LIH - kapitola 11

Kapitola 11 – Hospodářská zvířata řád C (Den 5)

Když jsem se probudil, slunce už vyšlo.

V dálce jsem slyšel zvuky štípání dřeva.

Štíp, štíp. Ten uspokojivý rytmus pokračoval. Hrdina byl jako vždy se sekyrou zručný. Teď už by měla být i voda napumpovaná.

...Ach, zatraceně. Zaspal jsem.

Vlastně jsem se probudil v posteli. Pokud si to dobře vybavuju, včera v noci jsem usnul u stolu v obýváku. Možná mě hrdina přenesl...

Když jsem vylezl z postele, zkontroloval jsem smartphone, dlaně jsem měl zpocené. Zahlédl jsem oznámení na domovské stránce. Nebyla to zpráva od Boha.

[Sdílení lože – řád B: 4.000 x3 = 12.000 PT]

Řád Sdílení lože se zvýšil...

Co jsem vůbec udělal, abych si pokaždé vydělal 4.000 PT?

Možná to bylo něco, u čeho se zvyšoval level, čím jsem v tom byl zručnější. Podobně jako se moje štípání dřeva dostalo z řádu C na řád B. Rozhodně jsem spal každý den, ale nebylo to tak, že bych při sdílení lože dělal něco, co by se zlepšovalo—

...Uklidněme se. Nejdřív se musím převléknout.

V dálce ty zvuky štípání dřeva ustaly. Hrdina byl ve své práci vážně rychlý.

Jak jsem připravil snídani, Sig se vrátil do domu.

Ujistil jsem se, že jsem se neusmíval ztuhle, a zeptal jsem se ho, co se stalo včera v noci. Z nějakého důvodu se protáhla podivná odmlka. Připravil jsem se, srdce mi bušilo v hrudi, když jsem ho slyšel říct: „Odnesl jsem tě do ložnice. Byl jsi naprosto vyřízený.”

Odpověď byla přesně taková, jak jsem čekal. Takové zklamání. „Promiň,” řekl jsem. „Spím jako dřevo.”

„Jo. Když ses hlavou praštil o dveře, ani ses nehnul. Upřímně řečeno mě to trochu trápilo.”

Cože? Takže proto mě bolelo na pravém spánku? Vypadalo to, že se ke mně choval celkem hrubě...

Na stole byl rozložený výběr kuřecích kotletek a smaženého kuřecího. Někde jsem slyšel, že jíst tučné jídlo po ránu bylo zdravé, takže jsem to zavedl do praxe. Pak tu byl základ: rýže, polévka miso s brambory a vařené tofu. A v neposlední řadě šťouchané brambory, co jsem připravil včera. Většinu ostatních položek jsem objednal donáškou, ale s tím se nedalo nic dělat. Abych vařil jiná jídla, potřeboval jsem různé recepty, které jsem neměl. Ani nemluvě o tom, že jsem chtěl zjistit, co má Sig rád tím, že ho nechám vyzkoušet různé chody.

Zdálo se, že dokud to bylo něco masového, byl s tím v pohodě. Ale nevypadalo to, že by ho uspokojovalo japonské jídlo s jemnou chutí. Co mě překvapilo, bylo, jak dobře používal hůlky. I když mě jenom chvilku sledoval používat, už to dokonale zvládl. Co jiného čekat od hrdiny.

„Odpoledne si projdu oblast kolem domu,” řekl hrdina, jak zápolil s čajem po jídle.

Pokoutně jsem se na něj podíval. Vypadalo to, že mu čaj chutnal víc než káva, což toho moc neřeklo. To to vlastně také nesnášel?

Hrdina se zčistajasna zeptal: „Nepůjdeš se mnou?” Jen co jsem ta slova zaslechl, zvedl jsem hlavu, oči se mi rozšířily.

„Půjdeš podél řeky?”

Sig přikývl. „Mám v plánu projít po celé délce. Nemělo by to trvat dlouho.”

„To zní dobře. Stejně dobře si můžeme dát na čas a porozhlédnout se tu.”

Když jsem poprvé dorazil na tento svět, zkontroloval jsem akorát rozmezí kolem domu a pole. Teď bych se rád víc porozhlédl, abych mohl udělat plány do budoucna.

Střetli jsme se pohledem a naráz jsme přikývli.

Jelikož jsme se dohodli na plánu na odpoledne, vzdal jsem se setí nové zeleniny a místo toho jsem se rozhodl rozšířit užitkovou plochu na poli. Jinými slovy dneska budu plít pole.

První den se mi podařilo vyčistit plochu asi jenom o deseti tatami a zbytek byl stále zarostlý plevelem, co povíval ve větru. A to byl také důvod, proč jsem se rozhodl s tím brzy něco udělat. Pokud už v miniaturní zahrádce neuvidím žádný plevel, už včera bylo příliš pozdě.

Když jsem trochu pokročil, na telefonu mi vyskočilo podivně načasované oznámení.

To upozornění znělo jinak než obvykle. Jelikož jsem byl zvědavý, hned jsem to zkontroloval a viděl jsem na obrazovce žluté okno.

[Penále: ▼50 / Květina]

Ach, asi to dávalo smysl. Byl to ten scénář „myslíš si, že to je plevel, ale to květina”.

Takže jsem omylem vytrhl květinu, co...?

Otočil jsem zrak ke kolečku plnému vytrhané trávy a opravdu jsem tam našel rostlinu, co připomínala květinu. Vložil jsem ji do malé vázy a dal ji do obýváku jako ozdobu. A znovu jsem získal stržené body a dokonce jsem dostal víc jako bonus.

Když jsem teď věděl, že existovalo penále... dávejme si pozor.

Zatímco jsem plel, požádal jsem Siga, aby postavil ohrádku pro zvířata. Na čemž momentálně pracoval.

Jo. Dneska ráno jsem se rozhodl koupit kuřata.

Jelikož mít jenom jedno by mi přišlo trochu osamělé, koupil jsem jich dohromady pět. Mezi nimi byl jenom jeden sameček, zbytek byly samičky.

Byl jsem vzrušený. Ale to, co se stalo, když jsem otevřel schránku, budu mít navěky vypáleno do paměti.

Kuřata, co dorazila, byla trochu jiná než kuřata, co jsem znal.

Ačkoli se tvarem podobala kuřatům z mého dřívějšího světa, jejich zbarvení bylo nažloutlé a trochu připomínalo kuřátka. A nejenom to, byli titěrná, jenom o něco větší než kuřátka. Rozhodně to bylo něco jiného než kuřata na dvě pěsti, na které jsem byl zvyklý. A nakonec i jejich kvokání znělo hodně jako u kuřátek.

Podle „instrukcí”, co jsem dostal spolu s montážní sadou k ohrádce, se i živá stvoření rozdělovala na řády. Pokud je dobře vychovám, jejich řád může vzrůst z C na S a i jejich vzezření se podle toho změní.

Jelikož kuřata řádu C byla menší než normální kuřata, i kdyby snesla vejce, i ta vejce by byla nanejvýš stejně velká jako křepelčí vajíčka.

Ale stejně to byly první nové životy, co jsme na tomto malém světě přivítali. První stvoření, co dorazila poté, co jsem to prodiskutoval s hrdinou. Budu se snažit ze všech sil a postarám se o ně.

Momentálně ta kuřata zobala plevel kolem Siga. Jak jsem pojal tu scénu, kdy byl tak velký muž v obklíčení malinkých žlutých kuřátek, nemohl jsem si pomoct a srdce mi trochu zjihlo.




Hrdinova chaloupka stála na kopci.

Obklopovaly ji lesy a pole. Od přední strany chaloupky vedla dolů podél řeky cesta a za tím bylo vidět horské pohoří.

Ta řečená řeka sloužila jako hranice tohoto světa.

Když jsem přijal Sigovo pozvání, představoval jsem si, že to bude snadná procházka. Ale vůbec to nebylo nic tak uvolňujícího. Nejdřív jsme zamířili do oblasti za domem. Prošli jsme kolem studny a dál jsme vešli do lesa a začali lézt na horu.

Bylo to intenzivní. Klusali jsme, ale rozhodně bylo něco jiného udržet si dobré tempo na tak strmé oblasti. Jakmile jsem začal lapat po dechu, Sig mě vzal za ruku a dovolil mi se o něj opřít, jak jsme dál zdolávali horu. Co to s tím chlápkem bylo? Jak to, že dokáže šplhat do těch kopců, aniž by se zapotil?

„Tady by to mělo stačit,” zamumlal Sig a oznámil, že jsme dorazili do svého cíle. Mezitím mě stále držel. Konečně jsme byli tady, co? Já jsem se potácel a nohy jsem měl k smrti unavené, zhluboka jsem se nadechl a vystoupal jsem na skály.

Stáli jsme na velké balvanu, co se zařezával do horského masivu. To místo, kde jsme se objevili, bylo trochu výš než okolní stromy, takže jsme měli výhled na oblast pod námi.

Se Sigem po boku jsem se podíval směrem k domu, dokázal jsem rozeznat pole a horský potok za tím. Na druhé straně říčky byl hluboký, hustý les.

„Tohle jsem objevil, když jsem se tu včera procházel,” řekl hrdina. „Vidíš to, Minoru?”

Bezděky jsem si prohlédl okolí. A překvapeně jsem zalapal po dechu.

V dálce bylo město. Uprostřed stál hrad z kamene, úplně jako na nějakém tom slavném turistickém místě v Evropě.

Co, takže tam bylo tak velké město... Byl tento svět vlastně větší, než jsem si myslel?

Obrátil jsem pohled zpět na hrdinu. Jeho pohled padl na mě a on mírně potřásl hlavou.

„Veškerá ta scenérie za řekou je iluze. Ve skutečnosti to neexistuje.”

Mezi rty mi utekl úlevný povzdech. Bylo by zlé, kdybych si koupil most a nakonec bych dorazil do tohoto města.

„Jen chci vědět, jestli ti to město připadá povědomé.”

„Ne, nikdy dřív jsem ho neviděl,” řekl jsem a zakroutil hlavou. Podle toho, jak to řekl, to znělo, že ani on to město neznal.

Neměli jsme výhled na nic moc jiného než to město, jenom skály a kopce, kam až oko dohlédlo. A tak jsme seskočili z balvanu.

Ale i tak to iluzorní město vypadalo skutečně. Možná to byl odraz nějakého skutečného města, co někde bylo.

Pak jsme zamířili zpět z hor dolů, následovali jsme cestu podél řeky a dorazili ke „vstupu na tento svět”, kde jsem se před pár dny ztratil.

Jak jsem přišel ke břehu řeky, hrdina mě popadl za ramena.

„Dávej si pozor, Minoru. Tahle řeka je nebezpečná.”

Řekl to samé, co Bůh. S vážným výrazem na tváři. Možná že na rozdíl ode mě z tohoto místa cítil něco neblahého. Poslušně jsem přikývl a nechal jsem se jím odtáhnout za paži.

„Včera jsi sem hodněkrát šel.”

Po tom nečekaném prohlášení se mi rozšířily oči. Byla pravda, že jsem sem včera přišel. Vlastně od té doby, co jsem omylem vstoupil na tento svět, jsem sem přišel mnohokrát. Nikdy jsem ani den nevynechal, choval jsem tu malou naději, že bych mohl řeku překročit nějak jinak. Ale obzvláště včera jsem sem přišel mnohokrát, když jsem se snažil kontaktovat Boha.

Takže mě viděl, co?

„Co tě trápí?” zeptal se Sig a díval se mi přímo do očí.

Mám mu říct pravdu? Že jsem byl jen „ztracený” a že jsem se odtud chtěl dostat?

Nevěděl jsem, co dělat, ale po chvilce jsem se rozhodl nic neříct. Sig byl laskavý, ale nikomu se nelíbilo vědět, že ho oklamali. Na tomto malém světě jsem nechtěl přijít o jeho důvěru.

Podíval jsem se na druhou stranu řeky, přemýšlel jsem, jak se tomu tématu vyhnout.

Ach, co třeba tohle?

„Čekám na další lidi.”

„Nikdo nepřijde.” Sigův hlas byl klidný a tichý. „Taky sis toho všiml, ne? Toto místo je naprosto izolované. Jsme tu jenom já a ty.”

Pod sluncem se Sigovy oči čas od času jevily růžové.

„Včera jsem ti řekl o své práci, že?”

„Jo, požádali tě, aby ses o mě staral.”

„Správně. Ale kromě toho musím udržovat dům a pole čisté...”

Hrdina přikývl s vážným výrazem na tváři. Odvrátil jsem zrak od těch sladce vypadajících očí a podíval se na místo, kde býval most.

„Jakmile svou práci dokončím, přímo tady se objeví most... A pak po něm přejde úžasná osoba a přijde sem.”

Samozřejmě jsem nelhal. Jakmile překročím most a odejdu, do této miniaturní zahrádky dorazí hrdinova nevěsta.

Ale nebylo to tak, že jsem prostě mohl říct: „Brzy přijde tvoje nevěsta.” A tak jsem mu nakonec řekl něco celkem nepřesvědčivého... Přijme hrdina mé vysvětlení?

Podíval jsem se po Sigově tváři, po zádech mi stékal pot. Ty fialové oči se ode mě nikdy nevzdálily, jeho překvapení bylo zjevné.

„Přejít most... a přijít sem?” Vypadalo to, že mou odpověď přijal, ať už to znělo hloupě nebo ne.

...Byl vážně v pořádku? Od včerejška uvěřil všemu, co jsem mu řekl, a nezpochybňoval to; tento hrdina byl až příliš čistý. Dokonce i mě začalo bolet na srdci.

Ale hrdino, zrovna teď jsem mluvil o mostu, tak proč jsi ten svůj upřený pohled neobrátil na druhou stranu řeky? Proč ses místo toho podíval na mě?

Srdce v hrudi mi bilo jako splašené. Jak mě ty nádherné oči zkoumaly, byl jsem nervózní.

Řekl jsem něco špatného?
--------------------------------------------

[Sdílení lože – řád C: 2.000 PT / [Poznámka] Tulení během spánku / Komplikované pocity 

--------------------------------------------

~ Že by první rande? Skoro by se to tak dalo i nazvat. ~

~ Jen remcám, protože mi to nedalo → 

Nechápu, co má Minoru za problém s kuřaty, slípkami apod... Každopádně z vlastní zkušenosti obezřetného pozorovatele malého soukromého safari (mamka chová slípky, krůty a jinou jí podobnou havěť) mohu říct, že každý druh slípky kvoká jinak. Vyzkoušeno na čtyřech druzích. Přičemž největší respekt mám z brahmánky (čti obrovská slípka s podvlíkačkama), která mi přijde minimálně třikrát větší než já. Samozřejmě pocitově. Svou nemístnou a naprosto "mimo téma" úvahu o slípkách zakončím tím, že Minoru má vlastně docela odvahu si pořídit slípky (byť jinozemské), protože po ránu vyhládlé slípky se vrhají na všechno, co jen připomíná jídlo. Včetně nebohého, nezkušeného krmiče. O krůtách ani nemluvě, tam už jde o život. 

← Konec remcání farmařením naprosto nepolíbeného člověka. ~ 

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>