OSA - kapitola 49

Kapitola 5

Rourke se snažil, aby nevypadal děsivě jako muž, co měl misi, zatímco si to namířil přímo do malé kavárny nedaleko budovy umění. Uvnitř byl Zachri se svým notebookem. Možná si to jenom představoval, ale jakmile vešel do dveří, cítil svého Alfu. Ani trochu na to neměla vliv vůně kávy a pára.

Zachri se mračil na svou obrazovku, ale otočil hlavu a usmál se na Rourkea, co se k němu řítil.

„Ahoj, Omego.”

Řekl to s takovou láskou. Rourkeovi nevadilo, že tu přezdívku sdílel se všemi ostatními muži tady.

Když ho Zachri vzal za ruku, Rourke měl velmi blízko k tomu, aby se mu pokusil posadit na klín. Zvykli si jeden na druhého a na soukromí bytu. Ale tady se museli naučit, jak si být nablízku a přitom slušní.

„Bylo to dobré,” odpověděl automaticky. A začínal být lepší v zachycování svých malých dobře míněných lží. „Vlastně to bylo strašné. Nesnášel jsem to. Učitel mi nedovolil hodit obraz do koše, protože se plátno asi dá znovu použít.”

Sedět na druhé straně stolu mu přišlo tak daleko. Rourke si přisunul židli o něco blíž.

„A celou dobu se mi po tobě stýskalo.”

Zachri mu věnoval jeden ze svých širokých úsměvů. Určitě trénoval, protože tentokrát to vypadalo téměř přirozeně. Byl v tom jen malý nezvyklý záchvěv, jako kdyby si nebyl jistý, co by měl dělat s horním rtem.

„Zdejší Alfové mi pomohli to zvládnout. Jen tak tak. Před půl hodinou jsem skoro přišel na tvůj kurz.”

„Pro mě to bylo taky špatné. Chlapi mi tam tak nějak pomáhali na to nemyslet.”

„No, teď už je konec.”

„Díky bohu.”

Pak Zachri sklopil svou obrazovku a nahnul se přes stůl. Oči měl napůl přivřené ve výrazu, co Rourke dobře znal. Políbí se.

Rourke se rozhlédl na obě strany. Být homosexuálem nebylo v Rourkeově městě zakázané nebo tak něco. Bylo normální vidět muže, jak se drží za ruku nebo jak se k sobě tulí. Ale cokoli víc jako líbání už se vlastně nedělalo. Byla to nepsaná podoba respektu k válečným přeživším a vzbouřeneckým záležitostem.

Jediné, co ze sebe vypravil, bylo rozpačité: „Ehm...” Pak se střetl se Zachriho rty a odtáhl se, jen co se dotkly. A pak se s velkým nádechem zase vrátil na své místo.

Zachri tam přetrvával, celý vylekaný.

„Děje se něco?”

„Och. Líbání na veřejnosti je divné.”

„Ano?” Pomalu se vrátil do svého vlastního prostoru. A podle toho, jak sklopil oči, Rourke odhadoval, že byl zklamaný. „Myslel jsem si, že líbání je běžná, láskyplná praktika. Těšil jsem se na líbání venku.” Napůl pokrčil rameny, jako kdyby to nebylo nic velkého.

Rourke si skousl ret. A palcem si uhladil obočí, protože mu najednou přišlo, jako kdyby se na něj všichni v kavárně koutkem oka dívali.

„No. Dobrá.” Naklonil se dopředu a předvedl ten nejdelší a nejnepříjemnější polibek svého života. Ale Zachri chutnal jako silná káva, takže to stálo za to.

Když se od něj oddělil a pohnul očima, aby zkontroloval místnost, aniž by otočil hlavu...

Nikdo si toho nevšiml. Bylo to tu naprosto normální.

Ale okamžitě vystřízlivěl z toho počátečního veselí. Bylo to, jako kdyby měl v nitru nějaký zabudovaný teploměr na štěstí a když se dostane na úroveň blízko vrcholu, přijdou špatné myšlenky.

„Copak?” zeptal se Zachri.

„Všechno je tu skvělé. A zároveň strašné.”

„Hm.” Zachrimu se na tvář vrátilo zamračení a věnoval svému notebooku dlouhý upřený pohled.

Teď byl na řadě Rourke: „Copak?”

„Nemám povzbudivé zprávy.”

„Takže špatné zprávy!” řekl Rourke s falešným veselím. Zvedl Zachriho šálek s kávou, byl rád, že v něm pořád něco bylo, a od srdce usrkl. „Jo, dobrá, tak sem s tím.” Druhá ruka mu sklouzla k břichu. Strážila, vždycky, ať už to bylo k něčemu nebo ne.

„Možná doma, až budeme spolu sedět na gauči...”

„Čekání to akorát zhorší. Moje matka umírá?”

„Nakonec ano.”

„Ale dneska ne.” Rourke sledoval jeho výraz, aby se ujistil, že to byla pravda. „Takže sem s tím.”

Zachri přikývl.

„Tvoje matka sem nechce přijít. Má pocit, že její stav ohrozí dítě. A... já souhlasím.”

Rourke byl zvyklý na přijímání špatných zpráv. Usrkl kávy a dal si chvilku na rozmyšlenou.

„Není důvod k tomu, aby její stav jakkoli ohrozil dítě.”

„Máš pravdu. Ale otevřeně jsem s ní mluvil o našem dítěti a o obtížích, kterým čelíš.”

„'Proč'? Mít dítě nemá co dělat s tím, co se děje s ní.”

Ta vůně sílila. A nejenom to, ale mísily se do toho i jiné cukrátkové vůně. Alfa za nimi začínal být podle Rourkea příliš vlezlý.

Zachri se znovu natáhl po jeho rukách a Rourke mu je zdráhavě nabídl. Ale věděl, že to jeho Alfa myslel dobře, ať už jeho mamce řekl cokoli.

„Myslí si, že kvůli její přítomnosti bude ten žal horší. Není sama, Rourke. Teď žije permanentně s tvým kamarádem. Mají dítě, co potřebuje hlídání, což jsem pochopil, že je drahé. Matka Ann si chce najít lepší práci, což vyžaduje, aby odešla z domu. Tvoje matka se takto rozhodla jak kvůli tobě, tak kvůli nim.”

„Och.” Jeho podrážděnost hned ustoupila. „To... vlastně... dává smysl.” Ale hlas měl tak tichý.

Neobviňoval ji. Viděl tu logiku. Tak proč mu to přišlo tak špatné?

'Protože je to její poslední rok. A místo mě si vybrala mého kamaráda.'

„Hm.” Ten tichý zvuk byl zvyk, co převzal od Zachriho. Obezřetně neutrálním tónem řekl: „Nebylo by to pro ni lepší tady? Nemocnice je skvělá. Je hned vedle.”

'A byl bych tu, abych se o ni postaral.'

„V její péči by neměl být rozdíl. Omegám i potencionálním omegám poskytujeme stejnou lékařskou péči. A chceme, aby Bety prospívaly, abychom se mohli sjednotit jako jedna společnost.”

„Ale nebylo tu žádné čekání! A měl jsem nemocničního řidiče.” Ztišil hlas, vzpomněl si na všechny kolem něj. „Je to pro ni tak dokonalé. S papírováním a veškerým tím systémem to neumí.”

„Teď jí pomáhá několik asistentů. A také ji budou vozit na kontroly a zpět.” Zachri naklonil hlavu ke straně. „Ale ty si přeješ se o ni starat.”

Kvůli tomu Rourke zapomněl na svůj další důvod. Měl pravdu. Ani kvůli třiceti asistentům by se necítil lépe.

„No, tak se můžu o všem ujistit, víš?” Nijak zvlášť se mu nelíbilo být si vědom sám sebe, ale uznal to. „Možná jsem tak trochu maniak do kontroly. Ale stejně by se mi líbilo, kdyby byla tady. Cory je hodný. Asistenti taky. Ale nikomu na ní nezáleží tak jako mě.”

„Hm.” Zachri prstem objížděl vzor dřeva na stole. „To je částečně to, co řekla. Obvinila tě, že její péči kladeš nad svou vlastní. A hele. Důkaz je přímo tady. V tvé účasti.”

Rourke přimhouřil oči. Ale měl by vědět lépe, než jít proti Alfovi. Zachriho upřený pohled byl vždycky vyrovnaný a nikdy ho neodvracel. A kromě toho si nebyl jistý, co ho urazilo.

Byla to pravda. Být Omegou teď bylo mnohem víc než jen pomáhat své matce. Ale když s tím procesem začínal, tyto důvody neměl.

„Dobrá. Takže. Možná... Máš pravdu.”

„A myslí si, že by ses teď měl soustředit na sebe. Myslí si, že by ti v tom překážela, protože jsi vždycky myslel víc na ni než na sebe.”

Řekl to něžně, ale jeho slova mu přišla brutální. Rourke se její smrti bál tak dlouho. Myšlenka, že by odluka od ní teď bylo to nejlepší, mu přišla špatná. Ale zároveň neměl žádný argument, kterým by to vyvrátil. Zdálo se, že všechno dávalo smysl.

„Já... nejsem si jistý.”

„'Zpočátku' bude možná lepší, abys na ni na chvíli přestal myslet. Možná pár týdnů. To jsem jí řekl a ona souhlasila.”

Z nějakého důvodu ho dožíralo, že mluvili bez něj. Ironické bylo, že se o něj chtěli akorát postarat. Všichni v jeho životě se teď o sebe navzájem chtěli starat. Tak proč měl pocit, jako kdyby se domlouvali za jeho zády?

„Tak to asi máte všechno vymyšlené,” řekl temně.

Zachri mu věnoval soucitný pohled. „Ale já jsem Alfa,” pokračoval. „Můžu převážit jakékoli rozhodnutí, co udělá. Pro tebe bych to udělal. Pokud s tím nesouhlasíš a chceš ji tu, může dorazit příští týden.”

Dotkl se svého mobilu, čekal na Rourkeovu odpověď.

„Myslel jsem, žes s jejím rozhodnutím souhlasil?”

„Ano. Ale Tobias mě přesvědčil, že v této situaci možná neznám nejlepší počin. Matky přece jenom chápu jen jako koncept.”

„Och.”

Bylo hloupé, že se na něj na chvilku naštval. Zachri byl vždycky roztomilý a dělal to nejlepší, i když to nebylo to, co chtěl.

A když teď o všem přemýšlel, nedokázal přesvědčit sám sebe, že oboje bylo špatné.

„To jenom, že nemá moc času.”

„Kvůli tomu si myslím, že se na tebe nebude hněvat, kdybys ten rozkaz vydal.”

Lákalo ho to. Rourke by ji mohl lépe sledovat, ujistit se, že si každý den bere léky včas. Ujistit se, že má pomoc, když ji potřebuje. A ona by ho mohla znovu osobně sekýrovat.

Ale musel uznat, že když na ni neustále myslel, bránilo mu to myslet sám na sebe. Musel se vyrovnat s celou tou odlukou. Ani nemluvě o spoustě kontrolách a práškách, které musel brát. Bude mít nové kurzy, jak se starat o děti, a samozřejmě se musel dál přizpůsobovat svému novému životu se Zachrim.

Rourke si musel neustále připomínat, aby ho k sobě pustil, a akorát nepředstírat, že je všechno neustále v pohodě. Nebylo to snadné.

Zachri se přizpůsoboval stejně, zvykal si na to, že se s Rourkem dělil o své emoce.

Možná že přece jenom nebyl tak skvělý nápad brát si matku k sobě do bytu.

„Jenom pár týdnů, že?”

----------------------------------------

~ ... ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>