zády rovnými jako vždy. Obvykle by někdo řekl pár slov, aby tu atmosféru oživil, ale pokud Lan WangJi nemluvil, ani ostatní se neodvažovali promluvit. Chvíli tam tak dřepěli a pořád bylo v kajutě hrobové ticho.

Všichni chlapci to v duchu okomentovali: „...To je taková nuda.”

Byli tak znudění, že spolu začali komunikovat očima. „Proč HanGuang-Jun nic neříká? Proč se senior Wei ještě neprobral?”

OuYang ZiZhen měl tváře podepřené dlaněmi a potají ukázal sem a tam. „HanGuang-Jun je vždycky takhle málomluvný? Jak mohl senior Wei vystát být pořád s ním...”

Lan SiZhui ve vší vážnosti přikývl a v tichosti jej ujistil: „HanGuang-Jun byl vskutku vždycky takový!”

Wei WuXian najednou nakrčil čelo, hlavu naklonil ke straně. Lan WangJi mu hlavu jemně vrátil tam, kde byla, aby nakonec neměl ztuhlý krk.

Wei WuXian zamumlal: „Lan Zhane.”

Všichni si mysleli, že se probouzí. Byli radostí bez sebe, ale Wei WuXian měl oči stále pevně zavřené. Naopak Lan WangJi vypadal úplně stejně jako obvykle. „Hm. Jsem tady.”

Wei WuXian znovu umlkl. Jako kdyby se cítil v bezpečí, přesunul se blíž k Lan WangJimu a dál spal. Chlapci na ty dva prázdně zírali. Z nějakého důvodu jim najednou zrudly tváře. Lan SiZhui vstal jako první a vykoktal: „H-HanGuang-June, půjdeme ven na čerstvý vzduch...”

Skoro z té scény prchli, jak spěchali na palubu. Zdálo se, že ten noční vítr konečně odvanul ty dusivé pocity z dřívějška. Jeden z nich se zeptal: „Co se stalo? Proč jsme museli jít ven?! Proč?!”

OuYang ZiZhen si zakryl tvář. „Ani já nevím, co se stalo, ale najednou jsem měl prostě pocit, že bychom tam vážně neměli být!”

Pár z nich na sebe navzájem ukazovalo. „Proč jsi zčervenal?!”

„Zčervenal jsem jen proto, že jsi zčervenal ty!”

Wen Ning od začátku nepředstoupil, aby Wei WuXianovi pomohl. A ani je nenásledoval do kabiny a dřepěl na palubě. Předtím všichni chlapci přemýšleli, proč nešel dovnitř. Teď si uvědomili, že Zádušní generál vážně došel ke správnému rozhodnutí.

Dovnitř nepatřil jediný další člověk!

Jak je Wen Ning sledoval vyjít, udělal jim místo, aby si mohli dřepnout. Skoro jako kdyby to všechno čekal. Ale Lan SiZhui byl jediný, kdo k němu přišel a kdo si dřepl vedle něj. Pár chlapců bokem zamumlalo: „Proč se zdá, že má SiZhui vážně blízko k Zádušnímu generálovi?”

Wen Ning: „Mladý pane Lane, můžu ti říkat A-Yuane?”

Všichni chlapci pocítili, jak se jim zachvělo srdce. '...Takže Zádušní generál se tak rychle spřátelil?!'

Lan SiZhui s radostí odpověděl: „Jistě!”

Wen Ning: „A-Yuane, měl ses za poslední léta dobře?”

Lan SiZhui: „Velmi dobře.”

Wen Ning přikývl. „HanGuang-Jun se k tobě musel chovat laskavě.”

Když Lan SiZhui slyšel, jak o Lan WangJim mluvil tak uctivým tónem, cítil, že měl k němu ještě blíž. „HanGuang-Jun se ke mně choval, jako kdyby byl můj bratr nebo otec. Dokonce mě naučil, jak hrát na citeru.”

Wen Ning: „Kdy se o tebe HanGuang-Jun začal starat?”

Lan SiZhui o tom chvilku přemýšlel a pak odpověděl: „Moc si to nepamatuju. Pravděpodobně když mi bylo kolem čtyř nebo pěti let. Nemám moc vzpomínek na to, co se stalo, když jsem byl menší, ale pochybuju, že se o mě HanGuang-Jun mohl starat, když jsem byl menší. Myslím, že tehdy HanGuang-Jun mnoho let meditoval v ústraní.”

Najednou si vzpomněl, že když HanGuang-Jun prováděl meditaci v ústraní, během toho došlo k prvnímu obléhání Pohřebního pahorku.

Lan WangJi v kajutě vzhlédl na dveře, co juniorové zavřeli, když vyběhli ven. Pak shlédl na Wei WuXiana, co zase naklonil hlavu ke straně. Znovu nakrčil čelo a otáčel hlavou sem a tam, jako kdyby se cítil vážně nepříjemně. Jak to Lan WangJi viděl, vstal, přešel ke dveřím a zastrčil západku a pak se znovu posadil vedle Wei WuXiana. Vzal ho za ramena a jemně si ho opřel v náručí.

Tentokrát Wei WuXian konečně přestal pohybovat hlavou. Přesunul se na jiné místo na jeho hrudi a konečně si našel to nejlepší místečko na spaní. Lan WangJi sledoval, jak se znovu uvolnil. Shlédl a díval se na rysy člověka v jeho náručí. Inkoustové vlasy mu spadaly z ramen. Najednou ho Wei WuXian popadl za klopu, oči měl stále zavřené. Prsty náhodou stočil kolem jeho stužky na čele.

Stisk měl celkem silný. Lan WangJi se chopil jednoho konce stužky a potáhl. Nejenom že se mu ji nepodařilo vytáhnout, ale Wei WuXianovi se dokonce zachvěly řasy. Brzy nato se probudil.

Když Wei WuXian konečně otevřel oči, jako první spatřil dřevěný strop kajuty. Posadil se. Lan WangJi stál před dřevěným oknem a díval se na zářící měsíc, co seděl na konci řeky.

Wei WuXian: „Hm, HanGuang-June, to jsem omdlel?”

Lan WangJi se otočil mírně stranou a v klidu odpověděl: „Ano.”

Wei WuXian se znovu zeptal: „Kde máš svoji stužku?”

„...”

Poté, co se zeptal, shlédl a vykřikl: „He, co se stalo? Proč ji mám v ruce?”

Přehodil nohy z lavice na zem. „Vážně se omlouvám. Během spaní rád něco objímám nebo mám sklon šátrat kolem sebe. Omlouvám se, tady ji máš.”

Po chvilce ticha si Lan WangJi vzal svou stužku. „To nic.”

Ale Wei WuXian se tak moc snažil zadržet smích, že skoro utrpěl vnitřní zranění. Tehdy vskutku zakusil chvilku, kdy chtěl doopravdy usnout, ale nebyl tak slabý, aby jen tak omdlel. Ale jen co se mírně zapotácel, Lan WangJi ho co možná nejrychleji zvedl. Wei WuXian ani neměl tu odvahu otevřít oči a říct: hej, tohohle nebylo třeba, mohl jsem sám vstát. Kromě toho ani nechtěl, aby ho zase znovu postavil na zem. Pokud se mohl nechat nést, proč by měl stát?

Wei WuXian si přetřel krk. V tichu se šklíbil a litoval. 'Lan Zhan, on vážně... Kdybych to jen věděl, neprobouzel bych se. Kdybych zůstal v bezvědomí, mohl bych mu celou cestu ležet v náručí!'

Ve tři ráno se dostali do Yunmengu.

Před branami Lotosového Mola a jeho loděnicemi jasně planula světla, odrážela se od vody a vytvářela zlaté skvrny. V minulosti bylo vzácností, aby se v loděnicích zároveň sešlo tolik lodí mnoha různých velikostí. Nejenom stráže u bran, ale i staří muži u stánků, co stále prodávali půlnoční občerstvení, měli údivem rozšířené oči.

Jiang Cheng se vylodil jako první. Řekl strážím pár slov a z bran okamžitě vyrazilo nespočet ozbrojených učedníků. Lidé se jeden po druhém vylodili a dovnitř je vedli externí učedníci sekty Jiang z Yunmengu.

Vůdce sekty OuYang konečně chytil svého syna. Tichým hlasem ho káral a táhl ho pryč.

Wei WuXian a Lan WangJi vyšli z kajuty a seskočili z rybářské loďky.

Wen Ning: „Mladý pane, počkám na tebe venku.”

Wei WuXian věděl, že Wen Ning za brány Lotosového Mola nepůjde. A ani Jiang Cheng by ho dovnitř rozhodně nepustil. Přikývl.

Lan SiZhui promluvil: „Pane Wene, dovol mi ti dělat společnost.”

Wen Ning: „Budeš mi dělat společnost?” Byl celkem rád, tohle nikdy nečekal.

Lan SiZhui se usmál. „Jo. Seniorové budou uvnitř stejně diskutovat o důležitých záležitostech. Není moc třeba, abych u toho byl. Pojďme si dál povídat. Kde jsme to skončili? Vážně senior Wei kdysi zasadil dvouroční dítě do hlíny jako ředkev?”

Ačkoli mluvil tichým hlasem, ti dva, co kráčeli vpředu, měli pronikavý sluch. Wei WuXian téměř zakopl o vlastní nohy. Lan WangJimu se vyklenulo obočí, ale hned se vrátilo zpět do normálu.

Když jejich siluety nakonec zmizely za branou Lotosového Mola, Lan SiZhui konečně šeptem pokračoval: „Chudák dítě. Ale ve skutečnosti si pamatuju, že když jsem byl malý, HanGuang-Jun mě také dal do hromady zajíců. Vlastně si jsou v jistých ohledech celkem podobní...”
--------------------------------------------


~ Pft, takže vychovávání dětí ani jednomu moc nejde. A chudinka SiZhui to musel zakusit v obou verzích... ~

~ WWX by si za tuhle svoji vylomeninu - předstírání mdlob - zasloužil pěkně jednu za uši. Ovšem už mu asi muselo dojít, že LWJ k němu chová jisté pocity. Byť si to asi vědomě nepřipouští. ~
 

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>