LIH - kapitola 15

Kapitola 15 – Hrdinova manželka

„Omlouvám se za nedostatečnou komunikaci. Byl tu celkem zmatek, víš?” Hlas Boha byl tak nenucený, že mě to zklamalo.

Ale toto byl ten dlouho očekávaný hovor od Boha. Chtěl jsem toho říct tolik. Ze všeho nejdřív jsem se rozhodl nahlásit to nejdůležitější.

„Bože, hrdina se už dávno vzbudil—”

„Já vím. Vážně jsem uvažoval, co se stane, ale Minoru, zdá se, že jsi jeho lásku dobře přiživoval,” řekl Bůh veselým hlasem. „Ulevilo se mi.”

Takže to přece jenom věděl – he? Nebylo tam slovo, co tam nepatřilo? Něco o lásce... Určitě jsem se přeslechl, že?

Boha nezajímalo, že jsem na to nezareagoval, a pokračoval stejným tónem: „Ach ano. Tohle bych měl pravděpodobně říct prvně. Blahopřeju k vaší svatbě!”

He?

Svatbě? Mluvili jsme o tom samém?

Kdo se oženil? A s kým? Proč najednou zmínil tohle slovo?

„No vážně, takový šťastný konec! Nemyslel jsem si, že ten příběh zakončíte tak rychle. Hodlal jsem tě kontaktovat dřív, ale připravoval jsem váš svatební dar. Doručím ho zítra, takže se na to těš!”

„Promiňte, zdá se, že jste si spletl číslo,” řekl jsem co možná nejzdvořileji.

Neměl jsem ponětí, o čem to Bůh mluvil. Jinými slovy to byl pomýlený hovor. Tečka.

Ale Bůh se tvrdošíjně postavil proti mému prohlášení. „Vážně se nemusíš tak stydět! Vím o všem, co se mezi vámi děje. Ale neboj se, vizuální soukromí je zaručeno. Což znamená, že jsem nic neviděl. Dneska večer samozřejmě taky—”

„Promiňte, ale mluvíte se špatnou osobou.”

„Jsi nečekaně tsundere, co...? Už jsi viděl svůj status?”

Když už o tom byla řeč, dneska jsem se na to nepodíval.

Hned jsem vyvolal aplikaci Miniaturní zahrádka a otevřel status.

A měl jsem pocit, že ten smartphone upustím.

Jméno: Minoru

Povolání: Hrdinova manželka

Fyzická síla: 60/125

Energie: 43/85

Zahradnictví: Lv.5 – 3.500/6.000

Titul: Milovník bylinek

Prostředí: Lv.7 – 14.535/30.000

Titul: Plevel PhD.

Vaření: Lv.6 – 2.700/6.000

Titul: Labužník

Péče: Lv.11 – 102.100/140.000

Titul: Nedokáže to popsat slovy

Moje povolání se nakonec zřeklo bytí mužem.

Připravil jsem se na to, že uvidím spoustu strašných věcí, ale stát se „manželkou” bylo naprosto nečekané. Neměl jsem slov.

Kdy jsem se za Siga provdal? I když jsem se probíral svými vzpomínkami, nevzpomínal jsem si, že by mu z úst vyšla byť jen první slabiku slova „svatba”.

„Bože, aplikace Miniaturní zahrádka je rozbitá.”

Ale hlas Boha, co vycházel z reproduktorů, byl z nějakého důvodu hlasitější než předtím a odkapávala z něj nespokojenost. „Jaká drzost. S věcmi, co vytvořím, není žádný problém, ačkoli čas od času provádím úpravy. O tvém povolání není pochyb. Tvoje svatba byla potvrzena.”

„Bože, naštvu se. Tohle je hrubé i k Sigovi,” řekl jsem, hlas mi začínal klesat a přiostřovat se.

Nebylo možné, abychom se Sig a já vzali. Ani nemluvě o tom, proč jsem já „manželka”? Od Boha bylo celkem hrubé, že se pokoušel o tento žertík. Možná že to pátrání po Sigově manželce nešlo dobře.

Odmlka po telefonu se prodlužovala.

„Řekl ti své jméno, že?”

„Jméno? Ach, ano. Dneska mi řekl své plné křestní jméno, ale...”

To bylo ono? Ale co že mi řekl své plné křestní jméno?

„V jeho rodu je tradicí, že svým partnerům ve sňatku říkají své skutečné jméno. To slouží jako potvrzení úmyslu se vzít. Není to něco, co by se mělo brát zlehka. Jelikož jsi tu úmluvu přijal, Minoru, už jsi jeho manželka.”

„...P-prosím, počkej chvilku!” V mžiku jsem zbledl.

Skutečné jméno? To, jak to Sig řekl, mi také přišlo divné. Nicméně jsem nikdy neslyšel, že by ke svatbě stačila jen výměna jména. A ani o tom nic neřekl!

Bůh mou prosbu ignoroval a radostně řekl: „Ano, ano, Minoru. Řeknu ti jenom tohle. Skutečné jméno je—”

„Minoru.”

„...?!!”

V duchu jsem zaječel a v panice jsem zavěsil. Sig stál ve dveřích do obýváku, čerstvě vykoupaný.

Tak nebezpečné! Zrovna teď nic neslyšel, že ne...?!

„S kým jsi to mluvil?”

„Ach, ehm... jen jsem si povídal sám se sebou.” Předstíral jsem nevinnost a strčil jsem si smartphone do kapsy.

Sig si mě prohlížel podezíravým pohledem. Pohledný muž vážně vypadal dobře bez ohledu na to, jak se tvářil. „S kým jsi doopravdy mluvil? Není tady nikdo než já a ty.”

„To máš pravdu, ale—”

Sig udělal krok ke mně a já jsem o krok ustoupil.

Pak se mezi námi protáhla podivná odmlka.

Sig se začal znovu přesouvat a já jsem ho napodobil, takže jsem se přesunul na druhou stranu stolu.

„Proč utíkáš?” zeptal se.

„Ale já neutíkám? To byla jenom náhoda.” Ach, kruci. Odpověděl jsem moc rychle.

Sig po mě okamžitě střelil pochybovačným pohledem. Jen jsem se zasmál a znovu jsem předstíral nevinnost, jak jsem prchl do koupelny.

Prosím, odpusť tomuto mému mrzkému já.

Naložil jsem se do vany a vydal jsem ze sebe dlouhý povzdech.

Co si to Bůh myslel? Když si pomyslím, že jen někomu říct své jméno znamenalo svatbu... Nečekal jsem, že to bylo něco tak vážného.

Jestlipak jsem mohl předstírat, že Bůh akorát žertoval...?

Jak jsem zíral na páru, co stoupala z horké vody, tvář mi zvážněla.

Na mysl mi vytanula ta noc, kdy mě strčil do postele. Pokud to, co Bůh řekl, byla pravda, znamenalo to, že jsme se dneska vzali. Jinými slovy ta dnešní noc byla svatební. Pokud Sig dojde ke stejnému závěru jako já, pak to pro mě bude game over.

Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem měl pocit, že jsem si to musel osobně potvrdit. Říct něco jako: „Promiň, Sigu. Rád bych se tě na něco zeptal. To jsme se dneska už vzali? Jsem tvoje manželka?”

Jako kdybych se na to mohl zeptat...!

„Aach, no vážně... Co mám dělat?” povzdechl jsem si, jak jsem vylezl z vany.

Jak jsem se utíral ručníkem, koutkem oka jsem zachytil nějaký pohyb. V další sekundě jsem zaječel a odsprintoval z koupelny, skoro jsem se překotil.

V mžiku jsem se vrhl na Siga v obýváku, co měl tvář zkroucenou do komplikovaného výrazu.

„Sigu! V koupelně byl c-cvr—!” Skryl jsem se za ním a bouchal ho do jeho rozložitých zad.

„Minoru, něco si obleč.”

„Cvrček! Byl tam obrovský cvrček!”

„Prosím tě, něco si obleč.”

„Ale byl na mém oblečení! A letěl na mě!”

„Dobře. Alespoň ode mě trochu ustup.”

Když jsem v koupelně narazil na obrovského cvrčka, jako první mě napadlo, abych odsprintoval za Sigem. Důvod: všiml jsem si, že se k němu hmyz nikdy moc nepřibližoval.

Ale stejně to nebylo něco, co bych mě dělat nahý.

„Půjdu se ho zbavit, takže se mezitím obleč.”

„Dobře...”

Omlouvám se, že jsem ti ukázal něco nevzhledného.

Sig se šel zbavit hmyzu, byl otočený zády ke mně, jako kdyby na mě bral ohledy.

Nebo ho znechutilo to, co se zrovna teď stalo?

V depresi jsem si šel do ložnice pro oblečení. Jak jsem si s převlékáním dával na čas, Sig zaťukal na dveře. To bylo poprvé, co klepal, takže jsem honem odpověděl.

Ale i tak se ani nesnažil jít dovnitř. Copak se mu stalo?

„Minoru... Řekni mi jménem.”

„Ech? Sigu?”

„Ne. Mým skutečným jménem.”

Skutečným jménem. Zase tohle?

To mi připomnělo mou konverzaci s Bohem a srdce mi v hrudi tlouklo. Jak jsem dál mlčel, ode dveří se najednou ozvala hlasitá rána.

Ech, to zrovna praštil do dveří?!

„Rychle to řekni. Pokud to takhle půjde dál, mám pocit, že ti provedu něco špatného.”

„Sigmunde!” zakřičel jsem, jen co jsem si jeho slova přeříkal. To, že jeho hlas byl skrz dveře klidný, jej dělalo ještě děsivějším.

Sig nakonec do místnosti nevešel. Po chvilce jsem slyšel skřípání židlí, jak je táhl po podlaze ze směru od obývacího pokoje.

Čekal jsem, až se mi srdce zklidnilo, než jsem jemně otevřel dveře.

„Díky že ses toho cvrčka zbavil. I když jsem muž, neustále se chovám tak pateticky. Je to trapné.”

„...Tím se netrap.” Sig se na židli zaklonil a věnoval mi vážný pohled. „Všichni mají něco, co nezvládají.”

„Ty taky, Sigu?”

„Co se mě týče, jsou to sladké věci... Společně s malými a slabými věcmi.”

Jeho slova mě překvapila. To mluvil o mě, že?

Sig otevřel a zavřel dlaň, jeho úsměv se prohloubil. „Je to pocit, že je omylem zraním, takže se jich bojím dotknout.”

Zraní, co...? Pokud mluvil o síle svého stisku a nebyla to nějaká metafora, pak to bylo vážně děsivé.

Při pohledu na můj výraz Sig přikývl a pokusil se mě uklidnit: „Neboj se... Proto jsem ti řekl své jméno.”

Zase ta věc se jménem.

„Tvoje skutečné jméno... má nějaký význam? Zrovna teď jsi mi řekl, abych tě oslovil, že? Proč?” Mysl jsem měl tak napjatou, že mi tváře postupně rudly.

„Když mi tak řekneš, vzpamatuju se a poslechnu. To je celé.”

Otřáslo to mnou až do morku kostí. Sig musel být předtím velmi rozrušený, jelikož dokonce zabušil na dveře.

„Předtím to bylo nebezpečné, ale zdá se, že ta metoda zabrala. Teď už se nemusím bát, že tě zraním.”

„Proto jsi mi řekl své jméno...?” zeptal jsem se.

Hlavou mi proletěly vzpomínky na minulou noc. Za žádnou cenu jsem jeho tělo nedokázal odstrčit. Pevně mě držel v náručí a neměl jsem jak uniknout. Kdyby Sig náhodou zešílel, Ashiya Minoru by už na tomto světě neexistoval.

Řekl mi své jméno, aby zařídil, že se to nestane? To jméno bylo pravděpodobně velmi důležité, a přesto—

„Pokud se stane něco takového jako předtím, chci, abys mi bez váhání řekl jménem.”

„...Dobře.”

Sig se zvedl ze židle. Byl o hlavu vyšší než já a v malém obýváku vypadal, že se tu mačkal. Nejdřív jsem se ho trochu bál, ale teď už ne.

Té noci mě Sig vzal za ruku a odvedl mě do postele, kde jsme spolu leželi až do dalšího dne.
--------------------------------------------

Autorova poznámka: Kalendář hrdinova světa: den = 25 hodin, měsíc = 21 dní, rok = 10 měsíců. Věk 45 let je podle pozemského přepočtu kolem 27 až 28 let.
--------------------------------------------

~ Minoru, tvé postavení manželky je naprosto vytesané do kamene. Drobný, roztomilý, vaří, stará se o zahrádku a bojí se hmyzu... Se Sigem prostě nemůže soupeřit o titul manžela, ne. ~

~ Kromě toho to vypadá, že pan Manžel pěkně žárlí. Takže až to s tím smartphonem praskne... ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>