Levoručka 1/3

Levoručka

~ Tohle berte jako takový oddechový oneshot skládající se ze tří částí. První část zde a další brzy přibudou. Více info v mém komentáři pod kapitolou ^_^ ~

Po čele mu stékal pot a Dagger si ho podrážděně setřel rukávem, co už byl vlhký a špinavý. Věnoval meči, na kterém pracoval, další pohled a pak se vrátil k bušení.

Za další hodinu tvrdé práce odložil čepel stranou a pak se postaral o své nástroje. Přišel k vědru v rohu kovárny, několikrát si zhluboka lokl a pak si zbytek vody vylil na hlavu.

Bylo horko. Léto v plném proudu a trčet v kovárně nebyla jeho preferovaná metoda, jak se vypořádat s vedrem.

Rozvázal si vlasy, prohrábl je, aby připomínaly nějaký ten řád, a znovu je svázal páskem. Byly husté a černé a jenom přidávaly k jeho utrpení. Vážně by je měl ostříhat a přijmout svůj způsob života, ale vznešení muži měli vlasy dlouhé.

Dagger si povzdechl, rozhodl se, že už si nebude ničit svůj den tím, že bude lpět na hloupých faktech svého ubohého života. Podíval se na práci, co na něj čekala, a přemýšlel, co udělat dál.

Nechtěl dělat nic z toho, vážně, ale udělá to. Možná dál udělá nějaké nástroje, aby mohl zakončit svou denní práci na mečích. Přikývl, rozhodl se a zamířil zpět do pracovní části obchodu—

Jen aby jej zastavila kakafonie křiku a povzbuzování, ostrého vyzvánění zvonů na návsi. To už byl duel? Bylo teprve pozdní dopoledne. Protočil očima, měl podezření, že věděl, koho přesně uvidí v duelovém kruhu. A tak se Dagger chopil utěráku a co nejlépe si vydrhl ruce a tvář, zatímco kráčel ulicí k návsi.

Jak čekal, ve vzdáleném pravém rohu stál Epee, ranní slunce zvýrazňovalo v jeho hnědých vlasech rudé nitky. Naproti němu byl lord Sharp. Dagger znovu protočil očima. Upřímně se zdálo, že se ti dva nikdy neznavili snahy se navzájem zabít.

Jak bojovali, přimhouřil oči, mírně potřásl hlavou nad Epeeho polevující obranou, ale lord Sharp byl příliš zbrklý, jako vždycky. Jejich souboje začínaly být předvídatelné. Bude to muset říct Epeemu.

Zatepalo mu v modřině pod levým okem, což byl pozůstatek posledního vyjádření jeho názoru v doslechu jeho nevlastního otce. A Dagger si v duchu poznamenal, že má Epeemu o jeho polevující obraně říct před tím, než se vrátí domů.

Včera vyhrál lord Sharp. Dneska Epee. Dagger zatleskal svému nevlastnímu bratrovi, nepatrně se usmál, když si ho Epee konečně všiml. Než mohl Epeemu pokynout, aby přišel, aby mu mohl říct o jeho obraně, jeho nevlastního bratra zavolal někdo jiný.

Ach, bylo to jeho cizinec, Tan, jak si vždycky říkal. Dagger o něm nevěděl nic kromě toho, že to byl šlechtic a že věděl, jak používat meč, co mu tak přirozeně visel u levého boku. Byly to velmi pěkné boky na velmi pěkném těle. Světle hnědé vlasy jen tak dlouhé, aby to bylo podle módy. Pohledné rysy; kdyby nebylo jeho úsměvu, vyhlížel by celkem přísně. Prostý, elegantní oděv.

Horlivě konverzoval s Epeem, co toho muže poplácal po rameni a pokynul mu. Dagger zamrkal.

Epee toho muže znal? Určitě ne, ale bavili se tak lehce, snadno. Sledoval to a teď se mračil, neboť Epee pokynul k vývěsce, kde byly vyvěšené oznamy a podobně. Jeho mračení se prohloubilo, když Tan odtrhl oznam, co Dagger nepoznával, ačkoli se na tu vývěsku díval zrovna dneska ráno.

Epee mu ten oznam vzal a se smíchem ho držel mimo dosah a Dagger viděl, že Tana škádlil. Byli přátelé? Jak to, že nikdy nevěděl, že se Tan a Epee znali?

Ale proč by to měl vědět, uznal Dagger hořce. Jen stěží se pohybovali ve stejných kruzích.

Zašklíbil se sám nad sebou a znovu se podíval na ty dva muže a uvědomil si, že kráčeli k němu.

Dagger najednou pocítil každé smítko špíny, co měl na těle slepené potem. Pod horkou vahou jeho pracovní zástěry byl jeho oděv provlhlý; vůbec nevypadal jako Epee s jeho bezstarostnou pěkností nebo Tan s prostou elegancí.

No, samozřejmě že nevypadal. Dagger se nad sebou zamračil. Nebyl jedním z nich, samozřejmě že nevypadal jako oni. Od smrti své matky, kdy ve své poslední vůli zanechala všechno do posledního halíře svému manželovi „v dobré víře, že se výtečně postará o svého nevlastního syna”, ho degradovali na prostého člověka.

Miloval svou matku, ale vždycky byla hlupačka.

„Daggere,” pozdravil Epee. „Z toho tvého pohledu jsem viděl, že jsem dělal něco špatně.” Pokynul, než mohl Dagger promluvit. „Kárej mě později. Věřím, že pro teď máš zákazníka.”

Dagger vysekl poklonu a tiše odrecitoval všechny zdvořilosti a přijal meč, co mu Tan podal. „Zdravím, můj pane. Vidím, že jste ho velmi důkladně využil. Kdy ho budete chtít zpátky?”

„Samozřejmě čím dříve, tím lépe,” řekl Tan s nenuceným úsměvem. „Ale nijak zvlášť to nespěchá.”

Dagger přikývl. „Pravděpodobně to dokončím do zítřejšího odpoledne.”

„Výborně. Děkuji. Vždycky stojí za to vyjet sem, abyste si mi postarali o meč.”

Dagger se podíval po svém nevlastním bratrovi, co vypadal, jako kdyby se během celé konverzace snažil nesmát. Dagger potlačil nutkání znovu protočit očima, ignoroval svého nevlastního bratra a obrátil pozornost zpět k Tanovi. Opíjel se pohledem na tu svou beznadějnou lásku, aby měl nové představy, kterými se mohl mučit.

„Děkuji,” řekl Tan. „Vskutku to velmi oceňuju. Myslím, že tohle pokryje účet.” Vtiskl Daggerovi do volné ruky měšec s mincemi, pak Epeeho poplácal po rameni a rozloučil se s ním, než zmizel v davu.

Epee vybuchl smíchy.

„Co je tak vtipného?” zeptal se Dagger.

„Ty— jak dlouho ti už přináší svůj meč, Daggere?”

Dagger pokrčil rameny. „Asi aspoň tak dlouho, jak pracuju v kovárně.” Jako kdyby přiznal, že přesně na den ví, jak dlouho sem Tan chodil. Epee evidentně měl dost k vlastnímu pobavení.

Epee pomalu dostal svůj smích pod kontrolu. „To nic. Podívej se na tohle.”

Dagger se mračil, jeho odporující si nevlastní bratr jej naprosto štval, ale nicméně od něj přijal oznam, co mu dával. Jak to četl, rozšířily se mu oči. „Turnaj? Vážně?” Zajíkl se, když si přečetl cenu. Ach, přál si— Dagger tu pošetilou myšlenku odsunul stranou. Byl prostý člověk. Účastnit se turnaje bylo nemožné; byť jen chvíli nad tím nápadem dlít bylo hloupé. „Máš v plánu se přihlásit?”

„Samozřejmě,” řekl Epee přezíravě. „Proč jsi na mě po souboji tak zahlížel?”

„Protože tvoje obrana je příšerná,” namítl Dagger. „Začínáš být líný a nedbalý; vůbec se nedivím, že tě Sharp včera tak snadno porazil.”

Epee se zašklebil; spíš to bylo vycenění zubů. „Jsem si jistý, že by si mě rád vzal, ten mizera, ale než by k tomu došlo, otec by spíš dal vilu tobě.”

„Jsi hlupák,” odpověděl Dagger. „Jdi provokovat Sabreho; boj s ním tě přinutí zlepšit si obranu. Já se musím vrátit k práci.”

„Jak kážeš. Otec si šel dneska promluvit se svým advokátem, takže kdybych byl na tvém místě, spal bych v kovárně. Měj se, bratříčku.” Roztržitě mu zamával, otočil se a vydal se zpět domů.

Dagger si povzdechl a vydal se zpět do kovárny.

„Začínal jsem si myslet, že jsi utekl, chlapče.” Ten muž, co promluvil, byl drsný a omšelý jako samotná kovárna a stejně špinavý jako Dagger. Bylo mu jen něco po padesátce, ale nechoval se tak; Dagger ho viděl přehodit víc než jednoho muže jako pytel peří, když se bitka v taverně vymkla z ruky.

Dagger si odfrkl. „Kam bych šel?” Odnesl Tanův meč k přednímu pultu a zanesl do účetní knihy novou zakázku. „Šel jsem se podívat na duel. Přirozeně zase Epee a Sharp. Měli by se prostě navzájem zabít a skončit s tím.”

„Něco takového,” řekl Hammer a přišel za ním k pultu. Ačkoli stále dokázal házet chlápky jako nic, to samé neplatilo o koních. Nedávno pomáhal překovat koně jednoho rolníka a utržil ošklivý úder do paže, když se jednomu dítěti podařilo dotyčného koně vylekat.

Což znamenalo, že všechna práce padla na Daggera, ne že by mu to nakonec vadilo. Cokoli bylo lepší než jít domů. „Nevadí, když budu dneska v noci spát tady, Hammere?”

„Rapier dělá další tirádu?” zeptal se Hammer, jeho tón byl spíš planý než litující nebo soucitný, čehož si Dagger hluboce cenil.

Dagger pokrčil rameny. „Epeeho návrh.”

„Měl bys prostě nadobro odejít, chlapče,” řekl Hammer. „Tady jsi určitě vítán, jako vždycky. K čertu, poslední dobou vedeš krám víc než já, ještě předtím než se mě ta kobyla pokusila oddělat.”

„Já vím,” řekl Dagger tiše. Měl by. Pravděpodobně by mohl. Jeho nevlastní otec a Sabre po něm nebudou tesknit.

Epee vždycky věděl, kde ho najít. Ale byl to k čertu jeho dům. Nehodlal tomu mizerovi dovolit, aby ho z něho naprosto vyhnal.

Hammer se podíval po tom meči na pultu. „Natrefils na Tana, co?”

Dagger přikývl. „Ano. Po duelu. Dal mi meč a požádal mě, abych ho trochu vyspravil.” Zašklebil se, vybavil si, jak přátelsky se Epee choval k Tanovi. Přál si, aby jen jednou dokázal být tak uvolněný a nenucený.

Ale něco si přát bylo jen mrhání časem a Tan byl naprosto mimo dosah.

„Mohl bys přestat jen tak bloumat a něco s tím udělat, chlapče,” řekl Hammer, díval se na něj podrážděně a pobaveně.

„Ach, ano. To by šlo velmi dobře. Podívej se na mě, Hammere. Že by nějaký šlechtic vzal můj zájem vážně, je směšné.” Odkráčel, aby Tanův meč uložil k ostatním.

Hammer potřásl hlavou. „To nevíš, dokud to nezkusíš, chlapče. Ale ať je po tvém. Pokračuj ve své práci, abys to měl připravené, až si to přijde vyzvednout.”

„Ano, pane,” řekl Dagger a vrhl se do své práce, odhodlaný vyhnat z hlavy všechny ostatní myšlenky.

Bylo už hodně po setmění, když Hammer konečně ohlásil konec. Dagger zasténal, znavený a bolavý po celém těle. Beze slova vyčistil nástroje a uložil je, pak uklidil obchod a zavřel.

Nakráčel dozadu na dvůr k pumpě a pumpoval vodu přes protesty svých svalů, dokud neměl vědro plné.

Převrátil si ho na hlavu a svižně napumpoval další a takhle ten proces opakoval, dokud ze sebe nespláchl tu nejhorší špínu.

Ne tak daleko slyšel zvuky veselí, jak se lidé bavili v taverně nebo jak se potáceli domů. Mluvili, smáli se...

Už by to nemělo bolet, ne když byla jeho matka už téměř pět let v hrobě, ale bolelo to. Až do svých čtrnácti byl součástí toho světa. Teď vážně nebyl součástí ničeho. Jeho starým přátelům se po něm nestýskalo, jenom Epee byl k němu laskavý, a nechávat si dlouhé vlasy v žádném případě neznamenalo, že by byl vznešený.

Tolikrát mluvil se svou matkou o svých plánech, o studiu, o cestování, o soupeření s každým mistrem, co jej poctí soubojem. Ze všeho nejvíc mu chyběl šerm, ta jediná věc, co jej vázala s otcem. Ale prostému lidu nebylo dovoleno nést meče a kdyby je přitom někdo přichytil, byli by závažně potrestáni.

Chybělo mu to, tak moc. Spravovat meče mu nijak nenahradilo jejich používání. Ale také mu chybělo to kamarádství. Než jeho rodiče zemřeli, bral všechny možné lekce, dělal výlety do jiných vesnic a cvičné souboje.

Teď neměl po práci energii se ani dovléct do taverny. Stejně to nebylo tak, že by měl s kým pít. Vždycky se zdálo, jako kdyby se zasekl mezi dvěma světy.

Dagger si nad sebou povzdechl a plahočil se přes dvůr do Hammerova domu.

„Pojď se najíst, chlapče,” řekl Hammer. „Upracuješ se k smrti; půl tuctukrát jsem se snažil tě zpomalit.”

Dagger pokrčil rameny a ztěžka se posadil, jak se natáhl pro talíř, zívl. Zastavil se, jak mu padl do oka list papíru, královský oznam ohledně turnaje. „Co tady dělá tohle?” zeptal se a věnoval Hammerovi podezíravý pohled.

„Mohl by ses přihlásit,” řekl Hammer v klidu. „Vítěz může požádat o cokoli, co je v králově moci.”

Dagger přikývl, mysl se mu bezmocně zatoulala k tomu, o co by mohl požádat. Mohl by znovu získat svůj dům, všechno, co mu jeho nevlastní otec vzal a pak Rapiera a Sabrea vyhodit na ulici. Pak by měl dost peněz, aby znovu začal se studiem, se vším.

„Jo. Všichni říkají, že král chce celému království ukázat svého syna, aby všichni viděli korunního prince, aby se on seznámil s lidem.” Hammer se zašklebil. „Jsem si jistý, že také doufá, že princ vyhraje, ale to uvidíme. Ty sám máš pravděpodobně slušnou šanci na výhru, chlapče.”

Dagger se zašklebil. „To stěží. Přece jenom už netrénuju.”

„No, to není pravda,” řekl Hammer, jeho staré šedé oči se na něj upíraly. „Velmi dobře vím, že každé ráno trénuješ na dvoře.”

„Ach,” řekl Dagger provinile.

Hammer poklepal po dekretu. „Přihlaš se do toho turnaje, to ti říkám. Jsi dost dobrý, viděl jsem tě. Pokud prohraješ, nic se nestane. Pokud vyhraješ— no, nezapomeň na starého Hammera, jo?”

„Jsi moje rodina, Hammere,” řekl Dagger. „Nikdy na tebe nezapomenu.” Pokrčil rameny. „Každopádně to není tak, že bych vyhrál. Dokonce i Epee by mě teď mohl pravděpodobně porazit.”

„Aspoň to stojí za zkoušku.”

Dagger se zamračil a přemýšlel. „Nemám ani oděv, ani zbraně.” Neměl vychování, ani vzhled, ale s tím nemohl nic dělat. „Co mám teď, by mě hned označilo za prostého člověka. A i když to pominu, musel bych najít způsob, jak to provést přímo pod nosem svého nevlastního otce.”

Hammer se usmál. „Myslím, že tyhle problémy dokážeme snadno vyřešit. Důležité je, jestli to chceš udělat. Chceš?”

„Není to dobrý nápad,” přinutil se Dagger říct. Protože to nebyl dobrý nápad. I kdyby předpokládal, že vyhraje, jakmile se přijde na to, že byl prostý člověk, mohli by celkem snadno odmítnout uznat jeho vítězství. K čertu, kdyby se k tomu přikláněli, mohli by ho zatknout.

Ale aby vlastně znovu šermoval v duelu, to bylo tak velké pokušení.

„Nepochybuju, že tam bude Tan,” řekl Hammer zahálčivě, jako kdyby řekl něco mírně zajímavého nebo zábavného. „To, jak používá meč, jsem si jistý, že tam bude.”

Dagger zaklel a věnoval mu ošklivý pohled. „To je podvod. Moje účast v tomto turnaji je špatný nápad. Nejsme si ani jistí, že to zvládnu, a to, že bych to mohl vyhrát, je téměř směšné.”

„Ale poštěstilo by se ti bojovat, s největší pravděpodobností by se ti naskytlo bojovat s Tanem. A kdybys nějakou náhodou vyhrál, no, to by bylo.”

Dagger zasténal a vzdal to. „Fajn. Půjdu do toho. Pokud najdu řádný oděv a samozřejmě potřebuju meč.”

Hammerův úsměv se rozšířil. „Mám přesně to pravé.” Vstal a přiloudal se k truhlici v koutě místnosti. Hammerova kovárna byla vlastně celkem velká. Samotná kovárna zabírala celý přední trakt, pak tam byl malý dvůr s malým domkem na druhém konci. Nebylo to moc, jenom jedna velká místnost a dvě o něco menší, ale byly teplé a pohodlné.

Otevřel truhlu a vrátil se zpět s dlouhým balíkem ve zdravé ruce a položil ho před Daggera.

Dagger odvinul tu dlouhou látku a položil ji stranou, oči měl jenom pro čepele. „Hammere, kde...”

Ten meč byl šermířská šavle, kolem jílce se ovíjel zlatý filigrán ve tvaru břečťanu. Propracovaný chránič byl také v podobě břečťanu. Nádherný, dokonce dechberoucí. A co bylo ještě lepší, že vedle meče byla dýka do páru. Dokonalé. Příliš dokonalé. „Kde jsi to sehnal?”

Hammer se usmál a řekl jenom: „Takže hádám, že teď ti potřebujeme najít jen nějaký vhodný oděv.”

„Hmm,” zamumlal Dagger zamyšleně. Pokud by požádal Epeeho, byl by pravděpodobně ochotný pomoct. Ale nechtěl do tohohle zatahovat nikoho, koho nemusel. Pro případ, že by se něco pokazilo. „Ach. Už to mám. Moje matka si nechala veškeré otcovy oděvy. Uložila je na půdě; pochybuju, že Rapier ví nebo se zajímá o cokoli, co tam nahoře je. Samozřejmě to je staré, ale,” vstal a opatrně odložil čepele stranou. „Pokud půjdu teď, bude zavřený ve své pracovně; Epee a Sabre jsou pravděpodobně stále venku.” Rychle se šel obléct, jen stěží si všiml Hammerova pobaveného uchechtnutí.

--------------------------------------------


~ Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu... neboli tak dlouho jsem narážela na yaoi přepracování pohádek, až jsem se do jedné musela pustit. Tahle je navíc tak roztomilá... Jak už jsem psala úplně nahoře, je to první část z (pravděpodobně) tří. Zbytek přibude. Jako projekt bych to nezvala, takže to nemá hlavní stránku, ale kdybych se rozhodla v pohádkách pokračovat (a že tomu jsem celkem nakloněná), objeví se hlavní stránka, takže budete vědět... ~

~ Myslím, že už z této části je tak nějak jasné, co to je za pohádku... nevlastní otec a bratři, chudý a špinavý syn zemřelé matky, bál... ehm, tedy turnaj a víla kmotřičk... tedy kmotr kovář... Komu tyhle nápovědy nestačí, měl by se vrátit k pohádkám! ~

~ Rodinka je to povedená. Nevlastní otec je Rapier (česky Rapír), nevlastní bratři Sabre (Šavle) a Epee (Cvičný meč k šermu), hlavní hrdina Dagger (Dýka) a kovář Hammer (Kladivo). Tan má taky ekvivalent ve zbrani, ale to se dozvíme až příště. ~

~ Co se týče projektu ze Západního světa, z mých třech kandidátů se hodně lidí vyjádřilo pro Christiana, takže v brzké době čekejte Christiana a JAB2. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>