GDC - kapitola 7

Kapitola 7 – Arogance (2)

Kdyby byla větší tma, člověk by potřeboval pochodeň, aby se mohl v horském lese volně pohybovat. Wei WuXian chvíli šel, ale nepotkal žádné kultivátory. Celkem ho to překvapilo. Je možné, že půlka klanů, co přišly, byly v Buddhově Noze a dohadovaly se a na prázdno tlachaly, zatímco druhá půlka se poraženě vrátila jako ta skupina, co zrovna prošla kolem?

Najednou se před ním ozvalo volání o pomoc.

„Je tam někdo?”

„Pomozte nám!”

Bylo slyšet jak mužské, tak ženské hlasy a všechny zněly panicky, pravděpodobně to nehráli. Volání o pomoc na opuštěné hoře bylo obvykle dílem zlých stvoření, aby nevědomé lidi nalákala do pastí. A přesto byl Wei WuXian nesmírně šťastný.

Čím zlejší to stvoření bylo, tím lépe pro něj!

Navedl osla směrem, odkud ty hlasy přicházely, ale nic kolem sebe nenašel. Jak se podíval nahoru, místo duchů nebo netvorů spatřil venkovský klan, co předtím potkal na poli, jak visí na stromech v obrovské, zlaté síti.

Ten muž ve středním věku původně hlídkoval a pátral v lese s pár ostatními. Ale spíš než aby se setkal s kořistí, v kterou doufal, šlápli do síťové pasti, kterou pravděpodobně nastražil nějaký bohatý klan. A proto viseli mezi stromy, stěžovali si a volali o pomoc.

Když viděli, že k nim někdo přišel, okamžitě se rozzářili, ale jakmile spatřili, že k nim přišel pomatenec, jejich naděje vybledla. Ačkoli byly nitě sítí na svázání božstva tenké, materiál to byl prvotřídní, takže bylo obtížné je přetrhnout. Nezáleželo, jestli to byl člověk, bůh, démon, duch nebo netvor, vetřelci by trvalo dlouho, než by se dostal ven, neboť se dala poničit jen lepším magickým nástrojem. Ten pomatenec pravděpodobně ani nevěděl, co to bylo, o to méně, jak je z toho dostat.

Zrovna chtěl začít volat na ostatní, aby mu přišli pomoct, když se k nim přiblížily řízné zvuky rozdělování větví a kročejů na listí. Z temného lesa se objevil chlapec ve světlé róbě.

Ten chlapec měl mezi obočím rumělkovou značku, jeho rysy byly delikátní, ale ostré. Byl celkem mladý, zhruba ve stejném věku jako Lan SiZhui – stále dospíval. Na zádech měl bambusovou nádobu s opeřenými šípy a zářivý meč a v ruce držel dlouhý luk. Výšivka na jeho oděvu byla nesmírně jemná a na hrudi mu tvořila skvostnou bílou pivoňku. Zlaté nitě se oproti temným nočním odstínům kolem něj leskly.

Wei WuXian potichu vykřikl: „Jak bohatý!”

Tohle musel být mladý pán, co studoval v sektě Jin z Lanlingu, jelikož tato sekta byla jediná, co jako klanový znak používala bílou pivoňku, královnu všech květin, aby naznačili, že jsou králem všech kultivátorů. Ta rumělková značka znamenala „otevírání dveří k moudrosti a aspiraci; osvětlování světa rumělkovým světlem”.

Mladý pán už měl založený šíp na tětivě a připravoval se ho vystřelit, když si uvědomil, že se do sítí svazující božstvo chytili jenom lidé. Po počátečním okamžiku zklamání ho to rychle naštvalo. „Pokaždé najdu vás hlupáky. Na hoře je více než čtyři sta sítí svazujících božstva, ale vy už jste zničili tak deset. A přitom jsem ještě ani neviděl kořist!”

Wei WuXian si znovu pomyslel: „Jaké bohatství!”

Jediná božstvo svazující síť už byla drahá, a on jich přesto nastražil čtyři sta najednou. Kdyby si malý klan koupil tolik sítí, zruinovalo by ho to, ale tohle byla samozřejmě sekta Jin z Lanlingu. Ale takhle mrhat božstvo svazujícími sítěmi a nestarat se, co se do nich chytí, by se vůbec nemělo považovat za noční lov. Vlastně to bylo, skoro jako by odtud odháněli lidi, jako kdyby ostatním nedovolovali mít šanci se lovu účastnit. Zdálo se, že ti kultivátoři, co předtím ustoupili, tak neudělali proto, že by kořist byla obtížná. Ale spíš proto, že nemohli rozčílit sektu.

Během pár dní pomalého cestování a poslouchání zajímavých konverzací v Buddhově Noze Wei WuXian nasbíral hodně informací o tom, jak se kultivační svět změnil. Co se týkalo konečného vítěze toho stoletého kultivačního rozrušení, hlavou všech klanů a sekt byla sekta Jin z Lanlingu – o jejím vůdci se dokonce mluvilo jako o „veliteli” všech kultivátorů.

Dokonce i před tímto byl klan Jin arogantní a obdivoval extravagantní okázalost. Po těch letech na vrcholu za posilování své sekty si všechny své učedníky vycvičili tak, aby si dělali, co se jim zachtělo. Dokonce i o něco slabší klan by se musel podřídit jejich ponižování, ani nemluvě o malém, venkovském klanu jako tento. Tohle byl důvod, proč ti lidé uvěznění v sítích nemohli nijak odmlouvat, i když byli kvůli chlapcově ošklivým slovům celí rudí zuřivostí.

Muž ve středním věku tolerantně promluvil: „Prosím, mladý pane, prokaž nám malou laskavost a pusť nás na zem.”

Chlapec byl celý roztěkaný nervozitou, že se jeho kořist ještě neukázala, a bylo pro něj příhodné nasměrovat svůj hněv na tyto vesnické balíky. Založil si ruce na hrudi. „Měli byste tam prostě zůstat pro případ, že byste tu vyváděli a znovu se mi pletli do cesty! Až chytím to zvíře pojídající duše, tak vás pustím na zem. Tedy pokud si na vás vzpomenu.”

Pokud by vážně celou noc zůstali na stromech a náhodou na ně narazilo to stvoření, co strašilo na hoře Dafan, pak neschopni pohybu mohli akorát čekat, až jim do sucha vysaje duši. Dívku s kulatou tváří, co dala Wei WuXianovi jablko, to vyděsilo a začala plakat. Wei WuXian původně seděl na oslu se zkříženýma nohama, ale jakmile osel zaslechl to vzlykání, zastříhal svýma dlouhýma ušima a najednou skočil kupředu.

Po tom skoku následovalo dlouhé zahýkání. Kdyby nebylo toho, jak to hýkání znělo příšerně, jeho nezastavitelný elán by skoro platil za čistokrevného koně. Wei WuXian na tohle nebyl připravený a shodilo ho to z oslího hřbetu. Jak spadl, málem si zranil hlavu. Osel běžel hlavou napřed k chlapci, jako kdyby věřil, že ho hlavou dokáže srazit na zem. Chlapec měl šíp pořád založený na tětivě, příhodně ji natáhl směrem k oslovi. Wei WuXian si nechtěl hledat nové jízdní zvíře tak brzy, a tak osla rychle zatahal za otěže. Chlapec se na něj podíval a na tváři se mu najednou objevil šokovaný pohled.

Po chvíli se ten šok proměnil na pohrdání. Zacukalo mu v ústech. „Takže jsi to ty.”

Jeho tón se z dvaceti procent skládal z překvapení a osmdesáti procent znechucení, takže Wei WuXian mrkl. Chlapec znovu promluvil: „To ses zbláznil, když tě vyhodili zpět do té tvojí vesnice? Jak tě mohli nechat jít ven, když vypadáš takhle potrhle?”

Vážně teď slyšel něco tak významného?

Může to být tak, uvědomil si Wei WuXian najednou, že Mo XuanYuův otec není hlava nějaké malé sekty, ale slavný Jin GuangShan?

Jin GuangShan byl poslední vůdce sekty Jin z Lanlingu, který už zemřel. Co se týkalo tohoto muže, na celou historku nestačila jenom jedna věta. Měl urputnou ženu z význačné rodiny a vlastně bylo známo, že se jí bojí. Ale i když se jí bál, nikdy ho to nezastavilo v tom, aby nešel za ostatními ženami. Bez ohledu na to, jak byla paní Jin urputná, nebylo možné, aby jej následovala dvacet čtyři hodin denně. A proto když se dostal k nějaké ženě, nepromarnil příležitost, ať už šlo o dámy z význačných rodin nebo prostitutky z venkova. A ačkoli si užíval dočasných vztahů a všude flirtoval a měl nespočet nemanželských dětí, bylo extrémně snadné, aby se znudil.

Když ho žena omrzela, naprosto na ni zapomněl, bez jakékoli zodpovědnosti či něčeho jiného. Mezi všemi jeho nemanželskými dětmi se jenom jedno prokázalo být výjimečně nadané a nakonec si ho vzal k sobě – nynější vůdce sekty Jin z Linlingu, Jin GuangYao. A navíc Jin GuangShan nezemřel ani počestně. Věřil, že je starý, ale energický a sám před sebou chtěl obstát ve výzvě, takže si užíval se skupinou žen. Ale bohužel se mu to nepovedlo a během toho aktu zemřel. Tohle bylo až příliš pokořující, a tak sekta Jin z Lanlingu řekla veřejnosti, že starý vůdce zemřel na přepracování. Všechny ostatní klany se rozhodly o té záležitosti pomlčet a předstíraly, že o ničem neví. Každopádně tohle byl skutečný důvod za jeho „slávou”.

Během obléhání kopce Luanzang měl Jin GuangShan druhý největší podíl, hned po Jiang Chengovi. A teď Wei WuXian převzal tělo jeho vlastního nemanželského syna. Vážně nevěděl, jestli vůbec byli spolu.

Když chlapec viděl, že byl duchem nepřítomen, ještě víc ho to naštvalo. „Vypadni odtud! Je nechutné se na tebe jen dívat, ty zatracený homosexuále!”

Co se týkalo věku, bylo vysoce možné, že Mo XuanYu byl pro chlapce starší, možná strýc. Po takovém pokoření od juniora si Wei WuXian pomyslel, že i kdyby to nebylo pro vlastní dobro, musel to pokoření oplatit pro dobro Mo XuanYuova těla. „To je ale přístup! Předpokládám, že nemáš matku, co by tě učila?”

Jak to chlapec zaslechl, v očích mu zajiskřily dva prudké plameny. Vytasil meč, co měl na zádech, a pohrozil: „Cos... To řekl?”

Čepel meče zářila zlatým světlem. Byl to vzácný meč vysoké kvality – většina klanů pravděpodobně nedokázala získat ani jeho kousek, i kdyby celý život šetřily. Wei WuXian si ho pozorně prohlédl, tak nějak si pomyslel, že mu ten meč byl povědomý. Ale na druhou stranu viděl svůj díl zlatých, prvotřídních mečů. Moc o tom nepřemýšlel a začal točit malým látkovým měšcem, co držel v ruce.

Byl to provizorní „měšec na uzamčení duchů”, co před několika dny vytvořil s pomocí zbytků a kousků jiných věcí. Jak se chlapec rozpřáhl mečem a vyrazil k němu, vytáhl z měšce kousek papíru ve tvaru člověka. Přesunul se stranou, aby se vyhnul útoku, a připlácl protivníkovi papír na záda.

Chlapcovy pohyby byly rychlé, ale Wei WuXian už měl za sebou hodně zkušeností v „podražení nohou, zatímco oběti přilípl talisman na záda”, což znamenalo, že byl rychlejší. Chlapec najednou ucítil, že mu tělo strnulo, záda mu ochabla a on bezděky spadl na zem. Jeho meč se zarachocením spadl na zem vedle něj. Nemohl se zvednout, ať se snažil, jak chtěl, jako kdyby měl na sobě horu. Na zádech měl ducha, co zemřel na obžerství, drtil ho tak moc, že nemohl ani dýchat. Ačkoli byl ten duch slabý, byl naprosto schopný vypořádat se se spratky jako tento. Wei WuXian zvedl jeho meč, potěžkal ho v ruce a máchl jím směrem k božstvu svazující síti. Rozsekl ji vejpůl.

Rodina těžkopádně spadla na zem, ale beze slova odsprintovali. Zdálo se, že ta dívka s kulatou tváří mu chtěla poděkovat, ale její starší ji táhl pryč, neboť se bál, že je mladý pán Jin bude nenávidět ještě víc. Chlapec na zemi supěl: „Ty zatracený homosexuále! Dobře pro tebe, vydat se takhle špatnou cestou, protože jsi na nic neměl dost duchovních sil! Dávej si pozor na vlastní život! Víš, kdo dneska přišel? Dneska tě...”

Ačkoli metoda kultivace, kterou v minulosti použil, byla často kritizovaná a z dlouhodobého hlediska ubližovala kultivátorovi na zdraví, dala se rychle zvládnout. Bylo to obzvláště lákavé, protože neměla žádná omezení ohledně kultivátorových duchovních sil nebo nadání. Proto se vždycky našli lidé, co to potají praktikovali, aby si našli zkratku. Chlapec předpokládal, že když Mo XuanYua vyhnali ze sekty Jin z Lanlingu, zvolil si nečestnou cestu. Což byl rozumný závěr a ušetřil Wei WuXianovi spoustu zbytečných problémů.

Chlapec zatlačil do země, ale ani po pár pokusech se nedokázal zvednout. Tvář měl uzardělou a skřípal zuby: „Pokud s tím nepřestaneš, řeknu to svému strýci a pak budeš akorát čekat na smrt!”

Wei WuXian přemýšlel: „Proč je to tvůj strýc a ne tvůj táta? Kdo je tedy tvůj strýc?”

Zezadu najednou přišel hlas, v němž se mísila hořkost a chlad.

„Já jsem jeho strýc. Máš nějaká poslední slova?”

Jakmile Wei WuXian ten hlas zaslechl, všechna krev v těle se mu navalila do hlavy a vzápětí vyprchala. Dobré na tom bylo, že už tak měl tvář plnou pudru. O odstín bělejší nebude příliš velký rozdíl.

Mladík ve fialovém oděvu sebevědomě přišel blíž, jeho róba jianxiu hladce splývala a rukou svíral jílec svého meče. U pasu mu visela stříbrná rolnička, ačkoli při chůzi nezvonila.

Ten mladý muž měl tenké obočí a mandlové oči. Jeho rysy byly pohledné takovým tím ostrým způsobem a v očích měl vyrovnanou sílu s mírným úmyslem zaútočit, což se při jeho pohledu jevilo jako dva blesky. Stál deset kroků od Wei WuXiana, jeho výraz připomínal vybroušený šíp na tětivě, kdykoli připravený vystřelit. Dokonce i z jeho postoje sálal dojem arogance a přílišné sebedůvěry.

Zamračil se. „Jin Lingu, proč ses tady tak dlouho zdržel? Vážně tě musím přijít vyzvednout? Podívej se, v jaké příšerné situaci teď jsi, a vstaň!”

Po počátečním otupění smyslů si Wei WuXian rychle uvědomil, co se děje. Zkroutil v rukávu prst a přiměl ten kousek papíru ustoupit. Jin Ling cítil, jak se mu záda odlehčila a okamžitě se přetočil na nohy, při tom procesu se chopil svého meče. Přesunul se blíž k Jiang Chengovi a vyčítavě ukázal na Wei WuXiana. „Zlámu ti nohy!”

Když strýc a synovec stáli takhle vedle sebe, bylo jasné, že se velmi podobali, pravděpodobně by se mohli prohlásit za bratry. Jiang Cheng pohnul prstem a papírový panák svižně vylétl Wei WuXianovi z ruky do jeho vlastní. Věnoval tomu jeden pohled a na tváři se mu objevilo nepřátelství. Stlačil prsty a papír se vznítil, shořel na popel za jekotu temných duchů.

Jiang Cheng ponuře promluvil: „Zlámat mu nohy? Copak jsem ti to neřekl? Pokud spatříš takové zlé a pokřivené praktiky, kultivátora zabij a nakrm jím svého psa!”

Wei WuXian se nemohl pokusit ani popadnout svého osla, jak rychle ustupoval. Myslel si, že bez ohledu na to, kolik nenávisti k němu Jiang Cheng choval, po tolika letech už dávno zmizí. Nečekal, že nejenom že nezmizela, ale dokonce ještě zesílila, jako kdyby to byla čutora vyzrálého alkoholu. Momentálně jeho nenávist ovlivňovala dokonce i lidi, co kultivovali jako on!

Když měl Jin Ling podporu v zádech, jeho útoky začaly být agresivnější. Wei WuXian vklouzl dvěma prsty do měšce na uzamčení duchů a zrovna chtěl něco vytáhnout, když najednou jako blesk sekla modrá záře meče. Srazil se s Jin Lingovým mečem a v mžiku zlomila zlaté paprsky toho mocného meče.

Nebylo to kvůli kvalitě jednotlivých mečů, ale spíš kvůli velkému rozdílu v silách lidí, co ty meče používali. Wei WuXian původně propočítával načasování, ale jeho pohyby najednou přerušila záře meče, takže zakopl. Spadl na zem, přímo na pár sněhově bílých bot. Po chvilce pomalu zvedl hlavu.

Jako první spatřil dlouhou, útlou čepel, křišťálově jasnou a průsvitnou, jako kdyby byla z ledu.

Ve světě kultivace byl tento meč jeden z nejznámějších. Wei WuXian nespočetněkrát zakusil jeho moc, včetně soubojů bojovaných po jeho boku i proti němu. Jílec meče byl vykovaný z čistého stříbra, které bylo zušlechtěné tajnými technikami. Čepel meče byla nesmírně tenká, skoro průhledná a vysílala do okolí chladný dech ledu a sněhu. Ale zároveň dokázala přeseknout železo, jako kdyby to bylo bláto. Ačkoli ten meč vypadal tak lehce, jako kdyby mohl v mžiku odletět, ve skutečnosti byl celkem těžký a průměrný člověk jím nedokázal máchnout.

Jeho jméno bylo Bichen.

Čepel se obrátila a nad Wei WuXianem se ozvalo cinknutí, s kterým se meč vrátil do pochvy. Zároveň s tím z dálky přišel Jiang Chegův hlas: „A já přemýšlel, kdo to je. Takže jsi to ty, Druhý mladý pán Lan.”

Ten pár bílých bot prošel kolem Wei WuXiana a poklidně pokročil tři kroky kupředu. Wei WuXian zvedl hlavu a vstal. Jak prošel kolem toho člověka, mírně se otřeli rameny a on s ním na okamžik navázal oční kontakt, předstíral, že to bylo neúmyslné.

Měl auru klidného měsíčního světla. Sedmi strunná citera, co si nesl na zádech, byla užší než většina citer. S černým tělem vyrobeným z dřeva tlumené barvy.

Ten muž měl na čele stužku s motivem oblak. Pleť měl světlou, rysy vytříbené a elegantní, jako kdyby byl vyleštěný nefrit. Jeho oči měly obzvláště světlou barvu, jako kdyby byly ze zbarveného skla, takže jeho pohled působil přehnaně odtažitě. V jeho výrazu byly náznaky mrazu a sněhu, tak přísný, že byl ztuhlý. Nezakolísal ani při pohledu na Wei WuXianovu směšnou tvář.

Od hlavy až k patě na něm nebylo jediného zrnka prachu nebo pomačkaného kousku látky. Bylo nemožné najít na jeho vzezření nějakou chybičku. A přesto Wei WuXianovi na mysli vytanula dvě slova.

Smuteční šaty!

No ano, smuteční šaty. Ačkoli všechny klany ve světě kultivace používaly na popis uniformy sekty Lan z Gusu extravagantní slova jako nejlépe vyhlížející a Lan WangJi byl popisován jako nesrovnatelná krása, co se objevila jen jednou za modrý měsíc, nic nemohlo pomoci tomu zahořklému výrazu, kvůli kterému vypadal, jako kdyby mu zemřela manželka.

V nešťastném roku nepřátelé často zjišťovali, že se jejich cesty kříží; dobrá zpráva cestovala vždycky sama, ale jedna pohroma stíhala druhou... A tudíž to byla ta nynější situace.

Lan WangJi byl zticha, zíral přímo před sebe a bez pohybu stál před Jiang Chengem. Jiang Cheng už byl výjimečně pohledný, ale jak stáli takhle tváří v tvář, stejně se zdál o pár stupínků horší. Pozvedl obočí a promluvil: „HanGuang-June, vážně se držíš své pověsti 'být kdekoli, kde je chaos'. Takže dneska jsi měl čas zajít do této vzdálené oblasti?”

Mocní kultivátoři z význačných klanů se obvykle neobtěžovali věnovat pozornost kořisti nízkého řádu. Ale Lan WangJi byl výjimkou. Nikdy se nezajímal o kořist při nočním lovu a neodmítl se někam vydat jen proto, že stvoření nebylo dostatečně strašlivé, aby mu zvýšilo slávu. Pokud chtěl někdo pomoct, byla tam. Byl takový už od mládí. „Být kdekoli, kde je chaos” byl komentář, co mu veřejnost dala kvůli jeho nočním lovům a také chvála jeho morální povahy. Jiang Cheng se teď vážně nezdál příliš zdvořilý, když to řekl takovým tónem. Dokonce ani juniorům, co následovali Lan WangJiho, nebylo příjemně.

Lan JingYi přímo promluvil: „Copak tu není i vůdce sekty Jiang?”

Jiang Cheng pochmurně odpověděl: „Tsk, vážně si myslíš, že by ses do toho měl míchat, když mluví tvoji seniorové? Sekta Lan z Gusu byla vždycky známá svým uctivým chováním. Vážně takhle učí svoje učedníky?”

Zdálo se, že se Lan WangJi nechtěl pouštět do konverzace a střelil pohledem po Lan SiZhuiovi. Ten to pochopil a řekl juniorům, aby se bavili mezi sebou. Potom promluvil k Jin Lingovi: „Mladý pane Jine, noční lovy byly vždycky spravedlivou soutěží mezi různými klany a sektami. Ale rozmístit po celé hoře Dafan sítě je pro kultivátory jasná překážka, neboť sami padají do pastí. Je anebo není to proti pravidlům nočního lovu?”

Jin Lingův pochmurný výraz byl naprosto stejný jako výraz jeho strýce. „Co můžu dělat? Byla to jejich chyba, že šlápli do pastí. Až chytím kořist, všechno vyřeším.”

Lan WangJi se zamračil. Jin Ling chtěl užuž znovu promluvit, ale najednou si šokovaně uvědomil, že nemohl ani otevřít pusu, ani vydat žádný zvuk. Když Jiang Cheng viděl, že se Jin Lingův dolní a horní ret nedal oddělit, jako kdyby mu je někdo slepil k sobě, objevil se mu na tváři hněv. To nedbalé slušné vychování, co do teď udržoval, bylo všechno pryč. „Ty, s příjmením Lan! Co má tohle znamenat? Není na tobě, abys Jin Linga ukázňoval, takže to kouzlo zruš, hned!”

Sekta Lan používala kouzlo ticha, aby kárala své učedníky. Wei WuXian kvůli tomuto malému triku velmi trpěl. Ačkoli to nebylo nic složitého nebo neznámého, jenom lidé z klanu Lan mohli to kouzlo zrušit. Pokud chtěl člověk silou promluvit, vedlo to buď ke rtům rozdrásaným do krve nebo několikadennímu ochraptění. Jediným řešením bylo zůstat zticha a přemítat nad svými proviněními, až dokud trest nevypršel.

Lan SiZhui promluvil: „Vůdče sekty Jiangu, není třeba se hněvat. Pokud to kouzlo nezlomí násilím, uvolní se samo po třiceti minutách.”

Než mohl Jiang Cheng otevřít pusu, aby něco řekl, přiběhl k nim z lesa fialově oděný muž v uniformě sekty Jiang. Zakřičel: „Vůdče sekty!” Ale když spatřil Lan WangJiho, zaváhal. 

Jiang Cheng jízlivě promluvil: „Mluv. Nějaké další špatné zprávy?”

Muž tiše promluvil: „Před chvilkou kolem proletěl modrý meč a zničil božstvo svazující sítě, co jste rozprostřel.”

Jiang Cheng se pronikavě podíval na Lan WangJiho, celou tvář měl zbarvenou nelibostí. „Kolik jich bylo zničeno?”

Muž opatrně odpověděl: „...Všechny...”

To bylo víc než čtyři sta!

Jiang Cheng soptil vzteky.

Nečekal, že jejich cesta bude takhle nešťastná. Původně přišel pomoct Jin Lingovi. Tomu bude letos patnáct, byl to věk, kdy už by měl udělat svůj debut a začít soupeřit s juniory z jiných klanů. Jiang Cheng to rozhodnutí obezřetně uvážil, než si jako lokaci lovu vybral horu Dafan. Také všude nastražil sítě a pohrozil kultivátorům jiných klanů. Ukázal jim následky, aby ustoupili a aby umožnil Jin Lingovi vzít první cenu, aniž by musel s někým bojovat.

Ačkoli čtyři sta božstvo svazujících sítí byla závratná suma, pro sektu Jiang z Yunmengu to nebylo tolik. Přijít o sítě byla maličkost, nicméně přijít o důstojnost ne. Kvůli Lan WangJiově počínání Jiang Cheng cítil, jak mu na dně srdce víří hněv a jak se každou sekundou navyšuje. Přimhouřil oči, levou rukou nenuceně hladil prsten na ukazováku pravé ruky.

To bylo nebezpečné znamení.

Všichni věděli, že ten prsten byla hrozivá, silná magická zbraň. Kdykoli se jí vůdce sekty Jiang začal dotýkat, znamenalo to, že měl v úmyslu zabíjet.
--------------------------------------------

~ Porvou se nebo se neporvou? Odhalí Jiang Cheng Wei WuXiana nebo ne? Kdo viděl anime, ten už to samozřejmě ví, ale tady to bude podrobnější. ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>