GDC - kapitola 8

Kapitola 8 – Arogance (3)

Ale po chvilce, co prsten hladil, se Jiang Cheng přinutil své nepřátelství umírnit.

Ačkoli ho to nepotěšilo, jako vůdce sekty musel zohlednit více věcí, což znamenalo, že nemohl být tak impulzivní jako Jin Ling. Když padla sekta Nie z Qinghe, mezi Třemi velkými sektami si byly sekty Jin z Lanlingu a Lan z Gusu celkem blízké díky osobnímu vztahu mezi jejich dvěma vůdci. Jelikož sektu Jiang z Yunmengu vedl sám, mezi těmi třemi sektami už byl v izolaci. HanGuang-Jun neboli Lan WangJi byl celkem proslulý kultivátor, zatímco jeho starší bratr ZeWu-Jun neboli Lan XiChen byl vůdce sekty Lan z Gusu. Ti dva bratři spolu vždycky dobře vycházeli. Bylo nejlepší, aby se s Lan WangJim otevřeně nehádal.

A Jiang Chengův meč Sandu se ještě nikdy nepotýkal s Lan WangJiovým mečem Bichenem, takže se nedalo rozhodnout, kterou rukou to zvíře pojde. Ačkoli měl mocný prsten Zidian, své rodinné dědictví, Lan WangJiho citera Wangji byla svými schopnostmi také známá. Jiang Cheng ze všeho nejvíc nesnášel být v boji v nevýhodě. (Pozn.: Sandu = tři druhy jedu / Zidian = fialový blesk / Wangji = stejné znaky jako WangJiho jméno, znamená „zbavit se srdce klamu”, tedy povznést se nad pozemské záležitosti).

Bez naprosté sebedůvěry ve svůj úspěch nebude zvažovat boj s Lan WangJim.

Jiang Cheng pomalu oddálil svou levou ruku a přestal se dotýkat svého prstenu. Zdálo se, že Lan WangJi byl odhodlaný se do této záležitosti vměšovat, takže by nebylo moc dobré, kdyby dál hrál soupeře. Jiang Cheng se rozhodl, že mu prozatím bude dlužit laskavost, otočil se a spatřil, že si Jin Ling stále naštvaně zakrýval pusu. „HanGuang-Jun tě chce potrestat, tak mu to pro jednou umožni. Ani pro něj to není lehké, kárat juniory jiných klanů.”

Jeho tón byl sarkastický, ale nebylo jasné, koho tím zesměšňoval. Lan WangJi nikdy nebojoval o vítězství slovy a vypadal, jako kdyby nic neslyšel. Jiang Cheng se znovu otočil k němu, jeho slova byla pichlavá: „Proč tady pořád stojíš? Čekáš, že sem ta kořist přijde a sama se ti nabodne na meč? Pokud dneska nechytíš to stvoření, co straší na hoře Dafan, už za mnou nikdy nechoď!”

Jin Ling vrhl po Wei WuXianovi ošklivým pohledem, ale příliš se bál podívat se na Lan WangJiho, člověka, co jej umlčel. Založil meč zpět do pochvy, uklonil se dvěma seniorům a ustoupil s lukem v ruce. Lan SiZhui promluvil: „Vůdče sekty Jiangu, sekta Lan z Gusu vrátí přesný počet sítí svazujících duchy, co byly zničeny.”

Jiang Cheng se ušklíbl. „Není třeba.” Vybral si opačný směr a klidně odešel. Muž, co přišel z lesa, jej následoval. Měl protaženou tvář, protože věděl, že se po návratu nevyhne přednášce.

Když jejich siluety zmizely, Lan JingYi promluvil: „Jak se vůdce sekty Jiang může takhle chovat?” Teprve poté si vzpomněl na pravidlo klanu Lan, že nemají mluvit jiným za zády. Pokorně se podíval na HanGuang-Juna a zavřel pusu. Lan SiZhui se jemně usmál na Wei WuXiana. „Mladý pane Mo, znovu se setkáváme.”

Jak Wei WuXian nadzvedl koutky úst, Lan WangJi znovu promluvil: „Dělejte své úkoly.” Rozkaz to byl zjednodušený a jasný bez elegantních slov na okrasu.

Juniorové si konečně vzpomněli, proč přišli na horu Dafan. Vzpamatovali se a uctivě čekali na další instrukce. Po chvilce Lan WangJi znovu promluvil: „Dělejte, co můžete. Nic nevynucujte.”

Jeho hlas byl hluboký a svůdný. Kdyby byl člověk příliš blízko, srdce by se jim zachvělo. Juniorové způsobně odpověděli, báli se tu příliš dlouho prodlévat a odešli do hloubi lesa. Wei WuXian si pomyslel, že Jiang Cheng a Lan Zhan byli nepopiratelně a extrémně odlišní. Dokonce i jejich rady svým juniorům byly pravým opakem. Zatímco přemýšlel, najednou viděl, jak mu Lan WangJi věnoval téměř neznatelné kývnutí. Celkem ho to překvapilo. (Pozn.: Lan WangJiho rodné jméno. Lan = modrá barva, Zhan = azurová modř).

Od mládí byl Lan WangJi tak upjatý a korektní, že ho až bolelo se na to dívat. Vždycky byl vážný a strnulý, jako kdyby nikdy předtím nebyl temperamentní. Nikdy nedopustil, aby měl v očích jediné zrnko písku, a proto nikdy neschválil, že Wei WuXian kultivoval temnou cestu. Lan SiZhui ho pravděpodobně informoval o jeho podezřelém chování ve vesnici Mo. Ale i tak uznale kývl, pravděpodobně mu děkoval, že pomohl juniorům ze sekty Lan. Wei WuXian mu bez přemýšlení oplatil úklonou. Když znovu vzhlédl, Lan WangJi už zmizel.

Na chvilku se zarazil a pak se otočil, aby sešel z hory.

Bez ohledu na to, co strašilo na hoře Dafan, on si tu kořist nemohl vzít. Wei WuXian o ni mohl bojovat s kýmkoli, s výjimkou Jin Linga.

Proč to musel být Jin Ling?

Při tolika učednících ze sekty Jin vážně nečekal, že ten člověk, s kterým se setkal, bude zrovna Jin Ling. Kdyby to věděl, rozhodně by se Jin Lingovi neposmíval, že neměl žádnou matku, co by ho poučila. Kdyby tohle Jin Lingovi řekl někdo jiný, naučil by je, co to znamená přivodit si nedbalou řečí neštěstí. A přesto to dopadlo tak, že to on to řekl.

Chvíli stál bez pohybu a pak zvedl ruku a vlepil si facku.

Ta facka byla hlasitá a tvrdá, takže ho štípala pravá tvář. Najednou se z křoví po straně ozvalo šustění a Wei WuXian viděl, jak z podrostu vyšel osel. Když spustil ruku, osel k němu dokonce sám přišel, na rozdíl od jiných příležitostí. Wei WuXian ho zatahal za dlouhé uši a přinutil se k úsměvu: „Chtěl jsi zachránit dámu v nesnázích, ale požádal jsi mě, abych byl ten hrdina, co ji zachrání.”

Osel zahýkal zrovna ve chvíli, kdy z úpatí hory dorazila skupina kultivátorů. Poté, co Lan WangJiho meč zničil těch čtyři sta sítí, váhaví kultivátoři v Buddhově Noze znovu vyrazili nahoru. Všichni tady byli pravděpodobně Jin Lingovými protivníky. Wei WuXian to chvíli zvažoval, jestli by je měl přimět znovu ustoupit. Ale poté nakonec v tichosti ustoupil z cesty a nechal je projít.

Učedníci z různých sekt v různě barevných uniformách si za chůze stěžovali: „Sekty Jin a Jiang mladého pána Jina příliš rozmazlují. Pořád je tak mladý, ale už teď je tak arogantní a drzý. Pokud mu předají sektu Jin z Lanlingu, kdo ví, jaký chaos to způsobí? Nemyslím si, že to vůbec přežijeme.”

Wei WuXian zpomalil.

Dobrosrdečná kultivátorka si povzdechla: „Jak ho můžou nerozmazlovat? V tak raném věku přišel o oba rodiče.”

„Takhle to nefunguje. A co že oba jeho rodiče zemřeli? Je spoustu lidí, co přišli o oba rodiče. Co by se stalo, kdyby se každý choval jako on?”

„Překvapuje mě, že Wei WuXian byl tak krutý, aby jí ublížil. Jin Lingova matka byla Jiang Chengova starší sestra – seniorka, co jej vychovala.”

„Vážně to pro Jiang YanLi byla škoda, že vychovala vlka, co kousl svého pána do ruky. Jin ZiXuan to měl ještě horší. Jen proto, že se zapletl s Wei WuXianem, skončil tak, jak skončil.”

„Proč má s každým co do činění Wei WuXian...”

„No ano. Slyšel jsi, že by byl blízký s někým jiným než těmi šílenými psy, co choval? Všude byli jeho nepřátelé a každému ukřivdil. Dokonce i s HanGuang-Junem byli jako oheň a voda a jeden druhého nenáviděli.”

„Když už jsme u toho, kdyby dneska nebylo HanGuang-Juna...”

Po chvilce chůze Wei WuXian zaslechl bublání potoku.

Když šel nahoru, nic takového neslyšel. Wei WuXian si konečně uvědomil, že po cestě dolů šel špatnou stezkou, co se stáčela jinam.

Potáhl za oslovy otěže, stál vedle tekoucí vody. Vysoko na obloze byl vidět měsíc. Na březích potoku nebyly žádné větve nebylo listy, takže se na hladině odrážely bílé střípky. Wei WuXian v odrazu viděl tvář, co se kvůli proudu vody neustále měnila.

Pleskl dlaní do vody a rozhodil tak ty směšné rysy. Zvedl své mokré dlaně a setřel si z tváře pudr.

V odrazu vody se ukázal pohledný, elegantní mladík. Vypadal tak čistě, jako kdyby ho očistilo měsíční světlo, měl hladké obočí, jasné oči a rty, co se mírně klenuly nahoru. A přesto když sklonil hlavu, aby se na sebe podíval, kapky vody, co mu visely na řasách, se skutálely, jako kdyby to byly slzy.

Byla to mladá a neznámá tvář, ne Patriarcha YiLingu, co rozvrátil svět a zabil tisíce – Wei WuXian.

Po pár dalších pohledech na tuto tvář si Wei WuXian znovu otřel tvář a promnul oči. S ducnutím se posadil vedle potoka.

Nebylo to tak, že by nedokázal snést ten slovní útok. Přece jenom když tehdy udělal toto rozhodnutí, plně chápal, jaké situaci bude muset čelit. Od té doby si připomínal moto sekty Jiang z Yunmengu – udělej to, i kdyby to bylo nemožné.

Ale i když si myslel, že má srdce jako z kamene, nakonec byl pořád člověk. Ne nějaká bezcitná tráva nebo rostlina.

Zdálo se, že osel věděl, že nebyl ve skvělé náladě a projednou nehlučel kvůli své netrpělivosti. Uplynula chvilička ticha a osel se otočil k odchodu. Wei WuXian seděl u potoku, vůbec nereagoval. Osel se na něj ohlédl, kopyty zadupal do země, ale Wei WuXian mu stále nevěnoval pozornost. Osel se musel mrzutě vrátit zpět a kousal a tahal za lem Wei WuXianova límce.

Mohl si vybrat jít anebo nejít. Když viděl, že osel zašel tak daleko, že se mu zakousl do límce, rozhodl se ho následovat. Osel ho vzal k pár stromům a kroužil kolem zatravněného plácku. V trávě ležel měšec qiankun a nad ním visela potrhaná zlatá síť. Ten měšec pravděpodobně spadl, když se nějaký nešťastný kultivátor snažil dostat ven. Wei WuXian měšec sebral a otevřel ho. Bylo v něm celkem dost věcí jako tykve léčivých likérů, talismany, miniaturní zrcátka na odražení démonů a podobně. (Pozn.: měšec qiankun = dimenzionální měšec).

Chvíli se prohrabával obsahem a náhodou vytáhl talisman. Okamžitě se mu v ruce objevila ohnivá koule.

Ten planoucí předmět byl talisman spalující chmury a jak jeho název napovídal, používal jako palivo temnou energii. Čím víc energie bylo, tím silnější byl i plamen. Rozpálil se, jakmile ho vytáhl, což znamenalo, že ne tak daleko od Wei WuXiana byl duch.

Když Wei WuXian spatřil světlo plamene, podržel ho, aby určil směr ducha, pozorně to sledoval. Když se obrátil na východ, plamen pohasl; když se obrátil na západ, plamen najednou zesílil. Pokročil pár kroků tím směrem a pod stromem spatřil bílou, shrbenou postavu.

Talisman dohořel a z konečků prstů se mu sesypal popel. Ten starý muž seděl zády k němu a mluvil v mdlém šepotu.

Wei WuXian se k němu pomalu přiblížil. Ta slova, co starý muž mumlal, začala být jasná.

„Bolí to, bolí to.”

Wei WuXian se zeptal: „Kde to bolí?”

Starý muž odpověděl: „Hlava. Moje hlava.”

Wei WuXian odvětil: „Podívám se na to.”

Přišel o pár kroků blíž až ke starému muži a spatřil na jeho čele zkrvavenou, velkou díru. Tohle byl duch, kterého pravděpodobně zabili úderem zbraní do hlavy. Byl oděný v pohřební róbě z jemného materiálu a umě ušité, což znamenalo, že už ho uložili do rakve a řádně pohřbili. Tohle nebyla duše, co by ztratil žijící člověk.

Ale takoví duchové by se na hoře Dafan neměli objevovat.

Wei WuXian nenašel vysvětlení této nepravděpodobné situace. Celkem nervózní skočil oslovi na hřbet, s hlasitým výkřikem jej pleskl a jel směrem, kam šel Jin Ling.

V oblasti kolem dávných hrobek se potloukalo spoustu kultivátorů v naději, že jim kořist spadne do klína. Někdo si troufl držet Prapor lákající duchy, ale přilákal akorát bandu temných duchů, co zoufale brečely. Wei WuXian zatahal za otěže, rozhlédl se kolem a hlasitým jasným hlasem se zeptal: „Promiňte, omlouvám se za vyrušení, ale kam šli mladí pánové z klanu Jin a klanu Lan?”

No ano, když si umyl tvář, lidé ho vlastně vzali na vědomí. Jeden kultivátor odpověděl: „Šli odtud do chrámu Bohyně.”

Wei WuXian promluvil: „Do chrámu Bohyně?”

Když se ten dřívější venkovský klan doslechl, že božstvo svazující sítě jsou zničené, znovu se proplížil na horu a přidal se ke skupině nočních lovců. Muž ve středním věku poznal jeho oděv a šklebícího se osla a uvědomil si, že to je ten pomatenec, co je předtím zachránil. Cítil se celkem trapně a předstíral, že se nic nestalo. Nicméně ta dívka s kulatou tváří mu ukázala stezku. „Támhle. Je to boží chrám v jeskyni na hoře.”

Wei WuXian se znovu otázal: „Pro které božstvo je ten chrám postavený?”

Dívka s kulatou tváří promluvila: „Já, myslím, že to je přirozeně vytvořená kamenná socha bohyně.”

Wei WuXian přikývl. „Děkuju.”

Po tomto rozhovoru se okamžitě rozběhl směrem k Chrámu bohyně.

Svatba pecivála, blesk, co zničil rakve, snoubenec, kterého snědli vlci, otec a dcera, co přišli o duše, extravagantní pohřební oděv... Bylo to, jako kdyby někdo protáhl nit všemi korálky a uvázal všechno do dokonalé šňůry. Nebylo divu, že kompasy zla nic nezaznamenaly a ani prapory lákající duchy nefungovaly. Všichni to stvoření na hoře Dafan podcenili.

Vůbec to nebylo to, co si mysleli!
--------------------------------------------

~ A pomaličku zjišťují, že všechny ty problémy jsou mnooohem větší, než si vůbec mysleli. Ale to předbíhám. ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>