GDC - kapitola 83

Kapitola 83 – Věrnost (5)

Mnoho lidí vytáhlo amulety a zkusili, jestli je dokáží zapálit svou duchovní mocí. Postupně se amulety v rukou některých lidí matně rozzářily. Jak tu otázku zaslechli, odpověděli: „U mě se vrátily dvě desetiny.”

„U mě jedna desetina...”

„Obnovuje se to tak pomalu!”

Když vyráželi, všichni si mysleli, že v porovnání s tím obléháním Pohřebního pahorku před třinácti lety bude toto obléhání rozhodně mnohem úspěšnější. Že bude tak velkolepé a tragické, že se zapíše do historie. A přesto nikdo nečekal, že počet lidí, co sejde z hory dolů, bude téměř stejný jako počet lidí, co šli nahoru. Druhé „obléhání” se opravdu dalo zapsat do historie. Ale místo rozsáhlosti nebo počtu obětí by to bylo proto, že to byla ta nejzbytečnější, nejsměšnější událost kultivačního světa.

Někteří lidé se radovali, že unikli smrti. Jiní bědovali kvůli měnícím se dobám. Tucty vůdců sekt se shlukly k sobě. Po chvíli diskutování se shodli, že nejprve najdou nějaké bezpečné místo k odpočinku, dokud se jejich duchovní moc neobnoví k osmi desetinám, aby po cestě zpět nedošlo k žádným dalším incidentům.

Wei WuXian hned věděl. Nejbližší „bezpečné místo” u Yilingu byla oblast sekty Jiang z Yunmengu. Zeptal se: „Takže dál máte v úmyslu jít na Lotosové Molo?”

Lan QiRen se měl na pozoru. „Proč se ptáš?”

Wei WuXian: „Jen tak. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli můžu jít s vámi.”

Vůdce sekty Yao ho varoval: „Wei WuXiane! Dneska jsi udělal dobrý skutek, ale to jsou dvě odlišné věci. Prosím, pochop, že je nemožné, abychom se s tebou stýkali.”

Wei WuXian kvůli tomu neměl slov. „Neboj se, nikdo tě nenutí se se mnou stýkat. Ale zrovna teď jsme na stejné straně, ne? Ta osoba, co naplánovala to vaše dnešní obléhání, má v rukou Styžskou tygří pečeť. Dokážete se s tím vypořádat?”

Vůdci sekt se podívali jeden na druhého. To, co Wei WuXian řekl, nebylo ve vší upřímnosti špatně. Pokud byl ochotný se k nim přidat, velmi jim to pomůže. Ale lidé tolik let očerňovali jméno Patriarchy Yilingu. Bylo by trochu trapné ho nechat s nimi jen tak naráz spolupracovat.

Naopak Lan WangJi se obrátil na Lan QiRena: „Strýčku, máš nějaké zprávy o bratrovi?”

Lan QiRen po chvilce ticha odpověděl: „Ne.”

Wei WuXian: „Možná že ZeWu-Jun je stále pod kontrolou Jin GuangYaa. Pane Lane, čím víc lidí máme, tím víc pomoci. I když tě já trápím, alespoň dovol HanGuang-Junovi účastnit se vašich dalších plánů. Je to přece jenom jeho bratr.”

„...” Lan QiRenovi se v tváři zračila únava. Otočil se na Lan WangJiho. „Pokud chceš, pojď.”

Zbytek lidí se okamžitě podíval na Jiang Chenga. Mezi těmi třemi vůdci sekt nejvyššího postavení Lan QiRen zaujal své stanovisko a nezáleželo na tom, jestli Nie HuaiSang stanovisko zaujme nebo ne. Takže teď to bylo všechno na Jiang Chengovi.

Jiang Cheng stál stranou a zkoušel svou duchovní moc na Zidianovi. Ačkoli problikával mezi jasem a temnotou, přinejmenším už to světlo nezhaslo. Na Jiang Chengově tváři se odráželo fialové světlo a propůjčovalo mu dojem záhadnosti. Všichni věděli, že vůdce sekty Jiang, ten, proti kterému se Wei WuXian obrátil, ho nenáviděl ze všech nejvíc. Všichni si mysleli, že ta vyjednávání pohoří.

A on se přesto jen hořce zasmál. „Takže si troufneš jít zpět na Lotosové Molo?”

Po té krátké větě přestal mluvit. Nikdo nevěděl, co to znamenalo. Nebyli si jistí, jestli mu to dovolil nebo ne. Ale když vyrazili, Wei WuXian a Lan WangJi se přidali k jejich skupině a Jiang Cheng jim nevěnoval jediný pohled. Vzali to tak, že k tomu ani nesvolil, ani to nezakázal.

Když skupina dorazila na úpatí hory, byla už noc. Jak se vrátili do města, světla už byla zhašená a všude bylo ticho. Všichni byli unavení, jak na těle, tak na duchu. Dokonce i jejich čtvercové formace vypadaly nerovně a neuspořádaně. Naštěstí když sebrali energii na to, aby se spočítali, uvědomili si, že v počtech vůbec nebyl velký rozdíl.

Protože se většině lidem ještě neobnovila duchovní síla a nemohli naskočit na své meče, nejrychlejší cestou na Lotosové Molo bylo po vodě. A tak skupina sestávající z více než tisícovky lidí vyrazila k molu nejblíže Yilingu.

Ale kvůli jejich uspěchanému rozhodnutí nemohli za tak krátkou dobu sehnat tolik lodí. Vůdci sekt mohli akorát pronajmout všechny lodě na molu bez ohledu na velikost nebo využití. A lodě nacpané učedníky ze všech těch sekt vyrazily po vodě.

Na jednu loď se namačkalo tucet učedníků. Téměř všichni ti chlapci vyrostli v pohodlném prostředí. Nikdy nemuseli plout na tak starých, porouchaných rybářských lodích, kde v koutech byly hromady špinavých sítí a sudů, z kterých sálal shnilý pach ryb, a kde podlaha vrzala.

Té noci dul silný vítr. Lodě se houpaly sem a tam. Pár chlapců ze Severu se snadno poddalo mořské nemoci. Chvíli se snažili, ale pak už to v sobě nedokázali déle zadržet. Vyrazili z kabiny a obrátil se jim žaludek. Pak se s očima pod vlivem závrati zhroutili na palubu.

Jeden z chlapců to okomentoval: „Nebesa, tak se to tu třese, že mám pocit, jako by mi v žaludku zuřila bouře. Hej, seniore SiZhuii, ty taky zvracíš? Copak nejsi z Gusu? Přece jenom nejsi ze Severu. Proč je ti ještě víc špatně než mě?!”

Lan SiZhui mávl rukou, tvář měl popelavou. „Já... ani já nevím proč. Už když mi byly čtyři nebo pět to na lodi vždycky takhle dopadlo... Možná jsem se takhle narodil.”

Jak mluvil, cítil, jak se k němu zase přikrádal ten nechutný pocit. Vstal, zatímco se držel za brlení. Zrovna když chtěl zase začít zvracet, spatřil, že se lodi pod zábradlím držela temná silueta. Půlku těla měla potopenou v říční vodě a zírala přímo na něj.

Lan SiZhuie to tak vyděsilo, že okamžitě spolkl to, co chtěl vyzvracet. Zrovna když přitlačil na jílec svého meče, podíval se pořádně a vykřikl: „Zá... duch...”

Jak to Jin Ling v kabině uslyšel, okamžitě vyběhl ven se svým mečem. „Duch? Kde? Zabiju ti ho!”

Lan SiZhui: „Ne duch— Zádušní generál!”

Všichni chlapci si pospíšili na palubu a podívali se směrem, kterým Lan SiZhui ukazoval. Jak se dalo čekat, ta silueta, co se ze strany tiskla k lodi a co ze zdola vzhlížela, nebyl nikdo jiný než Zádušní generál Wen Ning.

Hned poté, co odešli z Pohřebního pahorku, Wen Ning zmizel. A přesto kdo mohl vědět, že se tak tiše tiskl k rybářské lodi. Ani nevěděli, jak dlouho tam byl.

Předtím na Pohřebním pahorku bojoval Wen Ning po jejich boku. Bylo tam spoustu lidí a také mnoho seniorů. Ovšem uprostřed noci a zvláště ve vodě je Wen Ningovo podivné, náhlé zjevení stejně šokovalo. Chvíli na něj zírali.

OuYang ZiZhen se stáhl jako první, posadil se na palubu. „Proč nás Zádušní generál přišel sám vyhledat?”

Někdo zamumlal: „Tak proto jsem měl pocit, že tahle loď pluje tak pomalu. Zespodu visel člověk. Bylo to tak těžké.”

„Proč... Proč se tam tiskne?”

„Rozhodně ne proto, aby nám ublížil. Jinak by nás během dne neochránil.”

„Ale zrovna teď už tu není žádné nebezpečí. Proč nás znovu přišel vyhledat...”

„Pfft!”

„JingYi, čemu se směješ?”

Lan JingYi: „Podívej se na něj. Tiskne se k lodi a vůbec se nehýbe, skoro jako velká netečná mořská želva!”

Když to teď řekl, někteří lidé měli pocit, že tak vážně vypadal. Ale než se začali smát, OuYang ZiZhen vykřikl: „Jde nahoru!”

Přesně jak řekl, Wen Ningovo tělo se vynořilo z vody. Rukama se chopil konopného lana, co viselo z paluby, a pomalu začal šplhat nahoru. Chlapci se hned rozprchli. Pár těch bojácnějších pobíhalo po palubě v kruzích, panikařili a štěbetali: „Jde nahoru, jde nahoru! Zádušní generál jde nahoru!”

Lan JingYi: „Čeho se tak děsíte? Přece jenom jste ho už dřív viděli!”

„Co budeme dělat? Máme sem někoho zavolat?!”

Když se Wen Ning vyšvihl přes zábradlí, ztěžka přistál na palubě a kapala z něj voda. Zdálo se, že se kvůli jeho dopadu zatřásla celá loď. Chlapci byli tak nervózní, že už to víc nešlo, téměř všichni se tiskli ke stranám paluby. Srdce jim bušila, ale bylo jim příliš trapně vytasit na něj meče.

Wen Ning zíral Lan SiZhuiovi do tváře a kráčel k němu. Lan SiZhui si všiml, že sem přišel kvůli němu. Zklidnil se a Wen Ning se zeptal: „J-jak se jmenuješ?”

Lan SiZhui vteřinu váhal, že se postavil zpříma a odpověděl: „Jsem učedník sekty Lan z Gusu. Jmenuju se Lan Yuan.”

Wen Ning: „Lan Yuan?”

Lan SiZhui přikývl.

Wen Ning: „Ty... víš kdo ti to jméno d-dal?”

Mrtví lidé neměli v tváři žádný výraz, ale Lan SiZhui zakoušel iluzi, že viděl, jak se Wen Ningovi rozzářily oči.

Také si myslel, že byl Wen Ning velmi vzrušený. Tak vzrušený, že se za řeči zakoktával. I on začal být vzrušený, jako kdyby měli odhalit tajemství, co bylo léta skryté.

Lan SiZhui opatrně odpověděl: „Jméno mi samozřejmě dali moji rodiče.”

Wen Ning: „Tak mají tví rodiče stále pevné zdraví?”

Lan SiZhui: „Moji rodiče umřeli, když jsem byl velmi malý.”

Jeden z chlapců stranou ho zatahal za rukáv. „SiZhuii, neříkej toho moc. Dávej si pozor.”

Wen Ning se překvapeně odmlčel. „SiZhui? SiZhui je tvoje formální jméno?”

Lan SiZhui: „Ano.”

Wen Ning: „Kdo ti ho dal?”

Lan SiZhui: „HanGuang-Jun.”

Wen Ning sklopil zrak a několikrát si tiše přeříkal to slovo SiZhui. Když Lan SiZhui viděl, že se zdálo, jako kdyby si něco uvědomil, promluvil: „Gen—” Užuž ho chtěl oslovit generále, ale měl pocit, že na tom bylo něco divného. Změnil to na: „Pane Wene? Je na mém jménu něco divného?”

„Ach.” Wen Ning vzhlédl a hleděl mu do tváře, na otázku neodpovídal. „V-vážně vypadáš j-jako jeden můj vzdálený příbuzný...”

Znělo to přesně jako hláška, co kultivátoři nízkého levelu a cizí učedníci říkali, když se chtěli seznámit s vnitřními učedníky. Chlapci začali být víc a víc zmatení, co se tady dělo.

Ani Lan SiZhui nevěděl, jak na to odpovědět. „V-vážně?”

Wen Ning: „Vážně!”

Ze všech sil se snažil zvednout svaly po stranách rtů, jako kdyby se chtěl usmát. Jak Lan SiZhui sledoval „Zádušního generála”, z nějakého důvodu se v něm vzedmul velmi trpký pocit známosti spolu s matnou myšlenkou— že tuto tvář už někde, před nějakým časem viděl. Zdálo se, jako kdyby měl na jazyku nějaké jméno, co se téměř prodralo nějakou bariérou. Kdyby to jméno řekl nahlas, vyvstalo by na povrch také mnoho jiných věcí a on by všechno pochopil.

Ale v této chvíli Lan SiZhui spatřil Jin Linga, co stál stranou.

Jin Ling měl tvář pochmurnou, nesmírně pochmurnou. Svíral jílec svého meče a stisk se mu uvolňoval a napínal. I žíly na hřbetě ruky se mu ukazovaly a zase mizely. Nakonec si Lan SiZhui vzpomněl, že ten Zádušní generál Wen Ning, co nyní vypadal tak neškodně, zabil Jin Lingova otce.

Jak Wen Ning následoval jeho pohled, „úsměv” mu zmizel. Pomalu se otočil na Jin Linga: „Mladý pane Jin RuLane?”

Jin Ling měl chladný hlas: „Kdo to je?”

Po chvilce ticha se Wen Ning opravil: „Mladý pane Jin Lingu?”

Jin Ling mu zíral přímo do očí, zatímco ostatní chlapci zírali na Jin Linga. Děsili se, že z chvilkového rozmaru něco provede.

Lan SiZhui: „Mladý pane Jine...”

Jin Ling: „Uhni stranou. To není tvoje věc.”

Ale Lan SiZhui nějak cítil, že to rozhodně byla jeho věc. Přišel k němu a postavil se mezi ty dva. „Jin Lingu, schovej ten meč—”

Jin Ling byl stejně napjatý. Jak mu stáli v cestě a on neviděl, nemohl si pomoct a zakřičel: „Nebraň mi v tom!”

Natáhl se a strčil. Lan SiZhui od začátku trpěl mořskou nemocí, na nohách se držel jen vratce. Po tom postrčení narazil do zábradlí a téměř přepadl přes do temné řeky. Bylo dobře, že ho Wen Ning zachytil a přitáhl zpět. Chlapci okamžitě šli k němu pomoct. „Bratře SiZhuii!”

„Mladý pane Lane, jsi v pořádku? Pořád se ti točí hlava?”

Wen Ning spatřil, že byl Lan SiZhui v tváři bledý. Nervózně vyhrkl: „Mladý pane Jine, pojď na mě. Nebudu vzdorovat. Ale mladý pán Lan Yuan...”

Lan JingYi neměl v povaze toleranci. Kritizoval ho: „Jin Lingu, proč jsi takový?! Co ti SiZhui provedl!”

„Bratr SiZhui to udělal pro tvoje vlastní dobro. Nejenom že si toho neceníš— ale proč jsi do něj strčil?”

Jin Ling měl původně také pocit, že použil příliš mnoho síly. Také byl v šoku. Ale když viděl, že všichni ostatní šli Lan SiZhuiovi pomoct vstát a místo toho vinili jeho, ta scéna se překryla s nespočtem jiných scén z jeho minulosti. Za ta léta všichni říkali, že byl rozmazlený a že ho neměl kdo kárat, protože neměl rodiče. Byl vznětlivý a nebylo snadné s ním vycházet. Neměl žádné blízké přátele ve svém věku, ať už to bylo na Kapří Věži nebo na Lotosovém Molu. Jeho postavení mělo být vážené, ale nakonec skončil v tak trapné pozici.

Když byl malý, žádný učedník si s nim nechtěl hrát; když byl o něco starší, žádný učedník ho nechtěl následovat. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc mu rudly oči. Najednou zvedl hlas: „Ano! Všechno je to moje chyba! Jsem prostě strašný člověk! A co?!”

Ostatní chlapci se střásli, ten řev je překvapil. Po chvilce ticha jeden ze skupiny zamumlal: „Co tím myslíš? Stejně jsi to začal ty... Proč nám teď hubuješ?”

Jin Ling plamenně promluvil: „A to mi říkáte, že mám dělat co?! Od kdy je na vás, abyste mi říkali, co mám dělat?!”

Wei WuXian a Lan WangJi byli na nedaleké lodi. Po tom výkřiku se Wei WuXian v kabině překvapeně zarazil. Pospíšil si ven a podíval se přes řeku k nim. Když viděl, že Jin Ling měl meč namířený na ostatní, zeptal se: „Co se děje?”

Když Lan SiZhui spatřil ty dva, měl pocit, že dokáže překonat cokoli bez ohledu na to, jakým těžkostem čelil. Celý se rozzářil. „HanGuang-June! Seniore Weii! Pojďte sem!”
--------------------------------------------


~ Nedokážu si vybavit, jestli ve filmech či seriálu zahrnuli i tuto zápletku s Lan SiZhuiem... Takže, komu to už došlo, co je Lan SiZhui zač? ~

~ Jin Lingovi by moc prospělo, kdyby to všechno nevztahoval hned na sebe. Ale vzhledem k jeho minulosti se s tím asi nedá nic dělat... ~

~ A jeden obrázek pro zasmání. Jak by to dopadlo, kdyby si Lan WangJi dělal selfíčko. ~



Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>