Kapitola 66
Šestý princ se brzy vystěhoval ze zchátralého Západního paláce do paláce ZiChen. Ti dva žili v hlavním domě na východní straně oddělení hlavní síní. Ale aby se vyhnuli tabu, nechali vztyčit zeď, co palác rozdělovala. Li JinTian poslal sluhu, aby jejich palác zkontroloval, a také jim udělil mnoho vzácných pokladů.
A otrok, co kradl šestému princi jídlo, byl odsouzen k smrti. Císař tak dal najevo, že mu na Qi XiuJieovi a jeho synovi záleželo.
Od té doby bylo služebnictvo v paláci ZiChen vždycky uctivé, báli se k Qi XiuJieovi chovat jako ke zločinci. Li JinTian si Qi GuiJuna hýčkal a také prominul jeho zločiny, dokonce mu jako útěchu dal prince. Qi GuiJun vážně nebyl jen nějaká prostá osobnost.
Zhou YunSheng si s šestým princem vytvořil pouto a také dával pozor, co se dělo v hlavním paláci. Jak měl napsáno ve svých datech, Li JinTian byl žalostně zamilovaný do Gao Mina. I když ho podezíral, stejně ho i jejich dítě neustále navštěvoval. A ostatním konkubínám nevěnoval žádnou pozornost.
Nedokázal se vzdát své lásky a Gao Min si toho byl vědom, a tak se choval velmi směle. Ale tohle nemohlo trvat věčně. Dokonce i hluboké city po neustálém tření vyprchají. Obzvláště když se jeden z partnerů intenzivně snažil, zatímco druhý se k němu choval chladně. Láska a nenávist byly dvě strany jedné mince. Bylo jen otázkou času, než se rozejdou.
Co se týkalo Zhou YunShengova pátrání po svém záhadném milenci, momentálně žil v paláci. Neustále byl pod Li JinTianovým a Gao Minovým dohledem. Teď nebyla správná chvíle jednat.
Ale až jeho syn bude vládnout, nebude snadné najít jednoho člověka? Zhou YunSheng si to myslel, a tak tu svou touhu po něm pátrat mohl akorát zdráhavě potlačit.
Jednoho dne seděl na své pohovce a četl si, když k němu spěšně přišla jeho osobní služebná a zašeptala mu: „Pane, vrchní služebná šestého prince vás chce urgentně vidět. Řekla, že šestý princ udělal něco špatného.”
„Co špatného udělal?” Zhou YunSheng odhodil knížku, nazul si boty a prošel kolem služebné do princovy síně.
Služebná ho spěšně dohnala. Oči měla rudé, byla polekaná a vykoktala: „G-guiJune, šestý princ, on... on zešílel! Rychle se jděte podívat!”
Zešílel? Jak mohl hodný muž najednou zešílet? Zhou YunSheng si vybavil, jak Gao Min otrávil původního Qi XiuJiea a že když se šestý princ přestěhoval do jeho paláce, že k nim propašoval mnoho falešných služebných. Takové počínání se důstojnému generálu Gaovi nepodobalo, spíš to bylo chování zákeřné císařské konkubíny. Zdálo se, že Zhou YunSheng byl až příliš bezstarostný. Měl ty falešné služebné vyštípat, než způsobily nějaké potíže.
Jak o tomhle přemýšlel, přiblížil se ke vchodu do chrámu. Služebná rychle šla pár kroků napřed a rozevřela dveře na konci chodby. Vyvalil se na ně silný pach krve.
Zhou YunSheng se zastavil v otevřených dveřích. Překvapilo ho spatřit Li XuDonga s dlouhým, ostnatým bičem. Před ním klečeli tři sluhové. Byli pomlácení a plní modřin, jen stěží dýchali.
„Výsosti, pomozte! Šestý princ zešílel!” Jeden sluha vzhlédl a rány se mu otevřely. Vypadal nesmírně uboze.
Šestý princ byl v tváři sinalý, v rukách svíral bič a chvěl se. Těch lidí měl dost, nejenom že mu vzali jídlo a stříbro, také ho vždycky mlátili a pokořovali, chovali se k němu jako k psovi. Jako kdyby je nesmírně bavilo šikanovat svého vlastního pána, kterému měli sloužit.
Silou ho strčili na zem, aby jim lízal boty. V zimě ho promáčeli studenou vodou a nechali ho bez kabátu stát na studeném větru. Nutili ho plazit se jim pod nohama a oni jej přitom zesměšňovali. Chtěl tomu odolat, ale také věděl, že neodolá. Byl prostý princ, co neměl nikoho, co by jej chránil. Měl ještě nižší postavení než osobní služebná oblíbené konkubíny.
Nemohl dát najevo ani svou zášť. Mohl akorát trpět nekonečným hladem, chladem a mučením. Myslel si, že to jednoho dne už nevydrží a že ty lidi zabije a pak zabije sám sebe.
Ale v tom jeho zoufalém utrpení se zjevil Qi GuiJun a jako paprsek slunečního světla zahřál jeho mrtvé srdce, jako nádech čerstvého vzduchu zabránil, aby se udusil. Řekl, že ho ochrání. Řekl, že už nemusí dál trpět. Stal se jeho nejsilnější nadějí.
Když Qi GuiJun řekl tato slova, krev mu začala vřít, plát a srdce se mu téměř zalklo nezměrnou radostí. Měl pocit, jako kdyby konečně měl rodinu, a tak už se nikoho nemusel bát. Ale když spatřil, že ti samí sluhové, co jej šikanovali, ho následovali do paláce ZiChen, nakonec nedokázal ovládnout tu přehradu nepřátelství a rozhodl se je osobně zabít.
Vždycky věděl, že byl krvelačný. Uprostřed noci byl vzhůru a představoval si tisíce způsobů, jak mučit ty, co jej šikanovali. Některé ty způsoby mučení, které vymyslel, byly neslýchané. Bylo to krvavé a kruté, ale vždycky se kvůli tomu chvěl vzrušením.
Věděl, jak strašlivé byly jeho myšlenky, a tak se choval zbaběle, aby skryl svou skutečnou povahu. Nemohl dopustit, aby Qi GuiJun spatřil jeho ohavné myšlenky.
Ale přece jenom byl jenom dítě, a tak ho nenapadlo, že to jeho tajné mučení spatří služebná. A že toto jeho strašné počínání spatří zrovna ta osoba, které to chtěl ukázat ze všech nejméně.
Cítil se jako vězeň pod šibenicí. Čekal, až mu Qi GuiJun zlomí vaz.
Zhou YunSheng pomalu vešel dovnitř, vzal mu z ruky bič a najednou švihl paží. Ostré ostny se mu zařízly do kůže a zanechaly po sobě krvavé jizvy.
Služebná v místnosti rychle odvrátila zrak, ale na tváři se jí zračil podivný úsměv.
Šestý princ si myslel, že ho Qi GuiJun odsoudí a řekne, že ho zklamal. Nečekal, že ho přímo a bez vysvětlení zbičuje. Tohle byla ta takzvaná ochrana, láska a závislost? Byl jen nástroj, co chtěl použít, aby si obnovil postavení? Šestý princ zaťal zuby, nechtěl, aby mu po tváři skanuly ty slzy pokoření a zoufalství. Nikdo ho nikdy nerozbrečel, ani mu nezlomil srdce. Jen tento člověk, co mu dal naději a pak ho strčil do propasti, dokázal snadno otřást jeho nitrem, takže se cítil skutečně uboze.
Vždycky ke Qi GuiJunovi vzhlížel s láskou, ale teď cítil rostoucí zášť. Ale podivné bylo, že si nedokázal představit, že by mu ublížil. Jako to dělal u svých trýznitelů.
„Víš, co jsi udělal špatně?” vyštěkl Zhou YunSheng, sevřel mu čelist a přinutil ho vzhlédnout.
Šestý princ opakovaně zatínal a rozevíral pěsti. Po chvilce ticha odpověděl: „Vím, co jsem udělal špatně.”
„Proč mi neřekneš, co jsi udělal špatně?”
„Neměl jsem být tak krutý.”
„Hlupáku!” Zhou YunSheng mu sevřel čelist tak silně, že mu tam zůstal pár šokujících otisků prstů.
Šestému princi se nakonec tvář zkroutila bolestí.
Zhou YunSheng pokračoval: „Jsi princ, oni jsou otroci. Ty jsi porcelán a oni střepy. Rozdíl mezi vámi je jako rozdíl mezi nebem a zemí, jak se s nimi můžeš srovnávat? Když se jich chceš zbavit, musíš akorát vymyslet pár obvinění a dát rozkaz. A pak je někdo jiný přirozeně usmrtí. Proč si musíš špinit ruce a nabýt tak brutální pověst? A zadruhé, nepolapil jsi člověka, co tě spatřil. Dovolil jsi, aby někdo další přišel na tvou slabinu. A ten člověk to pak použil, aby oslabil naše pouto. Nemyslíš si, že jsi udělal něco velmi hloupého?” Jak to řekl, chladně se podíval po služebné u dveří.
Šestý princ jej sledoval s doširoka rozevřenýma očima a snažil se ta jeho slova vstřebat.
Zhou YunSheng mu pustil čelist, otřel si krev z rukou a chladně rozkázal: „Sem, tyto čtyři lidé zneuctili šestého prince, odveďte je a usmrťte.”
Li JinTian pociťoval vůči Qi XiuJieovi hlubokou vinu. Ačkoli už ho nemiloval, ze všech sil se snažil odčinit své křivdy. Uvnitř a vně paláce ZiChen bylo více jak 100 stráží pod jeho velením.
Když Zhou YunShengův hlas dozněl, do síně vtrhli stráže s vytasenými meči a odvedli tři sluhy a plačící služebnou.
„Otče.” Když se šestý princ vzpamatoval, to jeho zmrzlé srdce mu poskočilo. Bilo rychleji a rychleji, tělo mu naplňovala převelká radost. Měl pocit, jako kdyby se vznášel a létal na obloze. Vzal Zhou YunShenga za ruku, jako kdyby ho jen tohle mohlo silou přitáhnout k zemi. Jako kdyby byl jediný člověk, na kterého se mohl spolehnout.
Jak si mohl myslet, že ho vážený otec bude nenávidět. Nebo že ho dokonce opustí? Otec byl jeho rodina, vždycky ho bude milovat. Otec měl pravdu, vážně se choval hloupě.
Li XuDong neměl od radosti slov. Svedl akorát tahat Zhou YunShenga za ruku a křičet: „Vážený otče.”
„A co to je teď za to hloupé gesto? Kam se to kruté dítě podělo?” Zhou YunSheng ze sebe střásl jeho ruce a zeptal se: „Už jsi zapomněl na svůj trest?”
„Samozřejmě že si to pamatuji,” odpověděl šestý princ honem, ale kdyby měl ocas, pravděpodobně by jím vesele vrtěl. V této chvíli byl jako roztomilé štěně vedle svého páníčka. Ten agresivní vlk zmizel.
Zhou YunSheng byl upřímně řečeno velmi spokojený s nemilosrdností šestého prince. Aby si člověk v dávných dobách mohl nárokovat trůn, musel být schopen zabíjet z rozmaru, ne? Li ShiMin, Wu ZeTian, Zhu Di, YongZheng... nikdo z nich nebyl lidumil. Kde byly ambice, tam byla krev. Krutost byla dobrá vlastnost.
„Tak jdi. A po tom svém trestu nezapomeň, že mi máš dělat společnost u večeře.” Musel přiznat, že se v tomto obrovském chladném paláci cítil osaměle, zvlášť při jídle.
Šestý princ měl pocit, že získal tu nejvyšší odměnu. Nahlas souhlasil a šel se vykoupat. Měl svého váženého otce rád a chtěl po jeho boku zůstat neustále. Ale jak by mohl po takovém krvavém počinu zůstat po jeho boku? Vážený otec by měl žít v jasném a velkolepém paláci a měl by požívat řádnou péči, tu nejpečlivější péči.
Gao Min vešel do chrámu, ale nesložil úklonu. Jen se přímo dotazoval: „Šestý princ zabil čtyři sloužící, aniž by ho vyprovokovali, víš o tom?”
„Vážně to bylo nevyprovokované? Vážně nevíš, jak se k šestému princi chovali?” namítl Li JinTian. Kdyby to naschvál neprošetřil, nevěděl by, že se k jeho vlastnímu dítěti chovali tak drsně. Když se dozvěděl o smrti dvanáctého prince, odmítal znovu něco zanedbat. Jinak by mu všechny prince mohli jednoho po druhém zabít. Až by mu zůstal jenom pátý princ. Dělal to Gao Min naschvál nebo ne?
Gao Minovi se zablýsklo v očích. Neodpověděl, ale všechno bylo naprosto jasné.
Li JinTiana to zklamalo. Před znovuzrozením byl Gao Min benevolentní a spravedlivý, ale po znovuzrození byl chladný, sobecký a zákeřný. Nestaral se o nikoho, jen o pátého prince a klan Gao. Kvůli čemu se tak změnil? Nakonec došel k závěru, že za to mohl on sám.
Gao Min nemohl s čistým svědomím říct, že o tom nevěděl, a tak změnil téma: „Zvážil jsi, že bys mě poslal velet armádě v obléhání Západního Yi?”
„Nemůžeš zůstat se mnou?”
Gao Min mu odpověděl jen tichem. V očích se mu zračila neochota, zášť a dokonce záblesk ambicí. Byl celý žhavý opustit tento dusivý palác, vrátit se zpět na krvavé bojiště, dosáhnout skvělých dosaženích. Ve svém minulém životě zůstal pokorně zamčený v paláci, ale v tomto životě chtěl ochránit vlastní zájmy.
Ambice? Li JinTian se nedokázal přesvědčit, že ten záblesk ambicí byl jen iluze. Znaveně se usmál a mávl rukou. „Jen jdi, dělej si, co chceš.” Nechám tě se rozletět, ale jednoho dne ti křídla zlomím.
Gao Min byl radostí bez sebe. Upřímně mu poděkoval a spěšně odešel.
----------------------------------------
~ Takže nejdřív vychovat dítě a pak až hledat lásku? Vážně? Takže minimálně pět let čekat? ~
Žádné komentáře:
Okomentovat