Kapitola 11
„Rourke se na naši rodinu těší, ale velmi mu chybíš,” řekl jí Zachri a udržoval kolem Rourkea paži jako útěchu. „Doufáme, že až se budeš cítit lépe, že podstoupíš cestu, abys bydlela blíže k nám. Jak to dopadlo u lékaře? Ještě jsem nic neslyšel.”
Po odmlce: „Proč pláčeš?”
Rourke se zamračil, přál si, aby mohl poslouchat i její stranu hovoru. Kousal se do palce. Věděl by, co jí říct. Zachri ne. Ale nějak svému Alfovi věřil, že to dotáhne až do konce, ať už to bude dobré nebo špatné. Byl děsivý pocit věřit někomu jinému.
„Ne, neublížil jsem mu. Je v bezpečí. Velmi tvrdě pracuji, aby to tak vždycky bylo.”
Minulo dlouhé ticho, Zachri jenom poslouchal. Občas ze sebe vydal „hm” nebo „aha”, ale na tváři neměl žádný výraz, kterého by se Rourke mohl chytit. Obočí se Zachrimu trochu nakrčilo buď v soustředění, nebo vážností, ale to bylo jen stěží dost na to, aby odhadl, o čem se mluvilo. To ho zrovna sjela? Měl by mu teď Rourke vzít telefon?
Její hlas byl příliš zkreslený a on dokázal rozeznat jen sem tam nějakou frázi.
„Co říká?” zašeptal Rourke, protože si nemohl mobil vzít. Stál na špičkách, aby ucho dostal blíž a Zachri ho naschvál odtáhl na druhou stranu. Držel ho, jako kdyby ho konejšil, ale ruka mu cestovala dozadu Rourkeova krku a jeho sevření bylo celkem pevné.
„Proč bys to udělala?” řekl jí Zachri.
Jeho tón byl hlubší. Možná mu říkala, že už Rourkea nechce nikdy vidět. Vyhrožovala, že půjde za těmi vzbouřeneckými novináři nebo tak něco. Rourke se snažil vymyslet nějaké jiné vysvětlení, ale Zachri mu nedával žádná vodítka, že by to bylo jinak.
„Martho... Chápu, proč ti Tobias řekl, abys ses přiznala. A proč tě to rozrušuje. Ale Rourke je tvůj syn...”
Ano, říkala, že s ním nechce mít co do činění.
No...
Aspoň to nemusel poslouchat sám. Když mu to jeho milující Alfa přefiltruje, ta novina nebude tak zlá. A nebude sám. Od včerejška se nic moc nezměnilo, až na to, že její odmítnutí tentokrát bylo finálnější. To bylo celé. Byl na to připravený.
I když si myslel, že mu nakonec odpustí.
„Aha. Přeješ si mu to říct teď?”
Rourke žalostně zašeptal: „Říct mi co?” Už to věděl, ale rád by to měl z krku.
„Ano, Martho, toto splní ten požadavek, co Tobias nastavil. Děkuji, žes mi to řekla.” Další odmlka. „Odpočívej. Netrap se tím. Rourke nechce, abychom tě trestali, tak vůči sobě nebuď krutá.”
Trestali? Jistěže ne. ...O čem to mohli mluvit?
„Ani Tobias, ani já tě nebudeme zatěžovat nějakými obviněními. Jsi v bezpečí. Promluvím za tebe s Alfou alf. Nemusíš to dělat.”
„Dobrá, řekni mi, co se děje!” zašeptal Rourke.
Upřený pohled mu řekl, aby počkal.
„Martho, zjisti, jestli tě tví přátelé prozatím vezmou k sobě. Odškodním je. Zrovna teď bys měla být ve společnosti jiných. Jak jen budu moci, si promluvím s Alfou alf, co budeme dělat dál.”
S jeho nynější teorií nic z toho nedávalo smysl. Jediným dalším vysvětlením jejích špatných zpráv je to, že léky nezabírají. Rourke zabořil nehty do dlaní. Zachri mu to řekne, jen musel být trpělivý.
„Zlomí mu to srdce. Ale budu s ním. Ano, jsem na něj hodný. Ano, ano.”
Konečně zavěsil.
„To nezní jako dobrá zpráva,” řekl Rourke.
„Není, moje Omego.”
„Nepřikrašluj to. Mluvil jsem s doktory o smrti celá léta. Prostě mi řekni, co je na těch lécích špatně.”
Zachri ho vzal za obě ruce. 'Ach ne.' Umře nebo hůř. Možná měla alergickou reakci na léky.
„Neexistuje.”
„Co neexistuje?”
„Lék.”
Rourke přimhouřil oči. „Ale ano. Byl jsem tehdy v nemocnic, když jí řekli—”
„Nevím, proč lhala. Ale řekli jí, že se nemohla účastnit testování léku. Bylo to velmi drahé. Z nějakého důvodu vytvořila tuto fikci, že Alfové odepírají léky pracující třídě. Nevím proč. Kdyby nositelé Omeg byli bohatí, možná by to dávalo smysl...”
Rourke potřásl hlavou. „Ne. Počkat. Tohle není pravda.”
Užuž chtěl Zachrimu říct o té vzpomínce. Každý malý detail, aby mu dokázal, že to není smýšlené. Sami doktoři jí řekli o tom léku! Ale Zachri nasadil svůj uhlazený přednáškový hlas a Rourke byl paralyzovaný, poslouchal.
„I kdyby bylo třeba masivně zredukovat populaci, zvolila by se sterilizace a ne pomalá, přetrvávající smrt. Takže její historka byla absurdní. Ale byl jsi mladý a ona tě trénovala, abys nás nenáviděl. Řekla, že se obávala, že tvého otce unesli – což nebyla pravda – a nějak... to celé dala dohromady. Je mi to líto, Rourke.”
Vlastně to dávalo smysl. Rourke znal svou matku a její sklon k fikcím. Ale toto byl fakt, co slyšel v nemocnici. 'Je příliš drahé vás léčit.' Neměl slyšiny!
„Četl jsem o tomto léku,” trval si na svém. „Nedávno.”
„Z uznávaných zdrojů?”
„No... ano...” Pokud se profesionální blog, který mohl získat kdokoli, považoval za uznávaný. Ale ani když se jeho matka hlásila k léčbě, nebylo o tom léčivu moc informací. Ta jeho exkluzivita znamenala, že nebude moc zdrojů informací. Vzpomínal si, že si ověřil všechno, co říkali ohledně špatné dostupnosti, že to je jenom pro jedno procento atd.
„Pro mě to nebyla jen nějaká konspirace,” řekl tiše. 'Jak jsem se mohl mýlit?' Tělo mu přišlo celé napjaté, jako kdyby jeho naděje vynesly strop vysoko a teď se pomalu snižoval a celá ta tíha se mu soustředila na vršek hlavy. Při pomyšlení na svou obranu před Corim cítil horoucnost. Všechno, co řekl ohledně toho, že svou matku opustil, byla teď pravda.
„Slyšel jsem, jak to doktoři pojmenovali. Odmítli ji kvůli tomu, že nevydělávala dost. Nepřišlo mi to falešné!”
Zachri ho ještě nepustil, i když se Rourke snažil odtáhnout, aby mohl chodit sem a tam. Chtěl se osvobodit. Pohybovat se, utéct, skrýt se. Ale jeho Alfa ho tam držel a dál se mu díval do očí.
„Umožňujeme konspirátorům, aby mluvili. Kdybychom je umlčeli, akorát by to zvýšilo jejich přesvědčení. Zjistili jsme, že přísná kontrola, co jsme měli doma, na Zemi moc dobře nefunguje. Je mi to líto, Rourke. Se správou konspirací nemám co do činění, ale... Mám pocit, že jsem tě zklamal.”
„Takže—takže... Takže nic z toho není pravda!” Znovu se nedokázal odtáhnout, i když se snažil. Oči měl teď horoucí a příliš mrkal. Ucpával se mu noc a celkem brzy bude vzlykat. Ale Rourke vycenil zuby. Hněv mohl dovolit, ale brekot už ne. „Ta zatracená... mrcha... já...”
Zaťal pěsti a hledal něco, co by udeřil. Pohovku. Ale ve skutečnosti chtěl zrovna teď zabít svůj hloupý mobil a spojení, co v něm bylo.
„Cory měl nakonec pravdu.” Byl tak naštvaný, že mu lhala a že byl takový hlupák. Ale ta lež, co zabírala celý jeho život, ani nebylo to, na čem záleželo. „Počkat, takže pořád umírá.”
„Ano, Rourke.”
„Není nic, co by ji vyléčilo? Nebo to zpomalilo?”
„Musím si to potvrdit u Tobiase, ale měla by dostávat tu nejlepší dostupnou léčbu.”
„Takže já... všechno tohle... bylo...”
'K ničemu!' Zaječel jeho mozek, ale on to neslyšel. Nedokázal to zpracovat. Bylo to, jako kdyby se snažil naladit rádio, co se po první slabice vrátilo k šumu. Ty věci, co četl o matčině léku, nepocházely z nějaké webové stránky s hloupým temným zázemím o únosech mimozemšťany nebo o teorii lidské baterie přímo z Matrixu.
Byl to čistě vyhlížející blog. Zpravodajské servery. Zdálo se, že to spravovali profesionálové.
Něco z toho si musel zašeptat, protože Zachri odpověděl: „Mnoho falešných informací o nás koluje prostřednictvím spolehlivých kanálů. Proto tady na Měsíci udržujeme oddělený internet a nečiníme se dostupnými v lidských médiích. Snažili jsme se učinit se na Zemi dostupnějšími, ale jen to podnítilo dezinformace. A také došlo ke vzpourám a úmrtím.”
Snažil se pomoct. Jeho přednáškový hlas byl důkaz toho, že něco cítil, a ještě Rourkea nepustil. Ta cukrátková vůně byla silná, ale nezdálo se, že by to zabíralo.
„Já nemůžu... já prostě nemůžu... Byl jsem tam, takže jsem věřil... Řekla mi...”
„Já vím. Je jí to líto.”
„Mělo jí to být líto už léta!” Rourke se snažil odtáhnout, do něčeho si kopnout nebo odhodit svůj telefon. Ale Zachri ho držel pevně. To bylo dobře, protože se tak moc třásl, že by teď bez něj možná nestál. „Tohle se jí tak podobá. Měl jsem to vědět. Tohle je zkurveně hloupé. Nemůžu uvěřit, že já... že já...”
Byl tak hrdý na to, že ho přijali do programu Omega. A že ho pak za draho vydražili a že proces dvoření zvládl tak rychle. Myslel si, že je za vodou. Nebylo třeba, aby se jeho matka přidala k jeho šťastnému znovushledání, ale teď po tomhle mělo být všechno v pořádku!
'Mohl jsem zůstat doma, zůstat v práci, zůstat se svým nejlepším kamarádem a pro moji mamku by se nic nezměnilo.'
„Proč mi tohle nevezmeš?!” vybuchl. „Tohle nechci cítit! Copak nemáš být zmrvený terapeut?!”
„Když člověk cítí silné emoce, naše kontrola selhává. Na začátku nás to trápilo. Naším nejlepším odůvodněním je to, že během milénia, kdy jste neměli vliv Alfy—”
„Jak mi to mohla udělat?!” Rourke věděl, že chodil v pomyslných kruzích a že se Zachri akorát snažil pomoct. Ale jeho mysl tápala po řešení. Po dalším kroku. A tím bylo stát se Omegou. A teď... byl ve stejné díře jako před rokem.
„Totiž tohle je moje chyba. Chápu to. Byl jsem zatroleně hloupý si myslet, že letět na Měsíc je dobrý způsob, jak získat exkluzivní lék. Měl jsem... si promluvit s doktorem. Měl jsem... to lépe prozkoumat. Já nevím! Jak mi mohla lhát?! Celá ta léta! Myslela si... že to prostě vím?! Já to nechápu...”
Zachri ho přitáhl k pohovce. „Posaď se tu. Opři se. Pojď.”
„Nechci. Chci do něčeho bouchnout.”
„Prosím, do ničeho nebouchej a do mě také ne. Symbiotická telekineze není ovládaná, když je dítě v embryonálním stavu.”
„Symbi... Cože?” Rourke se posadil, ale byl jako ve snách. Nedokázal vymyslet, proč mu teď Zachri dělal přednášku o embryích.
„Potíš se a třeseš se. Bojím se o tebe. Jedno po druhém, Rourke.”
Říkal mu to stejným tónem, kterým by mu jeho matka řekla, aby se nebál. Nebo jak mu lidé říkali „je mi to líto”, když se doslechli o stavu jeho matky. Slyšet to od cizích nebylo tak špatné. Co měli asi tak říct, že? Ale když to říkala jeho vlastní matka, ledabyle nebrala v úvahu vlastní smrt, chtělo se mu kvůli tomu ječet.
'Nemluv o tom. Takhle to prostě je, takže z toho nemůžeme dělat vědu.'
A že to byla pravda, s hněvem nepomáhalo.
„Nevyjebávej se mnou,” zavrčel a natáhl se po Zachrim. Nebo si to myslel. Měl pocit, jako kdyby ho strčil a Zachri sebou trhl. Ale Rourke se ho nikdy nedotkl. Zachri ho pevně držel na pohovce, jako kdyby byl batole, co mělo záchvat vzteku.
„Snažím se ze všech sil tě ovládnout, ale také se musíš snažit. Prosím. Případy telekineze mají velkou pravděpodobnost vyvolání potratu. Téměř vždycky je předchází emoční výkyvy.”
Protáhl si ruce. Ačkoli Zachriho necítil, přísahal by, že na něj dokázal zatlačit. A byla tu neviditelná zeď – ne Zachriho ruce – co tu vytrvala. Byl to pocit jako voda, co se řítila vpřed a pak šplouchla zpět, ale jeho tělo bylo v tom proudu nehybné. „Jak... Ty... Ty mi něco děláš?”
„Chráním tě.” Zachri k němu přiblížil tvář, takže Rourke viděl akorát jeho oči. „Rourke, jsi těhotný.”
----------------------------------------
~ Být na Rourkeově místě, cítila bych se příšerně. Všechno, co dělal, bylo úplně na nic. "Obětoval se" kvůli ničemu. Ale na druhou stranu, kdyby mu matka nelhala, nikdy by se nesetkal se svým Alfou... Teď se ještě uvidí, jestli donese nebo ne. ~
~ Přemýšlela jsem, jestli si dám od Rourkea nějakou dobu přestávku... ale něco mi říká, že by se mi mohlo něco přihodit, ha ha. ~
Žádné komentáře:
Okomentovat