LIH - kapitola 13

Kapitola 13 – Noční útočník

Pokaždé, když čelím něčemu nečekanému, ztuhnu. Takhle to bylo, už když jsem byl dítě.

Ačkoli mě líbal, zápolil jsem a házel jsem sebou jen na začátku. Postupně mi to otupilo myšlenky a moje paže zeslábly, až jsem přestal vzdorovat.

Aa, tohle byl dobrý pocit... Stejně to je jenom polibek, takže copak to nevadí?

Koho zajímalo, že mi z úst vytékaly sliny a že mi stékaly po bradě? Nebylo to tak, že by to někdo viděl— co to kruci?

Místo abych hned vyjekl, kousl jsem ten jazyk, co prozkoumával má ústa.

Konečně se mi projasnila mysl. Každého by vyděsilo, kdyby ho tak najednou chytili. Tak to alespoň bylo u mě. Byl jsem na Siga příliš měkký. Dokonce jsem mu dovolil, aby se mnou mával, jak se mu zachce, a dovolil jsem si věřit, že bylo v pořádku nechat ho jednat, jak se mu zlíbí. Byl to jen dotyk, ne? Ale dokonce i tohle už překračovalo meze.

Odtáhl jsem se od jeho rtů a zaječel jsem.




„...Prosím, Minoru, nevyjdeš ven?”

Beze slova jsem zakroutil hlavou, tvář jsem měl zabořenou do kolen. Kuřata kolem mě se přitiskla blíž, jako kdyby reagovala na můj pohyb, jejich kvokání bylo pištivé.

Byl jsem v přístěnku pro zvířata, co Sig postavil. Byl dost velký na to, aby se tam dostal jeden člověk.

Nedokázal jsem si vzpomenout, co se stalo poté, co jsem utekl. Než jsem se nadál, už jsem byl na kolenou v posadě pro kuřata. Venku byla tma a já neměl odvahu prchnout nikam dál od domu.

Takhle řečeno by na tomto světě bylo zbytečné utíkat bez ohledu na to, jak moc bych se snažil.

„Promiň. Dneska večer už nic jiného neprovedu, tak pojďme zpět do postele.”

„Neprovedeš dneska večer?” namítl jsem.

„Zůstat venku je nebezpečné.” Sigův hlas byl něžný, ale naschvál ignoroval mou námitku, ne?! Rozhodně to chtěl znovu udělat!

„Budu spát tady.”

„Minoru—”

„Prosím, nech mě na pokoji. Chci si trochu uspořádat myšlenky. No vážně, jen jdi...”

Kuřata, co mi přelézala všude možně přes kolena, kvokala a reagovala na můj hlas.

Sig byl chvíli zticha, nebyl ochotný odejít. „Tohle bylo poprvé, co jsi dělal takovou práci?”

Jakmile jsem ta slova zaslechl, překvapeně jsem zvedl hlavu. Sig, co klečel před posadou, se střetl s mým pohledem.

Popis mé nynější práce zahrnoval udržování tohoto domu a pole. A starat se o Siga.

„Správně, tohle je poprvé...”

„Takže to je, jak jsem si myslel. O tom víně jsi nevěděl, že?”

O víně? To rudé víno, co jsem k večeři naservíroval, mělo nějaký zvláštní význam? Nervózně jsem udržoval oční kontakt.

„Člověk jako ty, co se stará o domácnost, má také v povinnosti posloužit pánu, co v domě bydlí.”

„...Posloužit?”

„Také se to dá nazvat sexuální ukojení.”

Rozšířily se mi oči, neměl jsem slov. Na okamžik jsem si myslel, že žertoval s vážnou tváří, ale i jak pokračoval, se Sig tvářil vážně.

Podle toho, co řekl, lidé, co dělali tu samou práci jako já, museli splňovat jeden požadavek: relativně mladý věk. Na pohlaví nezáleželo, protože to byl jen počin „utěšování” toho druhého.

Posloužit jinými slovy znamenalo stát se jeho sexuálním partnerem.

Ale to byl jen jeden aspekt této práce. Navíc se ten člověk, co se o domácnost staral, mohl rozhodnout, jestli chce přijmout požadavek svého pána nebo ne. A existoval jeden specifický a tradiční způsob, jak se dala tato ochota a důstojnost vyjádřit.

„Napít se vína u stejného stolu je znamení, že je sluha ochotný posloužit svému pánu. Když se zavede takový vztah, připraví se víno a pak pán souhlasí tím, že vypije víno, co mu bylo nalito,” řekl Sig vlídně, své fialové oči měl upřené na mě. Ale i tak mi už bylo tak trapně, že jsem si chtěl vykopat díru a zahrabat se do ní. Nedokázal jsem se mu ani sekundu dívat do očí.

Byl jsem si jistý, že to pro něj bylo přirozené. Předložil jsem mu víno, a tak mě vzal do postele. Špatně si vyložil mou dobrou vůli jako ochotu mu posloužit. Sice tak nevypadal, ale stále byl mladý a nezkušený. Důkazem bylo, že zareagoval na mé pozvání. Na pozvání muže, co byl tenký jako proutek.

Ale promiň. To jsem vůbec neměl v úmyslu.

„Pokud jsi o tom nevěděl, pak se s tím nedá nic dělat... doufám, že můžeš zapomenout na to, co se dneska večer stalo.”

„Jasně...” Mírně jsem přikývl a odpustil mu za to, co mi provedl.

Jelikož jsme se narodili a vyrostli na různých světech, bylo nevyhnutelné, že nastanou chvíle, kdy se navzájem špatně pochopíme a zklame nás to. Když už jsme byli u toho... extrémní blízkost... no. Byl to jenom polibek, ale...

„Nevyjdeš ven?”

Po Sigově hlasu jsem trhl rameny.

Když se teď to nedorozumění vyřešilo, nemusel jsem se bát, že by k něčemu takovému znovu došlo. Takže by bylo lepší spát na posteli a ne trávit noc na takovémhle místě...

Jemně jsem zvedl kuřata, co jsem měl na kolenou, a položil jsem je na zem.

Ale zrovna když jsem chtěl vylézt z posady, jsem zjistil, že jsem měl nohy přirostlé k zemi. „Promiň. Brzy se vrátím. Můžeš jít napřed,” řekl jsem. Cítil jsem na sobě jeho pohled, ale nedokázal jsem se mu podívat do očí.

„Minoru, vážně je mi líto, že jsem ti provedl něco tak strašného.”

V tichosti jsem zakroutil hlavou. Nakonec jsem koutkem oka viděl, jak Sigův stín vstal, a slyšel jsem, jak se jeho kroky vytratily v dálce.

Věděl jsem, že to byla nehoda. Nesnažil se mi ublížit. Nebyl jsem naštvaný a ani mi nebylo nepříjemně, ale... Už nějakou dobu se mi třásly ruce a srdce se mi nedokázalo zklidnit. A neměl jsem ponětí proč.

Tváře jsem měl na dotyk vařící.

Kdyby se mě teď dotkl, pravděpodobně bych ze sebe vydal nějaký divný zvuk a pak utekl.

Vlastně jsem měl v plánu se vrátit do domu, jen co se zklidním.

Naštěstí byla nedaleko malá zvířata, což mi pomohlo se uvolnit. Byla to ta takzvaná zvířecí terapie.

Vážně tu bylo teplo.

Nechtěl jsem říct, že by byla posada špinavá, ale ve vzduchu se vznášel mdlý zápach exkrementů... Pravděpodobně to bylo z kuřat. Tato kuřata měla ve zvyku dělat potřebu na jednom konkrétním místě, takže posada byla z větší části čistá.

Možná jsem tam na chvilku usnul.

Najednou jedno kuře na mých kolenou začalo ustavičně kvokat. Shromáždila se kolem mě i ostatní kuřata a poplašeně natahovala krky.

„Co se stalo?”

Pak jsem to zaslechl.

Škrábání zezadu posady. Jak se zdroj toho zvuku postupně přesunul zezadu do strany, následoval jsem to pohledem. Kvokání kuřat bylo hlasitější.

Venku něco bylo!

Spolu s kuřaty jsem se odsunul od zdí, snažil jsem si udržovat vzdálenost od toho hluku. Něco se snažilo proplížit dovnitř, škrábalo po zdi a hrabalo zem, jak se přesouvalo k přední straně posady. Podle těch zvuků by to mělo být něco celkem velkého. V mžiku mi naskočila husí kůže.

Na tomto světě by neměla být žádná divoká zvířata, takže co byla ta věc venku?

Přední strana posady byla z tenké bambusové mřížky, takže lidi viděli dovnitř. Tam jsem dokázal rozeznat velký stín, to černé tělo bylo zalité měsíčním světlem. A pak se to konečně přiblížilo dost na to, abych to jasně viděl: strašlivá, prodloužená postava.

Bylo to tlusté jako moje paže.

Ach, věděl jsem, co to bylo za stvoření. To byla stonožka, nebezpečný hmyz s mnoha nohama.

Pak se můj mozek konečně rozběhl a já jsem zaječel.

Nebylo třeba přemýšlet, že vyruším sousedy. Akorát jsem ječel a ječel a volal Siga o pomoc. Ta obrovská stonožka začala tlačit hlavu skrz mříž posady— Aaaaaaaaaaaa!!!

„Minoru, přesuň se co možná nejvíc dozadu.”

Co se k hrdinovi doneslo, kvokání kuřat nebo můj jekot? Jakmile jsem zaslechl jeho hlas, tak moc se mi ulevilo, že mě opustila veškerá síla.

Sig s sebou neměl žádnou zbraň a kromě toho jeho varování jsem neslyšel jediný zvuk. Nic nenaznačovalo, že by přišel.

Co hodlal dělat? S hrůzou jsem zíral a přemýšlel, jestli bude s tou stonožkou bojovat holýma rukama. Ale místo toho sebral větev, co nedaleko spadla a opírala se o posadu. Sledoval jsem, jak jí bodl stonožku a odhodil ji pryč.

Jakmile stonožka dopadla na zem, Sig ji ještě párkrát bodl a zabil ji.

Jak se Sigovi podařilo probodnout vnější obrněnou krustu stonožky a jenom větví ze stromu?

Sig nakoukl dovnitř skrz mezery v mřížoví. Pohled mu padl na hlučná kuřata a na moje třesoucí se já, co se skrývalo v koutku posady.

„Už jsi v bezpečí. Pojď ven, Minoru.”

Tohle bylo zlé. Nad Sigovou hlavou jsem viděl zářící svatozář.

Vypotácel jsem se úzkým vchodem, Sig zvedl ruce, aby mi pomohl se postavit.

Bez váhání jsem se mu přitiskl k hrudi.

Taková hrůza! Ještě ani teď jsem se nemohl zbavit té husí kůže!

„Nezdá se, že bys byl zraněný.” Sig mě pevně objal. Jeho stisk byl dost pevný na to, abych z toho byl nervózní. Skoro to bolelo. Ustaraně jsem ho poplácal po hrudi a on své sevření uvolnil.

Když jsem nedaleko zaslechl kvokání, shlédl jsem. Než jsem se nadál, kuřata se shromáždila Sigovi kolem nohou. I kuřata byla vyděšená, že?

„Nevěděl jsem, že se tady plížila tak strašná věc!”

„Řekl jsem ti, že to je nebezpečné.”

„Ale vzpomínám si, že jsi říkal, že tu nejsou žádná nebezpečná zvířata...” Věnoval jsem Sigovi vyčítavý pohled, zatímco jsme dali kuřata zpět do posady. I když jsem věděl, že ode mě nebylo fér ho obviňovat, nemohl jsem si pomoct a musel jsem to říct. Byl jsem trochu rozrušený.

„Řekl jsem, že tu nejsou žádná zvířata, o hmyzu jsem nic neřekl.” Sig pokrčil rameny a vrátil do posady poslední kuře.

...Měl jsem to vědět, když jsem narazil na tu žížalu.
--------------------------------------------

~ (－‸ლ) ~

~ Sigu, nic si z toho nedělej, že tě teď Minoru nechce. Už tě vidí jako zachránce se svatozáří, to ostatní na sebe nenechá dlouho čekat. Relativně. ~

~ Příští kapitola bude o jménech. Kromě Sigova pravého jména se dozvíme třeba i jména kuřat. ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>