OSA - kapitola 52

Kapitola 8

Za tři měsíce...

„Bože, nic nefunguje,” zoufal si Rourke, zatímco nakukoval sklem do horké trouby.

Měl dělat sušenky. Thomas mu ve zprávě poslal recept a řekl, že to je super jednoduché, že to zvládne i on. Ale měl podezření, že telefon možná ty suroviny přepsal. Dát do toho všechno to máslo mu nepřišlo správné.

Teď se ty hrudky, co lžící nabral na papír, rozpustily, roztekly a utvořily na dně plechu olejnatou sušenkovou krustu.

S pomocí svých nově koupených chňapek to vytáhl. Zkoušel mnoho koníčků, neboť měl k dispozici spoustu volného času. A naučit se vařit mu přišlo jako jedna z těch důležitých rodičovských věcí, co by měl zvládat.

'Doufám, že dětské lahvičky takhle nepokoním.'

Bylo děsivé si uvědomit, že nedokáže upéct sušenky s podrobným receptem, a přesto bude brzy 'vychovávat dítě'.

Při těchto myšlenkách se poté vždycky na chvilku zarazil a naslouchal.

Tak si zvykl na Zachriho prodlévání, že čekal, že se každá negativní myšlenka střetne s tou vzdušnou, konejšivou aurou.

Ale dneska byl Rourke doma sám. Zachri každý týden učil na univerzitě pár přednášek. Rourke měl silný pocit, že kdykoli šel, bylo něco v nepořádku, ale byl rád, že ho k této odluce dotlačili.

Celkově byl šťastnější, zdravější člověk. A ten oddech činil jejich čas spolu významnějším. Akorát nic z těhle domáckých věcí nezvládal správně.

Aby se sám sobě vysmál, vyfotil si tu hrůznost.

'Chce někdo sušenku?' Uveřejnil to s rozpačitým smajlíkem.

Zatímco si odkrojil čtvereček, aby to i tak vyzkoušel, Stephanie jeho příspěvěk olajkovala a okomentovala: 'Uuu... Co to je?'

Zůstávala v kontaktu přes sociální média, čistě jako kamarádka. Sem tam si s ní trochu chatoval.

Pak tu fotku olajkoval Cory s komentářem: 'Pěkný'.

Bezpochyby to bylo sarkastické, ale Rourke tak snadno neodpověděl. Mezi ním a Corim to bylo rozpačité. Obecně by byl radši, kdyby jeho starý kamarád prostě vyprchal a nevolal.

Jeho matka sdílela fotky z ultrazvuku, co jí poslal, a Rourke druhý den nemohl zvednout telefon.

Rád komentoval a uveřejňoval příspěvky, nic víc.

Sušenková krusta byla křupavá, tlustá, ale pořád tak nějak jedlá a celkem dobrá. Začal s procesem oddělování zbytku od plechu, když mu zazvonil telefon. Díky bohu to nebyl Cory. Jeho matka.

Oběma rukama zvedl telefon, jelikož teď přijímali jen videohovory, po vzájemné domluvě. Ujistil se, že viděla jenom jeho hlavu a ramena.

„Jak se ti to povedlo?” zeptala se se smíchem. Ležela v posteli s Coriho malou holčičkou v náručí. Ta zakrývala kameru dosahující ručičkou. Jeho matka ji za ručičku vzala a odtáhla ji, hrála si s jejím sevřením.

Vždycky si to dítě prohlížel, jako kdyby byla vědecký projekt. Představoval si sám sebe na matčině místě, jak se o to maličké staral.

Bude to u něj vypadat tak přirozeně a snadně?

Úsměv jí oplatil, ale dům a jeho sebevědomí bylo bez Zachriho tak prázdné.

„Nevím,” odpověděl jí.

„Proč si prostě nekoupíš ty krabice z obchodu?”

„No, jeden zdejší chlápek vaří. Je vážně dobrý.” Thomas byl skvělý v umění a vaření a dělání přátel, kolem a kolem dobrý chlap. Ale byl otravný a moc mluvil, takže asi tak. „Má recepty pro svoje děti, co sám vymyslel, a já nevím, myslel jsem si, že by to bylo něco dobrého pro výchovu dětí, víš? Dělat spolu sušenky a mít speciální jídlo, co dokážu uvařit jenom já.”

Mladé Alfa děti se podle Thomase velmi orientovaly na hmat a chuť. Měly radši měkké hračky než tvrdé plastové. Spoustu dětských věcí bylo ovoněné vanilkou nebo levandulí a Thomas mu pomohl vybrat krabičku esenciálních olejíčků, s kterými Dítěti vytvoří nebeskou atmosféru.

Rourke to dítě ještě nepojmenoval, ani mu nedal přezdívku. Očima prodléval na knížečkách se jmény a přečetl si úvod na webu s dětskými jmény, co byl dostupný jen na Měsíční síti. Rourke teď každý týden přemýšlel, že se o tom zmíní Zachrimu.

Ale pojmenovat to dávalo trvalost a lidskost něčemu, co teď byla jen pouhá možnost. Rourke měl nebezpečně blízko k tomu, aby si u Dítěte představoval rozkošnou malou tvářičku. A kdyby ho pojmenoval a přišel o něj...

'No jo. Zachri tu není.'

Tiše si povzdechl a zeptal se své matky, jak se jí vedlo.

„Došlo ti to video, jak Melissa chodí? Je statečná. Velmi brzy z ní bude rarášek.”

„To vidím.”

Mimčo ještě nepolevilo ve své misi popadnout telefon. I když své nové rodiče akorát unavila, zdálo se, že jeho matce přinášela jenom energii a čilost. Úsměv jeho matky byl vždycky jasný, ale poslední dobou byl naprosto oslnivý a ty pochmurné kruhy pod očima vybledly. Její hlas teď byl nepatrně jemnější, což Rourke doufal, že to bylo kvůli tomu, že pořád mluvila na Melissu a ne kvůli tomu, že ztrácela sílu.

Od chvíle, co se přestěhovala ke Corimu, se nezmínila o novém medicínském trendu nebo o konspiraci, co měla co dělat s Alfy. Rourke se styděl to přiznat, ale možná jí víc pomohlo to, že odešla z domu, než cokoli co pro ni udělal on.

„Je všechno v pořádku?” zeptala se, Melissa ji rozptylovala, ale pořád mu věnovala pozornost.

Zjistil, že jeho nově natrénovaná upřímnost ohledně svých pocitů před jeho matkou nefungovala. Bylo to divné, protože dřív bývala jeho nejbližší kamarádkou, ale v tomto smyslu ji nahradil Zachri. Co se týkalo jeho matky, jeho staré zvyky jej příliš silně lákaly.

„No jo. Jen musím uklidit všechen tenhle nepořádek. Tedy pokud si nezavolám služku.” 'Což nechci.'

„Chudinka. Určitě nesnáší pobíhat po celé té budově a uklízet.”

Jeho služka byla nesmírně uctivá a Rourkea i Zachriho oslovovala jako „sire”. Rourke jí řekl, aby to nedělala, ale oslovovala ho jménem, jen když jeho Alfa nebyl poblíž. Rourke si pravděpodobně mohl trvat na svém a udělat z toho problém, ale rozhodl se to nedělat.

Nebyla ve vnitřním kruhu, co si v mysli tak nějak vytvořil. Preferoval, když jeho pomocnice nebyla na blízku.

Jeho matka políbila Melissu na ruku, když se jí natáhla po tváři. Bude brzy takhle držet svého vlastního drobečka?

'Pokud všechno půjde dobře...'

Ta představa v jeho mysli byla rovným dílem strach a nesmírná radost.

„Kdy by mělo přijít tvoje dítě?”

To od ní byla nová otázka. Jediné dítě, o kterém mluvili, byla Melissa a její vyhýbání Rourkea vůbec netrápilo. Byl naprosto jiný člověk než syn, kterého jeho matka viděla naposledy. Jeho omega život byl od toho starého oddělený. Jak to měl rád.

„Červenec.” Pod tou zdráhavou odpovědí dřímalo všechno ostatní o tom, jak je to nejisté.

„Tak brzy?” Rozšířily se jí oči. „Zrovna jsi počal, ne?”

Když to slovo počal slyšel v jejím podání, trhl sebou.

„Ne. Už to jsou čtyři měsíce. A Alfové přicházejí o pět týdnů dřív. Takže jenom zhruba osm měsíců.” Vyhýbal se tomu slovu těhotenství.

„Och.” Melissa zuřivě kopala, svíjela se, aby se vymanila z objetí, ale jeho matka si toho nevšimla. Přemýšlela s pohledem upřeným nahoru. „Jů. Můj bože. Co nevidět to tu bude!”

„Skoro ne.” Rourke chtěl tuto konverzaci ukončit a vrhnout se na ten plech. Všechno ohledně dítěte patřila na 'tuto' stranu jeho života.

„Jsi v půlce! Bože, Rourke, bude z tebe 'otec'!” Odmlčela se. Rozpačitě hloubala: „Ehm, je to matka?”

„To se liší. Myslím, že u mě asi otec. No, začnu něco dělat s tím nepořádkem...”

Jasně nasadil svůj loučící hlas, ale ona ho přerušila: „Už to na tobě musí být vidět!”

„Hm.” Ano. „Ne, vlastně...”

Když volala, dával si pozor, aby viděla jenom jeho hlavu a ramena, nic víc. Od chvíle, co se objevila jeho oblina. Nejdřív nosil volná trička a teď už dva týdny neviděla jeho pas, ale myslel si, že si toho nikdy nevšimne.

„Co tím myslíš, že ne? Jak malé jsou děti, když se narodí?”

Z nějakého důvodu to v jejím podání znělo hrubě. Ta reakce se mu musela ukázat na tváři.

„Co se děje?”

„Ony, ehm, jsou stejné velikosti. Já nevím, možná o něco menší.”

„Tak to na tobě musí být vidět, už jsi zhruba v půlce. Ukaž se mi.”

„Ehm. Ne, mami, musím jít.”

„Co se děje, Rourke? Vím, jak vypadá těhotenství.” Melissa ze sebe vydala frustrovaný křik a jeho matka jí konečně věnovala pozornost. Kamera se otočila na strop, když se jeho matka odsunula a mobil zůstal na posteli. Z dálky bylo slyšet její hlas: „Tak mě tak napadá, že ses mě na nic nezeptal. Ani jsi mi neukázal žádné fotky...”

„Minulý týden jsem ti poslal obrázky z ultrazvuku.”

„Jo, ale na nich nejsi!” Znovu se objevila, její tvář zabírala celou obrazovku. Každý tik byl zvětšený, zatímco přemýšlela a pak se opravila: „No... asi na nich tak nějak jsi.” Uchechtla se, ale když znovu promluvila, v jejím hlase zněl nový druh starosti. „Tak mě tak napadá, že nejsi na žádné fotce, co mi posíláš.”

„No, jo, to proto, že držím telefon.” Většinou jí posílal fotky krajiny, vždycky se Zemí na nebi, protože to bylo tak nádherné. „A navíc se teď na mě díváš. Pokud chceš fotky, můžeš si je pořídit z videa.”

'A o věcech o miminech s tebou rozhodně nemluvím.'

Bylo to divné, ale měl tu vztyčenou mentální zeď a byla celkem pevná. Aby měli muži děti, byla omega záležitost. Lidé na Zemi byli ohledně toho příliš vulgární a nepřijímali to. Tohle bylo jeho dítě a jeho tělo a nechtěl čelit jejím otázkám nebo vidět její morbidní zvědavost.

„Mami, vážně musím jít.”

„Chci tě vidět. Celého. Těhotenství je speciální, Rourke, obzvláště toto. Bude to to jediné, co uvidím, víš?” Povzdechla si, tahala se za ucho. „Doktoři říkají... No. Však víš. Nemám moc času...”

Přimhouřil oči.

„Nepoužívej svou smrt, abys mnou manipulovala.”

Cítil se mocně. Stačilo by se jenom natáhnout po této elektřině a mohl by zničit celou kuchyň, všechno zvednout a vrhnout to sem a tam. Věděl, že oči mu zrovna teď svítily jako Alfovi, a jeho matka vypadala trochu šokovaně. Připomněl si, že to z něj pravděpodobně mluvily hormony. Čas od času měl tyhle závany moci. A během toho se nahodila symbiotická telekineze.

Jeho matka zalapala po dechu, nevěděla, co říct.

„Promiň, mami. Ale žádné fotky, dobrá?”

„...Co dítě? Ani dítě neuvidím?”

„Ano, samozřejmě. Pošlu ti další ultrazvuk. A až se narodí, můžeš se podívat.”

„Nebudu ošklivá, Rourke. Proč tě teď nemůžu vidět? Říkáš, že Zachriho miluješ, a já ti věřím. Na mě byl jenom hodný. Nikdy jsi během hovoru nezněl, že by ti ubližoval nebo že by ses ho bál. Nějakou dobu mi to trvalo...” Odvrátila pohled. Byla si vědoma své vlastní lži. „Uznávám to. Ale pokud jsi šťastný, taky jsem šťastná a vážně chci fotku. Jako vzpomínku.”

Správně. A pak ji může ukázat Corimu. Možná ji dokonce bude sdílet na stránkách, což by se doneslo k pár lidem z jeho bývalé práce.

„Ne. Zatím, mami,” řekl ztuhle.

Předstíral, že neslyšel, jak jí zakolísal hlas, když stiskl tlačítko k ukončení hovoru.

'Jednám přehnaně, ale co mi je po tom.'

Nacpal si do pusy kousek sušenky a poplácal se po břiše. Tiše mumlal místo Zachriho, aby je oba uklidnil.

----------------------------------------

~ Ve 4. měsíci stále v pořádku, to už by se dalo považovat za stabilní fázi. Takže že by už to bylo to šťastně až do smrti? Nebo se ještě něco semele? ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>