Kapitola 10
Nebe Měsíce bylo vždycky tmavé, někdy to mátlo smysly. Rourke si pořád zvykal na to, že viděl 'noční' oblohu a a přitom bylo dokonalé denní světlo. Ale teď bylo všechno v pořádku. Dalších čtrnáct pozemských dní bude Měsíc ve svém nočním cyklu. Kromě tenkého modrého srpku na obloze bylo všechno tmavé.
Rourke z oken sledoval, jak lidé pracovali na tom, aby světla provlékli kolem budov a veřejných prostranství. Bylo to nezbytné. Bez hvězdami rozzářené oblohy byla temnota na Měsíci pustá. Kampus teď měl strašidelnou pohádkovou atmosféru, zdobilo jej mnoho malých světýlek.
Jen pomyslel na to, že půjde tam ven, a široce se usmál.
„Na co myslíš?” zeptal se Zachri. Byl na pohovce se svým laptopem, ale neustále Rourkea sledoval. I když dělal něco jiného.
„Chci jít na rande. Měli bychom se projít po venku nebo tak něco.”
Strávili tolik času v posteli, bylo to, skoro jako kdyby byli nemocní. Vzduch v bytě mu přišel zatuchlý. Rourke zjistil, že se okna nedala otevřít. Kyslík přicházel několika malými průduchy a od chvíle, kdy je objevil, se ve svém bytě necítil dobře. Připomínalo mu to pobyt ve vesmírném toustovači.
Zachri zavřel svůj laptop, vstal a přišel k němu. „Nemám nic na sebe kromě tohohle.”
Pokynul k podlaze. Oba si občas natáhli kalhoty, častěji spodní prádlo, ale košile a všechno ostatní bylo přesně tam, kde to nechali. Nebylo skvělé, jak ani on, ani Zachri neměl zájem o úklid. Nádobí se ve dřezu také nahromadilo.
Rourke si myslel, že si Omegy mohli říct o služebné, ale ještě se neobtěžoval to zjistit. Z nějakého důvodu ho rozrušovalo mít v bytě někoho jiného.
„Je to na tobě.” Pokrčil rameny. Nebylo to nic velkého, ale byl trochu zklamaný. Znělo to, že by Zachri radši nešel. Ale pak mu Alfa zaútočil na krk, políbil ho.
„Nevadí mi, že budu pokrčený, když to nebude vadit tobě. Kvůli stavu mého oděvu mi bude každý nesezdaný Alfa závidět.”
Rourke se uchechtl. Měl by se urazit? Pravděpodobně. V podstatě byl trofejní manželkou mimozemského lorda. Ale na druhou stranu se v něm vzdouvala samolibost. Nevadilo mu, že všichni uvidí, že byl se Zachrim. Jeho pomněnkově modré vlasy a topasové oči na takovém vysokém, svalnatém muži vytvářely exotický a pěkný mix. Směsici ženské a mužské krásy.
A ani ty záhyby na Zachriho bílé košili v oblasti hrudi nevypadaly zle, materiál mu pevně obepínal svaly.
Rourkeovo oblečení nemohlo nabídnout takové lichotky. Párkrát si rukou projel vlasy. Proč je měl vždycky tak špinavé a rozcuchané?
„Po zvážení,” řekl Zachri, „si nepřeji narazit na mnoho nesezdaných Alf. Dneska zůstaňme uvnitř bran Sdružení.” Vzal Rourkea za ruku. „Ale brzy už nebudu tak teritoriální. Vím, že se lidem nelíbí, když je držíme zavřené.”
„Žádný strach. Neměl jsem na mysli nějakou význačnou destinaci. Vlastně mi dovol nejdřív něco udělat.”
Zvedl rozvrh hodin, kterým se probíral, a vzadu nalistoval přihlášku. Z nějakého důvodu to ještě neměli zdigitalizované, ale pro Rourkea to nepředstavovalo žádné nepříjemnost.
„Jsi v tom velmi zběhlý,” okomentoval to Zachri, zatímco Rourkeova ruka létala po papíře a psala. Jméno, věk, adresa, telefon. Při psaní svých nových informací byl trochu pomalejší, ale měl takovou praxi ve vyplňování papírů pro svou mamku, že dokázal předvídat další kolonku nebo řádek, než ji spatřil.
Zakončil to podpisem, který byl vlastně jen R mezi klikyháky.
„Hotovo. Pojďme—”
Z ložnice mu zazvonil telefon a on se zamračil.
'To bude mamka.'
Nečekal, že to ticho mezi ním a jeho matkou bude trvat věčně. I když ho nechtěla nikdy znovu vidět, věděl, že by s ním nikdy nepřerušila kontakt zcela. Jeho matka ne. Jen nechtěl, aby její další hovor byl tak brzy. Další den bez svého telefonu by byl pěkný.
„Mohla by to být Martha,” řekl Zachri. Naklonil hlavu, aby Rourkeovi naznačil, že by to měl zvednout.
„Kéž bys neměl pravdu,” řekl a nacpal si přihlášku do kapsy. Ale nejradši by ta slova vzal zpět, když na displeji spatřil Coriho profilovku.
Už to zvonilo šestkrát a on měl chvilkovou myšlenku, že by to típl. Prostě by Zachrimu řekl, že to nebyla jeho mamka. Žádné kecy, ani strachy.
Ale na druhou stranu i kdyby se Cory snažil, nemohl mu ublížit. Jeho mamka byla jedna věc, ale i po jejích slovech si byl Rourke jistý, že stát se Zachriho omegou bylo to nejlepší, co kdy pro sebe udělal.
Cory by nevolal, kdyby to nebylo z nějakého divného důvodu. A navíc měl zažito ťuknout palcem, aby ten hovor přijal. „Hej chlape, jak se vede?”
Ten pozdrav nepoužil už tak dlouho. Měl pocit, jako kdyby se vracel ke staré, přirozené, ale opuštěné rodné řeči.
„Hej.” Odmlka, jen stěží výkyv, ale bylo to tak jiné od jejich obvyklé konverzace. „Uch, tvoje mamka je u mě a brečí.”
„Cože?”
„Jo, chlape. Ukázala se tu a řekla, že si potřebuje s někým promluvit. A prostě se rozbrečela. Teď je s ní Ann. Jsi v pořádku a tak? Potřebuješ... pomoc?”
Zněl zmateně. Jako Rourke.
„...'Cože?'”
„No, říká, že ti Alfové, uch, ublížili a že teď evidentně vyhrožují jí. Říká, že přišli na 'veškerý výzkum, co dělala' a teď ti ubližují, aby se k ní dostali. Asi se bojí, že když se nepodřídí, zabijí tě... Já nevím, chlape, působí vážně zmateně. Ale ty jsi v pohodě, ne? Proč jsi ten telefon hned nevzal?”
Rourke hodil po Zachrim bezmocný, ztracený pohled. Ale Zachri vypadal samozřejmě stejně zmatený jako on, neměl ponětí, co se dělo. Rourke měl až příliš napilno s tím, aby si spojil všechno, co mu Cory řekl. Neodpověděl hned.
„Víš, že mi to můžeš říct, že?” dodal Cory po chvilce ticha. „Pokud potřebuješ pomoc, řekni něco. Napověz mi. Nesejde na tom, co jsi udělal nebo co si já myslím. Pokud jsi v maléru, udělám, co budu moct.”
Rourke si vzpomněl, proč byl Cory jeho kamarád. Prakticky bratr. I když byl kretén.
„Ne, nejsem v maléru! Jsem na... na líbánkách. No, nejsme sezdaní. Ehm...” Líbánky bylo to nejlepší, jak to popsat. Takhle to cítil, i když neměli svatbu. „To není důležité. Hele, Cory, dostala nové léky a nevím, jaké to má vedlejší účinky. Mohl by ses jí podívat do kabelky, měla by tam mít vizitku? Někde by měla mít kontaktní údaje na svého nového doktora. Možná i recept.”
Přitiskl si ruku k čelu. Normálně by tam byl a dával pozor na důležité věci, schraňoval by veškerá telefonní čísla a data schůzek. Recepty, péči, všechno.
Zabývat se tím z takové dálky, bez žádné kontroly nebo informací. Cítil se z toho najednou tak zmoženě.
Zachri se dotkl jeho lokte, upozornil tak Rourkea na svůj ustaraný výraz. Stačilo ho tam jenom vidět a Rourkeovi se trochu ulevilo. Možná že tuto emoci měl na svědomí Alfa, ale on si to nemyslel. A začínal být celkem dobrý ve vycítění Zachriho vlivu. Bylo pěkné jen nechat si připomenout, že už nebyl sám.
Rourke oddálil telefon od úst. „Mamka má nějaké vedlejší účinky. Je u Coriho doma.”
„Můžu poslat autority, aby ji hned vzali do nemocnice.”
Proto byl Zachri tak skvělý. Bum, okamžité řešení. Ale Rourke si nebyl jistý, jestli by na to mělo dojít. Při jejích nynějších klamných iluzích by to autority mohly zhoršit.
„Hm. Dej nám chvilku. Není v klidu.”
„Mluvíš s ním? S tím mimozemšťanem?” zeptal se Cory. Na jeho konci se ozývalo šustění.
„Och. Ano.”
„No, moc jsem tu toho nenašel, jenom spoustu účtenek. Spoustu a spoustu účtenek a... letáčků a... He. Tohle jsou noviny. Má tam nacpané celé noviny. Dva měsíce staré.”
Rourke si dál masíroval hlavu. Kabelka jeho matky sloužila i jako odpadkový koš. A házela do ní svoje životně důležité ID spolu s propadlými jízdenkami na autobus.
„Moje omego...”
„Cory hledá informace o doktorovi,” řekl Rourke Zachrimu. Jeho Alfa vypadal napjatě, hlavu měl skloněnou a oči zavřené. Možná mu to dělaly Rourkeovy vlastní emoce.
Oddal se vědomému odstresování. Co jen dokázal.
„Takže... jaký je?” zeptal se Cory. Bylo divné mluvit s oběma naráz. Přijít o Coriho byl fakt, co přijal, jen co prvně podal přihlášku. Nebyl kvůli tomu šťastný, ale věděl, že Cory ho takhle nikdy nepřijme.
„Och, ehm. Je hodný.”
„Jsi si jistý, že nepotřebuješ zachránit?”
To byla dobrá otázka. Rourke svému kamarádovi nedal moc nápověd. Legrační bylo, že i když Rourke poslouchal, jak Cory mluvil o holkách, on se s ním o chlapech nikdy nebavil.
„Ne, je vážně hodný. Slibuju.” Snažil se vymyslet něco, čím by svého druha popsal. Ne Zachriho úžasné vlasy nebo snové oči. Ne jeho úžasné tělo a rozhodně ne věci, co Rourkeovi dělal v posteli.
„Včera jsme se dívali na filmy. Zrovna jsme chtěli jít na procházku, když jsi zavolal. Prostě děláme normální věci, co páry dělají, víš...”
„Hm. To je celkem vágní. Jak mám vědět, že tě to nenutí říct?”
Po jeho poslední SMSce, kdy Rourkeovi řekl, jaká je doslova děvka, ho jeho starost teď popouzela. „S tebou se o něm bavit nechci.”
„Kruci, dobrá. K čertu s tím.”
Zachri se ho dotkl na rameni. „Dej mi telefon, prosím.”
Musel si myslet, že se o něm říkalo něco ošklivého.
„Ne, to nic, Zachri. Cory se jenom ptá, jaký jsi a tak. Říkám mu, že jsi dokonale hodný...” A pak kousavě do telefonu: „...a že nemá právo vyzvídat.”
„Jo, no, promiň, že se starám,” zamumlal jeho kamarád. „A v kabelce tvý mámy vidím tak akorát hovno, tak co kdybych se jí šel prostě zeptat?”
'To můžeš zkusit.'
Ptát se jeho mamky na jakékoli informace nebo kde nechala klíče, byl ztracený případ.
„Zeptej se jí na jeho jméno.” Pravděpodobně to nebude vědět. „Nebo se jí zeptej, jestli jí ten doktor něco napsal... Víš, možná můžu zavolat do nemocn—”
„Rourke, miluju tě.”
To přerušení bylo lichotivé, ale přišlo zničehonic. Rourke se zakoktal, jak se pokoušel dokončit větu. A chápal, proč se Zachri tvářil tak vážně. Nebyl to ten prázdný stoický výraz, na který byl zvyklý, ale nakrčené čelo, pevný pohled a tón muže, který dosáhl svého limitu.
„Chápu, že náš vztah je nový. Pokusím se své chování napravit později. Ale momentálně nedokážu stát stranou a dovolit svému druhovi, aby zápolil beze mě. Moje tolerance je vyčerpaná. Dej mi ten telefon.”
„Cory, ehm, vrátím se. Brzy ti zavolám, dobře?”
„Ne. Neříkej mu, aby zavěsil. Musím s ním mluvit.”
„Dobrá, to je jedno, Cory. Chce mluvit...”
„Vážně jsi v pořádku? Zakašli, pokud potřebuješ zachránit.”
„Ano, jsem—”
„Telefon, prosím, Rourke.”
„—v pořádku.” Položil ho Zachrimu do natažené dlaně. Nebál se, že by mu Zachri ublížil nebo tak něco, ale nežertoval. Musel udělat tu svou „alfa věc”. Chápal, proč Stephanie a Thomas řekli, že tohle možná bude těžké. Ale Rourke byl odhodlaný odvést svou část práce, aby jejich vztah fungoval.
Ale ty cukrátkové feromony nedělaly nic pro to, aby jeho stres klesl. Co teď Cory řekne?
Rourke si mnul ruce a přemýšlel o možnostech.
„Jsem Rourkeův Alfa. Dej mi k telefonu Marthu.”
Když řekl to Rourkeův Alfa, v hrudi mu to vykřesalo malou jiskřičku. Jen doufal, že jeho kamarád bude zdvořilý. Zachri by jeho mamce neublížil, tím si byl jistý. Matka Zachriho druha měla určitou rezervu. Ale chápou Alfové bratrské pouto? Cory by měl držet jazyk na uzdě.
„Co se děje? Kde je Rourke?” zeptal se Cory tiše po telefonu. Rourke ho slyšel, jen když zůstane zticha.
„Je hned vedle a velmi se bojí o svou matku. Stejně jako já. Dej mi jí k telefonu.” A pak velitelským tónem dodal: „Prosím. Hned.”
„Jo, dobře, vydržte, výsosti...”
Rourke se kousl do palce. Výsosti byl přijatelný termín zdvořilosti pro Alfu. Stejně jako můj pane, můj králi nebo jakýkoli jiný starý titul. Pro mimozemšťany, co nerozumí nuancím těch věcí, to bylo to samé.
Samozřejmě také nechápali, jak se ty tituly považovaly za sarkasmus, když je napsali nebo vyřkli jeho lidé. Tedy pokud to nebylo příliš očividné a pak ten dotyčný obvykle skončil ve vězení.
'Cory, nepouštěj si pusu na špacír. Nepodělej to.'
Také by byla velmi špatná chvíle, aby Cory ztratil hlavu a začal remcat o 'děvkařích'. Nebo se Rourkeovi snažil nějak pomoct.
A jeho matka taky. Rourke si myslel, že vysvětlil, že jeho matka není pro-Alfa, ale když teď o té konverzaci přemýšlel, uvědomil si, že možná Zachriho nepřipravil na ty hnusné komentáře, co by jí mohly vyjít z úst. Přečetl si její SMSky, ale ty ani zdaleka nebyly tak špatné.
„Zachri, moje mamka je velmi nemocná. Nepřemýšlí jasně a možná—”
Zvedl dva prsty na znamení, aby byl Rourke zticha.
„Pšt. Je u telefonu. Martho, jsem Alfa tvého syna. Prosím, řekni mi, jestli jsi obdržela své léky a jak se teď cítíš.”
Její hlas byl skrz aparát příliš zkreslený, aby to chápal. Rourke slyšel pár slov, ale nic, co by mohl dát dohromady a co by dávalo smysl. Ale její tón byl horečnatý a sem tam se přes aparát doneslo vzlykání. Musel něco udělat.
„Není jí dobře,” vysvětlil a natáhl se po telefonu. Zachri mu v tom zabránil. Rourke se nevzdával. „Je z jiné generace, víš? Ona— nelíbí se jí, že jsem se rozhodl ji opustit, a obviňuje Alfy, že mě od ní vzali.”
Jeho pokusy znovu nabýt telefon byly odmítnuty. Zachri přimhouřil oči a Rourkeovi spadly paže podél boků, nelíbilo se mu vidět ho tak nahněvaného. Nechtěl to ještě zhoršit. Chtěl být hodná Omega. Také vážně doufal, že jeho matka zavěsila. Když byla rozrušená, měla k tomu sklony.
Zklamalo ho vzdálené šumění jejího hlasu.
„Prostě mi dovol s ní promluvit. Řeknu jí, že jsem v bezpečí, a pak si s ní můžeš promluvit. Dobře?”
Zachri se na něj podíval, ale mluvil s ní. „Jsme v raných stádiích provazování. Ano, na důvěrnosti došlo. Není to tak, jak jsi představuješ. Oběma se nám to líbilo.”
Rourke si v hrůze zakryl pusu, ale ne na dlouho. Musel tu škodu zregulovat.
„Alfo, prosím, neposlouchej jí, dokud si nepromluví se mnou. Uklidním ji.”
Bezděky se natáhl po telefonu. Byla to nepřekonatelná, instinktivní potřeba, ačkoli se mu ruka akorát vznášela v blízkosti. Zachri nedal své svolení. Zachri ho vzal za ruku a přidržel si ji u hrudi nad svým srdcem, sevřel mu prsty.
Rourke věděl, že to mělo být konejšivé gesto, ale chtěl ten zatracený telefon nazpět.
„Martho, ubližuješ svému synovi. Na chvilku se omluvím, abych se mu věnoval.” Přitiskl si telefon k rameni. „Rourke. Jsem tvůj Alfa, ne? Předtím jsi byl šťastný, že pomůžu.”
„Ale co říká, není pravda! Není jí dobře.” Vlastně by stejně bez ohledu na zdraví měla své názory, ale Rourke se bude držet té historky. Chtěl, aby jí Zachri stejně pomohl.
„Ano, můj pěkný druhu. Nelíbí se jí, že jsem tě vzal, tedy podle ní. A obzvláště se jí nelíbí, že možná počneme.” Ovinul kolem Rourkea jednu paži, přitáhl si ho blíž, zatímco Rourke stále jednou rukou spočíval Zachrimu na srdci. Zachri ho hladil po zádech a tiskl se mu do vlasů.
„Když jsme se poprvé setkali, možná jsem na tebe udělal dojem, že jsem špatný. Nedokážu dostatečně často opakovat, jak mi to je líto. Snažím se tvůj strach vyhladit. Ale... je obtížné získat si důvěru člověka. Rourke, dovolíš mi ti zkusit dokázat, že nejsem nebezpečný?”
Rourke nechtěl říct ano. A lhal by, kdyby řekl, že nebyl nervózní. Zachri možná nebyl nebezpečný tím, kdo byl, ale to, že byl zákonně umocněn konat, bylo strašlivé. A jeho matka se vzbouřeneckou myslí měla své klamné iluze. Jedno období bude „klávesnicový vzbouřenec”, pak radikální vegan, pak někdo proti bankám, proti moderní medicíně, proti jakémukoli trendu, co viděla ve zprávách.
„Není vždycky taková. Vážně to není ona. Těžko se to vysvětluje. Někdy ji zachvátí tyto minimánie a já jí bráním v tom, aby se do toho příliš pobláznila. Tentokrát jsem tam nebyl, to je celé.”
Jeho Alfa ho nepřestával konejšit dotykem. Pravděpodobně by mohl použít své triky. Proč je nepoužil?
„Mohu mít tvé svolení, Rourke? Prosím? Předvedu, že jsem soucitný a že jsem hoden být tvým Alfou.”
„Ovládáš mě?”
„Ne, to ne! Kdyby ano, neptal bych se.”
Muselo to pro něj být velmi těžké, neboť neuklidnit svého druha a nepřevzít ten problém šlo proti samotné podstatě chování Alfů.
Možná už to dokázal.
„Jo, dobře.” A Rourke se v jeho náručí uvolnil. Bylo to nucené, vědomé uvolnění svalů. Byl připravený se hned zase napjat, jak by se jen něco pokazilo. Ale teď se uvolnil a čekal.
Aby dilemata jeho matky vyřešil někdo jiný...
Bylo to děsivé. Byl jako uvězněné zvíře, které někdo vypustil z klece. A teď mohl akorát mrkat nad dostupným prostorem všude kolem něj.
----------------------------------------
~ A jelikož příště to je poslední kapitola, už to konečně praskne. Úplně všechno. ~
Žádné komentáře:
Okomentovat