ABO - kapitola 21

Kapitola 21 – Vojenské muzeum

Podplukovník Knox, velitelka Irene a 50 studentů z fakulty vojenského velitelství čekali u školní brány na velký suspenzní autobus.

Velký suspenzní autobus, co dokázal pojmout tucty lidí, vypadal jako talíř, bylo to kulaté tělo s mnoha sedadly. Kvůli své velikosti musel jet ve spodní linii vzduchové suspenze a jeho rychlost byla mnohem nižší než u obvyklého suspenzního prostředku, co dokázal pojmout pět nebo šest lidí.

Ale tato masivnost a pomalost měla své výhody – jízda byla velmi hladká.

Velký suspenzní autobus jel velmi hladce a stát v něm bylo úplně jako stát na zemi, dokonce ani běh nebo tanec by neměl vliv na rovnováhu těla.

50 lidí sedělo dle svého studentského čísla. Lin Yuan a Caesar měli čísla po sobě, takže seděli vedle sebe.

Instruktorka Irene se usmála a řekla: „Do muzea to bude dvě hodiny, chcete si zahrát nějaké hry?” Ačkoli už byli vojáci, přece jenom to byli 18 leté děti. Nebylo třeba, aby všichni udržovali vážnou vojenskou disciplínu.

Jakmile to Irene řekla, student Baker okamžitě zvedl ruku a navrhl: „Instruktorko, máme tu 50 studentů, kdyby každý něco předvedl, za 2 hodiny skončíme! Můžeme zpívat, tančit cokoli, ach!”

Přimět každého něco udělat bylo opravdu velmi spravedlivé, Irene o tom popřemýšlela a řekla: „Dobře, tak každý něco předvede. Představte se, můžeme se navzájem poznat!” Pak se podívala na Lin Yuana. „Lin Yuane, jelikož jsi velitel jednotky, začni první.”

Jelikož ho vyvolal učitel, Lin Yuan musel vstát, přešel doprostřed volného prostranství, usmál se a řekl: „Neumím zpívat a tančit, co kdybych ukázal pár salt?”

Všechny to na chviličku překvapilo, nevěděli, jak bude předvádět „salta”. Někteří lidé si dokonce pomysleli: Salta? Nedělaly je pro zábavu tříleté děti, salta, he? Veliteli jednotky, co si to myslíš?”

Irene to velmi zaujalo. „Nevadí, můžeš nám ukázat cokoli!”

Lin Yuan se usmál a poškrábal se ve vlasech, pak natáhl ruce do standardního postoje a začal se převracet.

Jedna, dva, tři...

Deset... Třicet... Padesát... Osmdesát...

Všem se zamlžili oči, jak civěli a sledovali, jak se velitel jednotky rychle převracel pořád dokola...

To byl akrobat? Nebylo mu špatně, když se tak moc převracel?

Všem se motala hlava, jen se na něj dívali...

Když Lin Yuan předvedl sto po sobě jdoucích salt, konečně přestal, ale všichni už měli oči jako @ @. Lin Yuan se usmál a všem se uklonil. A pak v klidu šel zpět a posadil se vedle Caesara.

Autobus byl pět sekund zticha, pak se najednou ozvalo jásání: „Úžasné! Veliteli jednotky, jsi až moc skvělý!”

To vzrušeně křičel Baker. Se studentem Bakerem v čele se v autobuse najednou ozvalo ohlušující jásání, střecha se kvůli tomu aplausu skoro třásla. Mnoho lidí se na Lin Yuana obdivně koukalo.

Lin Yuan se na všechny usmál, bylo mu trapně.

Když potlesk konečně ustal, Irene řekla: „Další je Caesar, půjdeme podle zasedacího pořádku.”

Caesar přišel doprostřed autobusu a zeptal se: „Můžu pustit hudbu?”

Irene přikývla. „Samozřejmě.”

Caesar otevřel svůj světelný tablet a pustil písničku.

Zazněla rytmická heavy metalová skladba, Caesar natáhl ruce a před šokovanýma očima všech začal tančit.

Caesarův tanec byl velmi zábavný, svaly a kosti měl pod kontrolou, ruce a nohy se mu volně pohybovaly, každá část jeho těla se přesně otáčela. Tančil v dokonalé, rytmické fúzi s hudbou, byl to explozivní tanec a všichni na něj šokovaně zírali.

Tohle bylo momentum Alfy!

Caesarův tanec nebyl jenom velmi mocný, ale nemohli jste od něj odtrhnout oči. Bylo to, jako kdyby jste se dívali na profesionálního tanečníka! Vlastně do toho plynulého tance zakomponoval mnoho prvků z bojového umění, každý počin byl hladký, prostý a přesný jako představení, které si dopředu naplánoval!

Když hudba konečně skončila, Caesar se uklonil a máchl paží v pozvání, jako kdyby zval svého partnera k tanci. Toto prosté gesto dalo jeho představení kavalírský nádech!

Autobus vybuchl ječením a aplausem!

Caesar se usmál a všem se uklonil a pak se otočil zpět ke svému místu.

Lin Yuan tleskal s očima upřenýma na Caesara a zeptal se: „Tančíš ve volném čase? Vážně jsi tančil moc dobře.”

„...Vážně?”

Protože ho Lin Yuan vesele chválil, Caesar si nemohl pomoct a taky se usmál.

—Konečně sis všiml mých silných stránek?

—Jelikož jsi mě pochválil, taky tě pochválím.

Caesar se podíval na Lin Yuana, naklonil se mu k uchu a zašeptal: „Tvoje salta byla celkem skvělá, máš tak ohebné tělo, učil ses akrobacii?”

Lin Yuan se usmál a řekl: „Ne, jako dítě jsem až moc zlobil, vážně dlouho jsem rád dělal v posteli salta.”

Caesar: „...”

V té chvíli ho chtěl Caesar vážně pohladit po vlasech.

Pomyslel na malého Lin Yuana, co se na posteli vzrušeně převracel a válel. To muselo být... super roztomilé, ne? Jestlipak to jeho rodina nahrála nebo jestlipak mají fotky z jeho dětství, vážně chci vidět, jak vypadal jako dítě...

Caesar se podíval zpět na Lin Yuana, ale Lin Yuan se upřeně díval na další představení.

Podle zasedacího pořádku byl dalším na řadě bohužel Karl z vedlejšího pokoje.

Karl zpíval, kvůli své usměvavé tváři a chování se hodil ke každé oblíbené celebritě. Karl měl navíc velmi jemný hlas a zpíval nedávno oblíbenou romantickou píseň. Jeho hlas klouzal po uchu jako šepot milence.

Ačkoli Caesar neměl Karla rád, musel uznat, že jeho zpěv byl celkem pěkný. Ale když viděl Lin Yuanovu upřímně očarovanou tvář, Caesar si nemohl pomoct a cítil se tak nějak podrážděně.

Příště si bude muset najít šanci před Lin Yuanem zazpívat. Vlastně neuměl jenom tančit, jeho zpěv si nijak nezadal s Karlem...

Caesar si tohle v tichosti myslel.

Představení pokračovala. Dopadlo to tak, že v jejich třídě bylo spoustu nadaných lidí. Někteří dokázali napodobovat zvířata, někteří říkali jazykolamy a Bossa dokonce předvedla klasický balet.

Po této talentové podívané se zdálo, že se odstup mezi studenty zmírnil a velitel jednotky Lin Yuan si dokonce mohl jasně zaznamenat jména celé třídy a zapamatovat si jejich tváře.

V deset ráno suspenzní autobus konečně dorazil do Vojenského muzea.

Toto muzeum bylo největší vojenské muzeum v Impériu. Bylo postavené uprostřed nekonečných plání a bylo rozdělené na několik budov. Nejvyšší z nich byla tisíce metrů vysoká a když jste se podívali nahoru, nedokázali jste zahlédnout vršek. Ten obrovský komplex zabíral plochu více než 10 tisíc metrů čtverečních a vystavovali tu velké množství vojenského vybavení.

Skupina studentů vzrušeně vyběhla ze suspenzního autobusu a setkali se se zaměstnanci muzea, co stáli v řadě u dveří. Předstoupil mladý muž a potřásl si rukou s podplukovníkem Knoxem a velitelkou Irene a pak řekl studentům: „Studenti, vítejte ve Vojenském muzeu! Jste první skupina! Rozdělíme vaši třídu na pět skupinek a průvodci vás zavedou do různých výstavních oblastí! V muzeu prosím nehlučte a není dovoleno ani fotografovat! Pokud máte nějaké dotazy, můžete zvednout ruku a zeptat se!”

„Dobře!” Dav okamžitě přikývl.

50 lidí se okamžitě rozdělilo na 5 skupin dle zasedacího pořádku a následovali pět průvodců. Knoxe a Irene pozvali do kanceláře kurátora. Muzeum už navštívili mnohokrát, nemuseli to vidět znovu. Muzejní průvodci byli zvláště vytrénovaní na provádění studentů, nemuseli se o ně bát.

Lin Yuan, Caesar, Karl a Baker byli v páté skupině, průvodkyně je vedla na 50. podlaží regionu A.

Průvodkyně vzala všechny do výstavní síně. V otevřené hale byla vystavená dávná vesmírná loď, byla desetkrát menší než dnešní vesmírné lodě. A kvůli svému věku začaly některé její části blednout.

Průvodkyně se usmála a řekla: „Studenti, teď se díváte na vesmírnou loď Pearl 01. Tato vesmírná loď má zvláštní význam, kdo ví jaký?”

Průvodkyně se podívala Lin Yuanovým směrem a Lin Yuan odpověděl: „Tohle byla první meziplanetární osobní loď v historii lidstva. První várka lidí, co opustili Zemi, použila tuto Pearl 01.”

Průvodkyně se dál vyptávala: „Proč se jmenuje Perla?”

Lin Yuan odpověděl: „Protože perly se vždycky používaly jako kameny štěstí k výročí svatby. Symbolizuje zdraví, čistotu a štěstí. Když vesmírní inženýři vyrobili tuto loď, doufali, že až opustí Zemi, lidstvo bude stále schopno žít ve zdraví a šťastně. A tak ji pojmenovali Pearl. A poté všechny mezihvězdné osobní vesmírné lodě dodržovaly tuto tradici.”

Průvodkyně se usmála a přikývla. „Odpověděl jsi velmi dobře. Evidentně máš velmi pevné základy v historii.”

Lin Yuan jí úsměv oplatil.

Student Baker hrdě řekl: „Paní průvodkyně, to je velitel naší jednotky!”

Průvodkyně řekla: „Ach, není divu! Velitel vaší jednotky je velmi mocný, ha!”

Všichni okamžitě přikývli a taky řekli: „Jo, to je!”

Lin Yuan: „...”

Podíval se zpět na Caesara a zjistil, že i Caesar se na něj usmíval. Lin Yuan se poškrábal ve vlasech a odvrátil se od jeho pohledu.

Průvodkyně se pečlivě podívala na Lin Yuana a na mysl jí vytanuly pochyby – třída vojenského velitelství jmenovala velitelem jednotky Betu? A zdálo se, že žádná Alfa v této skupině proti tomu neměla žádné námitky? Ta Alfa, co stála vedle něj, se na něj dokonce dívala pohledem plným... obdivu?

Průvodkyně provedla těch 10 lidí po každém podlaží.

První série tajných průzkumných lodí, první inteligentní brnění, první vojenský letadlový přepravník, různé modely válečných lodí... Muzeum ukazovalo stovky let vojenské historie Impéria od jeho založení, takže to všechny omráčilo. Byla to pastva pro oči.

Obzvláště 80. podlaží, oblast Inteligentních brnění. Dívali se na výstavku brnění skrz obrovskou skleněnou plochu, vzrušeně se rozhlíželi na všechny strany.

Mnoho z těch brnění mělo dlouhou historii a některé dokonce doprovázely své mistrovské mechapiloty v tíživých situacích. Byly to váleční hrdinové. Studenti litovali jedině toho, že většina mecha v muzeu byla řádu B. Bylo tu jenom jedno mecha řádu A a bylo vystavené jen proto, že bylo příliš vážně poškozené a nedalo se spravit. Lin Yuan se podíval na to obrovské, více než 30 metrů vysoké mecha řádu A a nemohl si pomoct a v duchu vykřikl: Řád A je vážně na jiné úrovni, je super hrozivé!

Skupina lidí vzrušeně chodila po 80. podlaží oblasti A, už bylo poledne.

Průvodkyně se usmála a řekla: „Dobrá, skončili jsme s nejvyšším podlažím. Dám vám deset minut na vyřízení jakýchkoli osobních věcí. Za deset minut půjdeme zpět dolů a půjdeme s ostatními na oběd. A odpoledne si projdeme podlaží od 50. dolů!”

Všichni se okamžitě rozešli, někteří šli k autonomním robotům, co prodávali vodu, někteří odešli na záchod.

Lin Yuan stál na místě, zdráhal se opustit ta mecha za skleněnou přepážkou. Nemohl si pomoct a přemýšlel – Bylo by skvělé, kdybych jedno měl, bohužel si ho nemůžu dovolit. Ale pokud úspěšně vystuduju a budu mít tři roky dobré výsledky, můžu být poručík malé čety a dostat vlastní mecha...

Lin Yuan se těšil na lepší budoucnost, když nad sebou najednou zaslechl podivný zvuk. Okolní studenti byli pryč, mělo by tu být ticho. Ale znělo to, jako kdyby někdo po zemi táhl řetěz, kvůli tomu drsnému zvuku vstaly Lin Yuanovi vlasy na hlavě.

—Není tohle nejvyšší podlaží muzea? Proč ze shora vychází tak divný zvuk?

Lin Yuan zmateně přešel ke vchodu do výtahu.

No ano, výtah mohl jet nanejvýš do 80. patra a tam teď byl.

Pokud bylo 80. podlaží nejvyšší, proč ze shora přicházel zvuk? Bylo tam další poschodí?

Lin Yuan šel za roh a našel východ.

Ačkoli teď většina budov používala elektrické výtahy, pořád se zachovávala i tradiční schodiště pro případ požáru nebo výpadku elektřiny, co by mohly lidi uvěznit uvnitř.

Lin Yuan zatlačil na dveře, ale zjistil, že... dveře byly zamčené?

Proč byly dveře zamčené? Neměly by být otevřené pro případ nouze?

Kvůli tomu byl Lin Yuan ještě zmatenější, podíval se skrz skleněnou výplň dveří a viděl schodiště vedoucí dolů... A schodiště vedoucí nahoru! Dveře nahoru byly pevně zavřené a když by člověk neslyšel ten podivný výbuch zvuku, většina by si myslela, že tam je střecha!

Proč byly dveře nouzového východu zamčené?

Lin Yuan se poškrábal ve vlasech, byl zmatený. Zrovna když se otočil, najednou nad sebou zaslechl jasné prasknutí, jako kdyby se roztříštilo oko řetězu! Pak se ozývaly zvuky přesouvání. Bylo to velmi podivné, jako kdyby tam zoufale zápolilo nějaké uvězněné zvíře!

„...” Co se to děje? Co bylo na střeše? Pracovali tam lidé?

Lin Yuan poslouchal ty podivné zvuky, tep se mu nevysvětlitelně zrychloval. Měl velmi podivnou intuici nebo to bylo mírné podráždění... ať už nahoře bylo cokoli, bylo to velmi známé!

Bylo to, jako kdyby ho lákala nějaká moc.

Ta přitažlivá síla byla tak silná, že se Lin Yuan bezděky pohnul ke dveřím!

Lin Yuan se nahnul dopředu, aby se lépe podíval, a zjistil, že na pravé straně byla obdélníková čtečka magnetických karet.

V dnešní době měly všechny možné budovy tyto druhy čteček. Na jejich kolejích se dala identifikační karta použít jako klíč, na místech s vyšší bezpečností byly snímače otisků prstů nebo zorniček.

Lin Yuan vytáhl svou kartu z vojenské školy a projel ji, ale nedošlo k žádné reakci. Po chvilce přemýšlení vytáhl platinovou křišťálovou kartu, co mu dala jeho matka, a jemně ji projel—

Nastala šokující scéna!

Jak byla platinová karta nad senzorem, dveře se vlastně otevřely!

Lin Yuana to překvapilo a pak vzrušeně vystoupal po schodech. Stál u druhých dveřích a znovu projel svou křišťálovou kartu.

Těžké kovové dveře se pomalu otevřely a Lin Yuan vešel do místnosti. Obrovským oknem se odráželo oslnivé světlo, takže Lin Yuan instinktivně zavřel oči. V té chvíli se dveře za ním najednou zavřely.

Dveře se pravděpodobně zavřely automaticky?

Lin Yuan se zvědavě otočil zpět na dveře a pak se otočil, aby se rozhlédl po místnosti—

V prostoru velikosti fotbalového hřiště hrdě stál obrovský mecha vysoký 50 metrů!

Tělo brnění bylo ohnivě rudé a ten kov byl za slunečního světla oslňující! Ačkoli to mecha bylo obrovské, jeho tělo bylo strukturované velmi hladce, každý kloub byl dokonale navržený!

Jeho rudé tělo ve slunečním světle zářilo, vypadalo to, jako kdyby se to brnění koupalo v ohni!

Bylo to to nejkrásnější mecha, co kdy Lin Yuan viděl! Mnohem krásnější než všechna brnění, co viděl v galeriích na síti!

Nejextrémnějším rysem byly překřížené magnetické řetězy pokrývající brnění. Jakmile Lin Yuan prošel dveřmi, brnění se najednou prudce zatřáslo a řetězy pokrývající jeho tělo se roztříštily a naprosto se rozbily!

„...” Lin Yuan ztuhl údivem a zíral na brnění s očima doširoka rozevřenýma.

„...” Zdálo se, že i brnění to na okamžik omráčilo, pak mírně sklonilo hlavu a jak se díval na toho malého člověka, co mohl bez námahy rozdrtit jednou nohou, jeho rudé oči mu problýskly. Dlouho bylo zticha, než se zeptalo: „Odpusť mi mou drzost, mohl bys mi prokázat laskavost?”

Lin Yuan na něj zíral a ukázal si na nos. „Ty... t-to mluvíš se mnou?”

Brnění přikývlo a tiše řeklo: „Ano. Chceš se projet v mecha řádu S? Pojď sem, pojď ke mně. Naučím tě, jak řídit.”

Řekl tohle a kokpit na jeho hrudi se otevřel, pak se sehnul, aby ten kokpit přistavil k Lin Yuanovi.

„...”

Co se to kruci dělo?

Nejenom že to mecha mohlo přímo mluvit, dokonce mohlo převzít iniciativu a pozvat člověka, aby ho řídil? Existovalo mecha takhle schopné vnímání?

Ačkoli byl Lin Yuan v duchu velmi zmatený, tohle bylo poprvé, co viděl mecha řádu S, a přesto se zdálo, že ho to k němu zvláštně lákalo. Vzrušeně skočil do Suzakova kokpitu a zeptal se: „Ty jsi vážně řád S? Jsi vysoký 50 metrů? Ach správně, jak se jmenuješ?”

Brnění mu neodpovědělo, jenom se narovnalo a zavřelo dveře od kokpitu.

Jakmile se dveře od kokpitu zavřely, Lin Yuan viděl, jak se dveře do místnosti otevřely a jak dovnitř vběhl Caesar.

„Lin Yuane—!”

V uších mu zazněl známý hlas, ale než mohl Lin Yuan odpovědět, tělo mu pevně ovinula rudá nervová vlákna!

V té samé chvíli Suzaku najednou nastartoval a vzlétl, přímo se probil střechou muzea!

Z jeho ramen vystřelila jasně rudá křídla a to ohnivě rudé brnění vypadalo jako fénix. S šokující rychlostí rychle vyletělo do výšky 90 tisíc metrů!
--------------------------------------------

~ Lin Yuane, pojď ke mně, tady máš cukrátko! 

A Lin Yuan šel do spárů... 

Maminka ho evidentně neučila, že od cizích lidí si nemá nic brát! ~

<Předchozí>...<Následující>