Kapitola 7
„No...” řekl Rourke, jakmile se dveře od výtahu zavřely a on spustil ruku, jak s ní mával. „Všichni jsou pryč.”
„Ulevilo se ti? Nebo...?” Zachri nakrčil čelo, jako kdyby se snažil něco vymyslet.
„Nevím. Asi to je jenom divné. Thomas a já jsme k sobě neměli blízko, ale teď je taky pryč. Stephanie už není za můj případ zodpovědná – takže mě asi v šest ráno nebude pošťuchovat, jak se mi vede.”
Stephanie byla vždycky dříč, a tak byla v šest ráno už hodinu vzhůru a myslela si, že to byla dokonalá chvíle k povídání. Ztrácela pojem o čase.
„Bude ti chybět.”
Znělo to jako otázka i obvinění. Mohl žárlit?
„Takhle ne. To jenom... 'všichni jsou pryč'. Doslova všichni. Dokonce i moje mamka.”
Zachri ho vzal za ruku a otočil Rourkea tváří k sobě. Vypadal velmi ustaraně. Dotkl se Rourkea na tváři a nahnul se dost blízko na to, aby jeho dech a konejšivá vůně prosytila vzduch. Nemělo to stejný efekt jako dřív, ale vždycky to bylo tak pěkné.
Rozhodně tomu dával přednost před parfémem.
„Pořád máš mě. Já nikam nejdu.”
„A pořád mám Mimčo,” řekl Rourke. Jelikož ho ještě nepojmenoval, ten technický termín bude stačit. Položil si ruce na místo, co měl ploché a kde se ještě jeho dítě nedalo nahmatat. „Prozatím.”
„Udělám všechno, co budu moct...”
Už dřív ho takto ujišťoval a nikdy nevypadal, že mu bylo příjemně. To jeho sevření teď bylo silnější. Jeho dech se zdál rychlejší a zdálo se, že oči upíral někam jinam. Do horší, temnější budoucnosti.
Rourke by mu to neměl pořád připomínat, ale nedokázal se přestat trápit.
'Jak to vypnu?'
„Bude to v pohodě, já vím. Budeme si dávat pozor. Poradkyně mi říká, že samolibost je stejně nezdravá jako stres, ale nebudeme na to příliš tlačit. To jenom... Brzy se vracíš do práce.”
„Nemusím,” řekl hned.
'Vážně je dokonalý Alfa.'
Rourke se musel hodně snažit, aby ho to nenavnadilo.
„Ne, chci, abys šel. Miluješ svou práci. Jak jsi řekl, děláš něco důležitého.” Odmlčel se, snažil se urovnat si to, co ho tolik trápilo. „Ale pak... totiž... K čemu se vrátím já? Budeš pryč dlouhé hodiny. A já budu prostě tady. Těhotný. Doufejme.”
Zachri se o něj otřel. Rourkeovi se v útrobách a slabinách hromadilo teplo, připomnělo mu, že Zachri musel dokončit, co začal. Ale podle Rourkeova názoru byly jejich nejdůvěrnějšími chvílemi, když mluvili a jenom se dotýkali. Jako teď.
„Proto tu je Omega Society. Pomáhají ti dělat, co chceš. Ať už je to studium, konání nebo dokonce vyučování jako já.” Zachri spustil ruce Rourkeovi kolem pasu. Začal se pomalu přesouvat jako při tančení, i když tu nebyla žádná hudba.
„Co jsi chtěl dělat, než jsme se potkali?”
Rourke o tom dlouho přemýšlel, zatímco ho Zachri pomalu naváděl do kolečka.
„Věděl jsi, že tančit se má jenom při hudbě?”
„Hm?” Vypadal zmateně. „Tančíme na hudbu.” Naklonil se blíž. „Ale ty ji neslyšíš.” Políbil ho. Rourke byl tak zvyklý na polibky, že se jej Zachri musel akorát letmo dotknout a Rourke upravil úhel a otevřel rty. Nadechl se při každém střetnutí.
Když skončili, soustředil se. Pokračoval v tom ploužení a snažil se představit si rytmus.
„Nic neslyším,” řekl zklamaně. Cítil se skoro okradený. Měl by být schopný slyšet Zachriho zpěv. Byl jeho druh.
„Ne svýma ušima,” řekl jeho Alfa. Navedl Rourkea, aby mu položil hlavu na hruď. „Poslouchej. Buď v mysli tichý. Zkus si představit, co tu s tebou cítím. Pak to možná uslyšíš, ale jen stěží.”
Zkusil to, poslouchal s takovým soustředěním na nepatrné zvuky kolem sebe, že začal zkoumat rytmus vlastního dechu.
„Pořád to neslyším.”
„Dej tomu čas. Dál se snaž.”
Ale bylo to k ničemu. Rourke se tomu pohybu oddával v tichu. Povzdechl si, přál si, aby to bylo jiné. Možná to nedokázal vycítit, ale Zachriho srdce bylo svým způsobem také vždycky písní samo o sobě.
'Brzy ve mně bude tlukot dalšího srdce.'
Uslyší to, až za dva týdny půjde na další ultrazvuk.
Zachriho hruď se zdála nepřirozeně teplá. Přímo uprostřed.
'Ne, jen si to vymýšlím.'
Teplý neurčitý pocit nebyl píseň. Že ne?
Zvedl hlavu, aby se na Zachriho znovu podíval. Měl na tváři takový pokojný výraz. Taky to musel cítit. Takže možná.
----------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat