ABO - kapitola 1

Kapitola 1 – Přijetí na vojenskou školu

Planeta Rennes na okraji galaxie Doutník byla velmi neúrodná a pustá s populací čítající méně než 100 milionů. Na rozdíl od jiných planet se čtyřmi ročními obdobími a obyvatelnou atmosférou podobnou jaru byla Rennes mrazivá a celý rok tam sněžilo. Celá planeta byla světem sněhu a ledu, kam jen oko dohlédlo.

Takové chladné místo bylo obydlené díky obrovským energetickým zásobám uložených pod povrchem planety – minerálu jménem modrý krystal, který byl nezbytný pro výrobu velkých válečných lodí. Jeho Veličenstvo dokonce vyslalo armádu, která tu dohlížela na těžbu tohoto vzácného minerálu.

Kosmický kalendář 798 zima, 24. prosince, Štědrý večer. RN1317, planeta Rennes, velmi obyčejná civilní obytná oblast. V obyčejném obývacím pokoji byl virtuální vánoční stromek s různě barevnými laserovými světly, co pulzovaly do rytmu nějaké hudby. Hudba a neustále problikávající světla naplnily obyčejný třípokojový dům slavnostní atmosférou.

Z kuchyně se linula vůně.

S vážným výrazem tam vařila nádherná žena a vedle ní mladá dívka s vlasy v ohonu zdobila barevný dort. Vůně jídla a sladkost dortu se spolu prolínaly a vytvářely vůni, co podněcovala chuť k jídlu.

Z větru a sněhu venku do domu vešel mladý chlapec, od dveří jej okouzlilo to bohaté aroma.

Ten náctiletý byl evidentně asijský chlapec s inkoustově černými vlasy a jasnýma očima. Jeho jemné černé vlasy nadýchané jako sněhové vločky mu ležely na uších v ostrém kontrastu s jeho světlou kůží.

Chlapec natáhl ruce, dýchl si do dlaní a jemně si je promnul. Uši měl ostře rudé. Rychle si zul boty a sundal si svůj teplý kabát, nakráčel do kuchyně a s úsměvem pozdravil zaneprázdněnou ženu: „Mami, jsem doma!” Zvuk jeho hlasu bylo jako naslouchat melodii sladkých not.

Žena, co vařila, se na něj otočila, aby mu odpověděla, ale když spatřila chlapcovy rudé uši, nemohla si pomoct a ustaraně řekla: „To je venku tak zima? Xiao Yuane, rychle se jdi naložit do horké lázně. Jídlo bude brzy hotové.”

Lin Yuan s úsměvem řekl: „To nic, pomůžu vám!”

Přišel za svou sestrou, zvědavě se podíval na dort a vyhrnul si rukávy, aby jí pomohl, ale jeho sestra se zamračila a odstrčila ho. „Jdi, jdi, jdi, čím méně lidí v kuchyni, tím menší chaos, není třeba, abys pomáhal, jen počkej na jídlo!” Lin Yao vystrčila svého bratra ze dveří a přitom mu prohrabávala jeho jemné vlasy, až byla spokojená, jak je měl rozcuchané.

Lin Yuan si nemohl pomoct a řekl: „Ségra, nejsem Hobby, mohla bys toho nechat?”

Hobby byl malý bílý pes, kterého před dvěma roky našel na vesmírné stanici a kterého jeho sestra často hladila od hlavy až k patě. Nebo mu také zaplétala dlouhou srst do copů.

Když malý zapletený Hobby zaslechl hlas svého pána, nadšeně k němu přiběhl a otřel se Lin Yuanovi o nohu a vydal ze sebe žalostné zakňučení. Lin Yuan jej soucitně vzal do náručí.

Lin Yao na něj zírala: „Tys ještě nešel do sprchy?”

Jak to řekla, hodila po Hobbym přísný pohled a malý pes okamžitě se strachem zabořil hlavu do Lin Yuanova náručí.

„...” Lin Yuan Hobbyho rychle vzal a otočil se, aby nemusel trpět pod očním útokem jeho sestry.

Když vyšel z koupelny, jídlo už bylo na stole. Byl tam kulatý dort, elegantně pokrytý kruhem z čerstvých jahod, a bylo na něm napsáno: „Všechno nejlepší k 18. narozeninám, Lin Yuane.”

Ačkoli měla jeho sestra agresivní povahu, šlo jí vaření a zvláště její domácí koláče byly výborné. Virtuální svíčky na dortu byly v temné místnosti jako výbuch ohňostroje. Lin Yuanovo srdce se bezděky zahřálo. Ačkoli to byly jenom virtuální svíčky, sfouknout je bylo v jejich rodině tradicí.

Narodil se na Štědrý den. Jeho matka a sestra vždycky oslavovaly jeho narozeniny tímto starodávným a vážným způsobem. Ačkoli vyrostl bez otce a nevěděl, jaký byl, ve své neúplné rodině mu nikdy nescházela vřelost. Jídlo uvařené matkou a dort, co osobně upekla jeho sestra, byly ty nejlepší dárky, co mohl dostat.

Lin Yuan začal dort krájet, ale Lin Yao ho zastavila: „Hele, nezapomeň si něco přát.”

„No jo.”

Lin Yuan se usmál, zavřel oči, spojil ruce a něco si přál – to samé, co si přál každý rok od doby, kdy věděl, co to přání je – aby se odtud jednoho dne dostal.

Lin Yuan měl vždycky pocit, že sem nepatří. Ve snech se mu vždycky zjevovala teplá akvamarínově modrá planeta se slunečnou oblohou, mořem a pískem, čerstvým vzduchem a zelenými rostlinami. Planeta vhodná k lidskému životu. Nechtěl celý život zůstat na téhle pusté pouštní zemi ledu a sněhu. Rennes měla každým rokem méně a méně obyvatel a když Lin Yuan viděl, jak se lidé jeden za druhým stěhovali do jiných galaxií, nemohl si pomoct a pomyslel si: „Jednoho dne odtud odejdu se svou matkou a sestrou.” Chtěl je vzít z tohoto chladného a opuštěného místa a žít na své teplé, jarní snové planetě.

—Naštěstí se mu tato touha brzy splní.

Protože zrovna dostal přijímací dopis z Vojenské akademie San Romia.

Když večeře skončila, Lin Yuan zašel do svého pokoje, prohrabal se batohem a vytáhl tu nádhernou tmavě modrou obálku. Ta obálka byla z velmi kvalitního papíru a na dotyk působil tlustě. V pravém rohu obálky byl natištěný nádherný odznak podobný orlím křídlům – erb armády impéria Lacey.

V tomto věku zrychlené technologie zajišťovaly spojení mezi lidmi e-maily a vizuální komunikační zařízení. Posílat takový zastaralý dopis bylo vzácné, jenom Vojenská akademie San Romia používala tak velkolepý způsob, jak zkontaktovat své studenty. Samozřejmě poslali i e-mailovou zprávu. Tento papírový přijímací dopis se studentům posílal jako suvenýr.

—Vojenská akademie San Romia, nejlepší vojenská akademie v impériu Lacey. Studovalo tam mnoho císařských generálů, maršálů a dokonce i císařské Veličenstvo Mark Strand. Z tohoto důvodu si mnoho studentů vážilo nádherného papírového přijímacího dopisu na Vojenskou akademii San Romia, dokonce se stal jejich chloubou.

Lin Yuan se toho dopisu dotkl, nemohl si pomoct a koutky úst se mu mírně nadzvedly, své černé oči měl naplněné neskrývaným potěšením.

—Vážně jsem se tam dostal!

Brzy bude studentem na Vojenské akademii San Romia. Bude na stejné instituci jako kdysi moudří generálové a samotné jeho Veličenstvo!

Jeho matka a sestra sledovaly zprávy na virtuální optické obrazovce v obývacím pokoji. Lin Yuan se posadil vedle své matky, předal jí obálku, objal ji kolem ramen, usmál se a řekl: „Mami, podívej se na tohle.”

„Co to je?”

Paní Lin si tu obálku trochu pochybovačně vzala. Spatřila, že v pravém dolním rohu obálky byl vzorek orla, prsty se jí trochu zatřásly, zhluboka se nadechla a otevřela obálku. Na nádherném dopisu spatřila stříbrně natištěné písmo.

—Oznámení o přijetí na Vojenskou akademii San Romia.

Student Lin Yuan byl s vynikajícími výsledky u přijímací zkoušky přijat na Vojenskou akademii San Romia jako student č. 598 na fakultu vojenského velitelství. Nahlaste se prosím na Akademii před 18. lednem kosmického kalendáře 799.

Paní Lin to oznámení s bledou tváří najednou zavřela a podívala se na Lin Yuana. „Ty ses potají zúčastnil veřejné armádní zkoušky?!”

„...” Lin Yuan byl v takovém šoku, že ani nedutal. Myslel si, že až jeho matka spatří ten dopis, bude ráda, ale v jejím šokovaném výrazu nebyl ani náznak radosti a jen málokdy na něj promluvila tak ostrým tónem.

Lin Yuan se odmlčel, zmateně se poškrábal ve vlasech a řekl: „Mami, promiň, byla jsi v nemocnici, Vojenská akademie vyhlásila přijímačky a já neměl čas ti o tom říct...”

„Jo, Lin Yuan mi řekl, že se zapsal!”

Lin Yao se snažila očistit bratrovo jméno. Vzala matce z rukou oznámení o přijetí, několikrát si ho pořádně přečetla a když si byla jistá, pohladila ho po vlasech. „Dobře pro tebe! Vážně jsem nečekala, že to je doopravdy! Vojenská akademie San Romia! Jů, to je nejlepší škola v celém impériu!”

Lin Yuanovi bylo trapně, že ho hladila jako domácího mazlíčka, a tak rychle pohnul hlavou, aby se vyhnul spárům své sestry, a potají jí pod ruku nastražil nevinného psa, co odpočíval na kraji pohovky. Lin Yao změnila cíl, vzala si Hobbiho do náručí, hladila ho po jeho malé načechrané hlavě a řekla s hrdým výrazem na tváři: „Můj bratr se rozhodně stane výborným velitelem válečné lodi! Ne, zapomeňte na velitele, můj bratr bude pětihvězdičkovým generálem! Budu generálova sestra, hahaha!”

„Hauu hauf hauu...”

„Ehm, ehm...” odkašlal si Lin Yuan.

Dva sourozenci spolu žertovali. Pak se otočili a zjistili, že tvář jejich matky byla bledší a prsty se jí dokonce mírně třásly.

Lin Yuan se ustaraně zeptal: „Mami, co se děje?”

Lin Yao také odložila Hobbiho, co umíral na přemíru hlazení, a řekla: „Mami, nebuď naštvaná, ležela jsi nemocná v nemocnici. Xiao Yuan tě nechtěl trápit, takže nic neřekl.”

Paní Lin byla chvíli zticha a pak se podívala na svého syna. „No, musíš jít na vojenskou školu? Nebylo by lepší udělat testy na jinou? Armáda je přece jenom... armádní školy jsou velmi přísné...”

Lin Yuan její starosti s úsměvem odmávl. „Jsem chlapec, taková dřina nic není. A navíc jsem snil o tom, že se stanu vojákem, vždycky jsem chtěl vyrůst a jít na Vojenskou akademii.”

Lin Yuan se odmlčel, konečně ho zmátla matčina reakce. „Mami, ty nechceš, abych šel na Vojenskou akademii San Romia?”

„Samozřejmě... samozřejmě že chci, abys tam šel...” Paní Lin se jenom zasmála. „Je to nejlepší škola v naší říši, přijímací zkoušky jsou velmi těžké, každý rok přijmou jenom velmi málo studentů. Ty jsi prošel vlastními schopnostmi. Mám z toho radost.”

Paní Lin se zvedla z pohovky a jemně ho pohladila po vlasech. „Povídejte si, já si půjdu lehnout.”

Sourozenci sledovali, jak odešla. Oba dva se na sebe zmateně podívali. Nedokázali pochopit matčino abnormální chování. Paní Lin byla vždycky mírné povahy, mysleli si, že byla pobledlá, protože měla chatrné zdraví a taky kvůli tomu, že byla příliš rozrušená.

Jak odešla, Lin Yao ještě jednou sklouzla do své extáze „mého bratra přijali na nejlepší školu v říši”. Taky svému bratrovi řekla o spoustě věcí, na co si dát pozor, zatímco ho všemi silami vedla do pokoje, aby si rychle zabalil.

—Zbývaly jenom dva krátké týdny, než se Akademie San Romia otevře.





V 11 večer.

Na prahu jedné vily se objevil zuřící vítr, těžký sníh a nádherná žena zabalená do tlustého kabátu. Zazvonila na zvonek a brzy ji pozvali dovnitř.

Ženiny bledé prsty se chvěly, když spatřila člověka, co se před ní objevil, hlas se jí zvedl: „Profesore Fornte, musíte mi pomoct něco vymyslet...”

Profesorovi už bylo přes padesát, měl mírně tělnatou postavu a jako doktor byl k lidem velmi laskavý. Viděl, jak je paní Lin bledá, a tak ji rychle odvedl do obývacího pokoje a nalil jí šálek horké vody. Tiše zašeptal: „Paní Lin, nebojte se, pomalu mi to řekněte.”

Paní Lin svírala šálek ve svých rukách a chvějícími rty řekla: „Aach, Xiao Yuan... zapsal se na Akademii San Romia a přijali ho tam... Ach můj bože, tolikrát mi říkal, že se dá k armádě...”

Fornta to úplně šokovalo. „Tím myslíte tu Vojenskou akademii San Romia, co spravuje přímo vláda?”

Paní Lin přikývla, tvář měla napjatou. Forntův výraz se také změnil. „Co vím, tak na vojenské akademii San Romia jsou velmi přísná pravidla.”

„Já vím, pokud studenta přijmou na Akademii, armáda po něm požaduje, aby se nahlásil včas, jinak se považuje za zběha...” Paní Lin se odmlčela. „Ale... ale jak ho můžu nechat jít na vojenskou školu?! Vždyť je Omega... Ach můj bože, už je mu 18, co když ho na škole...”

Paní Lin se bála pokračovat. V 18 letech Omegy vstupovaly do první fáze svého života. Omegy během svého hárání naprosto pozbyly kontrolu, ovládla je jejich přirozenost a toužily být akorát objaty, okupovány a označeny. U armády bylo nespočet Alf. Jediná Omega, která se mohla kdykoli dostat do hárání, copak to nebylo to samé, jako kdyby hodili ovci do vlčího doupěte?
-------------------------------------------------
~ A máme tu novou novelu. Přiznávám, že jsem dlouho váhala, a stejně jsem se nedokázala pořádně rozhodnout. Takže první je čínská a druhá thajská. Rozhodně pište do komentářů, co si o tom myslíte. Více komentářů = více motivace = více kapitol ;) ~

<Hlavní stránka>...<Následující>