Kapitola 4
Rourke měl pocit, že mu tělo pevně kroutili, že ho ždímali jako ručník, svaly měl na kloubech zauzlované. Jen stěží dokázal pohnout paží, jak se snažil navádět štětec po plátně v přesném oblouku.
V duchu toho, aby se udržoval v činnosti, se konečně přihlásil na nějaké ty kurzy. Toto byla amatérská třída pro lidi, co ve skutečnosti nechtěli studovat umění, ale nevadilo jim ho tvořit. Nebo tu byli lidé jako Thomas, co byli tak zatroleně dobří, že už se neměli co jiného učit.
Bylo to poprvé, co byl sám bez Zachriho. Konečně se setkal se svou poradkyní a více ji trápilo to, že by se u něj rozvinula emoční závislost než stres z odluky u něj a jeho dítěte.
Ani on, ani Zachri to nechtěli. Ale ona podtrhla, že nemůžou být k sobě přilepení 100% času, takže pro dítě bylo lepší, pokud se naučí se odloučit teď, než si příliš zvykne na závislost.
Podala to takovým stylem, že on i jeho alfa museli souhlasit. Z dlouhodobého hlediska bylo nezbytné a výhodné, aby spravoval vlastní emoce.
Ale nebylo to snadné. A chtěl spálit to plátno, co zrovna teď vraždil.
„No, ehm, to vypadá skvěle...” řekl Thomas vedle něj. Někdy se nahnul a zkontroloval Rourkeovo dílo a Rourke viděl, jak se Thomas kousal zevnitř do tváře. „Ale zkus držet štětec jako tužku. A ne jako sekáček nebo tak něco, víš?”
Rourke se vlastně toho plátna už nějakou dobu nedotkl a teď si všiml, že štětec svíral v pěsti. Byl daleko odsud, přemýšlel, co Zachri dělal, přemýšlel, jestli by měl pro zdraví svého dítěte vyjít ven.
„Vidíš? Takhle.” Thomas zvedl svůj štětec. Zdálo se, že se v duchu smál, takže Rourke pochyboval o tom, že by byl přísně vzato nápomocný.
A pak řekl: „Zkus myslet na linie, chlape. Ještě se o nic nepokoušej. Kašli na vázu.”
Všichni malovali kolem vázy, co byla nasvícená na podstavci, ale neustále se opakovalo, že ve třídě amatérů nebyla žádná pravidla. Malovali, co chtěli.
„Prostě dělej barvy. A tvary.”
Natáhl se a vedl Rourkeovi ruku, aby přitlačil štětec na plátno.
„Vnímej tu texturu. A nech své myšlenky toulat, zatímco se štětec bude pohybovat. To pomůže víc, než když na tu zatracenou věc budeš zírat.”
A tak Rourke neodešel. Ačkoli vážně, vážně chtěl.
„Jak snášíš odloučení?” zašeptal, tlačil štětec v hloupých klikyhácích. Stejně nedělal pěknou vázu s květinami.
„Och, už z toho nejsem vystresovaný. Uvidíš, po pár... ehm... no, zkus den po dni a bude to dokonale normální, ne?”
„Všichni jsme to zažili,” řekl další muž po jeho druhém boku. Rourke se dozvěděl tolik jmen a všichni byli přátelští. Měl pocit, že jeho přátelství s Omegami se rozšíří dál než jen na samotného Thomase. A mít několik přátel pro něj bylo nové.
Na rozdíl od jeho „pozemského života”, kdy se cítil většinou sám, všichni tady zakusili hodně z toho, čím si projde. Nebude prvním, kdo přijde o milovaného člena rodiny ze Země. Nebo kdo měl matku, co s tím nesouhlasila. Nebo cokoli jiného, co se mu dělo.
Pomalu si uvědomoval, že o sobě nemusel dělat takové tajnosti. Ale mít s cizími lidmi tolik společného bylo znepokojující.
„Hodně chlápků si musí vzít přestávky a odloučí se brzy,” řekl jeho společník, „takže jsou na to celkem zvyklí. Ale můj Alfa a já jsme si na sebe zvykli rychle. Byli jsme jako středoškoláci, co se muchlují před šatnou a podobně. Co spolu chodí na záchod...”
Zasmál se a potřásl hlavou. „Teď to je zatroleně trapné.”
Rourke to zvládl do konce hodiny, ale jen díky tomu, že mohl poslouchat, jak se Thomas a ostatní dělili o své zkušenosti. Thomas ze sebe smyl barvu a řekl: „Tohle dítě budu mít druhého, takže budu tak týden ležet.”
Odmlčel se, vypadal rozpačitě a pak se Rourkeovi podíval do očí: „Jdu na císařský řez. Což doporučuju. Mají takový přístroj s mimozemskými paprsky, do kterého tě dají, aby ti to pomohlo se rychleji zahojit. A minimalizuje to jizvy.”
„Dobře.”
Zrovna teď Rourke nechtěl 'myslet' na porod.
Pak změnil názor a nepatrně potřásl hlavou.
„Někdy bys mi o tom měl říct. O tomhle a taky o ostatních věcech.” Pokrčil rameny.
„Jo, rozhodně. Budeš chodit na přípravný kurz, ne? Kdy začínáš?”
„Až další měsíc. Odhaduju, že prvních šest týdnů je ta nebezpečná část.” A ruka mu automaticky sklouzla k břichu. „Nechtějí mě připravit na něco, co nenastane. Terapeutka řekla, že by mi to přidalo na... stresu.”
Depresi. Řekla depresi.
„No, až budu zase připravený jít ven, půjdeme na nákupy. Možná si tě někdy můžu najmout jako chůvu. Bude to pro tebe dobrý trénink, víš?” Jeho úsměv působil uličnicky a Rourke zjistil, že souhlasil. S malým trhnutím.
----------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat