GDC - kapitola 5

Kapitola 5 – Agrese (3)

Chlapci po straně byli všichni mladí a nezkušení. Ale ačkoli všichni vypadali nervózně, přísně se drželi svých pozic a chránili dům rodiny Mo, připevňovali na stěny talismany. Sluhu jménem A-Tong už donesli do síně. Lan SiZhui mu levou rukou nahmatal tep a pravou rukou podpíral záda paní Mo. Nemohl zachránit oba najednou a byl ve strašné situaci, když se A-Tong vyškrábal ze země.

A-Ding vykřikla: „A-Tongu, probral ses!”

Než se vůbec měla čas rozzářit, A-Tong zvedl svou levou ruku a popadl se za vlastní krk.

Jak to Lan SiZhui viděl, třikrát poklepal na pár jeho akupresurních bodů. Wei WuXian věděl, že i když lidé z klanu Lan vypadala něžně, měli v pažích sílu, co byla opakem něžnosti. S takovou silou by bylo pro kohokoli těžké se pohnout. Ale zdálo se, že A-Tong nic necítil, úchop jeho levé ruky zesílil a jeho výraz vypadal bolestněji a pokrouceněji. Lan JingYi ho pak chytil za levou ruku, ale bylo to jako odlamovat kus železa, nemělo to vůbec žádný efekt. Po chvilce se z jeho krku ozvalo křup a A-Tongovi spadla hlava. Už měl zlomený krk.

Vlastně se před očima všech sám uškrtil!

Když to A-Ding viděla, její hlas zakolísal. „...Duch! Je tu neviditelný hlas. Přinutil A-Tonga, aby se uškrtil!”

Její tón byl ostrý a hlas pronikavý, takže všem ztuhla krev v žilách a bez námahy tomu uvěřili. Wei WuXian měl náhodou opačný názor – nebyl to zběsilý duch.

Prozkoumal talismany, co chlapci vybrali; všechny to byly talismany na zažehnání duchů a Východní síň jimi byla doslova pokrytá. Pokud to byl vážně zběsilý duch, pak kdyby přišel do Východní síně, tyto talismany by vzplanuly zelenými plameny. A přesto se teď nic nedělo.

Nebyla to chyba té skupiny děcek, že zareagovali příliš pomalu, ale to stvoření bylo opravdu kruté. Svět kultivace měl přísnou definici kategorie „zběsilých duchů” – museli zabít aspoň jednoho člověka za měsíc a toto chování muselo trvat alespoň tři měsíce. Toto měřítko nastavil sám Wei WuXian a pravděpodobně se pořád ještě používalo. V jednání s tímto druhem byl nejlepší. Pro něj vražda jednoho člověka za sedm dní by byl zběsilý duch, co zabíjel často. Tahle věc zabila tři lidi najednou a během tak krátké doby. Dokonce i pro schopného kultivátora by bylo těžké okamžitě vymyslet řešení, ani nemluvě o těchto juniorech, co svou kariéru teprve začali.

Jak přemýšlel, plamínky svíček se zatřepotaly. Zadul zlověstný vítr a všechny lucerny a svíčky na dvoře a ve Východní síni zhasly.

Jakmile to zhasilo světlo, odevšud přišly výkřiky. Všichni se tlačili a tahali, chtěli co možná nejrychleji utéct a přitom zakopávali a padali. Lan JingYi zakřičel: „Zůstaňte, kde jste, a neutíkejte! Chytím každého, kdo uteče!”

Neříkal to jen proto, aby lidi poplašil. Zlovolné bytosti vlastně milovali působit potíže ve tmě a získávat v dobách potíží. Čím horší ten křik a chaos bude, tím pravděpodobněji to bezděky přiláká nebezpečí. V takových chvílích bylo nesmírně nebezpečné ocitnout se o samotě nebo znervóznět. Ale všichni byli vyděšení k smrti, tak jak mohli vnímat taková slova? Po chvilce Východní síň ztichla, ozývalo se jenom pár tichého dýchání a tlumených vzlyků. Bylo pravděpodobné, že tu zůstalo jen pár lidí.

V té temnotě najednou zaplál oheň. Lan SiZhui zapálil Plamenný talisman.

Oheň z Plamenného talismanu se nedá zhasit zlověstnými větry. Použil talisman, aby znovu zapálil svíčku a zbytek chlapců šel utěšit ostatní. V tom světle se Wei WuXian bezstarostně podíval na své zápěstí. Zahojila se další rána.

Když se podíval, najednou si uvědomil, že na tom počtu ran bylo něco divného.

Původně měl dvě sečné rány na každém zápěstí. Jedna se zahojila, když zemřel Mo ZiYuan a další, když zemřel Mo ZiYuanův otec. Smrtí sluhy A-Tonga se zahojila další rána. Když to spočítal, měly se zahojit jenom tři rány s tím, že ta poslední rána byla nejhlubší a s největší nenávistí.

Ale zrovna teď neměl na zápěstí žádné sečné rány.

Wei WuXian věděl, že paní Mo byla rozhodně jedním z Mo XuanYuových cílů pomsty. Nejdelší a nejhlubší rána byla pravděpodobně ta její. A přesto zmizela.

Copak Mo XuanYu najednou dosáhl zjevení a upustil od své nenávisti? To bylo nemožné. Svou duši už obětoval za cenu povolání Wei WuXiana. Jenom smrt paní Mo mohla tu ránu vyléčit.

Jeho pohled se pomalu přesunul k bledé tváři paní Mo, co se nedávno probrala a byla v obklopení všech přítomných.

Tedy pokud už nebyla mrtvá.

Wei WuXian si byl jistý, že něco už ovládlo tělo paní Mo. Pokud ta bytost nebyla duch, pak co?

A-Ding najednou vykřikla: „Ruka... Jeho ruka! A-Tongova ruka!”

Lan SiZhui pohnul Plamenný talisman nad A-Tongovo tělo. A opravdu, i jeho levá ruka zmizela.

Levá ruka!

Rychlostí blesku se Wei WuXianova mysl projasnila, konečně měl celou skládačku s tou bytostí, co tu dělala zmatek, a mizejícími levými pažemi. Okamžitě vybuchl smíchy. Lan JingYi se na něj utrhl: „Ty hlupáku! Jak se můžeš v takové situaci pořád smát?” Ale po chvilce si uvědomil, že je to stejně hlupák, tak jaký mělo smysl se s ním dohadovat?

Wei WuXian ho zatahal za rukáv. „Ne, ne!”

Lan JingYiho to rozčílilo a vytrhl mu rukáv z rukou. „Co ne? Nejsi hlupák? Přestaň jančit! Nikdo nemá čas ti věnovat pozornost.”

Wei WuXian ukázal na tělo Mo ZiYuanova otce a A-Tonga, co ležela na zemi, a promluvil: „Tohle nejsou oni.”

Lan SiZhui zadržel soptícího Lan JingYia a zeptal se: „Co myslíš tím, že to nejsou oni?”

Wei WuXian vážně prohlásil: „Tohle není Mo ZiYuanův táta a tohle není ani A-Tong.”

S tím jeho nalíčeným obličejem čím se tvářil vážněji, tím víc se zdál jako skutečný pomatenec. A přesto v tom tlumeném světle svíček jeho slova všem způsobila mrazení v zádech. Lan SiZhui chvíli zíral a navzdory sám sobě se zeptal: „Proč?”

Wei WuXian hrdě vykřikl: „Jejich ruce. Nikdo z nich nebyl levák. Tím jsem si jistý, protože mě vždycky bili pravýma rukama.”

Lan JingYimu docházela trpělivost, a tak vyplivl: „Na co jsi tak hrdý? Jen se na sebe podívej, jak jsi samolibý!”

Ale Lan SiZhui se celý opotil. Když tak o tom přemýšlel, A-Tong se uškrtil levou rukou a manžel paní Mo také použil levou ruku, aby ji odstrčil.

Ale když během dne Mo XuanYu dělal problémy ve Východní síni a ti dva k němu přispěchali, aby ho vyvedli, oba používali pravou ruku. Bylo nemožné, aby před smrtí najednou začali používat levou ruku.

Ačkoli nevěděl proč, museli přemýšlet o těchto „levých rukách”, aby zjistili, co to je za stvoření. Když si to Lan SiZhui uvědomil, byl celý překvapený a podíval se na Wei WuXiana. Nemohl si pomoct a pomyslel si: Takhle najednou to říct... to se nezdá jako náhoda.

Wei WuXian se jenom usmíval. Věděl, že ta nápověda byla příliš záměrná, ale nedokázal si pomoct. Dobré bylo, že o tom Lan SiZhui taky moc nepřemýšlel a pomyslel si: pokud byl mladý pán Mo ochotný mi to připomenout, pak tím pravděpodobně nemyslel nic špatného. Odtrhl od něj pohled, přejel A-Ding, co omdlela z přílišného pláče, a upřel ho na paní Mo.

Jeho pohled sklouzl z její tváře na její ruce. Paže jí visely podél těla a z větší části je měla schované v rukávech, bylo vidět jenom půl délky prstů. Její pravá ruka měla světlé, tenké prsty, bezpochyby patřily ženě, co žila v pohodlí a nikdy nepracovala.

Ale prsty na její levé ruce byly mnohem delší než na pravé. Také byly tlustší. Klouby byly ohnuté, plné síly.

Tato ruka nebyla ženská – byla to ruka muže!

Lan SiZhui rozkázal: „Chopte se jí!”

Pár chlapců se chopilo paní Mo. Lan SiZhui řekl „S dovolením” a byl připravený na ni přilípnout talisman, když se levá ruka paní Mo najednou absurdně zkroutila a mířila na jeho hrdlo.

Pokud člověk neměl zlomené kosti, bylo nemožné, aby během života dokázal takhle zkroutit paži. Zaútočila rychle a byla nesmírně blízko toho, aby ho popadla za krk, když v té samé chvíli Lan JingYi vykřikl „hej” a vrhl se před Lan SiZhuie a zastavil tu ruku.

Trvalo to chviličku a jakmile ta paže popadla Lan JingYia za rameno, na paži mu vzplanuly zelené plameny, takže paže uvolnila své sevření. Lan SiZhui unikl smrti a chtěl za to Lan JingYimu poděkovat. Ale spatřil, že jeho uniforma už napůl shořela na popel a vypadalo to celkem trapně. Lan JingYi si sundal druhou půlku uniformy a soptící vzteky vynadal: „Proč jsi mě kopl, ty pomatenče? To jsi mě chtěl zabít?”

Wei WuXian odpelášil jako vyděšená krysa. „To jsem nebyl já!”

Byl to on. Ve svrchním plášti uniformy klanu Lan byly nití stejné barvy hustě vyšitá zaříkávadla včetně těch na ochranu. Ale proti takovým silným bytostem jako tato se dala použít jenom jednou, než pozbyla platnost. Během nouze mohl akorát kopnout Lan JingYia a použít jeho tělo, aby ochránil Lan SiZhuiův krk. Lan JingYi mu chtěl znovu vynadat, ale paní Mo spadla na zem. Všechna krev a maso na tváři vysáté, takže jí na lebce zbyla jenom tenká vrstva kůže. Ta mužská paže, co jí nepatřila, jí spadla z ramene. Její prsty se zlehka ohýbaly, jako kdyby se protahovala nebo cvičila, a bylo jasně vidět, jak v ní tepaly žíly.

Tohle byla ta zlovolná bytost, co přilákal Prapor lákající duchy.

Být roztrhán na kusy bylo klasickým příkladem hrozivé smrti. Bylo to jen o něco důstojnější než způsob, kterým zemřel Wei WuXian. Na rozdíl od situace, kdy byl člověk rozdrcen na prach, údy a části těla byly poskvrněné nenávistí zemřelého člověka. A tyto části se chtěly spojit s ostatními částmi a zemřít s celým tělem. A proto přišlo se strategií, jak najít ostatní části těla. Pokud by je našlo, možná by se s tím spokojilo a v pokoji odpočívalo. Nebo by možná způsobilo víc potíží. Pokud by je nedokázalo najít, tělesná část se musela spokojit s druhou nejlepší možností.

Co byla ta druhá nejlepší možnost? Muselo si vystačit s těly žijících lidí.

Bylo to jako tato levá ruka – sníst levou ruku žijícího člověka a nahradit ji. A poté, co z člověka vysaje všechnu krev a energii, opustí tělo a najde si jinou nádobu ke svému příživnictví. Až dokud konečně nenasbírá všechny části svého těla.

Jakmile paže ovládla člověka, ten člověk okamžitě zemře. Ale než mu sní veškeré maso, pořád byl schopen se pod jeho kontrolou pohybovat, jako kdyby byl pořád naživu. Když to tu ruku přilákalo, jako první nádobu si našlo Mo ZiYuana. Druhá byla Mo ZiYuanův otec. Když paní Mo řekla svému manželovi, aby odešel, choval se abnormálně a strčil do ní. Wei WuXian si původně myslel, že to bylo kvůli žalu nad smrtí svého syna a také kvůli znavenosti z arogance své ženy. Když o tom teď znovu přemýšlel, nevypadal jako otec, který zrovna přišel o svého syna. Byla to lhostejnost z pocitu beznaděje. Byla to smrtelná poklidnost – poklid, co přicházel s již zesnulým člověkem.

Třetí nádobou byl A-Tong a čtvrtou byla paní Mo. Během toho zmatku, když najednou zhasla světla, se zádušní ruka přenesla na její tělo. Když paní Mo zemřela, zmizela i poslední sečná rána na Wei WuXianově zápěstí.

Chlapci z klanu Lan viděli, že talismany sice nefungují, ale jejich oděv ano, a tak si všichni sundali pláště a zakryli jimi levou ruku. Ty vrstvy látky vypadaly jako bílý kokon. Po chvilce se klubko bílé látky se zahučením vznítilo a vytvořilo zelené, abnormální inferno. Ačkoli se tím takhle o tu ruku na chvilku postarají, jakmile uniformy naprosto shoří, ruka se vynoří z popela. Zatímco se nikdo nedíval, Wei WuXian se rozběhl k Západnímu dvoru.

Těch zhruba deset chodících mrtvol, co si chlapci podrobili, v tichosti stálo na dvoře, zapečetěné zaříkadly nakreslenými na zemi. Wei WuXian kopl do jednoho ze symbolů a zničil tak celou formaci. Dvakrát tleskl. S trhnutím se bělma očí chodících mrtvol najednou obrátila nahoru, jako kdyby se vzbudily po zásahu bleskem.

Wei WuXian promluvil: „Vzbuďte se. Je čas pracovat!”

Obvykle nepotřeboval složitá zaříkávání, aby ovládal takové zesnulé loutky – stejně dobře fungoval přímý rozkaz. Chodící mrtvoly před ním se pohnuly o pár roztřesených kroků. Ale jak se přiblížily k Wei WuXianovi, nohy jim zeslábly a zhroutily se na zem, jako kdyby byly skuteční lidé.

Wei WuXianovi to přišlo jak směšné, tak otravné. Znovu tleskl, tentokrát tišeji. Ale tyto chodící mrtvoly se pravděpodobně narodily ve vesnici Mo a taky tu zemřely, plně nezakusily život. Instinktivně plnily rozkazy toho, kdo je povolal, ale také se jej bály. Ležely na zemi a bály se vstát.

Čím byla bytost krutější, tím ji mohl Wei WuXian lépe ovládat. Tyhle chodící mrtvoly si netrénoval a nedokázaly vystát jeho přímou manipulaci. Neměl při sobě žádný materiál, což znamenalo, že nemohl hned vyrobit nástroje, co ty chodící mrtvoly uvolnily. Dokonce nemohl ani zpřeházet a znovu sestavit dílky a kusy. Planoucí zelené plameny na Východním dvoře postupně matněly. Wei WuXian najednou našel řešení.

Proč by musel chodit ven, aby si našel mrtvého člověka se silnou nenávistí a krutou povahou?

Ve Východní síni nebyla jenom jedna mrtvola, ale několik!

Rozběhl se zpět na Východní dvůr. Jak Lan SiZhuiovo první řešení selhalo, vymyslel další. Učedníci vytáhli své meče a zabodli je do země, takže z nich vytvořili ohrádku z mečů. Zádušní ruka narážela do ohrádky a oni vydávali veškerou svou energii na to, aby svírali jílce mečů, aby se ruka nemohla prolomit ven. Nedávali pozor, kdo odcházel a přicházel. Wei WuXian nakráčel do Východní síně a do jedné ruky vzal tělo paní Mo a do druhé tělo Mo ZiYuana a promluvil tichým hlasem: „Vzbuďte se!”

V okamžiku se ukázalo bělmo paní Mo a Mo ZiYuana a začali vydávat pronikavé a silné výkřiky, co vydávali zběsilí duchové, když se navrátili k životu.

Mezi těmi výkřiky se zachvělo další tělo a připlížilo se k nim, vydávalo nejtišší a nejmdlejší výkřiky. To byl manžel paní Mo.

Výkřiky byly dostatečně hlasité a nenávist dostatečně silná. Wei WuXian se usmál, cítil se celkem spokojeně. „Poznáváte tu ruku venku?”

Rozkázal: „Roztrhejte ji.”

Tři členové rodiny Mo vyrazili jako tři poryvy černého větru.

Levá paže zlomila jeden z mečů a užuž se měla prolomit ven, když se na ni vrhly tři kruté mrtvoly bez levých paží.

Kromě toho, že rodina nedokázala neuposlechnout Wei WuXianův rozkaz, také nenáviděli stvoření, které je zabilo, a vypustili na zádušní ruku svůj hněv. Hlavním útočníkem byla bezpochyby paní Mo. Protože mrtvoly žen byly po proměně často obzvláště kruté, vlasy měla rozpuštěné a oči podlité krví. S nehty, co se prodloužily, pěnou sbírající se v koutcích úst a výkřiky, co byly dost silné, aby nadzvedly strop, vypadala nesmírně šíleně. Následoval ji Mo ZiYuan, co s ní spolupracoval a používal jak zuby, tak ruce. Jeho otec byl na konci a vykrýval mezery mezi útoky těch dvou těl. Zápolící chlapci byli omráčení údivem.

Tyhle bitvy mezi mnoha zběsilými mrtvolami viděli jenom v knihách nebo o nich jenom slyšeli. A tak všichni zírali, jak poprvé sledovali tu zkrvavenou scénu a nedokázali odvrátit zrak. Všichni si mysleli, že to bylo... Naprosto vzrušující!

Tři mrtvoly a ruka byly uprostřed drsné bitvy, když Mo ZiYuan náhle uhnul z cesty. Ruka mu zaútočila na břišní oblast a způsobila, že z něj vypadlo několik kusů vnitřností. Jak to paní Mo spatřila, nepřetržitě vřískala a zaštítila svého syna vlastním tělem. Její útoky byly násilnější, síla jejích prstů se skoro dala srovnat s ocelovými a železnými zbraněmi. Ale Wei WuXian věděl, že ji ta ruka postupně přemáhá.

Dokonce ani tři kruté mrtvoly, co nedávno zemřely, nedokázaly zdolat tuto jedinou paži!

Wei WuXian tu bitvu pozorně sledoval. Jazyk měl mírně stočený, potlačoval za rty ostrý hvizd, připravený ho vypustit. To hvízdnutí bude moct v krutých mrtvolách evokovat ještě větší nepřátelství, což by mohlo celou situaci zvrátit. Ale pak by bylo obtížné zařídit, aby nikdo nevěděl, že to bylo jeho konání. Zádušní ruka se v mžiku pohnula jako blesk, nemilosrdně a přesně zlomila paní Mo krk.

Jak Wei WuXian sledoval, jak se rodina Mo víc a víc blížila porážce, připravil se zahvízdat, co potlačoval pod jazykem. Zároveň se z dálky ozvala dvě brnknutí na strunný nástroj.

Zdálo se, že ten zvuk zahrál člověk. Zabarvení toho zvuku bylo nadpozemské a jasné a neslo v sobě nehostinné mrazy větrem ošlehaných borovic. Všechna stvoření bojující na dvoře ztuhla, když ten zvuk zaslechla.

Chlapci z klanu Lan z Gusu se okamžitě začali usmívat, jako kdyby se znovu zrodili. Lan SiZhui si z tváře setřel krev a zvedl hlavu. Nadšeně vykřikl: „HanGuang-June!”

Jakmile Wei WuXian zaslechl ta dvě vzdálená brnknutí na citeru, otočil se k odchodu.

Přišlo další brnknutí. Tentokrát to byl vyšší tón, probodl nebe s několika stupni hořkosti. Tři kruté mrtvoly couvly a pravou rukou si zakryly ucho. Ale takovým způsobem bylo nemožné potlačit Tón vyhlazení z klanu Lan z Gusu. Zrovna o pár kroků ustoupily a z jejich lebek se ozval tichý zvuk zapraštění.

Protože zádušní paže zrovna přestála drsný boj, jakmile znovu zaslechla zvuk strun, okamžitě padla na zem. Ačkoli sebou prsty stále cukaly, paže se nedokázala pohnout.

Po pár chvílích ticha si chlapci nemohli pomoct a nahlas zajásali, oslavovali tu radost, že incident přežili. Zápasili v této vzpružující noci a posily z jejich klanu konečně přišly. I kdyby je měli potrestat kvůli důvodům jako „být nezdvořilý nebo hlučení škodí pověsti klanu”, nezáleželo jim na tom.

Když Lan SiZhui zamával směrem k měsíci, najednou si uvědomil, že někdo zmizel. Zatahal Lan JingYia. „Kde je?”

Lan JingYi byl pohroužený do svého radování. „Kdo? Kdo z nich?”

Lan SiZhui odpověděl: „Mladý pán Mo.”

Lan JingYi řekl: „Hmm? Proč hledáš toho pomatence? Kdo ví, kam odběhl. Pravděpodobně ho vyděsily moje výhrůžky, že ho zbiju.”

„...” Lan SiZhui věděl, že Lan JingYi byl vždycky bezstarostný a přímočarý, že o ničem dvakrát nepřemýšlel a nikoho nepodezíral. Pomyslel si: Počkám, až přijde HanGuang-Jun, a pak mu o všem řeknu.

Vesnice Mo pořád spala, ale bylo těžké říct, jestli to byl skutečný spánek nebo falešný. Ačkoli boj mrtvol byla masa krve a krveprolití, vesničané se během brzkého rána nevzbudili a nepřišli to sledovat. Dokonce i přihlížející si přeci jenom museli vybrat, u které události se ukážou. Událost, která v sobě zahrnovala spoustu jekotu, rozhodně nebyla nejbezpečnější.

Wei WuXian se co nejrychleji zbavil všech důkazů obětní formace v Mo XuanYuově pokoji a vyběhl ze dveří.

Ten člověk, co přišel, byl bohužel z klanu Lan, ale ještě nešťastnější bylo, že to náhodou byl Lan WangJi!

Tohle byl jeden z lidí, co s ním předtím bojovali, takže by měl rychle ustoupit. Spěchal, aby si našel nějaké zvíře, na kterém by odjel, když prošel dvorem a spatřil uvnitř velký mlýnský kámen. U rukojeti byl uvázaný přežvykující osel. Když osel viděl, jak k němu zbrkle přiběhl, zdálo se, jako kdyby ho to překvapilo a úkosem se na něj podíval, jako kdyby byl skutečný člověk. Wei WuXian se s ním na sekundu střetl pohledem a okamžitě ho dojalo to nepatrné množství pohrdání v jeho očích.

Zkusil se chopit provazu a vytáhnout ho ven, ale osel si stěžoval několika hlasitými hejkáními. A proto musel Wei WuXian použít jak slova, tak sílu, aby jej oklamal a přiměl vyrazit na cestu. Jak přes obzor přišel úsvit, vydali se na hlavní silnici.
--------------------------------------------

~ HanGuang-Jun – alternativní jméno nebo titul. -Jun znamená „kavalír” nebo „muž vznešené povahy”. ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>