Kapitola 3
Rourke si dal všechny schůzky na jeden den, aby byl pryč z bytu. Rodinná nemocnice pro omegy byla neobyčejně nejlepší nemocniční zkušenost, co kdy měl. Nebylo tu žádné papírování. Předložil akorát své ID. Jen velmi málo čekal. Bylo to, jako kdyby tam akorát seděli a čekali, až přijde.
Dostal občerstvení. Jeho doktor se usmíval. Všichni byli trpěliví a žena, co jej pozdravila u dveří, s ním zůstala po celou dobu návštěvy a naváděla ho ke každému profesionálovi. Řekli mu, že byl dokonale zdravý a že „dítě” (ve skutečnosti kapka) bylo úžasné a zázračné a že se neměl čeho bát.
Dietetik ho změřil a zvážil a zeptal se na pár osobních otázek ohledně jeho nálady. Něco naťukal do svého počítače a přesně takhle měl teď Rourke asistenta na donášku potravin a kuchař mu třikrát týdně vařil večeři. Pokud by chtěl, tak víckrát, ale Rourke to odmítl.
Pořád ve svém bytě nechtěl nové lidi. Jako kdyby to bylo jeho hnízdo.
Ztěžka si povzdechl, protože věděl, že bude muset uklidit nebo si najmout služebnou.
Když odcházeli, jeho asistent se usmál a zamával mu na rozloučenou.
„Chci, aby moje matka přišla do této nemocnice,” řekl Zachrimu. Dávali si na čas a procházeli se předzahrádkami s mnoha propletenými světýlky. Usoudil, že se mu víc líbil noční cyklus než denní. Bylo to strašidelné a pěkné.
Pokračoval: „Chci, aby tu žila s námi. Bude potřebovat vlastní ložnici a vlastní televizi. Chci, aby se jí dostalo stejné péče jako zrovna mě. A aby měla pečovatelku a kuchaře a cokoli potřebuje.”
Vnitřní instinkty té poslední části litovaly. Další cizí lidi. Ale kvůli ní se s tím vypořádá.
„Zníš jako 'můj' Alfa,” řekl Zachri.
„No, musí přijít. Ne?”
V hrudi mu zaplála malá jiskřička strachu, když si uvědomil, že už nad svým životem nemá kontrolu.
„Předpokládám, že musí,” řekl a pomohl tak se Rourkeovi uvolnit. „Ale dovol mi se postarat o detaily, Rourke. Zníš, jako kdybys mi nevěřil.”
Rourke ho vzal za ruku a položil mu hlavu na rameno. „Promiň. Pořád se učím. Ale musím se o ni postarat.”
„Tvoje matka už spolupracuje s asistentem, co jsme jí Tobias a já poskytli. Pomáhá jí s kontrolami a každodenními záležitostmi. Příští týden odlétá raketoplán, na který bychom ji rádi dali, ale musíme si být absolutně jistí, že má na cestování sílu. Cesta není těžká, ale stres, že opouští Zemi, by v jejím stavu mohl být nebezpečný.”
„Hm. O ničem z toho ses nezmínil.”
„Jakmile by to bylo možné, řekl bych ti, kdy přijede.”
Věž byla černočerná, až na občasné zablýsknutí světla. Měsíc se částečně skrýval za věží. Rourke si vždycky myslel, že omega věže vypadaly v jeho starých učebnicích hrozivě. Ještě si k ní nerozvinul pocit domova, ale to neblahé tušení bylo pryč. Přemýšlel, co si o tom pomyslí jeho matka.
'Bože, až ji poprvé uvidí, rozbrečí se.'
„Ehm... Moje máma bude možná potřebovat trochu trpělivosti...”
Zachri se zasmál. Pro něj to bylo celkem nezvyklé. „My víme. Její asistent nám dal podrobné hlášení.”
Rourke se také usmál a zalhal: „Nemyslím si, že bude příliš obtížné s ní žít.”
„Neboj se. Tobias a já to všechno vymyslíme.”
Jelikož to nerozvedl, Rourke se rozhodl trénovat podvolení a nedotazoval se ho.
Z počátku to bylo těžké. Bylo to, jako kdyby před ním měl tajemství. Ale pokud Zachrimu dokáže věřit a nechat to být, bude si moct užít scenérii okolo a netrápit se.
'Neboj se, dítě. Tvůj otec se o nás stará.'
----------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat