GDC - kapitola 85

Kapitola 85 – Věrnost (7)

Než Wei WuXian prošel branami Lotosového Mola, zhluboka se nadechl, snažil se tím uklidnit. Ale poté, co vešel dovnitř, se necítil tak vzrušeně, jak si myslel.

Možná to bylo tím, že tu renovovali až příliš mnoho míst. Cvičiště bylo dvakrát větší. Zdálo se, že každá nová budova byla vyšší než předchozí a zdobily ji zakřivené střešní ozdoby. Přišlo mu to velkolepější než předtím a bylo to okázalejší. Ale v porovnání s Lotosovým Molem v jeho vzpomínkách se to až příliš změnilo.

Wei WuXian z hloubi svého nitra cítil pocit ztráty. Nevěděl, jestli staré budovy z minulosti byly akorát zakryté těmi impresivními novými budovami nebo jestli je už strhli.

Přece jenom byly příliš staré.

Na cvičišti se učedníci znovu shromáždili ve čtvercových formacích, posadili se do lotosového sedu, aby si odpočinuli a obnovili si duchovní sílu. Jelikož měli na pilno jak ve dne, tak v noci, všichni ti lidé byli už dávno vyčerpaní a zoufale potřebovali popadnout dech. Na druhou stranu Jiang Cheng vedl vůdce sekt a jiné důležité osobnosti do hlavní síně, Síně meče, aby dále prodiskutovali tu dnešní záležitost.

Jen co vstoupili do síně a než se vůbec posadili, přišel člověk, co vypadal jako kultivátor host. „Vůdče sekty.”

Nahnul se Jiang Chengovi k uchu a zašeptal pár slov.

Jiang Cheng se zamračil. „Ne. Pokud to je něco důležitého, řekni jim, aby přišly později. Copak nevidíš tu nynější situaci?”

Kultivátor: „Už jsem jim to řekl. Ty dvě dámy řekly... že sem přišly právě kvůli té dnešní záležitosti.”

Jiang Cheng: „Odkud pocházejí? V které sektě kultivují?”

Kultivátor: „V žádné. Ani nejsou kultivátorky. Jsem si jistý, že obě jsou obyčejné ženy bez duchovní moci. Přinesly s sebou také pár drahých léčivých bylin, ale neřekly, který vůdce sekty je poslal. Akorát řekly, že ti musí říct pár věcí, vůdče sekty. Podle jejich slov jsem usoudil, že to, o čem mluvily, není žádná maličkost. Aby neměly pocit, že jsme jim prokázali neúctu, jsem je už zavedl do jedné rezidence pro hosty. Ani ty léčivé byliny jsme zatím neuložili. Je samotné jsme prohlédli. Nemají na sobě žádná abnormální kouzla nebo kletby.”

Nebylo to tak, že by za vůdcem sekty Jiang z Yunmengu mohl kdokoli přijít, kdykoli se mu zachtělo. A aniž by řekl, proč sem přišel. Kromě toho to byly dvě ženy bez duchovní moci a bez sekty, co by je podporovala. Ale jelikož s sebou přinesly vzácné byliny, kultivátor, co měl na starosti jejich uvítání, se neodvážil být k nim neuctivý. I kdyby nebylo těch okázalých darů samotný ten incident byl dost podivný na to, aby to nemohl ignorovat.

Jiang Cheng: „Chovejte se prosím všichni jako doma. Na chvilku mě omluvte.”

Všichni odpověděli: „Vůdče sekty Jiangu, jen jdi.”

Ale Jiang Cheng se po chvíli nevrátil. Vlastně se nevracel dlouho. Mít v domě hosty, o které se nijak nepečovalo, bylo už tak projevem neúcty. O to více v takovéto chvíli, kdy všichni čekali na to, až prodiskutují takovou důležitou záležitost. Uplynula téměř hodina a Jiang Cheng se stále nevrátil. Mnoho lidí se začalo cítit buď nervózně, nebo nespokojeně.

V této chvíli se Jiang Cheng konečně vrátil. Když odcházel, vypadal dokonale v pořádku, ale když se vrátil, tvářil se ledově chladně a kráčel rychle. Také s sebou přivedl dva lidi – dvě ženy, pravděpodobně ty dvě, co přišly na návštěvu. Lidé si původně mysleli, že i když to byly obyčejné dámy, jelikož byly schopné přijít s tak okázalými dary, muselo to znamenat, že byly nějakým způsobem výjimečné. Ale ani jedna z těch dam si nezachovala mládí. Z detailů kolem koutků očí a úst byl znát věk. Jedna z nich vypadala pokorně a nervózně, zatímco druhá vypadala nejenom omšele, ale také měla na tváři zhruba půl tuctu řezů. Ačkoli se zdálo, že to byly staré řezné rány, byly tak hrůzné, že to dav zklamalo a odradilo.

Začali si v tichosti mumlat a přemýšlet, proč Jiang Cheng přivedl takové ženy do Síně meče. A dokonce jim ukázal na místo ve středu síně.

Jiang Cheng měl tvář zachmuřenou. Otočil se na ženy, co se zrovna nesměle posadily. „Tady můžete mluvit.”

Vůdce sekty Yao: „Vůdče sekty Jiangu, co tím myslíš?”

Jiang Cheng: „Tato záležitost je příliš šokující a netroufal jsem si jednat zbrkle. Zpozdil jsem se kvůli pečlivému dotazování. Všichni se prosím ztište a vyslechněte si tyto dvě ženy.” Otočil se. „Která z vás promluví jako první?”

Ty dvě ženy se na sebe podívaly. Ta omšelejší byla trochu statečnější. Vstala. „Já promluvím jako první!”

Věnovala jim zběžné pozdravení. „Co vám hodlám říct, je stará historka, ke které došlo zhruba před jedenácti lety.”

Podle Jiang Chengova tónu lidé věděli, že to, co ty ženy měly co nevidět říct, nemohlo být jen něco nedůležitého. A snažili se vybavit, co se stalo před jedenácti lety.

Žena: „Jmenuji se Sisi. V minulosti jsem se prodávala. Dá se říct, že jsem nějakou dobu byla slavná. Před zhruba deseti lety jsem si našla bohatého obchodníka a chtěla jsem se za něj provdat, ale dopadlo to tak, že ten muž měl prudkou manželku. Najala si bandu svalnatých mužů a pořezala mi tvář. Proto teď vypadám takhle.”

Ta žena mluvila bez hanby v hlase, vůbec se nesnažila chodit kolem horké kaše. Mnoho kultivátorek si zakrylo rty rukávy, zatímco muži se mračili.

Sisi: „Poté, co z mé tváře zůstalo toto, se můj život změnil. Nikdo mi nechtěl věnovat jediný pohled, ani nemluvě o mé práci. Můj původní nevěstinec mě vyhodil. Neuměla jsem dělat nic jiného, ale nemohla jsem pracovat jinak, a tak jsem se přidala ke starším sestrám. Jejich zákazníci neměli moc vysoké požadavky. Pokud byla v dohlednu práce, přidala jsem se k nim. Zvládala jsem to se zakrytou tváří.”

V této chvíli už to někteří lidé nedokázali dál snést. Z očí jim začalo sálat opovržení a oni neměli ani v úmyslu to zakrýt. Někteří nechápali, proč je Jiang Cheng nutil poslouchat, jak takhle žena povídala o své špinavé minulosti. Ale vůdci sekt zachovali klid a čekali, až bude pokračovat.

Jak se dalo čekat, konečně dorazila k jádru věci.

Sisi: „Jednoho dne sestry z naší uličky najednou dostaly práci, chtěli nás všechny, celé dva tucty. V koňských povozech nás přivezli na místo. Když ty moje starší sestry skončily s vyjednáváním ceny, všechny byly po cestě tam radostí bez sebe. Ale já jsem měla pocit, že na tom nebylo něco v pořádku. Buďme upřímní— buď byly staré, zažloutlé perly anebo stejné jako já. Zaplatili nám tolik a dokonce předem. Jak by na světě mohlo existovat takové štěstí? A lidé, co pro nás přišli, byli také podezřelí. Jen co přišli, zavedli nás do vozů a odvezli. Neřekli o tom jedinému člověku. Ať jste se na to dívali, jak chtěli, nemohli mít na mysli nic dobrého!”

Ostatní si mysleli to samé. Jejich původní opovržení už vystřídala zvědavost.

Sisi: „Když vozy zastavily, přímo nás zavedli do dvora a tam nás nechali vystoupit. Žádná z nás ještě nikdy neviděla tak vysoký, velkolepý a nádherný dům. Všechny nás to dočista oslepilo, byly jsme příliš vyděšené, abychom něco řekly. O dveře se opíral chlapec a hrál si s dýkou. Když nás spatřil, pustil nás dovnitř. Zavřel dveře a my jsme vešly do místnosti. V tak velké místnosti byli jenom dva lidé. Na velké posteli ležel v brokátovém povlečení muž. Zdálo se, že mu bylo třicet nebo čtyřicet let, pravděpodobně byl nemocný a na prahu smrti. Když viděl, že dovnitř vešli lidé, dokázal akorát pohnout očima.”

„Ach!”

Někdo v Síni meče ze sebe najednou vydal výkřik, jak si něco uvědomil. „Před jedenácti lety?! To bylo... To bylo...!!!”

Sisi: „Někdo nám předem řekl, co dělat— jedna po druhé jsme měly použít své nejlepší schopnosti, abychom se postaraly o toho člověka, co ležel na posteli. Neměly jsme ani na jedinou sekundu zastavit. Dokonce jsem si myslela, že to bude nějaký rozložitý svalovec. Kdo by si pomyslel, že to bude nemocný muž? Jak by mohl takový muž vydržet naši péči? Vsadím se, že vydechne naposledy, než vůbec skončíme první kolo. Vážně si ten špinavý starý muž přál takovou smrt? A taky byli tak bohatí. Rozhodně to nebylo tak, že by neměli peníze najmout si mladší a pěknější. Proč museli najmout nás staré a ošklivé? O tomhle jsem přemýšlela i tehdy, když jsem na něj vylezla. A pak jsem najednou zaslechla zvuk, co mi přišel jako smích mladého muže. Úlekem jsem nadskočila. Teprve pak jsem si uvědomila, že vedle postele byl závěs a za tím závěsem seděl muž!”

Po jejích slovech se všem sevřelo srdce.

Sisi pokračovala: „Nakonec jsem si uvědomila, že tento muž za tím závěsem seděl celou dobu. Když se zasmál, ten muž v posteli sebou najednou začal zmítat, odstrčil mě a skulil se z postele. Ten člověk se smál ještě víc a se smíchem řekl. Řekl: Otče, přivedl jsem ti tvoje oblíbené ženy. Je jich tu tolik. Jsi šťastný?”

Ačkoli ta slova řekla Sisi, všichni cítili, jak jim vstaly vlasy na hlavě. Před očima se jim objevila usmívající se tvář.

Jin GuangYao!

A ten napůl mrtvý muž v posteli musel být Jin GuangShan!

Jin GuangShanova smrt byla v kultivačním světě vždy veřejným tajemstvím. Jin GuangShan byl celý svůj život takový milovník, že byl téměř nemravný. Nechal všude svou lásku; a všude zanechal své sémě. I důvod jeho smrti měl spojitost s tímto. Vůdce sekty Jin z Lanlingu trval na tom, že bude usilovat o rozkoš se ženami, i když byl v tak oslabeném stavu. A nakonec zemřel v posteli. Když se taková historka vykládala ostatním, vážně mu nezůstala žádná důstojnost. Poté, co paní Jin přišla o svého jediného syna a svou snachu, pár let byla celkem deprimovaná. Myslela si, že její manžel musel laškovat, dokonce i když umíral, a nakonec svůj život prolaškoval. Tak ji to nahněvalo, že také onemocněla a nakonec zemřela.

Sekta Jin z Lanlingu se tuto novinu snažila co možná nejvíc utajit, ale svět došel k němému porozumění. Lidé navenek vzdychali žalem, ale všichni si mysleli, že si to zasloužil. Že se k němu taková smrt jenom hodila. A přesto se dneska doslechli o ještě ošklivější pravdě, co byla ještě odpornější než ta první. V Síni meče bylo slyšet, jak se lidé zostra nadechli.

Sisi: „Ten muž ve středním věku chtěl křičet a zápolit, ale tělo měl slabé. Chlapec, co nás dovnitř zavedl, znovu otevřel dveře. Se širokým úsměvem ho znovu odtáhl na postel, přivázal ho tam provazem a stoupl mu na hlavu. Řekl nám, abychom pokračovaly, abychom nepřestávaly, ani když bude mrtvý. Už si některá z nás prošla takovou situací? Byly jsme napůl vyděšené k smrti, ale neodvažovaly jsme neposlechnout. Musely jsme pokračovat. Po dvanáctém nebo jedenáctém kole jedna sestra najednou zaječela a řekla, že je vážně mrtvý. Šla jsem k němu a zkontrolovala to. Vážně zaklepal bačkorama, ale ten člověk za závěsem řekl, jestli jsme ho neslyšely? Že nemáme přestávat, ani když je mrtvý!”

Vůdce sekty OuYang si nemohl pomoct a okomentoval to: „Jin GuangShan byl každopádně jeho vlastní otec. Pokud by tohle byla pravda... pak je to prostě příliš... příliš...”

Sisi: „Když jsem spatřila, že je ten muž mrtvý, věděla jsem, že jsme vyřízené. Ani my nebudeme moct uniknout. Jak se dalo čekat, když jsme skončily, zabily všechny mé staré sestry. Nezůstala jedna jediná...”

Wei WuXian: „Tak jak to, že jsi přežila ty?”

Sisi: „To nevím! Tehdy jsem je pořád dokola prosila. Řekla jsem, že peníze nechci, že rozhodně nic neřeknu. Kdo mohl vědět, že mě vážně nezabijí. Vzali mě na jedno místo a tam mě zavřeli. Byla jsem tam jedenáct let. Teprve nedávno mě někdo náhodou zachránil a já jsem mohla konečně uprchnout.”

Wei WuXian: „Kdo tě zachránil?”

Sisi: „Nevím. Nikdy jsem neviděla toho člověka, co mě zachránil. Ale když se můj zachránce doslechl o tom, co se mi přihodilo, rozhodl se, že nedopustí, aby ten snobský, nemorální muž dál klamal svět. Bez ohledu na to, jak je teď mocný, můj zachránce řekl, že odhalí všechny jeho skutky a dopřeje spravedlnost všem, kterým ublížil, takže i ty moje ubohé sestry budou moct v Podsvětí odpočívat v pokoji.”
--------------------------------------------


~ Já vám něco řeknu, je mi z toho zle... I při překládání jsem si musela dělat přestávky na rozdýchání. ~

~ A Wei WuXian jako jediný uvažuje logicky. Když je všechny zabili, jak to, že je naživu... A kdo je ten tajemný zachránce, co to vlastně všechno uvedl do pohybu? ~ 

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>