OSA - kapitola 45

Kapitola 1

Rourke se trochu cítil, jako kdyby byl mimo své tělo. Duch, co chodil temným, pohádkovým městem. Země na nebi a malá světýlka provlečená stromy jeho fantazii akorát dodávala. Ale ta papírově tenká senzace jeho těla nebyla předstíraná. Byl divák. Zachri se ho dotkl na kůži a jeho hlas mu v uších přišel vzdálený.

Ale byl klidný. Vyrovnaný a kontrolovaný jako vždy.

Nemohl příliš přemýšlet o léku a lži jeho matky. Toto dilema se míhalo sem a tam jako nechtěný pták oknem. Pronásledoval jej kolem, převrhával nábytek, vypouštěl ho ven. A nedokázal okno zavřít, než mu ten zatrolený pták vletěl zpět dovnitř.

Bylo velmi důležité nepřemýšlet o té strašlivé katastrofě v jeho životě, protože alfa děti reagovaly na emoční energii. Potraty byly u Omeg běžné, obzvláště v prvních pár týdnech. Tedy pokud všechno nebylo šťastné a růžové a emočně stabilní.

Štěstí bylo mimo něj navzdory tomu, že se Zachri snažil ze všech sil. Rourke všude kolem sebe cítil peprmint, ale nemělo to žádný účinek. A tak usiloval o klid. Nijak zvlášť se to nelišilo od jeho puberty, tedy až na chvíle s Corim.

Cory ho protivně vytáhl z ulity. Se Zachrim to bylo jiné. Dělal to samé, ale Rourke se musel sám snažit dostat ven kvůli své touze být se Zachrim a mít spolu dítě. Nemohl se naprosto vytratit nebo se v depresi stáhnout do postele.

„Tobiasovi můžeš říct cokoli,” řekl Zachri, jak dorazili k bráně pěkného domu. „Je to narozený Alfa a můj osobní přítel. Naučil jsem ho všechno, co vím o lidské povaze. A on mi poskytl trochu toho vhledu.”

Zdálo se, že to poslední se zdráhal přiznat.

„Alfa alfů není něco jako král. Máme komise a představenstva, co se zabývají vládou. On dohlíží na rodiny a zajišťuje hladký chod Society. Jeho titul Alfa alfů odkazuje na jeho službu všem omegám. Něco jako druhý druh, ale jenom pro...”

Říkal toho víc, ale Rourke přestal poslouchat. Zachri musel být stejně tak vystresovaný jako on, protože poslední dobou dělal hodně přednášek.

Tobias žil ve slušně velkém domě s precizně zastřiženým trávníkem. Bylo to v rámci komplexu Omega Society a za holými budovami, kde se konaly přednášky, to vypadalo tak nějak mimo. Nikde tady okolo nebyly žádné další domy. Ten jeho působil tak nějak opuštěně.

Rourke tak nějak přemýšlel, jestli měl Tobias druha, ale nestálo to za to, aby se na to zeptal.

„Jsi připravený jít dovnitř?”

Na tom domě bylo nejpěknější zdobený plot a brána, co jej střežila. Zachri držel prst u tlačítka hlasového komunikátoru, co byl zabudovaný ve sloupku.

„Jo.”

Musel Tobiasovi říct, že očekává, aby tak splnil nějaký alfa rituál. Pak musel zjistit, čím Tobias jeho matce pohrozil, ale jen proto, aby to věděl.

Nic to nespraví.

Rourke se nemohl ani naštvat a dát mu pěstí, protože by to mohlo zabít jeho dítě.

Jak poslouchal, jak Zachri mluvil přes komunikátor, a pak jak kráčel k vchodovým dveřím mu přišlo jako náměsíčnost. Vždycky byl někde jinde. I když kvůli Tobiasově pohledné tváři se trochu vzpamatoval. Měl tmavě fialové vlasy, co ladily s jeho temně šedýma očima. Působily uklidňujícím dojmem, jeho upřený pohled nebyl tak intenzivní jako Zachriho jasné oči.

Nebo to možná bylo vůní lékořice, co byla najednou nesmírně silná.

„Rourke,” řekl Alfa alfů pevně, vzal ho za ruku a naklonil hlavu. Rourke zamrkal, jako kdyby se probudil, v mžiku přišel o ten pocit odplouvajícího vědomí. „Vypadáš nádherně. Pojď dál.”

To byla ale podivná poznámka na adresu jiného muže. Rourke ruku stáhl a naklonil se blíž k Zachrimu. Ale jeho Alfa na ten kompliment nezareagoval, poděkoval Tobiasovi a vedl Rourkea k pohovce.

Rourke měl druhou ruku pořád na břiše, ačkoli neměl žádnou vybouleninu, o kterou by se musel strachovat. Jeho dítě bylo jen kapička někde v jeho nitru.

Posadil se a překřížil si paže přes pas.

Bylo mu trochu zle od žaludku a čekal. Zkoumal své nitro, jestli se náhodou něco strašně nepokazilo. Ale ten pocit odezněl.

Když mu Tobias nabídl občerstvení, Rourke rychle trhl hlavou na znamení, že ne. Seděli v Tobiasově obýváku, Rourke a Zachri na pohovce, Tobias v křesle naproti nim. Rourke předpokládal, že nábytek byl rozestavený přesně pro tyto schůzky. Na konferenčním stolku mezi nimi už byla konvice s čajem a čtyři šálky.

„Takže,” řekl Tobias. „Dovolte mi začít tím, že vím, proč jste tu. Samozřejmě kromě té dobré zprávy.” Ukázal jim ruce dlaněmi nahoru, jako kdyby vítal přítele. „Jsi těhotný! Blahopřeju! Budeš jenom vzkvétat. A Rourke, jsem rozhodnutý zařídit, že od nás budeš mít vše, co bys kdy mohl chtít.”

Rourke mu věnoval ošklivý pohled. Nebyla to dobrá zpráva, byla to nebezpečná zpráva. A přišla v době, kdy se musel vyrovnat se spoustou kravin. A že mu gratuloval, že počal tak rychle a úspěšně... vzhledem k těm rizikům? Že to možná celé zhoršil tím, že vyhrožoval jeho matce?

'Tenhle chlápek...'

Hluboký nádech.

Sklopil oči. Pravděpodobně bylo špatné znevažovat Alfu alfů, krále mezi králi. Rourke se dozvěděl, že Alfové si ctí svých druhů a rodinného života víc než bohatství, takže jeho postavení nebylo nijak zvlášť malé. Ne jako na Zemi.

A Zachri ho měl také rád. Nemohl být úplně špatný.

Udržoval hlas tichý a ovládaný a zeptal se: „Co jsi řekl mé matce?” Trocha toho hněvu ho podnítila, aby pokračoval: „Byla vyděšená a brečela doma u kamaráda.”

Tobias byl klidný.

„Je velmi tvrdohlavá. Ukazuje své dědictví, což je vlastnost, na kterou je třeba být hrdý. Budu mluvit jasně – neboť jsi možná slyšel něco jiného – 'milujeme' tvoje město, Rourke. Vzdorní lidé dokázali sílu lidstva a ukázali nám, že jsme se mýlili. Vzhledem k určitým událostem máme své sklony. Ale také jsme kdysi byli tvrdohlaví.”

Naklonil se a nalil jim čaj. Rourke šálek znovu odmítl. Tobias se velmi uvolněně posadil se svým. Podivné bylo, že navzdory Rourkeově odhodlání ho nenávidět... se nezdál úplně špatný.

Zkontroloval sám sebe, aby zjistil, jestli to byl jeho vlastní názor nebo jestli to byl vliv Alfy. Vůně v tomto pokoji byla naprosto rozkošná.

„Neodpověděl jsi mi na otázku,” trval si na svém.

„Na tvrdohlavost se musí dle mého jít silou. To je to, co nám provedli tvoji lidé. A právem. Usoudil jsem, že musí doznat svou lež. Dal jsem jí ultimátum – dvacet čtyři hodin – a pokud ti tu zprávu sama neřekne, zjistíš to ode mě a odřízneme tě od ní. Jelikož mi její lež přišla urážlivá, měl jsem za to, že to je fér.”

Ať už fér nebo ne, Rourke silně řekl: „No, příště zajdi nejdřív za mnou a já rozhodnu, co s mojí matkou udělat. Já rozhodnu, co je urážlivé a co ne. Je to moje rodina. Ne tvoje.”

Vyznělo to naštvaněji, než zamýšlel. Tobias položil obě chodidla na zem a položil šálek na stůl. Oči možná neměl jasné, ale byly jiné, kypějící intenzitou. Rourke okamžitě sklopil pohled.

Ani jeden Alfa nic moc nedělal, ale on 'cítil' vzpomínku, jak se ho dotkl na hrdle. Ačkoli bylo správné bránit svou matku, cítil, že překročil své meze.

„Jsi 'moje' rodina, Rourke. A ona tě zradila. Hněval jsem se, k čemu tě dohnala. Vím, proč ses přihlásil sem přijít. Je to očividné. Nechala, aby ta malá lež nabobtnala, aby tě utvářela. A jakmile ti dojde, že to byla marná možnost, mohli bychom tu velmi dobře mít případ zášti a deprese.”

Pokračoval: „Transformace na Omegu je permanentní. A my vynakládáme veškeré úsilí, abychom zajistili, že Omegy jsou 'svolné' a spokojené. Nedokážeš si ani představit, jak mě to nahněvalo – jak mě to zhnusilo – že vůči svému vlastnímu synovi neprojevila žádnou takovou čest. A měl bych dodat, že měla velmi málo výčitek svědomí.”

Neměl ji rád. Tolik bylo jasné z jeho tónu ke konci proslovu. Nemluvil s mnoha emocemi jako Rourke. Jenom uváděl fakta. Ale kvůli tomu se Rourke cítil špatně za to, co řekl. Z Tobiasova úhlu pohledu viděl, že se jeho matka dopustila něčeho špatného.

Podpořila lež. Celá léta. Více než půl jeho života.

Nebude žádný lék, žádné vyléčení a jeho matka zemře. Nic to nezastaví. Byl na ni naštvaný, že mu lhala, ale jeho výčitky svědomí převažovaly.

„Chápu,” připustil. „Ale neměla by být potrestána v posledním roku svého života. Co jsi udělal, bylo špatné.”

„Hm.” Tobias si znovu vzal čaj a přemýšlel o tom. „No... Nikdy jsem 'vlastně' neměl v úmyslu vás dva rozdělit. Tvoje blaho je mnohem důležitější než spravedlnost, takže by záleželo na tobě. Možná máš pravdu. Možná jsem zašel příliš daleko.”

On a Zachri si vyměnili letmý pohled. Rourke si nemohl být jistý, ale dle zacukání v Tobiasových rtech si myslel, že byl možná hrdý nebo že to na něj udělalo dojem.

„A teď se staneš rodičem, zatímco ona skoná. Přijde mi to správné. Možná že její lež byla to nejlepší?”

Rourke na něj přimhouřil oči. Nebyl si jistý, jak si to vyložit. Přišlo mu to urážlivé, že smrt jeho matky zavrhoval „pro dobro věci”. Ale byl se Zachrim šťastný. Ale kdyby to celé věděl předem, nevrhal by se do toho těhotenství. To bylo to jediné, co si přál, aby bylo jinak.

Spolu s tou myšlenkou přišel úlek a strach, kvůli tomu shlédl a ovinul si paže znovu kolem břicha.

'Neboj se, dítě. Chci tě.'

Co když to tohle pokazilo? Co když brzy potratí?

Rourke nebyl znám tím, že by přilákával dobré okolnosti.

Zachri mu odtáhl ruce od boků a pevně mu je stiskl nad klínem.

„Tobias tě zkoušel. Pobízel tě k reakci. 'Už skončil'.”

Ta poslední věta zněla nebezpečně. Zachri na Tobiase zahlížel, kvůli čemuž se Rourke cítil trochu lépe. Ať se dělo cokoli, měl svého Alfa druha, co ho vždy ochrání.

„Ano, má pravdu.” Tobias naklonil hlavu ke straně. „Je důležité posoudit, jestli je nutný zásah poradenské služby—”

„Není,” řekl Rourke automaticky.

„—aby ses smířil s tím, co by mohl být nechtěný stav.”

„Není to stav.” Byl tichý, nekonfrontoval ho. „To, co má moje matka, je 'stav'. Já čekám dítě.” Přišlo mu tak divné to říct. Ale už bylo pozdě na to se s tím srovnávat, nemyslet na své dítě jako na sumu peněz, co jeho mamku zachrání.

Mohl někoho zachránit, zatraceně. A to svého syna.

„Máš pravdu. Už se znovu nepomýlím.” Tobias vypadal mírně překvapeně. Možná že Rourke byl nezdvořilý.

„Omlouvám se. Ehm. Jen se snažíš pomoct. Za to díky.” Ale nebyla v tom žádná emoce. Vracela se ta prázdnota. Rourkea už nezajímalo, co Tobias říkal.

„Myslím, že bychom měli připravit plán.”

Jeho hlas mu přišel vzdálený.

„Ohledně své matky budeš muset zajít za poradcem. To je povinné. A trápí mě, že jsi kvůli transformaci a říji vynaložil tolik energie...”

Rourke očekával poradenství ohledně žalu. Nějakou dobu měl to samé ve škole, když se mu začaly zhoršovat známky. Vylepšil si je, jen aby mohl přestat chodit na ty hloupé schůzky.

Přikývl, už vážně neposlouchal.

Tobias mluvil hlavně se Zachrim, plánoval schůzky. Teď bude mít kuchaře a služku. A zajde za dietetikem, aby se ujistil, že se mu dostávalo adekvátních živin.

Dýchalo se mu trochu snáze.

Bylo pěkné, že nemusel mít všechno pod kontrolou. Že nebyl jediný, kdo to řešil. Ale bolelo ho vědomí, že i když byli Alfové krásní a bohatí, možná mu vůbec nebudou moct pomoct.

----------------------------------------

~ A je tu horké finále - poslední knížka s nějakými 12 kapitolami. Dozvíme se, jak to nakonec všechno dopadne! ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>