GDC - kapitola 6

Kapitola 6 – Arogance (1)

Uplynulo jenom pár dní a Wei WuXian si uvědomil, že si možná zvolil špatně.

Osla, kterého si tak prakticky vzal, bylo až příliš těžké potěšit.

Ačkoli to byl jenom osel, jedl výhradně čerstvou, mladou trávu s trochou rosy stále na ní. Pokud byla špička trávy trochu zažloutlá, nesnědl ji. Když Wei WuXian projel kolem farmy, ukradl pár stonků pšenice, aby ho jí nakrmil. Ale když ji osel přežvýkl, hlasitě ji vyplivl, dokonce ještě hlasitěji než člověk. Pokud nesnědl prvotřídní jídlo, nehnul se, rozzuřil se a kopal do všeho kolem. Wei WuXiana mnohokrát téměř kopl. Kromě toho i jeho hýkání znělo nesmírně strašlivě.

Byl k ničemu, ať už se jednalo o jízdní zvíře nebo domácího mazlíčka!

Wei WuXian si nemohl pomoct a pomyslel na svůj meč. Ten si pravděpodobně vzal vůdce nějaké prominentní sekty a pověsil si ho na zeď jako trofej, kterou mohl ukázat ostatním.

Po pár blocích strkání a tahání se cesta dostala k obdělávané půdě nějaké vesnice. Pod žhnoucím sluncem tam byl kuželovitý vysoký jasmín a pod ním hustá, zelená tráva. Vedle stromu byla stará studna, s vědrem a naběračkou vedle, co tam dali rolníci, aby každý kolemjdoucí mohl uhasit žízeň. Osel se tam rozběhl a nic ho nedokázala přimět odejít. Wei WuXian seskočil na zem a pleskl ho do jeho ctěného pozadí. „Rozhodně jsi předurčený k bohatství, je ještě těžší tě potěšit než mě.”

Osel na něj plivl.

Zatímco spolu takhle bezcílně šaškovali, z polí se přiblížila skupina lidí.

Ti lidé s sebou nesli ručně dělané bambusové koše a na sobě měli bavlněný oděv a slaměné sandály, působili dojmem venkovských vesničanů. V té skupině byla mladá dívka s kulatou tváří, která se dala považovat za drobnou. Pravděpodobně také příliš dlouho kráčeli pod sluncem, a tak také chtěli přijít do stínu a odpočinout si a napít se. Ale když viděli, že byl u stromu uvázaný divoký osel a pomatenec s tlustou vrstvou líčení a rozcuchanými vlasy, zdráhali se přijít.

Wei WuXian se vždycky považoval za člověka, co byl k ženám dvorný, a tak se posunul, udělal jim trochu místa a šel zápolit s oslem. Když si lidé uvědomili, že byl neškodný, konečně se jim ulevilo a přišli. Všichni byli propocení a měli zarudlé tváře; někteří se ovívali a někteří šli donést vodu. Dívka se posadila vedle studny a usmála se na Wei WuXiana, jako kdyby věděla, že jim naschvál uhnul.

Jeden z těch lidí měl v ruce kompas. Podíval se do dálky a pak tázavě sklonil hlavu. „Už jsme na úpatí hory Dafan, tak proč se ta ručička ještě nedala do pohybu?”

Vzhled a ručička toho kompasu vypadaly divně, naznačovalo to, že to nebyl normální kompas. Nebyl to kompas, co ukazoval sever, jih, východ a západ, ale kompas, co ukazoval směr zákeřných bytostí. Také známý jako Kompas zla. Wei WuXian si uvědomil, že tohle byl pravděpodobně chudý kultivační klan z venkova.

Kromě intelektuálních, vlivných klanů byly i menší klany jako tento, co cizím lidem zavřeli dveře a kultivovali sami za sebe. Wei WuXian si pomyslel, že možná odešli ze své vesnice, buď aby našli klan, jenž byl jejich vzdáleným příbuzným, nebo aby šli na noční lov.

Muž ve středním věku, co vedl skupinu lidí, co šli pít, odpověděl: „Možná máš kompas rozbitý; pak ti seženu nový. Hora Dafan není ani deset mil od nás, což znamená, že nemůžeme odpočívat dlouho. Celou cestu jsme se snažili a pokud teď polevíme a opozdíme se a ostatní nás předhoní, nestálo by to za to.”

Jak čekal, byl to noční lov. Hodně vybraných kultivačních klanů nazývali cestování na místa, kde vymítali zlé bytosti, „lovem”. Protože se ty bytosti často objevovaly v noci, také se tomu říkalo „noční lov”. Existovalo nespočet kultivačních klanů, ale jen pár bylo význačných. Pokud se průměrný klan bez přispění svých předků chtěl proslavit a získat si v kultivačním světě úctu, musel ukázat své schopnosti. Jedině když klan polapil zuřivého netvora nebo zastrašující bytost, dal se brát vážně.

Tohle byla původně Wei WuXianova specializace. Ale během svého cestování zničil pár hrobů a našel jen malé duchy. Náhodou potřeboval přízračného vojáka, co by pro něj konal zlo, a tak se rozhodl jít zkusit štěstí na Rýžovou horu. Pokud by našel dobrého ducha, polapil by ho a využil. (Pozn.: Hora Dafan – Da = velký, fan = vztahující se k Buddhismu. Fan zní podobně jako rýže).

Když si skupina lidí odpočinula, připravili se k odchodu. Než odešli, dívka s kulatou tváří vytáhla ze svého koše malé, zčásti dozrálé jablko a předala mu ho. „Tady máš.”

Wei WuXian natáhl ruku, aby si ho s širokým úsměvem vzal, ale osel také otevřel tlamu a zakousl se do něj. Wei WuXian to jablko rychle vzal. Když viděl, že osel po tom jablku tak moc toužil, napadl ho dobrý nápad. Našel si dlouhou hůl a vlasec, na konec uvázal jablko a zamával jím před oslem. Osel před sebou ucítil osvěžující vůni jablka a chtěl ho sníst. Pronásledoval jablko, co bylo vždycky centimetr od něj. Byl rychlejší než nejlepší koně, co kdy Wei WuXian viděl, a zůstával za ním akorát prach.

Wei WuXian bez přestávky dorazil k hoře Dafan před setměním. Když dorazil na úpatí hory, konečně si uvědomil, že to „fan” nebylo to, co si myslel. Hora své jméno dostala podle toho, že z dálky vypadala jako laskavý, otylý buddha. Pod horou bylo malé městečko jménem Buddhova Noha.

Počet kultivátorů, co se tu sešel, byl mnohem vyšší, než čekal. Všude byl zmatek, po ulicích kráčeli lidé z různých sekt a klanů v uniformách různých barev, skoro to oslepovalo. Z nějakého důvodu se všichni tvářili usouženě. Nikdo se neobtěžoval se mu smát, i když viděli jeho podivné vzezření.

Uprostřed dlouhé ulice se shromáždila skupina kultivátorů a vážným tónem mluvili. Zdálo se, že se jejich názor velmi lišil. Dokonce i z dálky je Wei WuXian slyšel mluvit. Na začátku bylo všechno v pořádku, ale najednou začali být nervózní.

„...Myslím, že v této oblasti nejsou vůbec žádná zvířata nebo duchové pojídající duši. Je jasné, že žádný z Kompasů zla nic neukázal.”

„Pokud tu nejsou, tak jak těch sedm lidí přišlo o duše? Nemohli se všichni nakazit stejnou nemocí, ne? Například já jsem o této nemoci vůbec neslyšel!”

„I když Kompas zla nic neukazuje, znamená to, že v oblasti nic není? Dokáže vypíchnout jen přibližný směr bez žádných podrobností, takže by se tomu nemělo věřit docela. Možná tu je něco, co dokáže zasahovat do směru šipky.”

„Vzpomínáš si, kdo vyrobil Kompas zla? Nikdy jsem neslyšel o ničem, co by dokázalo zasáhnout do směru šipky.”

„Co tím myslíš? Snažíš se tím svým tónem něco naznačit? Samozřejmě vím, že Kompas zla vyrobil Wei Ying. Ale není to tak, že by jeho vynálezy byly bezchybné. Copak nemáme alespoň možnost pochybností?”

„Nikdy jsem neřekl, že o tom nemůžeš pochybovat a o to méně že jsou jeho vynálezy bezchybné, tak proč mě obviňuješ?”

A tak se jejich argument obrátil jiným směrem. Wei WuXian je minul na svém oslu, hihňal se a smál. Nečekal, že i po tolika letech byl stále naživu v konverzacích kultivátorů. Tohle bylo to takzvané „mnoho povyku kvůli Weiovi”. Kdyby kdy byl průzkum na zjištění, čí popularita byla ve světě kultivace nejtrvalejší, vítězem by nebyl nikdo jiný než Wei WuXian.

Upřímně řečeno, ten kultivátor se nemýlil. Kompasy zla, které se dneska používaly, byla první verze, co vytvořil, a opravdu nebyly dostatečně specifické. Zrovna byl uprostřed vylepšování, když bylo jeho „doupě” zničeno, takže musel všechny obtěžovat, aby používali tu nepřesnou verzi.

Každopádně stvoření, co jedla krev a maso, byla obvykle nízké úrovně, jako třeba chodící mrtvoly. Jenom mnohem kultivovanější netvoři nebo duchové vyšší úrovně byli schopní jíst a strávit duše. Toto snědlo sedm najednou – nebylo divu, že se tu shromáždilo tolik klanů. Jelikož kořist nebyla v žádném případě triviální, bylo nevyhnutelné, že Kompasy zla chybovaly.

Wei WuXian potáhl za provaz a seskočil z hřbetu osla. Jablko, co bylo celou cestu před ním, mu podržel u tlamy. „Jedno kousnutí. Jenom jedno kousnutí... Pche, snažíš se mi tím jedním kousnutím sníst celou ruku?”

Snědl pár soust z druhé strany jablka a nacpal ho zpět do tlamy oslovi. Přemýšlel, jak klesl tak hluboko, že se dělil o jabko s oslem, když mu někdo najednou narazil do zad. Otočil se a spatřil dívku. Ačkoli do něj narazila, vůbec jej nezaznamenala. Oči měla mrtvé a na tváři úsměv, bez mrkání zírala do dálky.

Wei WuXian následoval její pohled a spatřil zarostlý vrcholek hory Dafan.

Dívka před ním najednou a beze slova začala tančit.

Ten tanec byl divoký, pažemi divoce máchala. Wei WuXian to představení sledoval s dychtivým potěšením, když k nim přiběhla žena s mírně vykasanými šaty. Objala dívku a vykřikla: „A-Yan, pojďme domů, pojďme domů!”

A-Yan se jí silou vysmekla, její úsměv nijak nepovadl, vytvářel dojem strašlivého onemocnění a dívka pokračovala v tanci. Žena ji musela prohánět po ulici a při běhu vzlykala. Pouliční prodavač stranou promluvil: „Jak strašné. A-Yan z rodiny kováře Zhenga zase utekla.”

„Pro její mámu to musí být strašné. A-Yan, A-Yanin manžel a její manžel... Všichni...”

Wei WuXian se potuloval kolem a dával si dohromady podivnou událost, ke které tu došlo, z toho, co zaslechl z konverzací různých lidí.

Na hoře Dafan bylo pohřebiště. Většina předků měšťanů z Buddhovy Nohy byla pohřbená tam a někdy tam pohřbili i neidentifikovaná těla s dřevěnou plaketou. Před pár měsíci během temné a bouřlivé noci kvůli větru a dešti sklouzl kus země a propadl se. A náhodou to bylo ono pohřebiště. Zničilo to mnoho starších hrobů. Pár rakví se dostalo na vzduch a udeřil do nich blesk, takže jak těla, tak rakve byly sežehnuté do černa.

Měšťané z Buddhovy Nohy byli nesmírně nervózní. Po několika sériích modliteb znovu vystavěli pohřebiště a předpokládali, že všechno bude prostě v pořádku. Ale od té doby začali lidé ve městě ztrácet duše.

První byl místní pecivál. Byl to ubožák, co lenošil a vůbec nepracoval. Protože se rád procházel po hoře a chytal ptáky, během té noci se sesuvem uvízl na hoře. Byl vyděšený k smrti, ale naštěstí byl v bezpečí. Podivné bylo, že pár dní poté se najednou s někým oženil. Jeho svatba byla celkem velká a řekl, že od teď chce být štědrý a že se chce usadit.

V den svatby se naprosto opil a od chvíle, co si lehl na postel se nevzbudil. Když na něj nevěsta zavolala, nedostalo se jí žádné odpovědi. Teprve, když do něj strčila, uvědomila si, že má ponuré oči a studené tělo. Kromě toho, že byl schopen dýchat, se nijak nelišil od mrtvého. Po pár dnech, kdy ležel na posteli bez jídla a pití, ho konečně pohřbili. Z nevěsty se krátce po svatbě bohužel stala vdova.

Druhá byla A-Yan z rodiny kováře Zhenga. Mladá dívka se zrovna zasnoubila, když jejího budoucího manžela zabil druhého dne při lovu v horách vlk. Když se to dozvěděla, také začala být jako ten pecivál. Naštěstí se její nemoc ztrácení duše po nějaké době samovolně vyléčila. Ale potom se zbláznila a když byla venku, radostně tančila před ostatními.

Třetí byl A-Yanin otec, kovář Zheng. Až do teď se to přihodilo sedmi lidem.

Wei WuXian uvážil situaci a usoudil, že to je s největší pravděpodobností duch, co pojídá duše, a ne zvíře.

Ačkoli se to lišilo jen jedním slovem, byly to naprosto rozdílné bytosti. Duch byl přízrak, zatímco zvíře byl netvor. Podle něj bylo pravděpodobné, že ten sesuv zničil dávnou hrobku a když blesk rozčísl rakev, vypustilo to ven odpočívajícího ducha. Kdyby se podíval na druh rakve a jestli tam je nějaká pečeť, mohl by zjistit, jestli to tak bylo nebo ne. Ale lidé z Buddhovy Nohy už ty ohořelé rakve pohřbili někam jinam a uložili mrtvoly znovu k odpočinku, což znamenalo, že už by tam nebylo nijak moc důkazů.

Aby se člověk dostal do hor, musel jít po stezce, co začínala ve městě. Wei WuXian seděl na svém oslu a pomalu jel do kopce. Po chvilce scházelo dolů pár lidí se zlověstným výrazem na tváři.

Někteří měli na tváři jizvy a všichni mluvili jeden přes druhého. Jak se připozdívalo, když viděli, jak se k nim blížil člověk, co vypadal jako oběšený duch, všichni nadskočili. Po pár kletbách kolem něj rychle prošli. Wei WuXian otočil hlavu za nimi a pomyslel si: možná byli frustrovaní, protože to byla silná kořist? Moc o tom nepřemýšlel a pleskl osla přes zadnici, aby rychleji klusal do hor.

Náhodou tak minul stěžování skupiny, co přišlo brzy poté.

„Nikoho takového jsem neviděl!”

„Copak by vůdce tak velkého klanu s námi musel soupeřit o ducha požírající duše? V mládí jich pravděpodobně zabil tuny.”

„Co můžeme dělat? Je to vůdce sekty. Ať se rozhodneš urážet jakýkoli klan, rozhodně bys neměl urážet klan Jiang. A ať se rozhodneš urážet jakéhokoli člověka, rozhodně bys neměl urazit Jiang Chenga. Prostě se sbalme, odejděme a politujme se!”
--------------------------------------------

~ Wei Ying = rodné jméno Wei WuXiana. V dávné Číně se lidé obvykle neoslovovali rodným jménem, to se dělalo jen v případě, že byli ve stejném věku a znali se. Dokonce i zmínit rodné jméno staršího se považovalo za neúctu. ~

~ Jedna opožděná víkendová kapitolka. ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>