TS - kapitola 125

~ Tentokrát je kapitola celkem dlouhá, takže jenom jedna. ~

Kapitola 125 – Zájem

Kdykoli spolu bojovaly dvě armády, generálové vždycky seděli vzadu a veleli svým jednotkám; lidé, co vyráželi na bitevní pole a obětovávali se, byli vždycky nahraditelní vojáci.

Člověk samozřejmě nemohl zapomenout na císaře, co polehával ve svém paláci a užíval si přepychu života, zatímco všechno, co se týkalo války, nechával oddřít generála.

Tang Feng nevěděl, jaká byla jejich momentální situace, ale byl si jistý, že byl v Lu Tianchenových rukách jen pouhou šachovou figurkou, zatímco Ge Chen byl Su Qichengův pěšák. Jejich dva císaři rozmýšleli své tahy a spouštěli do pohybu plány za scénou, zatímco oni mohli jen vyrazit kupředu a bojovat holýma rukama v brutální bitce.

Po tom únosu se Su Qichengovi podařilo podchytit Tang Fengovu „slabinu”. Na internetu se jako virus šířily zkazky o Tang Fengovi: Tang Feng to hraje na dvě strany. Na vyšší příčky se mu podařilo vyškrábat jen díky tomu, že se spoléhal na nevyřčené pravidlo...

Ostatní rozcestníky zpráv nebyly ochotné stát stranou a začaly publikovat skandály o „andělském” Ge Chenovi: Jeho popularita je výsledkem promiskuity. Je to „vrchní dáma” Su Entertainment...

Tang Feng byl rozladěný, ať se podíval na jakékoli zprávy. Ani jedna strana nevyhrávala. Co to bojovali za bitvu?

Herec otevřel zásuvku a vytáhl z ní krabičku cigaret. Přesunul se na balkón a posadil se na židli. Zapalovač se zableskl a plamen ozářil temné barvy noci. Tang Feng přiblížil plamen k cigaretě, co mu visela z pusy, aby ji zapálil. Dým z tiše hořícího tabáku se rychle vznesl ve spirálách a zaplnil vzduch.

Tang Feng zlehka potáhl. Jelikož se cigaret nedotkl celá léta, dým se ukázal být příliš čpícím. Několikrát zakašlal a na tu mírně hořkou chuť si zvykl, až když mu prostoupila celá ústa. Malátně vyfoukl kroužek bílého dýmu. Ten dým líně visel v temnotě jako mlha, než se rozplynul do chladné noci.

Noc byla těžká. Město bylo ozářené třpytem nekonečných světel, ale byla to slabá iluze rozkvětu. Krátkodobý klam. Dost slabý na to, aby ho odfoukl jediným dechem a odhalil špinavou ocel a drsný beton pod tím, chladný a ošklivý.

Jediné věci, co v tomto městě byly navždy, byl měsíc a hvězdy, co byly rozeseté po temném závěsu noci a oslepovaly zrak lidí svým zářivým leskem.

Hořící konec cigarety spadl na zem a jeho světlo zhaslo. Tang Feng si přitáhl nohy k tělu a zabořil si hlavu do kolen. Co dělal za těch posledních pár měsíců? Zaměřoval příliš pozornosti na nepodložené skandály, co se kolem něj ovíjely jako příboj?

Tang Fengu, Tang Fengu, nakonec jsi jenom člověk. Nedokážeš prohlédnout všechno.

Zprávy zpochybňovaly přesvědčivost jeho charakteru. Jak se přežité celebritě jako on podařilo získat náklonnost pořadu jako Milenec snů? Co mu získalo náklonnost Charlese? A jak si získal náklonnost Lu Tianchena?

Co máš? Kromě mladého těla nemáš na kontě žádné dílo, které bys mohl hrdě ukázat veřejnosti.

Byla to ostrá a kousavá poznámka. Navzdory tomu, že Tang Feng přestál nespočet bitev a tupé zbraně společnosti už jej nedokázaly zranit, stejně si nemohl pomoct a ty urážlivé komentáře, co zpochybňovaly jeho charakter, jej naštvaly. Bylo to, jako kdyby hlupák ukazoval na génia a prohlašoval jej za hlupáka.

Mohl se k těm komentářům stavět jako k pouhému neškodnému větru, ale i když byl neškodný, stejně na své kůži cítil ten závan a jeho přetrvávající účinky.

Ale to nebyl důvod, proč seděl na balkóně a oddával se cigaretě. Byl sám sebou zklamaný. Na posledních pár měsíců strávil příliš mnoho energie na Lu Tianchena, na Charlese, na Alberta, na ten melodramatický milostný trojúhelník a na ty divoké společenské bitvy. Pro něj byly prostě příliš komplikované na to, aby to pochopil, takže to byla ztráta času.

Poté, co zakusil únos a boj o vlastní život, ho to všechno unavovalo. Najednou měl nutkání najít si někoho, s kým by se napil a popovídal si.

Jeho telefon na stole začal najednou vibrovat. Tang Feng zvedl hlavu z kolen a podíval se na displej. Bylo to neznámé číslo.

„Haló?” odpověděl.

„Ni hao! Tang Feng!” To byla ale naprosto mizerná směska čínštiny.

„Gino, tvoje čínština je vážně příšerná.” Tang Feng věděl, kdo to byl jen podle hlasu mluvčího. Ale jak se Gino dostal k jeho číslu?

„To nejsem já.”

„Tak to zavěsím.”

„Hej! To neznáš definici srandy? Jen jsem s tebou žertoval!” řekl Gino, jak přešel do angličtiny.

Tang Fengovy rty se nadzvedly v úsměvu. „Vždycky jsem byl takový.”

„Vůbec jsi mi nezavolal, i když jsem ti nechal svoje číslo,” ryl do něj Gino na druhém konci.

„A co to s čím má co dělat? Nemám v povinnosti ti zavolat jen proto, že jsi mi nechal svoje číslo.” Tang Feng se uchechtl. Dopadlo by to stejně, i kdyby mu Gino svoje číslo nedal. Navíc se vším tím zmatkem, co za poslední dny zažil, neměl trpělivost na mezinárodní hovor.

„Jů, dneska máš ale náladu. Kdo tě šikanoval?”

Na druhém konci se ozval Ginův burácivý smích. Když Tang Feng slyšel ten nakažlivý úsměv, nemohl si pomoct a taky se zasmál. Byl trochu rozrušený, takže byl taky trochu rozmrzelý.

„Nikdo, vede se mi dobře.”

„Ne, vůbec se ti nevede dobře. Slyším to v tvém hlase. Hej, poslouchej mě, kámo, nemrhej časem a netrap se těmi nepodloženými skandály. Jsou jako mouchy; nikdy se jich nezbavíš. Možná ti přijdou otravné, protože ty stojíš na zemi a oni létají kolem tebe, ale nevšímej si jich.” Gino se nečekaně začal chovat jako psycholog.

„To dává smysl.” Tang Feng spíš než obsah jeho repliky víc zajímalo, proč se Gino rozhodl mu nabídnout takovou radu. Kdo přesně se často objevoval na předních stránkách časopisů s velkými titulky jako „Uchýlil se k násilí, Gino skopal paparazzi”, co zdobily prostor vedle jeho tváře?

„Takže... Ach, hele. Než abys mrhal časem a plácal po mouchách, co nikdy nezmizí, co kdybys vyšplhal výš? Jakmile se dostaneš dostatečně vysoko, nebudou kolem tebe žádné mouchy. Protože nikdy nebudou moct vyletět za tebou!”

„Vzpomínám si, že před několika lety řekl Fiennes to samé během rozhovoru pro jeden časopis.” Tang Feng nemilosrdně kopl Gina do zad. Odolával nutkání se nahlas rozesmát. Pro Boha, nebylo divu, že se mu Ginova slova zdála povědomá. Copak to on jako první nesrovnával mouchy a výšku?

A teď Gino použil ta samá slova vůči němu.

„Kámo, vůbec nejsi roztomilý! A já jsem se tě z dobroty svého srdce snažil utěšit!”

„Od kdy jsem se stal jedním tvým kámošem?” Jak se Gino vůbec o těch skandálech dozvěděl? I když se o sobě snažili dozvědět co nejvíc, když spolu měli hrát ve stejném filmu, neznamenalo to, že by si museli dělat záznamy o skandálech toho druhého.

Ani nemluvě o tom, že všechny zprávy o jeho osobě byly v čínštině. Zahraniční média jeho jméno ještě neznala. Tang Feng si vzpomněl na Ginovu trapnou čínštinu. Začal se Gino učit čínsky?

„Ach, máš pravdu. Nejsme kámoši. Brzy se z nás stane pár, dokonce milenci. Budeme se líbat, válet se v jedné posteli a milovat se.”

„To zní jako zábava.” Tang Feng se podíval na svoje hodinky. „Každopádně ti děkuju za telefonát. Daří se mi velmi dobře, takže se nemusíš bát. Brzy musím jít spát, protože mám zítra ještě práci.”

„Dobrá, dobře si odpočiň. Budu na tebe čekat v Hollywoodu!”

V tom okamžiku zazněl zvonek u dveří. Tang Feng se zvedl ze židle a bosky přešel ke dveřím. Zrovna když chtěl hovor ukončit, slyšel od Gina poslední výkřik.

„U tebe je už jedenáct v noci. Jedenáct! Kdo tě shání?”

„Můj manažer. Dobrá, končím. Čau.” Tang Feng zavěsil. Vůbec si nemyslel, že by ho sháněla Xiao Yu. Přišel ke dveřím, ale nepohnul se, aby je otevřel. Místo toho se podíval kukátkem a zahleděl se přímo do očí muže, co stál venku.

Byly to hnědé oči orámované hustými řasami a nesly v sobě prohnanou jiskru.

„Charlesi, zrovna jsem chtěl jít do postele.” Tang Feng toho muže poznal jen podle očí. Navzdory tomu, že si během jejich měsíční dohody od něj udržoval odstup, zjistil, že se o něm bezděky hodně dozvěděl.

Někdy to byl celkem zvláštní pocit.

„Miláčku, pusť mě dovnitř. Prosím, slibuju, že tě nekousnu. Pokud se musíš vyspat, budu jen stát vedle tvé postele.”

Charles znovu zaklepal, v jeho hlase byla slyšet stopa úzkostlivě nastražené bídnosti s náznakem doprošování.

Tang Feng otevřel dveře a podíval se po míšenci, co měl s sebou láhev šampaňského a hladil se po vlasech. „Říkáš, že budeš stát vedle mé postele a dívat se, jak spím? To zní jako z hororu.”

Na základě svých minulých zkušeností s tím, že Charles svoje slovo dodržoval, ho Tang Feng pustil dovnitř.

„Je nějaký důvod, proč jsi přišel?” Tang Feng za Charlesem zavřel dveře. Charles se rozběhl přímo pro sklenice na víno a dokonce si pobrukoval.

„Lásko, to říkáš, že za tebou můžu přijít, jen když budu mít důvod? Chodíme spolu, ne? V další epizodě Milence snů budu muset udělat svou závěrečnou volbu a je to taky závěr pořadu. Upřímně mi je líto, že to končí.” Charles otevřel láhev šampaňského a nalil do dvou sklenic. Otočil se a podal sklenici Tang Fengovi. „Samozřejmě mnohem více preferuju rande v reálném světě než v pořadu.”

Tang Feng usrkl šampaňské. Bylo výborné.

Charles nakrčil nos a začichal kolem místnosti jako štěně. Podezíravě se podíval na herce.

„Ty jsi kouřil?”

„Přesně jak tušíš.” Tang Feng se se zkříženýma nohama posadil na pohovku a zapnul televizi.

„Normálně nekouříš. Je to kvůli tomu, že se trápíš tím, co se stalo za posledních pár dní? Musím říct, že i když mám rád tvůj nelítostný a silný postoj k životu, pohled na to, jak se čas od času poddáš slabosti by mě dokázal připravit o život. Úplně mi z toho taje srdce!” Charles přikráčel k Tang Fengovi a vtlačil se vedle něj na pohovku. „Můžu ti pomoct a dát Ge Chenovi lekci.”

„Přestaň, přestaň, přestaň!” Tang Feng rychle zvedl ruku. Bezmocně si povzdechl. „Už se o Ge Chenovi nezmiňuj. Nebo o Su Qichengovi. Netahej mě do dalšího maléru.”

„Dobrá.” Charles pokrčil rameny a opřel se o opěradlo. V levé ruce držel sklenici s vínem a pravou ruku si natáhl podél zadní hrany pohovky a kolem Tang Fengových ramen. Jak sledoval půlnoční zpravodajství, zamumlal: „Miláčku, jak jsem za posledních pár dní zakusil pár věcí, došel jsem k jednomu rozhodnutí.”

„K jakému? Vzdáváš se svého způsobu života a obrátíš na nový list?” Tang Feng se neobtěžoval Charlese upozorňovat na jeho očividné ochmatávání.

Charlesovi v očích probliklo prohnané světlo, ale místo aby to dál vysvětloval, udržoval tajemství a zívl. „Brzy se to dozvíš.”

Charlesova mlhavá odpověď byla trochu děsivá. Tang Feng přimhouřil oči a podíval se po lenivém neohrabanci vedle sebe. „To vůbec nezní jako něco dobrého.”

„Hahaha. Miláčku, věř mi. Neublížím ti. Všechno dělám kvůli tobě! Dojalo tě to?”

„Zní to velmi děsivě,” odpověděl Tang Feng upřímně. Zamračil se. „Co přesně plánuješ?”

„Žertuju s tebou. Jenom trochu přesouvám hlavní záměr své práce.” Charles se na pohovce posadil příměji, jeho paže byla pořád kolem Tang Fenga. „Co kdyby ses šel osprchovat? Potom tě namasíruju.”

„Cože?” Přeslechl se? To mu Charles zrovna nabídl masáž?

„No tak, jdi. Víš, že se kvůli celému tomu únosu cítím provinile. Ber to jako moje nevýznamné vyrovnání.” Charles vytáhl Tang Fenga z pohovky a postrčil ho ke koupelně.

„Počkej, tohle nemusíš dělat. Jsem v pohodě. Vážně.” Tang Feng se otočil, než prošel dveřmi do koupelny.

Charles s úsměvem vzal Tang Fengovu zpola vypitou sklenici šampaňského. „Můžeš se vysprchovat sám nebo půjdu s tebou. Celkem se mi stýská po našich filmových maratonech ve vaně.” Charles na Tang Fenga svůdně zahýbal obočím.





Za půl hodiny Tang Feng vyšel z koupelny ve svém pyžamu. Když si všiml stavu svého pokoje, překvapeně se zastavil a okamžitě se začal smát. „Cos to udělal?”

Všechna světla v místnosti byla zhasnutá. Nalevo a napravo od postele byly dvě skleněné nádoby plné vody. Uvnitř plavaly teple žluté svíčky a vydávaly opojnou vůni, co plnila místnost. To nejasné světlo a vůně, co svíčky vydávaly, proměnily jeho malý byt na něco romantického. Teplý, uspokojivý a naprosto lenošivý druh romantiky.

„Buď to nedělám, anebo udělám všechno. Co ty na to? Jsi spokojený s tím, jak jsem to proměnil pokoj?” Charles si sundal sako a rukávy měl vyhrnuté k loktům. Vypadal jak schopně, tak živě.

Spokojený, samozřejmě že byl spokojený. Tang Feng byl obzvláště spokojený, když se natáhl na postel a Charlesovy ruce mu začaly masírovat hlavu, ramena a tělo. Charles si ruce potřel růžovým olejem a než ho rozetřel Tang Fengovi po krku a ramenech, zahřál ho mezi dlaněmi. Svýma silnýma rukama masíroval hercovy svaly s tou správnou dávkou síly, uvolňoval napětí a zanechával po sobě teplo.

Jak měl Tang Feng celé tělo uvolněné, bylo mu tak příjemně, že se mu chtělo vykřiknout blahem.

Najednou si vzpomněl na článek, co o něm v minulosti napsal jeden novinář. S jedním odstavcem se naprosto ztotožnil:

„Fiennes se v očích veřejnosti vždycky jeví šťastně, ale zakusil mnohem větší bolest než průměrný člověk za celý život. Možná bychom měli být rádi, že vyrostl v sirotčinci bez lásky a péče; neboť se nikdy nemusel srovnávat s normálním dítětem, co vyrostlo v požehnané rodině, rozsah jeho ztráty a bolestí se zmírnil. Pokud se na to podíváme takhle, je to naprosto přijatelné.”

Správně, pokud by se nedělala žádná srovnání, pak by se všechno stalo přijatelným.

Například zrovna teď mohl Tang Feng spát stejně spokojeně, jako kdyby trávil noc o samotě.

Ale pokud mu někdo starostlivě zavolal, pokud mu někdo dopřál romantickou masáž, samozřejmě se to většině lidí jevilo jako lepší možnost.

Neměl rád, když musel srovnávat; potom bylo až příliš snadné se rozmazlovat.

Nechtěl si přiznat, že byl většinu času sám. Ačkoli na samotě neviděl nic špatného, příliš mnoho lidí se strachovalo, jestli nebyl nešťastný nebo jestli mu nebylo nepříjemně. Bylo to, jako kdyby čekali, že by se s nimi měl cítit nešťastně nebo nepohodlně.

Aby uvedl další příklad: kdykoli dítě při hraní spadlo, většinou se naučilo se znovu samo postavit a pokračovat ve hře s ostatními dětmi. Ale pokud se k němu seběhli všichni dospělí okolo a se zájmem jej rozmazlovali, určitě začne brečet.

„Charlesi.” Zatímco mu Charles jemně masíroval krk, Tang Feng se natáhl a popadl ho za ruku.

„Nevolej na mě takhle. Už jsem slíbil, že se dneska o nic nepokusím. To se mě snažíš přimět, abych uprostřed noci vyběhl na ulici jako blázen? Určitě by se to zítra objevilo v novinách na titulní stránce.” I když se Charles vymlouval, sehnul se a zlehka Tang Fenga políbil na krk.

„Myslím... myslím, že dneska v noci budu potřebovat někoho, kdo mi zahřeje postel.” Tang Feng se přetočil, stáhl Charlese na sebe a jejich rty se rychle setkaly v polibku.

Jelikož už spolu dřív spali, nebylo pro ně moc těžké znovu najet na starou rutinu. Tang Feng chtěl dneska v noci jenom zakusit trochu něžnosti a trochu se bez zábran zapotit. A zítra bude spát až do poledne.

Udržovat si od Charlese odstup? Chovat se k němu lhostejně?

Zrovna teď si Tang Feng na nic z toho nevzpomínal. Záletník jako Charles ho přece nemohl pronásledovat celý svůj život. Ale pokud to byl Charles ochoten udělat, pak by to nemusela být nutně špatná věc.

Ach, správně. Charles uměl celkem dobře masírovat.





Kdyby se Charlese někdo zeptal, přísahal by, že to bylo poprvé, kdy vynaložil takové úsilí, aby potěšil muže.

Bylo to poprvé, co nazdobil místnost, kdy obzvláště koupil drahou láhev šampaňského a dokonce se dobrovolně nabídl, že někoho namasíruje. Ani nemluvě o tom, že v minulosti téměř nikdy nedošlo na to obezřetné, něžné a zkoušející chování v posteli.

To samozřejmě zahrnovalo i potěchu muže ústy.

Ale nakonec udělal všechny tyhle věci a udělal je instinktivně.

Pro milionáře jako on, kterému nic nechybělo, bylo vždycky standardním protokolem, že ostatní sloužili jemu. Ale když posloužil někomu jinému, zjistil, že to nebylo tak zlé. Kdykoli viděl, jak se Tang Fengova tvář rozzářila šokem, překvapením nebo dokonce spokojeností, srdce se mu prudce rozbušilo, jako kdyby mu někdo přímo vpíchl stimulant. Řekl by, že to bylo mnohem uspokojivější než vlastní ejakulace.

Znovu se dát dohromady s Tang Fengem po tolika měsících byl uspokojující pocit. Nebo spíš by bylo přesnější to popsat jako radost; bylo to dokonce lepší než jejich první setkání.

Znuděný? To určitě, nemohl být znuděný Tang Fengem!

Po sexy a žhavém cvičení už Tang Feng upadl do hlubokého spánku. Pravidelně dýchal a byl napůl uvelebený v Charlesově náručí.

Co se týkalo samotného Charlese, poslední půlhodinu bez mrkání sledoval spícího herce. Po půlhodině přemýšlení a blízkého pozorování se konečně dobral závěru.

Velmi dobře. Konečně získal odpověď na otázku, co jej měsíce trápila. Pokud to byla jeho odpověď, pak se té cesty bude držet svým vlastním způsobem.





Vonné svíčky vyhořely během noci, jejich světlo pohltila voda a jako důkaz jejich existence zůstaly jenom pramínky dýmu. Jasné sluneční světlo bojovalo s těžkými závěsy, aby se dostalo do místnosti, nakonec ten boj prohrálo a když konečně dopadlo na přikrývky, byl to jen jeho slabý náznak.

Postel byla v příšerném stavu. Když se Charles vzbudil, Tang Fenga nebylo nikde vidět. Promnul si čelo a rychle z koupelny zaslechl zvuk tekoucí vody.

Charles zvedl telefon a objednal nějaké jídlo. Po tom intenzivním cvičení včera v noci oba dva potřebovali něco, čím by doplnili svou energii. Naštěstí si pamatoval, co si Tang Feng rád dával k snídani.

Ani ne deset minut po jeho telefonátu se ozvalo zaklepání na dveře. Charles byl udivený nadlidskou rychlostí poslíčka. Natáhl se a oblékl se do kalhot, co mu jako první padly pod ruku. S holou hrudí kráčel ke dveřím, jeho kůži stále ještě zdobily otisky Tang Fengových zubů.

„Hej! Lu Tianchene! A to jsem si myslel, že to je moje objednávka.” Jakmile Charles otevřel dveře, celý se rozzářil a roztáhl ruce v pozdravu vůči tomu tak nějak vylekanému muži, co stál venku. „Hledáš Tang Fenga? Zrovna teď je v koupelně. Mám ho zavolat?”

„Ne.” Lu Tianchen se rozhlédl po místnosti. Uvnitř byl zmatek. Každý dostupný kousek podlahy pokrývalo oblečení, zatímco na stole stály nedopité sklenice šampaňského a zbytky svíček.

A ve vzduchu se také pořád ještě vznášela hutná vůně sexuální touhy.

„Něco důležitého? Můžu mu předat vzkaz.”

„Řekni mu, aby si tyhle dva dny odpočinul a připravil se na závěrečnou zkoušku cvičných lekcí.”

„Žádný problém. Dobře se o něj postarám,” odpověděl Charles a pak s řádným bouchnutím zavřel dveře.

Lu Tianchen se díval na zavřené dveře a zhluboka se nadechl. Z nějakého důvodu měl najednou pocit, jako kdyby měl na hrudi nějaké závaží.





„Kdo to byl?” Tang Feng vyšel z koupelny a ručníkem si sušil vlasy. Už se převlékl do čistého oblečení a působil svěže a uvolněně. Celkově se zdálo, že má celkem dobrou náladu.

Charles zareagoval úšklebkem. „Jenom poslíček.”
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>