OSA - kapitola 42

Kapitola 9

Když se Rourke druhého dne probudil a jeho prvním počinem bylo vyhledat teplé tělo ve své posteli a pak ho vzbudit, aby ho hladil, dávalo to znát jeho úroveň pocitu oprávněnosti. Pokud Rourke nebyl připravený vstát, několikrát usnul kvůli té ruce ve vlasech nebo kvůli jinému uklidňujícímu dotyku.

Celý svůj život nikdy nevěděl, že spát o samotě byla taková přítěž. Postel samotná se mu bez Zachriho zdála chladná a nelákavá. Možná proto se budil tak snadno, když byli odloučení byť i jen o pár centimetrů.

Tentokrát byl Zachri vzhůru. Rourke rozpoznal, že seděl. Ale ta ruka jej nikdy nezačala hladit. Byl na to zvyklý, takže tohle mu dodalo energii zjistit, co se děje.

Pak se zmateně zamračil, protože Zachri měl jeho mobil.

„Dobré ráno, Omego.”

„Co to děláš?”

„Chtěl jsem se podívat, jestli tvoje matka řekla něco ohledně své včerejší návštěvy v nemocnici.”

Vrátil mu mobil zpět. Rourke mu nikdy neřekl PIN, aby mohl obejít ověřování otiskem palce, ale možná ho viděl, jak ho tam zadával? Mysl měl příliš zamlženou, než aby si vzpomněl, jestli poslední dobou PIN použil. Alfa mohl pravděpodobně prostě jen zavolat na operátora a takhle si získat veškeré jeho data.

Rourke zívl, rozhodl se, že se tím nebude obtěžovat. Tady nefungovaly hranice normálního vztahu.

„A řekla?” zeptal se místo toho a sám to šel zkontrolovat.

„Ne. Její poslední zpráva byla ze včerejška před prohlídkou. Velmi se jí po tobě stýská.”

Rourke sebou trhl. Kdyby věděl, že to Zachri uvidí, vymazal by tu včerejší zprávu. Napsala mu dlouhý, srdceryvný dopis o tom, jak tohle Rourke kvůli ní dělat nemusel. A jakou hanbu za něj cítila. Jak si myslela, že jako matka selhala.

„Má jen emocionální chvilku, víš? Je vděčná, ale... nelíbí se jí, jak na to všechno přišlo.”

„Ano. Nelíbí se jí, že o tebe přišla. To chápu.” Na okraji stolku měl kávu, co srkal. V posteli to vonělo jako mátová káva, jak se mísila káva a jeho přirozená vůně.

„Kvůli své diagnóze byla vždycky trochu divná, víš? Když umíráš, svět ti přijde méně skutečný. Nebo je možná víc skutečný, já nevím. Ale u ní se to zhoršuje, věří na všechny ty fantazie a tak.”

„Jaké fantazie?”

Rourke se opřel o čelo postele, Zachri měl paži ovinutou kolem něj. Pak si šťastně přivlastnil kávu a pak ji položil zpět.

„Hm. O konspiracích. A mystickém léčení. Mluví o tom, jak mají myšlenky energii a jak z nich sálají aury a všechny možné bláznivosti. Takové věci.”

„No...” Zachri semknul rty. „To je pravda, ale... Nemyslím si, že by tvá lidská matka dokázala vnímat takové věci.”

„Myslí si, že to někteří lidé dokáží. Někdy jim chce dát peníze a já ji musím zastavit.”

'Je úžasné, že o těhle věcech teď můžu někomu říct.'

Rourke se přistihl, jak zíral do hrnku. Malé pošimrání z toho, jak ho Zachri hladil prsty, ho přivedlo zpět a Rourke měl pocit, že než si usrkl kávy, zrovna docucal bonbon.

Cítil se v pohodě. A trochu vilně, jako že by mohl na Zachriho obkročmo nasednout a rozhýbat ho.

„Bereš mi ty špatné pocity? Proč? Nechtěl jsem se rozbrečet nebo tak něco.”

„Staré bolesti jsou jako řezné rány. Když si na to vzpomeneš, čepel řízne do stejného místa a znovu krvácíš. I když je to jenom trošku, ta jizva zůstává čerstvá. Pokud odstraním čepel, nakonec si na to vzpomeneš bez bolesti. Volně, z vlastní vůle.”

„Jo? To je zajímavé. Víš, Alfové by si možná na Zemi mohli najít práci jako terapeutové. Pravděpodobně byste s tím byli celkem oblíbení.”

„Neprovádíme služby. Jsme Alfové. Dohlížíme.”

„No, bylo to napůl žertem. Ale kdyby někdo z vás chtěl začít s novým koníčkem...” Rourke pokrčil rameny. Stejně mu na tom nesešlo. Přehodil nohy přes okraj postele, aby zjistil, co bude k snídani.

Už dlouho se neprobudil hladový. A taky měl překvapivě jasnou mysl.

„Nezavoláš své matce a nezjistíš, jestli je teď o ni postaráno? Podle tvých včerejších emocí jsem si myslel, že pro tebe bude důležité ji zkontrolovat.”

„Och. No. Jo.” Rourke nevěděl, co mu měl říct. Zatímco přemýšlel, škrábal se zezadu na krku. „Už jsem jí zavolal včera. Řekla, že ta prohlídka šla dobře a že se jí dostává všeho, co potřebuje.”

Zachri se usmál tím širokým úsměvem, co říkal 'tohle dělám pro tebe', co na něm nevypadal přirozeně.

„To je dobře. Pak můžeme zařizovat její přeložení. Kdykoli bude chtít, zařídíme jí byt v beta komplexu. Bude tě moct celkem často navštěvovat.”

„He. Jo...”

Zachri na něj zíral takovým způsobem, že se Rourke cítil průhledně a vadně.

„Promiň,” řekl, uvědomil si, že se musel opravit. Lhaní a předstírání, že je všechno v pohodě, ho možná dostalo až sem, ale to už fungovat nebude. „Dneska se cítím tak dobře. A mám vážně hlad. Vážně ti toho hodně neříkám, ale možná bychom si nejdřív mohli dát snídani?”

Zachri vypadal zmateně, ale zareagoval na to tím, že se v tichosti zvedl z postele. Po cestě si vzal kávu a dal Rourkevoi prostou, příjemnou pusu na tvář, zatímco vyšel z ložnice.

Byla to jen maličkost, ale ta pružinka nervozity v Rourkeově žaludku se rozvinula a uvolnila. Rourke si nemohl být jistý, kolik z toho bylo jeho já a kolik schopnost jeho Alfy manipulovat se svým partnerem. Ale možná že jakmile s tím souhlasil, to bylo jedno a to samé.

'Nezacházej se mnou špatně.'

Jak ho následoval do kuchyně, usmál se, protože si nemyslel, že by to Zachri kdy udělal.

V kuchyni z ledničky vytáhl jogurt a ovoce. Bylo to mnohem zdravější než párky v rohlíku, co si často dával s Corim, ale pořád to bylo překvapivě dobré. Možná to byla jeho vzpoura proti matčině krabičce s vitamíny, ale nikdy nebyl nijak pro čerstvé jídlo.

„Řekni mi, co bys rád,” řekl Zachri, jakmile byli usazení u malého stolu. Jenom čtyři židle a trochu prostoru. Byla to rychlá myšlenka, ale Rourke si uvědomil, že budou potřebovat nový jídelní stůl.

Cítil se tak dobře, vážně nechtěl mluvit o ničem, co mu Cory nebo jeho matka řekli.

Chvíli olizoval svou lžíci. Ale běda, musel se zamračit a čelit pravdě.

„Byla vděčná za tvou pomoc, Zachri. Nechci, abys ty peníze stáhl bez ohledu na to, jak budeš naštvaný, dobře? Moje mamka se v hodně věcech plete, ale má svoje důvody, proč přemýšlí tak, jak přemýšlí. Taky jsem tak přemýšlel, víš? Až dokud jsem tě nepotkal. A pak se to změnilo.”

„Lidé se od nás nemají čeho bát, dokud jsou obecně dobří a ukáznění.”

Zachri si možná nebyl schopný uvědomit, jak moc by lidé ten výrok nenáviděli. Jak by se proti němu bouřili. Individuální totožnost byla až příliš silná. Lidé byli až příliš odlišní. Nesdíleli emoce nebo myšlenky nebo společný účel.

Válka neskončila, ale Rourke si nemyslel, že kdy bude mít pevný konec v jediném dni, co by mohli oslavovat jako svátek nebo tak něco. Spíš to bude dlouhá a táhlá postupná změna.

Ale doufal, že to všechno nakonec bude nejlepší. Sjednocená společnost. Alfové, co ponesou zodpovědnost. A lidé, co, no... To byl ten problém, že? Lidé nechtěli žít životem, kde dělali věci jako sluhové. Jako údržbáři a baliči.

Možná že jednoho dne druhá nebo třetí generace Alfů pochopí lidskou ambici a touhu přispět. Rourke si to rád myslel.

„Správně. No. Moje mamka. Ona je paličatá, víš? A vyrostla v době, kdy lidé mizeli.”

„Ti Alfové byli oddělení od svých ukradených Omeg a uloženi do stáze. Je to tvrdý trest, mnohem tvrdší než jejich čin. Alfové stále debatují o tom, jestli je kdy probudit nebo je nechat... vyprchat.”

Nechápal, o co Rourkeovi šlo, ale Rourke si myslel, že se možná snažil. Měl soustředěný výraz a svého jídla se nedotkl. Rourke si do jogurtu zamíchal pár dalších borůvek, protože si je neustále vybíral kvůli jejich sladké chuti.

„Takže. Na chvilku předstírejme, že žádné vysvětlení nebo ospravedlnění moji mamku nepřiměje tě pochopit. Je to, jako kdyby měla pořád nasazená sluchátka, a vidí tě mluvit, ale neslyší tě. Jasné?”

„Dobře.”

„Takžeee...” Povzdechl si. Nebylo jak to říct, aniž by zněl, jako že se dožaduje politování. „Už mě nechce vidět. Je to prostě takhle prosté. Přišel jsem za tebou, když jsem neměl.”

Zachri se rychle narovnal, poplašený. „Byl jsi zraněný. Vyděšený. Někoho jsi potřeboval!”

Rourke se přes stůl natáhl pro jeho ruku. „Řekl jsem to špatně. Myslel jsem tím, že ona si 'nemyslí', že jsem měl. A nechce se sem přestěhovat a... a být součástí naší rodiny.”

Rozhodně bylo něco špatně na tom, co řekl. Ačkoli si byl Rourke jistý, že už se s tím srovnal. Zachriho neopustí a svou volbu nelituje. Vždycky věděl, že tahle část bude pro ni těžká přijmout.

„Promluvím si s ní,” řekl Zachri. „Pochopí, že mám na myslí tvé zájmy. A prohlédne skrz svou nenávist vůči mě, aby ti pomohla.”

Rourke potřásl hlavou. „To je v pořádku. Nepotřebuju ji tu, abych byl šťastný. Jen se mi ulevilo – tak moc, nemáš ani ponětí – že se jí dostává lékařské péče a že se zlepšuje. To je všechno, na čem mi záleží.”

Sklouzl rukou zpět. Zachri vypadal zamyšleně, ale nic neříkal. Na to, že bylo ráno, kdy se konečně cítil s jasnou hlavou a skvěle, to byla depresivní rozprava. Očima se toulal po Zachriho těle a uvědomil si, že si ho představoval bez oblečení. A tváře měl projednou chladné.

„Myslím, že moje horečka je pryč.”

Kvůli tomu mu Zachri věnoval opravdový úsměv. „Ano. Tvoje říje pominula.”

„Takže myslíš si...? Měli bychom koupit nějaký test nebo zajít za doktorem?”

Zakroutil hlavou. „Velmi brzy se to dozvíme.”

No, to byla skvělá zpráva v toto úžasné ráno.

Rourkeovi se nelíbilo, jak to celé dopadlo s Corim a jeho mamkou, ale stejně to všechno nechá za sebou.

----------------------------------------

~ A BUM! Protože teď už tam to bum určitě musí být. Možná v příští kapitole! ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>