Kapitola 6
Rourke si nejdřív nebyl jistý, jestli se rozhodl správně. Druhého dne jeho rozumnou logiku narušila starost a pochyby. Ale pak měl od mamky videohovor s Coriho mimčem v náručí a byla nejšťastnější, co ji kdy viděl. Cukrovala a hrála si s Coriho roztomilou dcerkou.
Řekla mu, že Coriho žena Ann jde na pohovor, a Rourke ji letmo zahlédl v obleku. Vypadala, jako kdyby v noci vlastně spala, což za poslední rok nebylo ani u jednoho rodiče pravda.
Když Rourke zavěsil, usmíval se. A chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že na ni zapomněl naléhat kvůli tolika věcem, co měl na mysli ohledně asistentů, jejího nového doktora a všeho ostatního. Projednou se cítil v pohodě, že to prozatím odložil. A okamžitě se dotkl svého břicha a vzpomněl si na ten nový čaj, co měl pít. Mělo mu to pomoct s ranní nevolností, co ještě ani nenastoupila, ale také se stresem a obecným blahem.
'Bod pro mamku a Zachriho.'
Teď toho měl na práci mnohem méně.
„Jak se jí vede?” zeptal se Zachri, když Rourke vešel do obýváku. Kvůli tomu hihňání a dětskému výskání se přesunul do ložnice, protože Zachri se na pohovce snažil číst.
„Dobře. Je velmi šťastná. Jsem rád, že jim pomáhá.”
„Stejně bychom ji sem měli přivést?”
Byl dobrý Alfa. Věděl, že Rourke s tou dohodou zcela nesouhlasil.
Potřásl hlavou. „Ne. Ještě ne. Jsem v pořádku.”
A posadil se vedle něj a přitulil se mu k boku. Bylo pěkné být kočkou a zabrat mu klín a vysloužit si za to spoustu hlazení. Zachri zvedl knížku výš a pokračoval ve čtení.
Když Rourke přečetl pár řádků ze stránky, pozvedl obočí. Byla to válečná fikce.
Překvapilo ho, že by to jakýkoli Alfa četl. Vzhledem k tomu, že ve všech se vyprávěla stejná historka. Spása skrze vyhnání mimozemšťanů z planety. Mysleli si, že válku vyhráli – dočasně – a knížky v tomhle bodě vždycky skončí. Před tou zprávou, že Alfové nebyli ani poraženi, ani nikam nejdou.
Vlastně se mu nelíbilo, že to Zachri četl. Na stránce, na které zrovna byl, popisovali smrt Alfy, jednoho proti armádě.
To by se pořád mohlo stát.
„Je to kvůli výzkumu?” zeptal se zvědavě.
„Tak trochu,” řekl Zachri a pokračoval v hlazení. „Přemýšlím, že napíšu vlastní knížku, z Alfova úhlu pohledu. Nebude to biografie – nechci vyznít, jako že ospravedlňuji počínání na naší straně. Ačkoli jsme 'měli' své důvody. Vytvořím fiktivního Alfu, co si válkou projde. Možná pár lidem pomůže spatřit naši verzi.”
„No, pokud chceš, aby se to prodávalo, bude muset na konci umřít.”
Hlazení ustalo.
„Asi 'nemusí' umřít,” ustoupil Rourke, „ale Alfa hrdina ve válce se bude prodávat špatně. Ale je to tvoje knížka, víš, takže—”
Zachri mu zakryl ústa svými. Všude kolem sebe měl jeho vlasy a jak se pomalu zvedl, oči se mu třpytily.
„Uuu...” Rourke zapomněl, jak mluvit. Zrovna teď si nebyl jistý, kde bylo nahoře a kde dole. „Ahoj.”
„Tvůj nápad je úžasný.”
Za odměnu dostal další polibek, tento byl delší a vyrazil mu dech.
„Ano?”
„Hmhm. Přemýšlel jsem, jak bych to napsal. Takhle spoustu věcí zapadne na své místo.”
Rukama vklouzl Rourkeovi pod límeček košile, hladil mu horní část hrudi. Nedosáhl dost daleko na to, aby ho pohladil na citlivějších oblastech, což Rourke tak nějak očekával. Neustálé masáže byly neohlášenou výhodou toho, že byl druhem Alfy. Rourke se nově dozvěděl o mnoha příjemných oblastech na svém těle, kterým nikdy nevěnoval pozornost.
„Hmm,” zasténal a prohnul záda v touze po víc. Nezáleželo mu na tom, že materiál víc neumožňoval. Ale Zachri mohl zůstat jen nahoře, kde ho škádlil konečky prstů.
Rourke roztáhl nohy, jednu nohu nechal spadnout z pohovky. Tvrdl. A nevadilo by mu sáhnout si do kalhot, vzít se do ruky a škádlit svého Alfu steny a blahem, až by Zachri musel něco udělat.
Kvůli zabzučení zvonku poskočil a téměř si srazil hlavu se svým druhem.
Zachri sebou stejně trhl.
„Zapomněl jsem. Zatímco jsi byl v ložnici, řekl jsem Tobiasovi, že může přijít. Myslel jsem si, že ti to bude trvat déle, a nevěděl jsem, že já... my...” Povzdechl si, vypadal, že se zlobil sám na sebe. „Promiň, Rourke.”
Zdál se přehnaně rozčilený. Rourke instinktivně odhadl, že to mělo co dělat s Alfy. Rourke vždycky zahájil důvěrnosti, Zachri nikdy. Takže možná že tohle pro něj bylo velkým selháním.
Dotkl se Zachriho na zádech.
„Hej, žádné strachy.” 'Jak legrační, že to pro jednou říkám já...' „Jen... ehm, dojdu pro studenou vodu.” Zasmál se, aby dal Zachrimu najevo, že to nic nebylo, a pak se zvedl a šel do kuchyně.
Díky bohu že na sobě vlastně nezačal pracovat. Cítil, že by nebyl šťastný, že museli přestat, kdyby zašel o něco dál. Už teď doufal, že Alfa alfů prostě odejde. A když bzučák zazvonil podruhé, hodil po dveřích výtahu ošklivý pohled.
Zachri přešel ke komunikátoru a Rourke si došel pro vodu. S ledem, co uspokojivě křupal, zatímco čekal, až se dveře otevřou. Zachri si rukama uhladil předek košile a odměřeně zíral na podlahu. Podle jeho přísného výrazu se zdálo, že jeho myšlenky nebyly laskavé.
'Později mi to vynahradíš.'
Rourke si přál, aby mu to mohl říct, ale pak se dveře otevřely a jeho soukromý domov – jeho hnízdo – bylo najednou plné lidí. Do jeho obýváku vstoupili Tobias a Stephanie, ona trochu pomaleji, protože na ramenou měla tašky a za sebou táhla kufr. Tobias nesl to samé a jedna z jeho tašek měla síťovaný předek. Zevnitř vykukovala tvář šedé mourovaté kočky.
„Opál!” řekl Zachri, najednou se usmál a šel si ji s otevřenou náručí vzít.
Rourke ji poznal z fotek. Ona, předpokládal z jména. A na šedou mourku byla divná, ačkoli ji ty tmavší pruhy dělaly celkem krásnější, když ji Zachri vytáhl z nosiče.
„Jsme tu taky,” řekl Tobias bezvýrazně. „Přinesli jsme ti přes celé město zavazadla. Nemáš zač.”
„Ano, díky.” Zachri se od nich odvrátil, hladil kotě, co měl v náručí a co nespokojeně švihalo ocasem. Drápky se mu zaryla do košile, ale neutíkala.
Zachri na chvíli vypadal nejistě. „Máš rád kočky?”
Bylo roztomilé, jak zněl trochu nervózně. Rourke se široce usmál a přišel ji pohladit.
„Miluju kočky. Vždycky jsem nějakou chtěl, ale v našem bytě nebyly dovoleny.” Dával si pozor, aby se rukou nepřiblížil k její tváři, neboť byl cizí.
Kočky obecně neměly rády, když je hladili noví lidé. Ale očichala ho a naklonila hlavu k němu. Nechala ho ji pohladit, zatímco se dál dívala na svůj nový domov.
„Vítej doma, Opál,” řekl. „Kdo se o tebe celou tu dobu staral, co?”
„Služebnictvo,” odpověděl Tobias a Rourke mu věnoval překvapený pohled. Věděl, že bude mít kuchaře a služku na částečný úvazek, ale 'služebnictvo' bylo trochu moc. Najednou je chtěl všechny vyhodit ze svého domu.
A pak Alfa alfů s povzdechem dodal: „Z jejího pohledu. Studenti se 'bavili' přesýpáním jejích exkrementů z toalety, měli to jako 'úkol zodpovědnosti'.”
„Což byl legitimní úkol, co jim zadat, dát jim něco, o co se musí postarat.”
„To ano.”
Bylo divné vidět Alfa humor. Ani jeden z nich se neusmál nebo neušklíbl a sarkasmus nebyl v jejich tónu evidentní. Mohli by recitovat fakta, jen samotná ta slova naznačovala něco jiného. A na konci se ani jeden z nich nezasmál.
Stephanie ze sebe všechno setřásla na hromadu kolem a Rourke si teď všiml, že byla v kostýmku a vlasy měla pevně sčesané do drdolu a jenom pár pramínků jí rámovalo tvář. S brýlemi vypadala elegantně a když se na ni Rourke podíval, střelila očima stranou do kuchyně.
„Ehm, chcete něco k pití? ...Stephanie?” V rafinovanosti nebyl nejlepší, ale ona se rozzářila a chytila se toho.
„Ano, já si dám!”
Její odpověď ani nedávala smysl, ale hned se mu zahákla za paži a odtáhla ho. Oba Alfové vypadali zmateně, ale jak se vzdalovali, nijak zvlášť ustaraně. Stephanie ho vzala až dozadu do kuchyně, kde promluvila tichým hlasem.
„Jak to tady jde? Doufám, že romantika jako v Disneyovce?”
„Jo,” odpověděl hned. Pak o tom popřemýšlel. „No, ne úplně. Všechno je strašné.”
Obtěžkal ji svou konverzací v kavárně a jak to dopadlo s jeho mamkou. Nevysvětlil, že se do Omega programu přihlásil kvůli jejímu léku, ale ona už to možná věděla. Jenom jí řekl, že za ním nepřijde a proč. A vysvětlil, jak bylo otravné se od Zachriho odloučit na déle než dvacet minut.
„Moje poradkyně neustále mluví o emoční závislosti, ale mám na něm záviset, ne? Chci na to jít vlastním tempem.”
Přikývla. „Samozřejmě. Ale Rourku, je tu, aby tě podpořil. Ne aby tě převzal. Pořád jsi člověk, i když tvoje tělo prodělalo nějaké biologické změny, aby bylo kompatibilní. Omega Society je tu kvůli zachování tvé lidskosti. Tohle nám – a tobě – dává moc v jejich vládě. Nakonec. Z dlooooouhodobého hlediska.”
„Mě politika nezajímá.”
„Ale to by měla! Zachri tě netrénuje na dokonalou malou Omegu. Pomáháš mu přizpůsobit se lidským ideálům a tužbám. Vyhráváme válku, Rourke. Pokořujeme vetřelce. Jednoho po druhém.”
Hraně mu dala pěstí do paže.
Její verze celé věci byla celá pokroucená. Ale tak nějak to dávalo smysl. Rourke se rozhodl, že své matce řekne o Stephaniině verzi revoluce. Možná ji to přiměje přejít na jeho stranu, i kdyby to nezměnilo její rozhodnutí.
„Jo, asi jo,” řekl. „Války jdou úplně mimo mě. Já se spokojím s tím, že se v noci dobře vyspím.”
„Snažíme se, aby se v této válce dostalo každému dobrého konce,” řekla Stephanie. „A já ti něco povím. Pokud chceš, řekneme Tobiasovi, že potřebuješ týden volno.”
Rourke se zamračil. „Proč jemu?”
„No, to je další důvod, proč s tebou musím mluvit...” Jednou rozhodila rukama u boků. „Odjíždím, Rourke. Tohle je můj poslední den, kdy mám tvůj případ na starosti. Po tomhle si vezmu nový projekt.”
Podle toho, jak se zhluboka nadechla, se zdálo, že ji to znepokojovalo.
„Jaký nový projekt?”
„Další Omega. Možná jako ty. Doufám.” Zaťukala do dřeva, ale jelikož se nijak nepouštěla do detailů, Rourke si myslel, že z toho byla nervózní.
„Proč tě to trápí? Jsi v tomhle skvělá.” Když se s ní setkal, zdálo se mu, že se svojí prací byla velmi v pohodě. Tedy než ji povýšili. Poté měla trochu problémy, ale Rourke si vždycky myslel, že to akorát zveličili.
„Jsi nejlepší, Stephanie. Za všechno musím děkovat tobě.”
„Aa, díky.” Objala ho a Rourke zjistil, že se automaticky nadechl, aby do sebe nasál vůni. Ten květinový parfém nebyl nezbytně 'špatný', ale zdálo se, že mu to nelákavě spalovalo smysly. Jelikož byla jeho kamarádka, zdusil v sobě instinkt zacpat si nos.
Na chvilku se na něj podívala. Pak se naklonila blíž.
„Dělají v programu nějaké změny. Kvůli tobě. A nám. Můj argument před představenstvem ve tvůj prospěch možná něco začal.”
„Co začal?”
Nenacházela ta správná slova. Pak potřásla hlavou. „Novou metodu.”
Než se mohl zeptat na víc, vzala ho za ruku.
„Pojď. Promluvme si s Tobiasem.”
----------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat