LIH - kapitola 45

Kapitola 45 – Rodina z Miniaturní zahrádky

Úspěšně jsem zakončil schůzku ohledně serializace a doručil jsem zeleninu babičce domů, jak jsem plánoval.

I když babičce bylo téměř sedmdesát sedm, stále měla spoustu energie.

Podařilo se mi ukončit tu zdlouhavou palbu otázek a komentářů a odsprintoval jsem ke svému potlučenému autu s hromadou suvenýrů.

Mým cílem byla samozřejmě malá miniaturní zahrádka. Místo, kde na mě čekala moje rodina. Mojí GPS byl „hlas Boha”. Připojil jsem si ke smartphonu sluchátka a takhle jsem ho poslouchal.

„Aa, takže jsem vlastně řekl něco takového, co?”

Jak jsem jel po úzké cestě podél řeky, vedl jsem s Bohem konverzaci ohledně něčeho nepatrně nostalgického. Ohledně zápolení při výchově dětí a také ohledně něčeho, na co jsem se chtěl zeptat, ale do teď jsem k tomu neměl šanci: jak se můj průměrný věk sníží, když zůstanu v miniaturní zahrádce déle.

Nikdy jsem nečekal, že se tak svolně přizná.

„Prosím, příště mi o tom řekni předem, dobrá?! Jen tak mimochodem, jak dlouho tam můžu zůstat, než to začne být nebezpečné?”

I když s mostem jsem mohl chodit sem a tam, jak se mi zlíbilo, bylo lepší znát limit. Jinak by bylo komplikované, kdybych se zhroutil kvůli tomu, že jsem tam zůstal příliš dlouho. A tím tak aktivoval Sigovu profesní techniku „Přehnaná ochrana”.

Bůh zmlkl. Za chvilku řekl: „Možná tak zhruba padesát let?”

„...Myslím, že kdybych na tomto světě žil dalších padesát let, už by se to považovalo za dlouhý život, víš?”

„To je jeden způsob, jak to vzít.”

Jo, věděl jsem to. Bůh byl existence, co obvykle moc nemluvil, takže se nedalo nic dělat, že to nevysvětlil jasně.

No, pokud jsem se musel domů vrátit jen jednou za pět let, nemusel jsem se bát. Určitě bych o tom měl Sigovi říct, až se vrátím.

Vzpamatoval jsem se a soustředil jsem se na řízení.

Silnice byla čím dál užší, až se nakonec vyrovnala. Jel jsem pomalu. Po pravé ruce se táhlo pole a po levé úzká říčka. Za jízdy jsem nepotkal ani jedno auto. A ani kolem nebyli žádní lidé, ať jsem se díval, jak chtěl.

Mohli jsme prostě jen tak jít dál?

„Zastav. Tady za tímhle je další oblast.”

Jak jsem si myslel. Poslušně jsem šlápl na brzdu.

„Prosím, vzpamatuj se, Bože,” řekl jsem a stěžoval si na tu GPS aplikaci Boží Navigace, co jsem měl na obrazovce smartphonu. Ze sluchátek se ozval ostrý hlas Boha: „Jak otravné.”

„Do miniaturní zahrádky se nemůžeme vrátit přímo z půlky kvůli tobě. Tak proč z toho obviňuješ mě?!”

„Ech?” Po té nečekané námitce se mi rozšířily oči. Hledal jsem místo, kde bych se mohl otočit.

Po hodině se mi konečně podařilo překročit „most”. Odešel jsem z miniaturní zahrádky dřív, a přesto jsem se vrátil takhle pozdě.

Sig mě jako obvykle pozdravil u mostu, rozhodil paže a objal mě. Políbil mě. Slunce zrovna zapadlo a barvilo oblohu v nádherných odstínech fialové.

„Jsem zpět.”

„Vítej doma. Bál jsem se, protože ses nevrátil včas.”

„Promiň. Po cestě jsem se trochu ztratil... Kde je Ray?”

„Spokojeně spí doma. Pojďme.”

Sig mi z ruky vzal sportovní tašku plnou suvenýrů a vedl mě domů.

Znovu jsem se letmo ohlédl na most a pak jsem ho následoval. Na mysli mi neustále zněla slova Boha, zatímco jsem zíral na druhou stranu.

„Trápí tě něco?”

Otočil jsem se. Sig se zastavil pár kroků přede mnou a tvářil se vážně.

Jak jsem to měl říct? Naštěstí jsem váhal jenom chvilku.

„Sigu... chci je uvítat.”

„...Uvítat?”

Sigovi se po tváři rozprostřel komplikovaný výraz. Jelikož byl pohledný, vypadal dobře, ať se tvářil jakkoli, ale já jsem vlastně preferoval jeho rozmrzelé vzezření. Stydlivě jsem přikývl.

„Mám pocit, že na nás někdo čeká... na druhé straně mostu.”

S každým slovem mi tváře víc a víc hořely. Sigovi se pomalu rozšířily oči. Na jeho původním světě mělo slovo most zvláštní význam. Zvláště v manželských vztazích. Měl by pochopit, co jsem naznačoval.

A pak Bůh řekl něco velmi nečekaného: „Tvoje dcera je tak vážná. Vždycky se s tebou chtěla setkat.”

Ta neustálá touha mě „vidět” se mě snažila vtáhnout do jiné časové linie jako předtím. To bylo to, co Bůh řekl ohledně toho, proč jsem se po cestě ztratil.

Jak jsem si myslel, nebyl to jen sen. Čekali na mě v budoucnosti. Po tom potvrzení mě prosytila radost, a přesto mě srdce také bolelo s náznakem smutku.

Také jsem se s ní chtěl setkat. Promiň, že jsem tě nechal čekat tři roky.

Kráčeli jsme spolu a nakonec jsme se přitulili v posteli.

„...Také ji s tebou uvítám.”

Ukázalo se, že Sigův úsměv byl oslňující dokonce i v temnotě.

Druhého dne jsme se Sigem zašli k Božímu stromu. Sig držel Raye v náručí. Ať jsem se koukal, jak chtěl, nikde jsem neviděl květ nebo plod. Ale dalšího dne jsme od tohoto přímého Boha dostali Boží plod z Kachy.

Sig a já jsme se rozhodli, že ten plod sníme toho večera a že poprvé po třech letech zahájíme další vytrvalostní aktivitu s děláním dítěte.

Abych počal Raye, hodně jsem zápolil, ale teď jsem svým schopnostem věřil. Protože mě Sig dál učil bojutsu, během těch tří let jsem tělesně zesílil. Už bych se nepřirovnal k vyžleti.

Přesně jako předtím jsme „semínko” uložili do krabičky z paulovnie a tu položili na noční stolek.

Poté jsme zašli do dětského pokoje a uložili Raye ke spánku. Tato místnost byla původně obývák předělaný na ložnici z našich prvních pár dní v miniaturní zahrádce. Na Rayovy druhé narozeniny jsme vystěhovali pohovku a místo ní tam našemu synovi dali malou postýlku.

„Rayi, brzy z tebe bude starší bratr.”

„Bwo?”

„Buď hodný a počkej na nás, dobře?”

Když Ray viděl mé odhodlání, zdál se vzrušený. A bylo těžké ho uspat. Nakonec Sig podlehl své netrpělivosti a objevil se s „večerkou” v ruce.

Co si to myslel, ukázat to dítěti?

„Už jsi rozhodl o jméně?”

Zklidnil jsem svůj zrychlený dech a upřel jsem pohled na Siga. Na rozdíl ode mě dýchal klidně. Ale oči měl plné vášně. Noc teprve začala.

„...Tentokrát dítě pojmenuješ ty, Sigu?” To bylo to, co myslel?

„Ne, to nic. Někdo mi kdysi řekl, že nemám talent na jména.”

To byla ale nečekaná odpověď. A navíc se tvářil vážně.

Kdo u všeho na světě řekl hrdinovi tak strašlivý názor? Možná proto po mě vždycky chtěl, abych pojmenoval zvířata... Jak smutné.

„Ale můžeš rozhodnout o 'skutečném jméně', ne?”

„To je něco, co si člověk musí najít sám. Rodiče o tom rozhodnout nemůžou,” řekl Sig.

„...Ech, takže to platí i o Rayově skutečném jméně?”

Sig mi prsty prohrábl vlasy a beze slova kývl.

Aha. Když se Ray narodil, tohle téma jsme neprobírali. Upřímně řečeno mě to zajímalo, ale došlo mi, že bychom o tom měli rozhodnout nějakým zvláštním způsobem. Až do teď jsem stále neznal Rayovo skutečné jméno.

Nebo spíš jak teď Sig zrovna zmínil, o svém skutečném jméně rozhodne sám Ray. Takže rodiče mohli své dítě pojmenovat, jak se jim zlíbilo.

Natáhl jsem se. Dotkl jsem se malého drahokamu na Sigově ušním lalůčku.

„Jak jsem si myslel, Sigu, měl bys rozhodnout o jméně našeho dalšího dítěte.”

Fialové oči se mu rozšířily a pak se zdálo, že nevěděl, co dělat. Ale já jsem se nestáhl. Přece jenom jsem s tímto člověk chtěl dosáhnout „budoucnosti” ze své vize.

„Prosím, vyber super roztomilé jméno.”

„Znamená to, že naše další dítě bude dcera?”

„To je pořád tajemství.”

Naschvál jsem si hrál na hloupého a Sig se rozesmál. Vtiskl mi na rameno něžný polibek. Polechtalo mě to a zkroutil jsem se. Ze rtů mi vyklouzlo zachichotání.

Určitě bude překvapený, když to dítě přijde, co?

~ Konec ~ 

[Minoruův stav]

Na konci jeho 24. dne v miniaturní zahrádce. V tu noc, kdy zakusil svůj „sen” po pádu do řeky.

Jméno: Minoru

Povolání: Hrdinova manželka

Energie: 1/260

Zahradnictví: Lv.11 – 161.400/210.000

Titul: Slzy Rudého draka

Prostředí: Lv.10 – 118.360/140.000

Titul: Mistr výbavy

Vaření: Lv.8 – 22.600/30.000

Titul: Měděné hůlky

Péče: Lv.15 – 878.600/1.100.000

Titul: Chci aspoň tři děti

--------------------------------------------

~ A je to tu! Konec hlavního příběhu. Teď už tam jsou jenom extra kapitoly, kde se autorka snaží dotáhnout všechny volné konce... i když to akorát možná ještě víc zamotala. Extra kapitolky pravděpodobně postupně dodám. Ale teď! Teď...! Hurá na mimozemšťany. Já se tak těším! 💥😆😍💞 ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>