GDC - kapitola 78

Kapitola 78 – Soumrak (3)

Ti lidé si mysleli, že rozhodně zemřou strašlivou smrti z rukou Patriarchy Yilingu a pak se stanou chodícími mrtvolami pod jeho kontrolou. Zdálo se, že všichni byli k smrti vyděšení. Ale Wei WuXian už neměl zájem se s nimi dál obtěžovat. Když si dočetl to oznámení, nechal tam tu skupinu na zemi a odkráčel s rukama za zády.

Ty temné duchy si nevzal zpět. Ti, co na zemi sténali, dál sténali. Ti, co se svíjeli, se dál svíjeli. Nikdo z nich nedokázal vstát.

O něco později najednou spatřili, jak se kolem prohnal modrý odlesk meče. Okamžitě pocítili, jak jim ta tíha ze zad zmizela. Někdo vykřikl: „Dokážu se pohnout!”

Pár z nich vstalo a spatřilo, že se ten odlesk meče vrátil do něčí pochvy.

Byl to pohledný, velmi mladý muž. Měl na sobě bílé róby a na čele stužku, na tváři měl vážný výraz a zdálo se, že na ní byl náznak potlačované starosti. Přišel sem vysokou rychlostí, ale nezdálo se, že by vůbec spěchal. Dokonce ani cípy róby se mu netřepotaly.

Ten kultivátor, co si zlomil nohy, potlačoval svou bolest a promluvil: „Han... HanGuang-June!”

Lan WangJi přišel k němu a dřepl si. Přitlačil ruku na jeho nohy, aby mu zkontroloval zranění. Jeho zranění nebyla příliš vážná. Vstal, ale než mohl promluvit, ten kultivátor pokračoval: „HanGuang-June, přišel jsi příliš pozdě. Wei WuXian zrovna odešel!”

Celkem dost lidí vědělo, že za posledních pár dní HanGuang-Jun ze sekty Lan z Gusu všude pátral po Wei WuXianovi. Pravděpodobně si s ním chtěl něco vyřídit a přimět ho zaplatit za ty tucty životů, o které sektu Lan z Gusu připravil.

Někdo honem zakřičel: „Jo, neodešel ani před hodinou!”

Lan WangJi: „Co udělal? Kam jde?”

Lidé si okamžitě začali stěžovat: „Nic ho nezajímalo, bojoval s námi a skoro nás tady všechny na místě zabil!”

Lan WangJi měl prsty skryté pod sněhově bílými rukávy a teď mu v nich mírně zacukalo, jako kdyby je chtěl sevřít do pěstí. Ale rychle je uvolnil.

Kultivátor rychle dodal: „Ale už řekl, že jde do Města bez Noci, aby to čtyřem velkým sektám spočítal!”

Poté, co zničili sektu Wen z Qishanu, hlavní paláce Města bez Noci se staly velkolepými, byť prázdnými troskami.

Před nejvyšším místem v celém Městě bez Noci, před Palácem slunce a plamenů bylo široké nádvoří. Vpředu stávaly tři vysoké vlajky, co se tyčily až k nebesům, ale teď byly dvě zlomené. Ta poslední, co tu zbývala, byla vlajka s motivem slunce a plamenů. Ale byla potrhaná a potřísněná krví.

Té noci celé nádvoří zaplnila čtvercová uskupení velkých i malých sekt. V nočním větru povívaly vlajky každé sekty s vyšívanými erby. Před zlomenými stožáry byl dočasný oltář. Před každým uskupením stál vůdce sekty a každý z nich dostal od Jin GuangYaa šálek s vínem. Poté, co vůdci sekt přijali víno, pozvedli své šálky do výšky a vylili je na zem.

Když se víno vsáklo do země, Jin GuangShan prohlásil: „Bez ohledu na sektu a bez ohledu na příjmení— toto víno je pro vojáky, co zemřeli.”

Nie MingJue: „Ať jejich duše dál žijí.”

Lan XiChen: „Odpočívejte v pokoji.”

Ale Jiang Cheng měl stále zakaboněnou tvář. Dokonce ani poté, co víno vylil, nic neřekl.

Poté Jin GuangYao předstoupil z uskupení sekty Jin z Lanlingu a oběma rukama předložil čtvercovou truhlici z černého železa. Jin GuangShan si ji vzal jednou rukou a zvedl ji vysoko do vzduchu. Zakřičel: „Zde je popel zbytků sekty Wen!”

Jak promluvil, vyslal svou duchovní energii a holou rukou tu truhlici rozdrtil. Ta železná schránka se rozbila na kusy a chladný vítr odvál bílý prach.

Rozptýlení popela!

Z davu se ozvalo několikeré zajásání. Jin GuangShan zvedl ruce a pokynul, aby lidé umlkli a vyslechli si jeho řeč. Když to jásání pomalu utichlo, zvedl hlas a pokračoval: „Dneska jsme rozptýlili prach dvou vůdců zbytků sekty Wen. A zítra! To bude zbytek wenských psů a— Patriarchy Yilingu, Wei Yinga!”

Najednou jeho velkolepou řeč přerušil tichý smích. Ten smích byl až příliš nevhodný, zněl drsně i drásavě. Dav se jako jeden otočil ke zdroji toho zvuku.

Palác slunce a plamenů byl celkem velkolepý. Střechu tvořilo celkem dvanáct hřebenů a na konci každého hřebenu bylo osm nebeských zvířat. A přesto si lidé zrovna uvědomili, že na jednom tom hřebenu jich bylo devět. Ten smích přišel odtamtud!

To jedno zvíře navíc se mírně pohnulo. V další chvíli přes okraj střechy přepadla bota a cíp černé látky a jemně povívala.

Všichni položili ruku na jílce mečů. Jing Chengovi se zúžily zorničky. Hřbet ruky mu lemovaly modré žíly.

Jin GuangShana přemohl šok i nenávist. „Wei Yingu! Jak se opovažuješ se tady ukázat!”

Ten člověk otevřel pusu a promluvil. Co z těch úst vzešlo, byl vskutku Wei WuXianův hlas, ale mluvil podivným tónem: „Proč bych si neměl troufnout se tu ukázat? Je vás tu vůbec tři tisíce? Nezapomeňte, že během Tažení proti Slunci jsem sám bojoval proti pěti tisícům, o nějakých třech tisících ani nemluvě. A copak jsem vám nesplnil přání, když jsem se tu zjevil? Není třeba, abyste zítra chodili až ke mně domů, abyste rozptýlili můj popel.”

Kvůli Wen Ningovi zemřelo i pár učedníků ze sekty Nie z Qinghe. Nie MingJue chladně promluvil: „Taková arogance.”

Wei WuXian: „Copak jsem vždycky nebyl arogantní? Vůdče sekty Jine, jaký to je pocit, když ti někdo vrazí políček? Kdo to řekl, že tu záležitost nechá být, když sourozenci Wen přijdou na Kapří Věž a vzdají se? A kdo to zrovna řekl, že zítra rozptýlí můj popel a popel zbytku sekty Wen?”

Jin GuangShan: „Zvažme to, jak to je! Na Cestě Qiongqi jsi zavraždil přes stovku učedníků ze sekty Jin— to je jedna věc. Přiměl jsi Wen Ninga vraždit na Kapří Věži— to je něco jiného...”

Wei WuXian: „Tak mi dovol se tě zeptat, vůdče sekty Jine, koho to na Cestě Qiongqi přepadli? A kdo to zabíjel? Kdo byl hlavním intrikánem? A proti komu intrikoval? Kdo jen mě to jako první přišel vyprovokovat?”

Učedníci v uskupeních, skrytí v tak velkém davu, se cítili celkem v bezpečí. Dodali si odvahy a zakřičeli: „I kdyby Jin ZiXun jako první pletichařil, že tě přepadne, neměl bys být tak nemilosrdný a zabít tolik lidí!”

„Ach.” Wei WuXian mu pomohl s analýzou: „Pokud mě chtěl zabít, nemusel přemýšlet, jestli to je smrtelný úder nebo ne. A kdybych zemřel, byla by to moje vlastní smůla. Ale pokud jsem se já chtěl ochránit, musel jsem přemýšlet, že nesmím ublížit tomuhle a tamtomu, a nemohl jsem mu zkřivit jediný vlásek na hlavě? Takže závěr je takový, že vy všichni byste mě mohli obléhat, ale já nemám dovoleno se bránit, že?”

Vůdce sekty Yao zvedl hlas: „Bránit se? Těch více než sto lidí a třicet dalších na Kapří Věži bylo nevinných. Když ses musel bránit, proč jsi je do toho musel zaplést?”

Wei WuXian: „Ti špinaví kultivátoři na Pohřebním pahorku jsou také nevinní, tak proč je do toho musíte zaplétat?”

Někdo další vyplivl: „Jakou velkou laskavost ti ti wenští psi prokázali? Abys byl takhle na straně té chamradě.”

„Podle mého názoru nedošlo k žádné velké laskavosti. To jen si myslí, že je hrdina, co bojuje proti celému světu. Myslí si, že vykonává spravedlnost, že on sám je celkem úchvatný člověk, když riskuje, že ho všichni zatratí!”

Jak to Wei WuXian zaslechl, zmlkl.

Dav pod ním si jeho ticho vyložil jako ústup. „Když na to přijde, to ty jsi jako první vrhl na Jin ZiXuna tak temnou kletbu!”

Wei WuXian: „Můžu se zeptat, jaký důkaz máte, že to já tu kletbu vrhl?”

Člověk, kterého se na to tázal, nevěděl, co říct. Po chvilce promluvil: „Tak máš nějaký důkaz, že jsi tu kletbu nevrhl ty?”

Wei WuXian se usmál. „Tak se zeptám znovu— proč jsi to nemohl být ty? Ani ty nemáš žádný důkaz, že jsi tu kletbu nevrhl ty, ne?”

Toho člověka to šokovalo a rozzuřilo zároveň. „Já? Jak bych mohl být stejný jako ty? Nemíchej černé s bílým! Ty jsi tady ten nejpodezřelejší. Myslíš si, že to nevíme? Ty a Jin ZiXun jste k sobě už rok chovali vzájemné nepřátelství!”

Z Wei WuXianova hlasu odkapával led. „Kdo jen to tady míchá černé s bílým? Správně. Pokud bych ho chtěl zabít, udělal bych to před rokem. Nemusel jsem ho až do teď šetřit. Jinak bych na takového člověka zapomněl ani ne za tři dny, o nějakém roku ani nemluvě.”

Vůdce sekty Yaa to šokovalo. „...Wei WuXiane, Wei WuXiane, dneska jsem to konečně spatřil. Vážně jsem nikdy neviděl zlosyna, co by byl tak absurdní jako ty... Dokonce i poté, co jsi lidi zabil, je musíš zesměšňovat. To vůbec necítíš žádný soucit, žádnou vinu?”

Dav po Wei WuXianovi křičel kletby, ale Wei WuXian to všechno přijal.

Hněv bylo to jediné, co mohlo potlačit ty další pocity v jeho nitru.

Jeden z kultivátorů, co stáli v předních řadách jednoho z uskupení, to hořce okomentoval: „Wei Yingu, tak moc jsi mě zklamal. Kdysi jsem tě obdivoval a říkal jsem, že jsi aspoň člověk, co založil vlastní sektu. Když teď o tom přemýšlím, je to téměř odpudivé. Od teď budu navždy stát proti tobě!”

Když to Wei WuXian zaslechl, odmlčel se, ale brzy vybuchl smíchy. „Hahahaha...”

Smál se tak moc, že skoro nemohl dýchat. „Obdivoval jsi mě? Řekl jsi, že jsi mě obdivoval, ale proč jsem tě nikdy ani neviděl, když jsi mě obdivoval? A jakmile mě všichni nenávidí, vyskočil jsi a zamával svou malou vlaječkou?”

Wei WuXianovi z očí vytryskly slzy od smíchu. „Tvůj obdiv je trochu moc laciný, ne? Řekl jsi, že navždy budeš stát proti mně. Velmi dobře. Má na mě vůbec vliv, že jsi proti mně? Jak tvůj obdiv, tak tvoje nenávist je tak, tak nevýznamná. Jak to, že nevíš, co je hanba, a takhle se tím před ostatními chlubíš?”

Než mohl domluvit, najednou na hrdle něco ucítil. Z hrudi mu přišla tupá bolest. Shlédl a uprostřed své hrudi spatřil opeřený šíp. Hrot šípu byl zabořený mezi dvěma žebry.

Podíval se směrem, kterým ten šíp přišel. Člověk, co ten šíp vystřelil, byl mladý kultivátor s delikátními rysy. Stál před uskupením malé sekty a stále zachovával pózu střelby, tětiva pořád vibrovala.

Wei WuXian dokázal říct, že ten šíp původně mířil na jeho srdce, do životně důležité oblasti. Ale jelikož lučištník nebyl zručný, síla hrotu šípu ve vzduchu poklesla, minula srdce a zasáhla hrudník a žebra.

Všichni kolem toho člověka, co ten šíp vystřelil, měli oči doširoka rozevřené. Šokovaně a dokonce i se strachem zírali na toho učedníka, co provedl něco takového. Wei WuXian vzhlédl. Tvář mu halila temnota. Vytáhl šíp a silně ho vrhl zpět. Ten mladý kultivátor, co na něj tak potají zaútočil, zakvílel, jak ho ten šíp, co Wei WuXian vrhl zpět, zasáhl přímo do hrudi!

Chlapec vedle něj se k němu vrhl. „Bratře! Bratře!”

Celé uskupení té sekty zachvátil chaos. Vůdce sekty jedním rozechvělým prstem ukázal na Wei WuXiana. „Ty... Ty... Jsi tak krutý!” (WTF?!)

Wei WuXian si pravou rukou neukvapeně stiskl zranění na hrudi a dočasně tak zastavil krvácení. Hlas měl lhostejný: „Co to znamená být krutý? Pokud se odvážil na mě vystřelit, když jsem nedával pozor, měl vědět, čemu bude čelit, pokud selže. Stejně mě nazývají kultivátorem pokroucené cesty, takže nemůžete přece počítat s tím, že budu štědrý a nebudu se jím zabývat, ne?”

Jin GuangShan rozkázal: „Do bojových formací, do bojových formací! Za žádnou cenu ho odtud nenecháme odejít živého!”

Po tomto rozkazu se konečně dostali z toho mrtvého bodu. Mnoho učedníků s meči a luky se vrhlo ke střeše paláce.

Konečně zaútočili jako první!

Wei WuXian s hořkým úsměvem vzal Chenqing, co mu visel u pasu a přiložil k němu rty. Po ostrém hvizdu flétny z hlíny nádvoří Města bez noci jedna po druhé vyrazily bledé ruce!

Mrtvola za mrtvolou převracela bílé cihly položené na zemi a hrabaly se z hloubek hlíny. Některé z těch, co zrovna naskočili na své meče a vzlétli ze země, okamžitě stáhly zpět dolů. Wei WuXian stál na hřebeni Paláce slunce a plamenů, oči se mu leskly chladným světlem a noční oblohou zněly tóny flétny. Jak se díval dolů, stejnokroje různých sekt mu přišly jako vařící směsice mnohobarevné vody, co se převracela a otáčela, co se někdy rozdělovala a někdy zase spájela. Kromě sekty Jiang z Yunmengu byly všechny sekty neuspořádané. Vůdci všichni sekt honem chránili své vlastní učedníky, neměli času nazbyt, aby útočili na Wei WuXiana.

Najednou Chenqing přerušily čiré tóny citery.

Wei WuXian odložil Chenqing a otočil se. Na dalším hřebeni spatřil sedět člověka s citerou rozloženou na klíně. Zdálo se, že jeho sněhově bílé róby spalovaly v temnotě noci zrak.

Wei WuXian chladným hlasem promluvil: „Lan Zhane.” Když ho pozdravil, znovu si přiložil flétnu ke rtům. „Měl jsi to už dávno vědět— Melodie Jasné mysli je u mě zbytečná!”

Lan WangJi si hodil citeru na záda. Místo ní vytasil Bichen a zaútočil přímo na Chenqing, jako kdyby chtěl vejpůl přetít tu flétnu, co hrála tak nesprávnou melodii.

Wei WuXian se protočil, aby se tomu útoku vyhnul, a zasmál se. „Fajn, fajn. Od začátku jsem věděl, že dříve nebo později budeme muset takhle skutečně bojovat. Vždycky a za všech okolností jsi mě považoval za protivného. Tak pojď!”

Jak to Lan WangJi zaslechl, zarazil se. „Wei Yingu!”

Ačkoli to zakřičel, každý příčetný člověk by dokázal říct, že se Lan WangJiho hlas jasně chvěl. Ale Wei WuXian zrovna teď už pozbyl veškerou schopnost úsudku. Už byl napůl šílený, napůl v bezvědomí. Veškeré zlo zvětšoval. Měl pocit, že ho všichni nenáviděli, a i on všechny nenáviděl. Nebude vyděšený, ať se na něj vrhne kdokoli. Nebude záležet na tom, kdo se po něm vrhne. Stejně to bylo všechno stejné.

Najednou mezi vší tou vřavou boje zaslechl Wei WuXian mdlý hlas.

Ten hlas křičel: „A-Xiane!”

Ten hlas zhasil ty ohavné plameny, co mu zuřily v nitru, jako kbelík ledové vody.

Jiang YanLi?

Kdy přišla na Přísažnou konferenci?!

Wei WuXiana to okamžitě napůl k smrti vyděsilo. Už se déle nemohl zabývat bojem s Lan WangJim a spustil Chenqing. „Sestři?!”

I Jiang Cheng ten hlas zaslechl. Tvář mu v mžiku zbledla. „Sestři? Sestři! Kde jsi? Kde jsi?”

Wei WuXian seskočil z hřebene paláce a z plných plic křičel jako Jiang Cheng: „Sestři? Sestři? Kde jsi? Nevidím tě!”

Nezajímaly ho meče a šípy, co se řítily jeho směrem. Holýma rukama se propracovával tím horečnatým davem a kráčel co možná nejrychleji. Najednou spatřil Jiang YanLinu bílou postavu utopenou v davu lidí. Wei WuXian vykročil kupředu a snažil se odstrčit lidi, co mu stáli v cestě, ale bylo pro něj těžké se pohnout. Pořád mezi nimi byla velká vzdálenost a nespočet lidí. Momentálně bylo pro Wei WuXiana nemožné k ní přispěchat a to samé platilo o Jiang Chengovi. V této chvíli si oba uvědomili, že Jiang YanLi za zády se roztřeseně postavila zběsilá mrtvola.

Tělo té mrtvoly už bylo napůl shnilé. Jak se pomalu přibližovala k Jiang YanLi, v ruce táhla rezavějící meč.

Wei WuXian sledoval, jak se ta hrůzná scéna rozvíjela. Hlas měl drsný: „Ztrať se! Hned se ztrať! Nedotýkej se jí!”

I Jiang Cheng zařval: „Přiměj ji odejít!”

Hodil Sandu. K té mrtvole vyrazilo fialové světlo, ale uprostřed se tomu odlesku dostaly do cesty meče jiných kultivátorů a odklonilo ho to z původního směru. Čím víc Wei WuXian panikařil, tím méně měl kontroly. Mrtvola ignorovala jeho rozkaz a místo toho zvedla meč, co měla v ruce, a sekla jím k Jiang YanLi!

Wei WuXian přišel o rozum, řítil se k nim a křičel: „Zadrž, zadrž, hned s tím přestaň!”

Všichni měli plné ruce práce s mrtvolami kolem sebe. Nikdo neměl chvilku nazbyt, aby kontroloval, jestli byl v ohrožení život někoho jiného. Ten meč v ruce mrtvoly sekl k zemi a zařízl se Jiang YanLi do zad!

Jiang YanLi padla na zem.

Mrtvola, co stála za jejími zády, znovu zvedla meč. A najednou jí odlesk meče odsekl půlku těla!

Lan WangJi seskočil na nádvoří a chytil Bichen, co povolal znovu zpět. Wei WuXian a Jiang Cheng mohli konečně přispěchat k Jiang YanLi. Ani se jim nepodařilo poděkovat Lan WangJimu. Jiang Cheng nejprve zvedl Jiang YanLi, zatímco Lan WangJi zastavil Wei WuXiana.

Popadl ho za límec, přitáhl si ho k sobě a tvrdým hlasem řekl: „Wei Yingu! Zastav ty mrtvoly!”

V té chvíli Wei WuXiana nic nezajímalo. Neviděl Lan WangJiho tvář a už vůbec krvavé žilky v jeho očích nebo zarudlé okolí jeho očí. Chtěl jenom vidět, jestli je Jiang YanLi v pořádku. S rudýma očima ho odstrčil, Lan WangJi se trochu zapotácel a když se ustálil, díval se na něj. Než mohl udělat cokoli jiného, najednou v dálce zaslechl jiný výkřik o pomoc. Ať už bylo v jeho očích cokoli, potlačil to, a šel jim na pomoc.

Jiang YanLi měla záda zbarvená krví. Oči měla zavřené, ale naštěstí stále dýchala. Jiang Cheng se chvěl, stáhl ruku, kterou jí nahmatal tep, a vydechl si úlevou. Najednou k Wei WuXianově tváři vypálil pěstí a zakřičel: „Co se stalo?! Copak jsi neřekl, že to dokážeš ovládat?! Neřekl jsi, že to bude v pořádku?!”

Wei WuXian seděl zhrouceně na zemi, tvář měl prázdnou. „...Ani já nevím.” V zoufalství pokračoval: „...Nedokážu to ovládat, prostě to nedokážu ovládat...”

Jiang YanLi se najednou pohnula. Jiang Cheng ji pevně držel a rychle, byť nesrozumitelně vyhrkl: „Sestři! To nic! To nic, jak se cítíš? Není to tak zlé, jenom jediná sečná rána, není to tak zlé. Hned tě odsud vezmu pryč...”

Jak mluvil, užuž chtěl Jiang YanLi zvednout, když promluvila: „...A-Xiane.”

Wei WuXian ucítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. „Sestři, já... jsem tady.”

Jiang YanLi pomalu otevřela své tmavé oči. Wei WuXian cítil, jak v něm burácel strach.

Jiang YanLi se podařilo vypravit: „...A-Xiane. Předtím... proč jsi tak rychle utekl... ani jsem neměla šanci se na tebe podívat nebo ti něco říct...”

Jak to Wei WuXian zaslechl, srdce mu prudce bušilo.

Pořád se neodvažoval podívat Jiang YanLi do očí. Zrovna v té chvíli měla tvář stejnou jako tehdy Jin ZiXuan, pokrytou prachem a krví. Ještě víc se děsil si vyslechnout slova, co chtěla říct.

Jiang YanLi: „Já... přišla jsem ti sem říct...”

Říct co?

Že to je v pořádku?

Že k němu nechová nenávist?

Že bude všechno v pořádku?

Že ho nevinila z toho, že zabil Jin ZiXuana?

To bylo nemožné.

Ale ani nemohla říct opak. A tak nevěděla, co jiného za těchto okolností Wei WuXianovi říct. To akorát že měla pocit, že tohoto svého bratra musela ještě jednou vidět.

Jiang YanLi si povzdechla: „A-Xiane, ty... měl bys nejdřív přestat. Ne, ne...”

Wei WuXian honem řekl: „Ano, přestanu.”

Vzal Chenqing, přiložil si ho ke rtům a začal hrát. Mysl se mu podařilo ustálit až s velkým úsilím. Tentokrát mrtvoly konečně přestaly ignorovat jeho rozkazy. Postupně z jejich hrdel zaznělo podivně bublání, jako kdyby si stěžovaly. Pomalu se sehnuly.

Lan WangJi se na chvíli zarazil a z dálky se na ně zahleděl. Okamžitě poté pokračoval v útoku a pomáhal těm, co stále bojovali, ať už byli z jeho sekty nebo ne.

Jiang YanLi se najednou doširoka rozevřely oči. V rukách zničehonic svolala explozivní proud síly a tvrdě Wei WuXiana odstrčila!

Wei WuXiana to znovu srazilo silou na zem. Když vzhlédl pak, viděl, že jí hrdlo probodla lesknoucí se čepel meče.

Ten meč držel chlapec, byl to ten mladý kultivátor, co plakal kvůli učedníkovi, co předtím vystřelil šíp. Pořád brečel, oči měl plné slz. „Ty zloději! Tohle je za mého bratra!”

Wei WuXian seděl na špinavé podlaze a v nevíře zíral na Jiang YanLi, jíž už hlava klesla. Z krku jí bez ustání stékala krev.

Pořád čekal, až promluví, aby mu dala svůj závěrečný soud.

Ani Jiang Cheng nevěděl, co má dělat. Paže měl stále ovinuté kolem těla své sestry. Ještě si naprosto neuvědomil, co se stalo.

O chvilku později ze sebe Wei WuXian nakonec vydal hořký řev.

Lan WangJi dokončil svůj útok a pak se prudce otočil.

Chlapec si konečně uvědomil, že zabil špatného člověka. Vytáhl svůj meč, spolu s tím několikrát vytryskla krev. Polekaně se zapotácel vzad a mumlal: „...T-to jsem nebyl já, nebyl... Chtěl jsem zabít Wei WuXiana, chtěl jsem pomstít svého bratra... To ona se přede mě sama vrhla!”

Wei WuXian se vrhl k němu a sevřel mu krk. Vůdce sekty Yao mávl svým mečem. „Démone, pusť ho!”

Lan WangJi už se nedokázal obtěžovat svým vzezřením nebo chováním.

Jednoho po druhém odstrčil ty, co mu stáli v cestě, a sprintoval k Wei WuXianovi. Ale než byl vůbec v půli cesty, Wei WuXian, na kterého se upíraly pohledy všech, holýma rukama zlomil tomu chlapci vaz.

Bělovlasý vůdce sekty Yao zuřil: „Ty! Tehdy... jsi způsobil smrt Jiang FengMiana a jeho ženy a teď jsi způsobil smrt své kultivační sestry. Trpíš kvůli vlastnímu počínání, a přesto ses odvážil vylít si hněv na jiném! Místo aby ses napravil, jsi vzal další život. Wei WuXiane, tvoje zločiny— nebudou nikdy odpuštěny!”

A přesto ať to byla kritika, nebo vina, Wei WuXian už nic z toho neslyšel. Jako kdyby jej ovládala jiná duše, sáhl do rukávů a vytáhl z nich dva předměty. Před očima všech je dal k sobě. Jedna půlka nahoru a druhá dolů, ty předměty do sebe zapadly a ozvalo se zvučné cvaknutí.

Wei WuXian si to položil do dlaně a zvedl ji vysoko do vzduchu.

Byla to Styžská tygří pečeť! 

--------------------------------------------


~ No vážně, celý překlad soptím vzteky. Ti sebestřední pitomci, na všechno dvojí metr!!! ~

~ Příští kapitolu se konečně vrátíme z minulosti do současnosti, byť nás žádné zlepšení nečeká, protože pokud si stále vybavujete, v současnosti je to úplně ta samá situace... ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>