GDC - kapitola 82

Kapitola 82 – Věrnost (4)

Wei WuXian se otočil a běžel směrem ke krvavé tůni. Lan WangJi jej následoval těsně po boku. Rudý prapor lákající duchy na bílé róbě byl vskutku ten nejlepší terč. Žádná z mrtvol si nikoho jiného nevšimla, naprosto ignorovaly všechny lidské bytosti, co se kolem nich prodíraly. A s rudýma očima se řítily jen k Wei WuXianovi.

Mrtvoly postupovaly jedna po druhé. Cesta, co Wen Ning vytvořil, se vždycky rychle zaplnila jinými mrtvolami, a tak musel přispěchat zpět a znovu ji vyčistit. Přes polovinu lidí v Jeskyni vraždění démonů ještě neměla čas odejít. Někteří stále nedokázali chodit. Sledovali, jak se Bichenův odlesk znovu a znovu míhal po jeskyni, jak sekal řady mrtvol na kusy, jen co se další řada tlačila dál.

Ozýval se křik a vzlykání, vznášelo se to skoro až ke stropu jeskyně a výš.

Mrtvoly brzy obklíčily Wei WuXiana a Lan WangJiho, takže pro ně bylo těžké se dostat ke krvavé tůni. Hory mrtvol stranou se zvětšovaly a zvětšovaly a okruh kolem nich se naopak zmenšoval. Všichni juniorové planuli starostí. Všichni se vrátili s meči vytasenými.

Lan JingYi viděl, jak se někdo vyřítil ven a mával přitom mečem. „Mohli byste prosím pomoct? Pokud stále dokážete zvednout meč, mohli byste prosím pomoct?! Stačí jenom trochu!”

Ten někdo: „Ztrať se!!!”

Lan SiZhui: „Nech to být, JingYi, sami to zvládneme!”

Jak Wei WuXian zaslechl jejich hlasy, zakřičel: „Wen Ningu!!! Vyhoď je ven!!!”

Wen Ning: „Ano!”

Jednou rukou se chopil Lan JingYiho a jen se druhou rukou chtěl chopit Lan SiZhuie, ten na něj promluvil: „Zádušní generále, nemůžu to nechat tak, nech mě tu zůstat!!! Jinak toho budu litovat celý svůj život!!!”

Jakmile se jejich oči střetly, Wen Ningovi ztuhlo celé tělo. Když Lan SiZhui viděl, že už ho Wen Ning nehodlal chytat, okamžitě se chopil svého meče a otočil se. Lan JingYi a ostatní také využili příležitosti a dostali se kolem něj. Jin Linga skoro sebrali, odtáhli ho ven, rameny se otíral o mnoho mrtvol. Všechny ty mrtvoly to táhlo k praporu na Wei WuXianovi, rudýma očima zíraly tím jedním směrem a ignorovaly je.

Jin Ling: „Strýčku! Já...”

Jiang Cheng měl hlas prosycený ledem. „Pokud se odvážíš jít tam zpět, už mi neříkej strýčku.”

Jin Ling na něj neochvějně zíral.

Jiang Cheng jej hodil na zem a zakřičel: „Zůstaň tu!” A naopak on sám se chopil Sandua a vrhl se zpět do Jeskyně vraždění démonů.

Jin Ling se váhavě odmlčel a pak za ním křičel: „Strýčku, počkej na mě!” Navzdory tomu varování ho stejně následoval.

Na druhou stranu ta oblast v Jeskyni vraždění démonů, co obklopovala Wei WuXiana a Lan WangJiho, se scvrkla na ne více než pět metrů na šířku.

Bichenův odlesk byl stále jasný a čistý a i plameny amuletů planuly bez ustání. Ale bylo tu prostě až příliš mnoho mrtvol!

Jen co Wei WuXian hodil hrst amuletů, vycítil nebezpečí. Podíval se stranou a jak čekal, zběsilá mrtvola se vyškrábala na horu mrtvol vedle nich. S pusou otevřenou dokořán se na něj vrhla. Wei WuXian měl prázdné ruce. Zaklel a prohledal si rukávy, ale nic tam nebylo. Přeskočilo mu srdce.

Použil veškeré své amulety!

I Lan WangJi si toho nebezpečí všiml. Zrovna když chtěl zaútočit svým mečem, najednou zaslechl jekot. Ta zběsilá mrtvola se ve vzduchu zlomila vejpůl.

Ne. Roztrhlo ji to vejpůl. A to stvoření, co ji roztrhlo, měli přímo před očima!

Na hoře mrtvol, co byla vysoká jako člověk, stála krvavá mrtvola. V obou rukách stále svírala dva cukající kusy mrtvoly a shlížela na Wei WuXiana a Lan WangJiho.

Lan JingYimu spadla brada, nedokázal ji zavřít.

OuYang ZiZhen zamumlal: „...Moji předkové... Co jen to pro všechno na světě je?”

Všichni, co to spatřili, měli na mysli stejnou myšlenku— co jen to pro všechno na světě bylo?!

Ta neidentifikovaná mrtvola, co se zčistajasna objevila, nebyla jako ostatní mrtvoly, co viděli. Po celém těle byla zbarvená do krvavého šarlatu, jako kdyby se zrovna vyškrábala z krvavé tůně. Kvůli tomu svému nesmírně vyzáblému tělu působila více než groteskně.

I mrtvoly ovládané Styžskou tygří pečetí to přilákalo k tomuto jejich podivnému kolegovi. Všechny přestaly útočit na Wei WuXiana a místo toho se jejím směrem váhavě dívaly.

Krvavá mrtvola přešla pár kroků vpřed.

Potácela se kupředu a z kloubů se jí ozývalo křupání, jako kdyby si protahovala kosti. Z údů a těla jí odkapávala temně rudá krev a tekla po zemi.

Z těla jí sálala hořká směska energie yin a těžké zášti. Jak se přibližovala, ostatní mrtvoly se začaly svíjet vzad. Mnoho lidí zbledlo, báli se ze sebe vydat byť jen hlásku.

Lan WangJi stál před Wei WuXianem, ale ten mu přesto zatlačil na ruku, v které svíral Bichen. Zašeptal: „...Počkej.” Upřeně zíral na tu krvavou mrtvolu. V mysli se mu utvořila domněnka. Jak mu srdce tlouklo jako splašené, zopakoval: „Počkat.”

Krvavá mrtvola se zastavila zhruba pět metrů od nich. Najednou zvedla hlavu a vydala ze sebe dvě hlasitá zavytí. Druhé vytí bylo hlasitější a pronikavější. Lidé si zakryli uši.

Hladina krvavé tůně se zlehka zčeřila.

Nejdřív to bylo, jako kdyby do ní hodili malý kamínek. A přesto se ty vlnky zvětšovaly a zvětšovaly, jako kdyby se pod tím hustým sirupem něco neklidně pohybovalo.

Najednou tou krví pronikla ruka!

Ta ruka silou sevřela břeh, prsty se jí zaryly hluboko do země. Co se vynořilo pak, byla karmínová tvář, co byla napůl shnilá a jejíž rysy ve tváři nebyly jasné.

Z tůně se vyškrábala druhá krvavá mrtvola.

Okamžitě poté se celá hladina krvavé tůně začala převalovat a vířit, téměř jako kdyby dosáhla bodu varu. Jak vířila, na hladinu vyskočilo víc hlav. Třetí, čtvrtá, pátá...

Všechny do jedné byly oděné krví. A jejich ošklivé tváře doprovázelo pronikavé vytí. Jakmile se vyškrábaly z krvavé tůně, okamžitě začaly bojovat s ostatními mrtvolami!

Zdálo se, jako kdyby se mezi mrtvolami pod kontrolou Styžské tygří pečeti prohnala rudá čepel, stalo se z nich maso, údy a černá krev, co se rozprskla ve vzduchu!

Jin Ling to šokovaně sledoval. „...Co jsou pro všechno na světě ty věci?! Proč by v krvavé tůni bylo víc zběsilých mrtvol? Copak se neříkalo, že všechny mrtvoly na Pohřebním pahorku spálili?!”

Vůdce sekty OuYang odpověděl, zatímco chránil svého syna: „Některé nespálili!”

Lan JingYi: „A které?!”

Vůdce sekty OuYang: „Těch... těch...”

Nedokázal to říct nahlas. Poté, co lidé, co se tehdy účastnili obléhání, zabili zbytky sekty Wen, co přebývaly na Pohřebním pahorku, hodili těch padesát mrtvol do krvavé tůně!

Jin Ling najednou zakřičel: „Pozor!”

Přistála před ním krvavá hrouda rudé postavy. Lan SiZhui, co v ruce držel meč, o pár kroků ustoupil. Krvavá mrtvola pomalu vstala.

Ta mrtvola byla abnormálně malá a shrbená. Zdálo se, že jí někdo rozdrtil lebku a udělal do ní díru. Bílé vlasy měla prořídlé a zcuchaně přilepené k čelu, jako kdyby je měla nasáklé krvavou vodou. Spolu s tím uhnívajícím masem to bylo nesmírně odpudivé. Každému bylo při tom pohledu nepříjemně. Když se vyškrábala na nohy, pajdavě a pomalu šla k Lan SiZhuiovi. Všichni juniorové se třásli strachy, okamžitě se shlukli na jedno místo.

Jak se počet lidí navýšil, krvavá mrtvola začala být obezřetnější a z hrdla se jí dralo vrčení. Zdálo se, jako kdyby chlapci čelili významnému nepříteli, a přesto je Lan SiZhui honem zarazil: „Nehýbejte se!”

Ačkoli i on sám byl trochu nervózní, z nějakého neznámého důvodu ho to neděsilo.

Kdyby ta vychrtlá mrtvola měla oční bulvy, určitě by zírala na něj. Naklonila hlavu ke straně, dokonce natáhla paži kupředu. Její ruka se pomalu pohybovala k Lan SiZhuiovi, jako kdyby se ho chtěla dotknout.

Ta ruka byla pokrytá krví, bylo to skoro jako napůl okousaná kuřecí noha. Všichni chlapci cítili, jak jim po těle běhal mráz. Jin Ling pozvedl meč a byl připravený mrtvole zabránit v postupu, ale Lan SiZhui vykřikl: „Mladý pane Jine, přestaň!”

Jin Ling: „Tak co budeme dělat?!”

Lan SiZhui: „Všichni... Nikdo se pro teď nehýbejte.”

Krvavá mrtvola vykřikla sotva slyšitelným hlasem. Lan SiZhui se narovnal a také se natáhl k mrtvole.

Zrovna když se užuž měl mrtvoly dotknout, dorazila nová vlna mrtvol. Krvavá mrtvola se otočila a s dlouhým zavytím vyskočila do vzduchu. Vrhla se na hromadu mrtvol a pak se do nich zakousla a trhala, jako kdyby byla šílená. Všude létala krev a maso. Hrůza jejího vytí a brutalita jejích pohybů se drasticky lišila od toho, jak se chovala před Lan SiZhuiem.

Wen Ning odhodil pár mrtvol. Tělo se mu chvělo, zakřičel na tu mrtvolu: „Jsi to ty?!”

Mrtvola mu nevěnovala pozornost.

Všechny krvavé mrtvoly zabíjely jako šílené.

Wen Ning zakřičel: „Jste to vy?!”

Jeskyně vraždění démonů se zaplnila zběsilým řevem všech tónů. Nikdo mu neodpověděl a nikdo z nich nemohl.

Ani ne za hodinu veškeré zvuky pomalu utichly.

Když to celé skončilo, Jeskyně vraždění démonů se zdála úplně jako scéna z pekla, co byla vykreslená ve svitcích.

Jedna po druhé se krvavé mrtvoly začaly shromažďovat na místě, kde stáli Wei WuXiana a Lan WangJi.

Vysocí a malí, muži a ženy, staří a mladí— všichni to byli démoni smáčení krví. Ale Wei WuXian na těch postavách spatřil pár známých stínů.

Wen Ning zamumlal: „Čtvrtý strýčku... Babi...”

Jedno po druhém řekl jejich jména a hlas se mu přitom třásl. Wen Ning: „To jste tu celou tu dobu čekali??”

Kdyby byl naživu, oči by mu už zrudly a začal by slzet.

Wei WuXianovi se chvěly rty. Zdálo se, jako kdyby chtěl něco říct, ale stejně to nedokázal vyslovit. Sklonil hlavu a věnoval jim velevážné pozdravení. Hlas měl ochraptělý: „...Děkuju.”

Lan WangJi jim také složil pozdrav.

Při boji ty krvavé mrtvoly působily neuvěřitelně zběsile, ale zrovna teď když jim čelili, sice stále vypadaly ohavně, ale jejich pohyby se zdály tak nějak nešikovné. Nekoordinovaně se sehnuly a zvedly ruce a to pozdravení jim oplatily.

A pak se všechny zhroutily na zem, jako kdyby z nich něco vysálo energii a život.

Ta krvavě zbarvená těla působila jako křehký porcelán, kousek po kousku se rozbíjela a ty kousky se víc a víc zmenšovaly. Kdyby se tu prohnal další poryv větru, možná by z nich nic nezbylo.

Wen Ning se vrhl na zem, rukama ten karmínový popel shrnul. Pak se ho chopil a hrst po hrsti si ho cpal do oděvu. Brzy měl všechny kapsy plné. Jak to Lan JingYi viděl, poškrábal se ve vlasech a vytáhl jeden ze svých provoněných měšců. Vyhodil zevnitř bylinky, dřepl si a dal mu ho. „Na!”

Jak to ostatní chlapci sledovali, také ho napodobili. Jin Lin byl jediný, kdo to dál sledoval s komplikovaným výrazem. Nic neudělal. Místo toho se ještě víc vzdálil a mračil se. Naopak když se před Wen Ningem objevilo sedm nebo osm rukou s provoněnými měšci a tkanými brašnami, Wen Ning nevěděl, co dělat.

Lan SiZhui: „Zádušní generále, potřebuješ pomoc?”

Wen Ning si pospíšil: „Ne, vy...”

Lan JingYi: „Je tu tolik kostí a popela. Dokážeš všechno sám sesbírat?”

Wei WuXian a Lan WangJi přešli k nim. „Nedotýkejte se toho, jak se vám zlíbí. Pokud nebudete mít rukavice, budete pod vlivem mrtvolné otravy.”

Jak to chlapci zaslechli, konečně to vzdali.

Lan SiZhui: „Seniore Weii, HanGuang-June a Zádušní generále, tentokrát vám tolik děkuji za...”

Z davu se najednou ozval chladný hlas: „Za co?”

Lan SiZhui a chlapci se otočili a zjistili, že ten člověk, co promluvil, byl znovu Fang MengChen. Vstal, na celé tváři se mu zračil hněv. „Co to všechno je?”

Lan SiZhuie to zmátlo. „Co jako všechno je?”

Wei WuXian a Lan WangJi se na něj také podívali.

Fang MengChenův hlas byl přísný: „Ptám se vás— co to všechno je? Pokání?! V srdci jste k němu všichni nezačali cítit vděk, že ne?!”

V Jeskyni vraždění démonů bylo hrobové ticho. Nebylo slyšet jediné hlásky. To, co všichni zrovna teď cítili, nebylo příliš skvělé.

S veškerou pompou sem přišli účastnit se obléhání, a přesto oni sami čelili obléhání. Skandovali, že sem přišli zničit zlo, a přesto jim nakonec bylo třeba, aby jim to „zlo” zachránilo vlastní životy.

Vážně nevěděli, jestli to bylo komické, podivné, trapné nebo absolutně nepochopitelné. Akorát měli pocit, že byli vskutku tak nějak trapní, jak si během této frašky vyskakovali.

Poděkovat Wei WuXianovi? To jim nepřišlo úplně vhodné, ale přece jenom je zachránil. Ale ani jim nepřišlo vhodné říct, že vůči němu nechovali vůbec žádný vděk. Za takových okolností byla nejlepší cesta ven zůstat zticha.

Když Fang MengChen viděl, že mu nikdo nehodlal odpovědět, ještě víc ho to nahněvalo, a skočil po něm s mečem v ruce. „Myslíš si, že když uděláš pár okázalých dobrých skutků a ukážeš, že ses ze svých chyb kál, že to smaže všechny ty krvavé dluhy, co máš v rukou?!”

Wei WuXian se vrhl stranou.

Někdo předstoupil, aby dělal prostředníka: „Bratře Fangu! Nebuď tak popuzený. Nech to být...”

Jen co to ten člověk řekl, uvědomil si, že pochybil.

Fang MengChenovi zrudly oči. „Nechat to být?! Co tím myslíš, abych to nechal být? Vražda mých rodičů— nechám to být jen proto, že jsi mi to řekl?!”

Nahlas se dotazoval: „Wei WuXian zabil moje rodiče. To je pravda. Ale jak to, že se zdá, že se teď stal hrdinou?! Udělá pár dobrých skutků a dokážeš zapomenout na všechno to, co provedl? Tak co moje rodiče?!”

Jin Ling, co stál v davu, sevřel pěsti. Najednou mu ramenem projela ostrá bolest. Jiang Cheng mu položil prsty na rameno a pomalu je svíral.

Jin Ling neviděl jeho výraz. Zašeptal: „Strýčku...”

Jiang Cheng ze sebe vydal strohý, rozpolcený smích.

Wei WuXian konečně promluvil. Řekl: „Tak co chceš, abych udělal?”

Fang MengChen se překvapeně zarazil.

Wei WuXian: „Tak co chceš? Tvoji vlastní nenávist neutiší nic než moje žalostná smrt?” Ukázal na Yi WeiChuna, co ležel v mdlobách v davu. „Jemu chybí noha, zatímco mě rozsekali na kousky; ty jsi přišel o rodiče, zatímco moje rodina je už dávno pryč. Jsem pes, kterého vyhnali z vlastního domova. Nikdy jsem ani nespatřil popel svých rodičů.”

Wei WuXian: „Nebo nenávidíš zbytky sekty Wen? Ty zbytky sekty Wen, o kterých mluvíš, už jednou zemřely před třinácti lety. A zrovna teď před chvílí kvůli mně, kvůli vám zemřeli znovu. A tentokrát z nich zbyl jen popel.” Pokračoval: „Dovol mi se tě zeptat— co dalšího chceš, abych udělal?”

Fang MengChen na něj zahlížel. Za chvilku procedil mezi zuby: „To nemá smysl. Já ti něco řeknu, Wei WuXiane, bez ohledu na to, co uděláš, nečekej, že ti kdy odpustím nebo že kdy zapomenu na smrt svých rodičů.” Zvedl hlas: „To se nikdy nestane!”

Wei WuXian: „Nikdo ti neřekl, abys mi odpustil. To, co jsem provedl, nepamatuješ si to jenom ty, i já si to pamatuji. Nezapomeneš na to a mě to zůstane na mysli ještě déle!”

Fang MengChen se na něj celkem dlouho díval. Cítil, jak v něm vířila jedna emoce, pocit kapitulace.

Wei WuXian mu i ostatním opravdu zachránil život, ale nechtěl se zříct veškeré té zášti. Ale kdyby chtěl usilovat o to, aby se Wei WuXianovi pomstil, bylo by to vzhledem k tomu, jak byl bezmocný, marné. Nakonec ze sebe mohl akorát vydrat hlasitý řev a pak vyběhl z Jeskyně vraždění démonů.

Když vyšel ven, někdo se zeptal: „Nepřijdou další mrtvoly, že ne? Tentokrát jsme vážně v bezpečí, že?!”

Jak lidé zaslechli tento hlas, všichni měli pocit, že se jim hlava o pár čísel nafoukla. To byl zase on!

Nie HuaiSang se rozhlédl kolem. Když viděl, že mu nikdo neodpověděl, zeptal se znovu: „Takže není nám... dovoleno jít taky?”

Tohle byla ta správná otázka. Zrovna teď chtěli všichni nabýt pár křídel a odletět na svých mečích zpět do svých sekt. Jedna kultivátorka promluvila: „Už by to mělo být víc než čtyři hodiny. O kolik se vám obnovila duchovní moc?”
--------------------------------------------

~ Jediný problém, co WWX má, je to, že se reinkarnoval/znovu zrodil/posedl tělo (je trochu těžké to klasifikovat). Protože za veškeré své "zločiny" už evidentně zaplatil i s úroky. Ale teď je zase naživu a všichni ostatní to berou tak, že se konto vrátilo do původního stavu. Jednou zlosyn, navždy zlosyn, bleh... ~

~ Na odlehčení jeden pár z mladší generace, protože už je přece jasné, že patří k sobě, no ne? ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>