LIH - kapitola 12

Kapitola 12 – Víno

„Co kdybychom kolem břehu řeky udělali plot?” řekl jsem, jak jsem do otevřené ohrádky dal miniaturní kuřátka, a chtěl jsem to přidat do našich budoucích plánů. „Bylo by smutné, kdyby tyhle kuřátka spadla do řeky.”

Takový druh fyzické práce byl pro mě samotného obtížný, a tak jsem mohl akorát požádat o pomoc hrdinu.

„Správně. Bylo by zlé, kdyby se něco stalo,” řekl Sig, co držel kuře. Pak přikývl, jeho tvář byla příkladem vážnosti. Celou tu dobu zíral na mě. Možná že v jeho očích jsem to byl já, na koho musel dávat pozor. A ne kuřata.

Byl tohle pocit, jak se cítili psi, když je jejich paníček pustil z vodítka? Přece jenom jsem byl... „mazlíček”.

„Tuhle voliéru jsi postavil tak rychle, co? Jak se dalo čekat, jsi velmi zručný. Kdybych to dělal já, trvalo by to celý den.”

„To proto, že jsem ze svého původního světa zvyklý stavět z toho, co je dostupné.”

Nemyslel jsem tím říct něco, co ho rozčílí. Naštěstí Sig jenom přimhouřil oči. Nezdálo se, že by ho to podráždilo.

Jakmile jsme se vrátili z dlouhé procházky, atmosféra kolem Siga zjemněla. Konkrétně po naší konverzaci na břehu řeky. Častěji se mi díval do očí a ve svém výrazivu byl mnohem otevřenější. Ačkoli Sig byl normálně člověk, co používal svaly v tváři jen vzácně, jelikož jsem byl mangakou, byl jsem citlivý na nepatrné změny ve výrazu. Dokázal jsem vyčíst emoce z nepatrného pohybu v ústech člověka, z lesku v jeho očích.

Možná že k té Sigově změně došlo kvůli našemu hovoru o „mostu”.

Od té chvíle, co jsem se zmínil, že jakmile odejdu, někdo přijde, zdálo se, že byl Sig nezvykle roztěkaný. Hádal jsem, že byla pravda, že Sig byl nespokojený, že tady žil jenom se mnou.

Necítil jsem se kvůli tomu špatně, neboť větší otevřenost pro něj byla pozitivní změna, ale... cítil jsem se trochu komplikovaně.

Od chvíle, co se Sig probral, uplynuly dva dny. A teď měl co nevidět skončit pátý den, co jsem se ztratil na tomto světě.

Chtěl jsem se vykoupat a najíst se, a tak jsem nejdřív Siga požádal o svolení. Dneska jsme měli k večeři uzené vepřové a tlusté plátky šunky a jako přílohu smažené brambory. Po té chvilce, co jsme spolu žili, jsem zjistil, že Sig na noc moc nejedl. A tak jsem jeho porci udělal ve velikosti předkrmu k alkoholu.

Ano, správně. Napadlo mě, že se dneska večer napijeme.

Možná to bylo tím, že Sig měl rád alkohol, ale ve Směnném obchodu byl dostupný alkohol. Ze všeho nejdřív nebylo pochyb, že bylo třeba, abychom začali s pivem. Na můj vkus bylo trochu moc hořké, ale Sig svůj hrnek spokojeně vypil do dna.

„Sigu, piješ víno?”

„...Dřív jsme pili víno a pivo místo vody.”

Vážně?

Takže proto se pořád tvářil takhle, i když vypil tolik piva. Vůbec nebyl zrudlý. Na rozdíl ode mě, co měl tvář a krk rozžhavený a zčervenalý. I když jsem vypil nanejvýš sklínku.

Hned jsem vytáhl láhev z lednice a nalil do dvou sklínek. V mé bylo jen dost na to, abych si smočil jazyk, zatímco jeho jsem naplnil až po okraj. Postavil jsem sklínku před něj.

Jakmile jsem si přiblížil sklínku ke rtům, všiml jsem si, že Sig si svou sklínku nevzal. „Nelíbí se ti to?” zeptal jsem se.

Když jsem se podíval pořádně, jeho dřívější uvolněný výraz zmizel. Nejenom to, byl bledý. Copak zrovna neřekl, že pil víno místo vody? Takže co se s ním stalo?

Položil jsem sklínku na stůl, aniž bych upil, v mysli mi vířil zmatek. Sig obrátil pohled od své sklínky ke mně. Jako kdyby se kvůli tomu zvuku, jak jsem sklínku postavil na stůl, vzpamatoval.

„Copak se taky nenapiješ?”

Jakmile jsem ta slova řekl, trhl sebou. Pak přikývl. „Minoru, kolik ti je?”

To se ptal na můj věk? Proč tak najednou? Ale i tak jsem ho nenechal čekat. „Je mi dvacet pět.”

„Dvacet pět... Jen stěží, co?”

Ačkoli to mumlal, rozhodně jsem tu druhou část slyšel. Nebylo už příliš pozdě starat se o zletilost?

„V Jap... totiž v mé domovině jsem se už dávno stal dospělým. Takže není problém, když se napiju.”

„...Aha. Pak je ode mě hrubé se k tobě chovat jako k dítěti.” Poté se po mě Sig letmo podíval, jak na ex vypil svou sklínku.

Jak jsem pil ze své sklínky, všiml jsem si jeho podivné nervozity. Pak jsem obrátil pozornost k vínu. Ačkoli to aroma bylo osvěžující, chutnalo to trochu víc hořce, než jsem čekal.

Střelil jsem pohledem po hrdinovi. Všiml jsem si jeho intenzivního pohledu. Vlastně se zdálo, že měl oči přilepené na mě. Copak mu to víno nechutnalo?

Už nějakou dobu na něm bylo něco divného. Měl jsem pocit, že jsem v něm spustil něco, co jsem neměl. Aniž bych si to uvědomil.

A dopoledne byl v tak dobré náladě... Takový bolehlav.

Pravděpodobně bych měl zjistit, proč se Sig choval tak divně ohledně mostu a teď vínu.

Sig se choval divně, a tak jsem ho vyhnal do koupelny. V obýváku teď bylo ticho a já potlačil zívnutí. Na stole byl hrnek s kávou a notes. Jako obvykle byl čas zaznamenat bilanci dnešních aktivit.

V té chvíli jsem si na svém výdělku PT za dnešní den všiml něčeho divného. Ale ne že by mě to ještě překvapovalo.

„Ale copak tohle asi znamená?”

[Něžná péče – řád C: 3.000 PT x1 = 3.000 PT]

Bylo to zaznamenáno před úkolem Sdílení lože, takže by to mělo být něco, co jsem udělal včera v noci. Ale i tak jsem si nevzpomínal, jak jsem to získal. Přesně jako minule.

Jelikož to mělo řád C, musel jsem udělat něco, co bylo na stejné úrovni, jako když jsem mu otřel tělo. Ačkoli Sig se mě během spánku pravděpodobně nedotýkal nebo mě nehladil.

„Prostě předstírejme, že to je systémová chyba. Když o tom budu moc přemýšlet, akorát si budu přidělávat starosti.”

S tímhle jsem otevřel okno stavu s ještě větší zvědavostí, i když jsem věděl, že to bude děsivé a nepříjemné.

I kdyby to byla systémová chyba, koho to zajímalo?

Jakmile mi před očima vyskočilo okno, ten můj kurážný přístup se okamžitě proměnil na hlubokou lítost.

Jméno: Minoru

Povolání: Hrdinův poklad

Fyzická síla: 85/90

Energie: 35/65

Zahradnictví: Lv.4 – 1.500/2.500

Titul: Milovník bylinek

Prostředí: Lv.6 – 10.935/13.000

Titul: DIY

Vaření: Lv.5 – 1.700/2.500

Titul: Labužník

Péče: Lv.10 – 65.600/85.000

Titul: Roztoužený láskou

Ve svém povolání už jsem nebyl ani živé stvoření.

Neodradilo mě to. Ale pokud jsem byl jeho poklad, měl by se o mě trochu víc starat, jasné? Ta boule na pravém spánku mě při dotyku pořád bolela.

A zase se mi zvýšil level Péče a teď se aktualizoval i titul. To hořkosladké „Neopětovaná láska” se proměnilo na „Roztoužený láskou”.

Spíš než aby to pokročilo, se to zhoršovalo. Stresovalo mě to.

Prosím, vysvětli mi to, Bože. Prosím...

Dával jsem si pozor, abych se Sigovi nepodíval do očí, a šel jsem se po něm vykoupat.

Když jsem ze sebe ve sprše smyl pot, naložil jsem se do vany. Měl jsem pocit, jako kdyby ze mě horká voda smývala únavu dnešního dne a dávala mi dost energie, abych zvládl následující den. Takhle se naložit do vany byl můj zvyk, když mě dřív pronásledovaly uzávěrky.

Jediné, co zbývalo, bylo se pořádně vyspat.

Než jsem vylezl z vany, byl jsem tak vyčerpaný, že jsem tu záležitost s alkoholem naprosto vypustil z hlavy. Myslel jsem si, že Sig už spal, a tak jsem se šel do obýváku napít.

Jako kdyby na důkaz toho, že jsem se mýlil, Sig otevřel dveře a přišel ke mně. „Jsi rychlý,” řekl.

„Ach, jo. Jen jsem se chtěl umýt a trochu si zahřát tělo.”

Aaa... A můj plán se k němu proplížit byl v tahu. Co jsem teď měl dělat?

Skoro jsem na to zapomněl, ale Sig byl ten typ člověka, co spal nahý. Ačkoli jsem ho od té doby, co se probudil, neviděl spát, velmi mě to trápilo, neboť kdykoli jsem se na to zeptal Boha – co mám se Sigem dělat a ohledně spaní ve stejné posteli – Bůh mě v podstatě vždycky odbyl. Nebo mi dal nic neříkající odpověď.

Sig počkal, až dopiju, než řekl: „Minoru... Myslíš si, že je radost tady bydlet?”

Po jeho nečekaných slovech mi přeskočilo srdce.

Ptal se mě, jestli to je radost... Upřímně řečeno, ne vždycky. A samozřejmě jsem se také trápil tím, jak se dostanu domů, ale—

„Každý den se cítím spokojeně,” řekl jsem a sklopil zrak.

Pěstovat zeleninu, spravovat střechu, žít spolu s nádherným blonďákem. Ačkoli všechno to jsem dělal kvůli penězům, pořád to bylo něco, co jsem ještě nikdy nezažil. Už to bylo dlouho, co jsem kvůli něčemu tak dřel.

Rozhodně to bylo uspokojující. To nebyla lež.

Sig se po mé odpovědi trochu usmál, než se ten úsměv vytratil do sebeodsuzování. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl se takhle tvářit.

„Vážně se nechci vynucovat na dítěti jako ty. Ale—”

„Řekl jsem ti, že nejsem dítě, ne?” řekl jsem a obzvláště jsem zdůraznil to slovo dítě. Když se ke mně takhle choval, bylo mi velmi nepříjemně. Byl jsem si jistý, že by se každý muž cítil stejně.

„A je pravda, že je absurdní, jak jsem přišel na tento svět, a že musím pracovat, abych se vrátil domů, ale nikdo mě k tomu nenutí. Možná by to bylo jiné, kdyby majitelem tohoto místa byl někdo jiný než ty, ale—”

„Minoru.”

Tentokrát to byl Sig, co mi do toho skočil. Než jsem si všiml, jak blízko jsem měl Sigovu tvář, popadl mě za paži. V očích měl zoufalý pohled, jako kdyby se ze všech sil snažil něco vydržet.

„P-pojďme spát, Sigu.”

Z nějakého důvodu Sig odvrátil tvář, zatímco mě urgentně táhl za paži do ložnice. V místnosti byla tma, jako kdyby respektovala přání svého majitele spát, a ignorovala světlo lampy vně.

Ale to nebylo to důležité. Co to bylo s tím pohledem, co měl v očích?

Jak jsme si lehli do postele, prakticky mě držel v náručí. Ne, s přihlédnutím k této pozici jsem já ležel na posteli.

A on mě tlačil pod sebou.

Byl jsem tak zmatený, že jsem dokázal akorát otvírat a zavírat pusu jako hlupák.

Sig mi přitlačil zápěstí k matraci, nenechal mi žádnou šanci uniknout. S plamennou vášní mi jeho jazyk pronikl do úst, při té své intenzitě byl téměř násilný. Možná jsem si to jenom představoval, ale myslel jsem si, že jsem ucítil chuť toho červeného vína, co jsme předtím pili.

Jeho stisk mě bolel, zavrtával se mi do kůže a já jsem se marně snažil odstrčit jeho ruce. Kdykoli jsem s ním zápolil, ozývalo se akorát šustění prostěradel.

Tělo jsem měl podivně horké, možná to bylo tím, že jsem se zrovna vykoupal. Místnost se točila v kruzích.

Proč najednou udělal něco takového?

Zaslechl jsem, jak nedaleko něco zvonilo. Byl to něžný, známý zvuk.

Upozornění na mobilu.

Nikdy jsem nečekal, že poté, co si zaznamenám dnešní bilanci, vydělám ještě další PT.
--------------------------------------------
Něžná péče – řád B: 6.000 / Poznámka: s využitím něčeho jiného než rukou
--------------------------------------------

~ Tak už je určitě jasné, že se tady vaří jedno nedorozumění závratných rozměrů. Jak Minoru zareaguje zrovna na tento "akt útoku" se dozvíme příště. ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>