GDC - kapitola 48 (2)

O pár dní později Meng Yao s doporučujícím dopisem od Nie MingJuea vyrazil do Langyi.

Když odešel, Nie MingJue si určil jiného zástupce. Ale Wei WuXian měl pocit, že ten nový zástupce byl vždycky o krok pozadu. Meng Yao byl nezvykle chytrý talent. Dokázal pochopit, co nebylo řečeno, a s nejprostějšími rozkazy dosáhnout toho nejlepšího výkonu. Byl zdatný a nikdy nepolevil. Člověk, co na něj byl zvyklý, se nedokázal zdržet toho, aby s ním ostatní nesrovnával.

Za nějakou dobu byla sekta Jin z Lanlingu v Langyě na pokraji zhroucení, už předtím ji spravovali jen stěží. Lan XiChen zrovna náhodou pomáhal v jiné oblasti. Jin GuangShan požádal o pomoc z Hejianu a Nie MingJue dorazil krátce poté.

Když bitva skončila, Jin GuangShan přišel vyjádřit svůj dík, i když byl stále v hrozném stavu. Nie MingJue s ním mluvil břitce a pak rychle začal: „Vůdče sekty Jin, co teď dělá Meng Yao?”

Když ho Jin GuangShan slyšel zmínit to jméno, odpověděl: „Meng Yao? Uch... vůdče sekty Nie, nechci tě tím nijak urazit, ale kdopak to je?”

Nie MingJue okamžitě stáhl obočí. Dřív celkem dlouho kolovala historka o tom, jak Meng Yaa vyhodili z Kapří věže. Dokonce i ostatní věděli o takové frašce, takže nebylo možné, aby si člověk, co do toho byl přímo zapletený, na to jméno nepamatoval. Jenom člověk s tou nejhorší hroší kůží by byl schopen si v takové situaci hrát na hlupáka. To jen, že Jin GuangShan byl náhodou přesně takový člověk.

Nie MingJue chladně promluvil: „Meng Yao je můj dřívější zástupce. Napsal jsem dopis, co sem měl zanést.”

Jin GuangShan dál předstíral, jako kdyby o ničem nevěděl. „Vážně? Ale tady jsem nikdy takový dopis nebo takového člověka neviděl. No jo. Kdybych věděl, že vůdce sekty Nie poslal svého zástupce, rozhodně bych ho uvítal. Ale copak po cestě došlo k nějaké nehodě?”

Prostě se vykrucoval a říkal, že si nedokázal vzpomenout, jestli to jméno slyšel nebo ne. Nie MingJueova tvář byla chladnější a chladnější. Měl pocit, že se něco stalo, a tak bez nejmenšího zaváhání odešel. I když se vyptal ostatních kultivátorů, na nic nepřišel. Nie MingJue si vybral pár míst a začal to obcházet.

Po cestě byl malý lesík. Ten les byl celkem tichý, celkem odlehlý. Zrovna bylo po překvapivém útoku a bojiště ještě nebylo vyklizené. Nie MingJue kráčel po cestě. A za celou dobu narážel na těla kultivátorů v uniformách sekt Wen, Jin a pár dalších.

Najednou se před ním ozvalo něco jako „pche, pche”.

Nie MingJue položil ruku na jílec své šavle a nenápadně se přiblížil. Přes větve a listí spatřil Meng Yaa, co stál uprostřed těl. Otočil zápěstím a vytáhl z hrudi kultivátora dlouhý meč.

Výraz měl naprosto klidný. Útok jak rychlý, tak vyrovnaný. Také byl obezřetný, nedopustil, aby mu na oděv dopadla jediná kapka krve.

Ten meč nebyl jeho vlastní. Na jílci byla železná výzdoba ve tvaru plamenů – byl to meč kultivátora ze sekty Wen.

I ta technika šermu byla ze sekty Wen.

A ten, co zemřel pod jeho mečem, na sobě měl róbu s jiskřící pivoňkou. Byl to kultivátor ze sekty Jin z Lanlingu.

Nie MingJue viděl celou tu scénu. Bez jediného slova o centimetr vytasil šavli. Vzduch prořízlo ostré zazvonění.

Když Meng Yao zaslechl ten známý zvuk tasení, okamžitě se zachvěl. Otočil se kolem a jeho duše se málem vypařila. „...Vůdče sekty Nie?”

Nie MingJue vytasil svou šavli v plné délce. Tělo meče jasně zářilo, a přesto se samotná čepel matně leskla v rudém odstínu krve. Wei WuXian z něj cítil vzdouvající se hněv, spolu se zklamáním a nenávistí.

Meng Yao znal Nie MengJueovu povahu lépe než kdo jiný. Se zachřestěním upustil meč. „Vůdče sekty Nie, vůdče sekty Nie! Prosím, počkej, prosím, počkej! Můžu to vysvětlit!”

Nie MingJue zakřičel: „Co chceš vysvětlovat?!”

Meng Yao se vrhl na zem, napůl se válel a napůl se plazil. „Neměl jsem jinou možnost, neměl jsem jinou možnost!”

Nie MingJue supěl: „Jakou jinou možnost jsi neměl?! Co jsem řekl, když jsem tě sem poslal?!”

Meng Yao klečel u jeho nohou. „Vůdče sekty Nie, vůdče sekty Nie, jen mě vyslechni! Přidal jsem se k silám sekty Jin z Lanlingu. Tohle byl můj nadřízený. Během mého pobytu tady mě vždycky nenáviděl. Často mě pokořoval a bil...”

Nie MingJue: „A tak jsi ho zabil?”

Meng Yao: „Ne! Ne kvůli tomu! S jakým ponížením se nedokážu srovnat? Co bych nedokázal snést, když jde jen o mlácení a hubování? To jenom, že pokaždé, když jsme obsadili nějakou pevnost sekty Wen, strategizoval jsem do poslední kapky energie, bojoval jsem, jak nejlépe jsem mohl, a přesto jen s pár chabými slovy, jen pár lehkými tahy štětce z toho udělal svou zásluhu. Řekl, že to se mnou nemělo co dělat. Tohle nebylo poprvé. Bylo to pokaždé, pokaždé! Domlouval jsem mu, ale on se o to vůbec nestaral. Obrátil jsem se na ostatní, ale nikdo nebyl ochotný mě vyslechnout. Zrovna teď řekl, že moje matka byla, že moje matka byla... Došel jsem limitu— k té nehodě došlo jen kvůli tomu, že mě to na okamžik rozzuřilo!”

Při tom šoku a hrůze mluvil, jako kdyby jeho slova měla křídla. Obával se, že ho Nie MingJue začne sekat, než vůbec skončí se svým vysvětlením. Navzdory tomu mělo jeho vysvětlení stále jasnou logiku. Každá věta podtrhovala, jak strašní ostatní byli a jak byl on ubohý. Nie MingJue mu sevřel límec a zvedl ho. „Lžeš!”

Meng Yao se zachvěl.

Nie MingJue mu zíral do očí a promluvil jedno slovo po druhém: „Došel jsi limitu a byl jsi na okamžik rozzuřený? Zabil by rozzuřený člověk jiného s takovým výrazem na tváři, co jsi měl ty? Naschvál by si vybral odlehlý les, kterým se zrovna prohnala bitva? Zabil by ho mečem sekty Wen, technikou sekty Wen a zamaskoval by to jako pokoutný útok wenského psa, aby vina padla na někoho jiného? Jasně jsi to úmyslně naplánoval!”

Meng Yao zvedl ruku v přísaze. „Říkám pravdu! Každá věta je pravda!”

Nie MingJue zuřil: „I kdyby to bylo pravda, stejně jsi ho neměl zabít! Bylo to jen pár triviálních dosažení! To se tak moc staráš o trochu té slávy?!”

Meng Yao zamumlal: „Pár triviálních dosažení?” Promluvil třaslavým hlasem: „...Co tím myslíš, pár triviálních dosažení? ChiFeng-Zune, víš, kolik úsilí jsem vložil do těch triviálních dosažení? Jak moc jsem si vytrpěl? Sláva? Bez té trochy slávy nic nemám!”

Nie MingJue se na něj podíval. Třásl se a v očích se mu leskly slzy. Ten kontrast mezi tou scénou a to, jak v poklidu někoho zabil, byl příliš ostrý. Ten dopad byl tak velký, že mu ten obrázek stále nevybledl z mysli. Promluvil: „Meng Yao, na něco se tě zeptám. Když jsem tě viděl poprvé, naschvál sis kvůli mně hrál na ubohého, abych ti přišel na pomoc? A kdybych ti nepomohl, udělal bys to samé co dneska a zabil bys ty lidi?”

Meng Yaovi přeskočil ohryzek a stekla mu po něm kapička studeného potu. Zrovna když chtěl promluvit, Nie MingJue mu rozkázal: „Nelži mi!”

Meng Yao se zachvěním spolkl slova, co chtěl užuž říct. Jak klečel na zemi, třásl se po celém těle. Prsty pravé ruky zaryl hluboko do hlíny.

Po chvilce Nie MingJue pomalu založil meč zpět do pochvy. „Nic ti neudělám.”

Meng Yao okamžitě vzhlédl.

Nie MingJue pokračoval: „Sám se jdi přiznat sektě Jin z Lanlingu a přijmi svůj trest. Ať se s tebou vypořádají, jak uznají za vhodné.”

Po chvilce váhání Meng Yao odpověděl: „...ChiFeng-Zune, když jsem teď tady, nemůžu se vzdát.”

Nie MingJue: „Aby ses sem dostal, vybral sis špatnou cestu.”

Meng Yao: „Takhle mě posíláš na smrt.”

Nie MingJue: „Pokud jsou tvá slova pravdivá, nestane se to. Jdi, kaj se a obrať na nový list.”

Meng Yao zašeptal: „...Můj otec mě ještě neviděl.”

Nebylo to tak, že by ho Jin GuangShan neviděl.

Prostě předstíral, že nevěděl o jeho existenci.

Nakonec pod Nie MingJueovým nátlakem Meng Yao stejně odpověděl „ano”, i když s velkými obtížemi.

Po chvilce ticha Nie MingJue promluvil: „Vstaň.”

Jako kdyby mu z těla vyprchala veškerá energie, Meng Yao se jako v tranzu postavil. Zapotácel se pár kroků vpřed. Když Nie MingJue viděl, že byl na pokraji pádu, pomohl mu se ustálit.

Meng Yao zamumlal: „...Děkuju, vůdče sekty Nie.”

Jak sledoval jeho postavu bez života, Nie MingJue se obrátil. A přesto ho najednou slyšel promluvit: „...ještě nemůžu.”

Nie MingJue se protočil kolem. Nevěděl od kdy, ale Meng Yao měl v ruce meč.

Namířil mečem na svoje břicho, tvář měl plnou zoufalství. „Vůdče sekty Nie, nejsem hoden tvé laskavosti.”

Jak mluvil, silou si ho vrazil dovnitř. Nie MingJueovy se prudce zúžily zorničky. Natáhl se, aby ten meč popadl, ale už bylo příliš pozdě. Ten meč v Meng Yaově ruce mu v mžiku probodl břicho a prošel mu zády. Jeho tělo se zhroutilo do louže krve cizích lidí.

Nie MingJuea to na zlomek vteřiny šokovalo, pak vyrazil kupředu. Napůl poklekl na zemi a obrátil Meng Yaovo tělo. „Ty...!!!”

Meng Yao měl bezbarvou tvář. Věnoval Nie MingJueovi chabý pohled a pak se přinutil k úsměvu. „Vůdče sekty Nie, já...”

Než tu větu dokončil, hlava mu pomalu klesla. Jak Nie MingJue držel jeho tělo, vyhnul se čepeli meče a přitlačil mu dlaň na hruď a předal mu duchovní energii. A přesto Nie MingJue najednou pocítil, jak se mu tělo zachvělo. Z jeho břicha přicházel chladný, neustávající proud energie.

Wei WuXian věděl, že to bude bluf, takže ho to moc nepřekvapilo. Ale Nie MingJue s největší pravděpodobností nikdy nečekal, že by ho Meng Yao vážně zranil. A tak jak sledoval, jak Meng Yao před ním v klidu vstal, zatímco on byl stále neschopen pohybu, byl spíš šokovaný než rozhněvaný.

Meng Yao pravděpodobně opatrně vypracoval, jak se vyhnout životně důležitým oblastem. Jak s obezřetností, tak s klidem si vytáhl meč z břicha, přičemž způsobil několik malých krvavých cákanců, a stiskl si ránu— tohle bylo všechno, co udělal ke svému ošetření. Naopak Nie MingJue stále zůstával v pozici, kdy se snažil Meng Yaovi pomoci. Jak tam napůl klečel s hlavou zdviženou, střetli se pohledem.

Nie MingJue nic neřekl. Ani Meng Yao nic neřekl. Zasunul svůj meč do pochvy, uklonil se Nie MingJueovi a odsprintoval, aniž by se na něj ohlédl.

Zrovna uznal svou chybu a souhlasil, že přijme trest, než předstíral sebevraždu a nastražil past. Teď už byl dávno pryč. Pravděpodobně to bylo poprvé, co Nie MingJue viděl tak nestoudného člověka, zvláště když to byl jeho spolehlivý pobočník, kterého sám povýšil. Kvůli tomu v něm vzplála strašlivá zuřivost, takže v bitvách se sektou Wen byl obzvláště nelítostný. I když měl Lan XiChen za pár dní čas pomoci Langye, jeho hněv ani trochu neustoupil.

Jakmile Lan XiChen přišel, zasmál se: „Bratře MingJue, zdáš se být rozčilený. Kde je Meng Yao? Jak to, že nepřišel a nezhasil ty tvoje plameny?”

Nie MingJue: „Takového člověka mi nezmiňuj!”

Bez jakéhokoli přehánění Lan XiChenovi řekl, jak Meng Yao zabil a měl v plánu obvinit z toho někoho jiného a jak pak předstíral smrt a utekl.

Když si Lan XiChen tu historku vyslechl, také ho to překvapilo. „Jak je to možné? Možná je to nějaké nedorozumění?”

Nie MingJue: „Chytil jsem ho přímo při činu. Jaké by tam mohlo být nedorozumění?”

Lan XiChen o tom chvilku přemýšlel. „Podle jeho slov ten člověk, kterého zabil, rozhodně pochybil. Ale ani on ho neměl připravit o život. Jsme v drsných dobách, takže je celkem obtížné určit, kdo byl na vině. Kdepak teď asi je.”

Nie MingJue promluvil příkrým tónem: „Měl by doufat, že ho nechytím. A pokud ano, nabídnu ho své šavli jako obětinu!”

Ale jako kdyby se jeho slova proměnila na proroctví, následujících pár let to bylo, skoro jako kdyby Meng Yao najednou zmizel, jako kdyby se potopil jako kámen v oceánu. Nezbyla po něm ani stopa.

Teď ho Nie MingJue nenáviděl stejnou měrou, jakou si ho kdysi cenil. Kdykoli někdo zmínil jeho jméno, nasadil rozhněvaný výraz, co vyjadřoval věci, co se jen těžce vysvětlovaly slovy. Když si byl jistý, že nešlo najít žádné informace, odmítal o Meng Yaovi kdy znovu s někým diskutovat.

Nie MingJue neměl k lidem nikdy blízko. Jen zřídkakdy se někomu otevřel. Ačkoli se mu konečně podařilo získat schopného, důvěryhodného podřízeného, jehož povahu a schopnosti schvaloval, zjistil, že ve skutečnosti ten podřízený vůbec nebyl takový, jak dával najevo. Bylo jenom přirozené, že reagoval tak extrémně.

Zrovna jak si to Wei WuXian pomyslel, najednou ho začala bolet hlava, jako kdyby se mu měla co nevidět rozskočit. Měl pocit, jako kdyby mu kosti v těle drtil válečný vůz. Vůbec se nemohl hýbat— stačilo se jen mírně přesunout a tělo mu skřípalo a sténalo. Když otevřel oči, zrak měl tak rozostřený, že viděl akorát mnoho postav, co zhrouceně ležely na chladné, černé kamenné podlaze síně. Zdálo se, že Nie MingJue měl zraněnou hlavu. Ta rána už byla necitelná. Na očích a tváři se mu srazily zaschlé skvrny krve. Po nepatrném zacukání mu po čele znovu začala stékat teplá krev.

Wei WuXiana to omráčilo.

Nie MingJue během Tažení proti Slunci vyhrál téměř všechny bitvy. Nepřítel se k němu nemohl ani přiblížit, o to méně ho takto zle zranit.

Co to bylo za situaci?!

Z místa vedle něj přišel nepatrný pohyb. Wei WuXian se koutkem oka podíval a spatřil pár mlhavých postav. S velkými obtížemi zaostřil pohled a spatřil, že to bylo pár kultivátorů v róbách s motivem slunce a plamenů. Pohybovali se kupředu ve zběhlém pokleku.

Wei WuXian: „...”

Najednou ho obklopil nátlak, co ho mrazil až do morku kostí, a dostal se k Wei WuXianovi skrz Nie MingJueovo tělo. Nie MingJue mírně zvedl hlavu. Na konci černé kamenné dlažby byl velký trůn z nefritu. Na něm seděl člověk.

Nebylo to blízko a Nie MingJue měl oči zalepené krví, takže nebyl schopen spatřit, kdo ten člověk byl. Nicméně dokázal odhadnout, kdo to byl, aniž by potřeboval zrak.

Dveře do paláce se náhle otevřely. Někdo vstoupil.

Všichni učedníci v paláci chodili po kolenou, a přesto když tento člověk vešel dovnitř, akorát kývl na pozdrav. Na rozdíl od ostatních nonšalantně kráčel kupředu. Zdálo se, že se na konci sálu uklonil a promluvil pár slov s usazeným člověkem, než se obrátil na tuto stranu.

Přiblížil se pomalými kroky, v tichosti se díval na Nie MingJuea, co zůstal stát, i když byl pokrytý krví. Zdálo se, jako kdyby se smál. „Vůdče sekty Nie, dlouho jsme se neviděli.”

A kdo by to mohl být kromě samotného Meng Yaa?

--------------------------------------------


~ Tak jdu zase srovnávat. Všimněte si, jak oba (Jin GuangYao a Xue Yang) nehnou ani brvou, když jim břichem projede meč... ~

~ Příští kapitola je ještě delší než tato a je celkem, ehm, drsná. ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>