LIH - kapitola 14

Kapitola 14 – Sigmund (Den 8)

„Sigu, viděl jsi Mustarda?”

Když jsem užuž chtěl začít se svou ranní rutinou – krmení kuřat, všiml jsem si, že se jedno do posady nevrátilo. Zeptal jsem se na to Siga, protože on byl obvykle ten, co je pouštěl ven.

Sig, co zrovna doštípal dřevo, ukázal bradou. „Je na střeše.”

Vážně. Na rudém okapu, co jsme zrovna natřeli, byl malý kohoutek s hrudí nadmutou pýchou. Pírka se mu v ranním slunci zlatě leskla, takže působil božsky. Ale pořád byl jen velký jako kuře.

Náš jediný kohout se jmenoval Mustard. Všechna ostatní dostala jméno podle žlutých jídel jako proso nebo paprika.

„Mustarde, je čas jíst.”

Kuřata znala svoje jména. Mustard okamžitě seskočil, jen se jsem zavolal, a celou dobu přitom kvokal. Seskočil na vyčnívající okraj nad dveřmi, na Sigovo rameno a pak na moje. Vlastně pravděpodobně reagoval na ten salát, co jsem držel, a ne na svoje jméno. Mustard se naklonil kupředu a zobl si.

Před dvěma dny jsem na poli začal pěstovat hlávkový salát. Byla to jedna z nejsnazších rostlin na pěstování a já musel akorát zasít semínka. Netřeba říkat, že to bylo téměř bez námahy. A taky měl rychlou sklizeň.

Ale upřímně řečeno, když jsem pomyslel na hlávkový salát, napadlo mě ho použít jen na salát. Z toho důvodu jsem část schoval pro kuřata.

Od toho incidentu v noci uplynuly tři dny.

Každou noc jsem trval na tom, že budu spát v obýváku, a vymlouval jsem se na to, že jsem musel zapsat výdaje. Ano, byl jsem absurdně tvrdohlavý. Ale i tak když jsem se ráno probudil, vždycky jsem se našel v posteli. Tam mě samozřejmě donesl Sig; naštěstí se počet chvilek, kdy mi hlavou do něčeho narazil, nezvýšil.

Sig, co za poslední tři dny vstával brzy, aby vypustil kuřata, spal vždycky nahý. Ale té noci, kdy na mě zaútočila stonožka, jsem se chvěl a požádal ho, aby si aspoň natáhl spodní prádlo. Snažil jsem se ze všech sil.

Už to bylo osm dní, co jsem se zatoulal na tento svět, a pět dní od chvíle, co jsem ztratil kontakt s Bohem.

Od té doby jsem své dny trávil pokojně se Sigem.

Ano, ano, Bože. Přidala se k nám i „Něžná péče – řád B” a oznámení chodilo každé ráno. Dokonce i můj titul u kategorie Péče vyleveloval z „Roztouženého láskou” na „Oddanou lásku”.

...To byla systémová chyba, že?



„Skvělé...” Mezi rty mi utekl povzdech, jak jsem zahlédl Sigova ohromující záda smáčená vodopádem. Kdybych tady měl svůj skicák, rozhodně bych ten pohled načrtl.

No, ale nebylo to tak, že bych měl odvahu požádat ho o svolení.

„Říkal jsi něco?”

„Ne... To nic,” řekl jsem a přinutil se k úsměvu.

Sig se vrátil poté, co ze sebe spláchl pot, brodil se vodou zpět. Aach, svaly na hrudi a na břichu měl také úžasné. Co dělal, že měl takové tělo? Přimhouřil jsem oči, jak jsem studoval svou vlastní měkkou hruď a bříško. Nohy jsem si namočil do pramene.

Zatímco ten úzký vodopád byl vysoký asi jako já, pramen pod ním byl celkem široký a hluboký. Díky tomuto cennému pramenu, co Sig objevil, můžeme mít pramenitou vodu zdarma, byla to skvělá alternativa studny. Také to bylo dobré místo na omytí po těžké denní práci.

Od té doby, co jsme toto místo před dvěma dny našli, jsme se tu koupali každý den.

„Když už jsme u toho, kolik ti je, Sigu?” zeptal jsem se, snažil jsem se znít co možná nejpřirozeněji. Byla to otázka, co mě vždycky trápila.

Tu noc, co jsme spolu vypili náš první alkoholický nápoj, se mě Sig zeptal na věk. Řekl jsem mu, že mi je dvacet pět, plnohodnotný dospělý. Na což odpověděl „jen stěží”. I teď byly chvíle, kdy se ke mně choval jako k dítěti.

Jelikož už jsem věděl o skrytém významu přípravy vína, chtěl jsem vědět, přesně jak velký rozdíl v chápání mezi námi byl.

„Pokud se nepletu, je mi čtyřicet pět,” odpověděl Sig pohotově.

Čtyřicet pět, co? Cožeeee?!

Překvapením jsem uklouzl, hlava se mi potopila pod vodu. Sig mě okamžitě popadl za paže a vytáhl mě na hladinu.

Když jsem zase stál pevně na nohou, zíral jsem na Sigovu bledou kůži.

Bůh řekl, že Sig už zemřel. Ale nevypadalo to, že by ve svém momentálním těle byl nějak mimo. A také měl vzpomínky na svůj život. I když řekl, že mu bylo čtyřicet pět let, ten muž přede mnou vypadal, že je ve stejném věku jako já.

To dokonalé tělo patřilo muži ve středním věku...?

Sig se zatvářil zmateně a já si uvědomil, že jsem na něj zíral příliš dlouho.

Honem jsem to chtěl zahladit, na tváři mi rozkvetl úsměv. „Jen tak mimochodem, v jakém věku člověka uznávají za dospělého?”

„Ve třiceti.”

„Ech...”

To bylo celkem pozdě. Možná že na Sigově světě byl průměrný věk vyšší?

Když jsem se ho na to zeptal, dozvěděl jsem se, že se většina lidí dožívá 130 let. Bylo to, jak jsem čekal.

Kdybych jeho věk čtyřiceti pěti let převedl na průměrný věk dožití osmdesáti let na mém světě, mělo by mu být... kolem dvaceti sedmi, ne? Když jsem teď o tom přemýšlel, nebyl o tolik starší než já. Dokázal jsem přijmout jeho mladistvý vzhled.

„Je ti dvacet pět, ne, Minoru?”

„Ano. Tam, odkud pocházím, tě za dospělého považují ve dvaceti letech.”

„Aha... Takže jsi podle zákona dospělý, co?” řekl Sig a pohladil mě po hlavě. Nezdálo se, že by si byl vědom, že se ke mně choval jako k dítěti.

„Někteří lidé dokonce pracují, vezmou se a mají děti v šestnácti, takže být dospělý ve dvaceti je jenom zvyklost.” Kopl jsem nohou, až se voda rozstříkla.

„Svatba... aha.”

Když jsem si v Sigově řeči všiml zvláštní odmlky, vzhlédl jsem. Z toho, co jsem viděl z jeho profilu, se zdálo, že byl hluboce zamyšlený. Bylo na naší konverzaci něco špatně? Beze zvuku jsem vytáhl nohy z vody, při té trapné atmosféře mi bušilo srdce.

Sig se najednou pohnul přede mě a vzal mě za obě ruce. „Minoru, chci ti svěřit své jméno. Své skutečné jméno,” řekl. Svýma fialovýma očima se díval přímo na mě, tvářil se vážně.

Při jeho nečekaných slovech se mi rozšířily oči a rozpačitě jsem naklonil hlavu ke straně. „Skutečné... jméno?”

„Sig je zkrácenina.”

Jinými slovy to bylo jako přezdívka. To znamenalo, že jeho „skutečné jméno” bylo jeho formální jméno, že?

V tichosti jsem zamrkal a pak znovu. Sig mi sevřel ruce, jako kdyby panikařil. Trochu to bolelo.

„Tohle jsem měl udělat dřív... Můžu ti ho svěřit?”

Svěřit mi své jméno... Znamenalo to, že si ho budu muset pamatovat? To bylo ale jedinečné frázování.

„Ach, dobře. Jaké je tvoje skutečné jméno?”

Po mém kývnutí se Sigovi rozzářily oči stejně, jako když jsme předtím mluvili o mostu. Pomalu vydechl.

„Je to Sigmund.”

Tak dlouhé jméno. Proto si nechal říkat „Sig”? Měl skvělé jméno.

„To je úžasné,” řekl jsem, dal jsem mu vědět, co si myslím. Jakmile jsem to řekl, Sigovy fialové oči se přimhouřily v tom nejněžnějším úsměvu, co mi kdy ukázal.

„Děkuju. Od teď jsem taky v tvých rukách, Minoru.”

Vážně jsem nechápal, co se dělo, ale vypadalo to, že měl dobrou náladu... No, copak to nebylo v pohodě?

Vylezli jsme z vody a na břehu jsme se najedli. Dneska jsme měli k jídlu různé onigiri, sendviče s kuřecími řízečky, nakládané citrónové plátky a jahody, co jsme včera sklidili. Také jsme měli láhev citrónové vody.

„Už to je dlouho, co jsem zažil takové poklidné dny jako tyhle,” řekl Sig, jak jsem mu podal sklenici citrónové vody. Jeho dlouhé, zlaté řasy se na slunci třpytily. „Všechno, co chci, je tady. Překvapuje mě, jak naplňující tento svět je.” Jeho pohled se přesouval od zeleně lesa k vodopádu, přes naskládané obědové krabičky a nakonec se střetl s mým pohledem.

Zdálo se, že hrdina, co zachránil svůj svět, měl tento malinký svět rád.

„Překvapuje mě, že nejsi hamižnější.”

„Pokud chceš, můžu být.”

„Myslím, že by to nevadilo. Tohle místo je v podstatě zahrada, co ti vyrobili na míru.”

Zasmáli jsme se skoro zároveň.

Později té noci jsem otevřel svůj notes jako vždycky a o samotě v malém obývacím pokoji jsem zaznamenával příjmy a výdaje. Sig byl mezitím v koupelně.

Když jsme se vrátili od pramene, podruhé jsme zasadili petrželku a přitom jsme pleli pole. Když jsem nechal jedno kuře ochutnat petrželku, zdálo se, že ji mělo celkem rádo. Jen tak mimochodem, ještě stále nesnesli žádné vajíčko. V manuálu, co přišel s kuřaty, se psalo, že se mají zkontrolovat sedmý den. Protože tehdy se dalo říct, jestli snesli vejce.

Myslel jsem si, že jsem toho do dnešního dne vyplel celkem dost. Konečně jsem včera v kategorii Prostředí získal titul <Plevel, Ph.D.>. zároveň s tím se mi v rukách zmaterializovala kniha se stejným mechanismem jako recepty.

Ta kniha nesla název „Život s trávou”. Skoro jsem měl pocit, že se mi ta kniha vysmívala, že jsem byl „býložravý” muž.

Ale i tak mě trápilo, že jsem z kategorií Zahradnictví a Vaření vydělával v porovnání s Prostředím a Péčí méně PT. Tento týden se víc snažme zvýšit level Prostředí.

Se Zahradnictvím jsem to tak nějak mohl skoulet, ale Vaření bylo nakonec stále problém...

Jak jsem si dělal poznámky ohledně svých budoucích plánů, zazvonil mi smartphone.

Nebyl to zvuk oznámení, ale skutečný příchozí hovor.

„Ano, tady Ashiya!” řekl jsem, po chvilce zmatku jsem vyskočil a odpověděl.

„Hej, Minoru. Omlouvám se, že jsem tě nějakou dobu ignoroval.”

Byla to zpráva od Boha, na kterou jsem čekal.

…

Jména kuřat: Mustard (Hořčice), Millet (Proso), Paprika, Lemon (Citrón) a Baked Potato (Pečená brambora)
--------------------------------------------

~ A Minoru si nedá říct a nedá. Vůbec se nepoučil z toho nedorozumění s vínem. A teď jen tak jako by nic přijal "svěřené jméno". Sice mu to přišlo divné, ale nic... nezeptal se. A tak se bude v příštích dnech stresovat a vyšilovat. ~

~ Zase co se mých zkušeností se slípkami týče, na nějaký salát nebo petrželku zvysoka kašlou. Zato takový angrešt jsou schopné oholit naprosto precizně (myšleno kuličky a ne lístky). Ale třeba mám štěstí na divné slípky. ~

~ Příští kapitolu si zase trochu popovídáme s Bohem. A bůh bude radostí bez sebe a bude gratulovat ke svatbě. To už Sigovi našel nevěstu?! ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>