Kapitola 3
Když se Zachri odtáhl, ten pocit statečnosti už vyprchával, a tak Rourke dál mluvil. Nic nebylo kdy důležitější. Jeho matka po telefonu nezněla silně. No ano, takhle byla aspoň jednou za den. Že byla ospalá, neznamenalo, že se zhoršovala, ale Rourke nemohl slíbit, že se to každý den zlepší.
„Moje matka by mohla kdykoli umřít. Musím ji dostat do lepší nemocnice, aby jí mohli dát správné léky.”
Vysvětlil její stav, léky a vysoké náklady. Vzpomněl si, že ji před lety viděl plakat nad nějakými papíry, to byl na druhém stupni základky. To dělala často a Rourke si myslel, že to bylo kvůli jeho tátovi. Vzrušilo ho to, protože si myslel, že ho možná uvidí, i když se spolu hádali. Rourke neměl ani jeho fotku.
Ale ne. Nakonec se přiznala ke svému stavu a ke svým nízkým šancím. Řekla mu, aby se nebál, že půjdou do bohatší části města a že se jí tam dostane léčby, co potřebuje.
A Rourke byl u toho, když ji v nemocnici odmítli. Nikdy nikoho nenáviděl tak moc jako ty tamější usmívající se zdravotní sestry a zaměstnance.
„Vím, že to je hodně,” řekl. „Ale budeme mít dítě a ona bude mít brzy peníze. Splatila by ti to. Slibuju. A já, uch, se nerozejdu. Jako s tebou. Víš, co tím myslím? Vždycky mě budeš mít. Budu hodná omega.”
Dostal se k něčemu divnému, mluvil o sobě jako o domácím zvířátku. To posílení sebevědomí vyčerpal a Rourke nenáviděl to vědomí, že Alfa řekne ne. Nebo hůř – řekne si o sex. No ano, to tady dělali. A Rourke se podvolí.
Ale když teď jeho důvody byly všem na očím, přišlo mu to špatné. Špinavé. Obzvláště pokud se Zachri zdráhal jí pomoct prostě kvůli tomu, že to potřebovala.
'Ach bože, možná jsem to všechno podělal. Po tomhle už to se Zachrim nebude stejné.'
Zachri se k němu pomalu nahnul a políbil ho na tvář. Vzal Rourkea za ruku a propletl si s ním prsty.
„Hned to napravíme.” Políbil Rourkea i na ruku.
Rourke ze sebe vypustil obrovský vzdech úlevy. Všechno bylo snazší, když si teď potvrdil, že je Zachri úžasný.
„Děkuju.” Přišlo mu to tak neadekvátní, a tak se opakoval. „Děkuju. Jsem ti tak vděčný. Myslíš... že bys s tím mohl něco udělat ještě dneska? Možná začít s papírováním? Vážně je třeba, aby za ní někdo hned zašel.”
Nebude ani přemýšlet o tom, že ten lék možná přijde příliš pozdě. Dostal se takhle daleko. Musí být v pořádku.
„Hned. Jakmile se zvednu z této postele, zavolám. Ale nejdřív se musím ujistit, že jsi v pořádku. Je velmi těžké tě teď nepřipravit o 'svobodnou vůli'. Ale pro lidské provázání je to nezbytné.”
Rourke se široce usmál. „Vezmi mi ji, pokud chceš! Na tom nesejde. Miluju tě, slibuju!” Zasmál se a rozhodil paže Zachrimu kolem krku. „Děkuju. Jsi úžasný. Děkuju.”
Potáhl. I když se usmíval, oči se mu zalévaly slzami.
„Moje omego... Ty pláčeš.” Zachri mu palci přejel pod očima.
„P-promiň. Nevím proč. Není to kvůli tobě. Jsem... šťastný.”
Vážně byl. Rourkeovi se při tom pomyšlení rozšířily oči.
Zachri se přisunul, tvářil se soustředěně. Nezdálo se, že by šel po polibku, ale Rourke mu na ty zavřené rty stejně přitiskl ústa. Srdce mu rapidně bilo, jako kdyby byl vyděšený, ale nikdy za celý svůj život nebyl šťastnější – lepší.
„Strašlivě se ti ulevilo,” řekl Zachri, když mohl. „Moje ubohá omego. Mohl jsi mi říct, že se tvojí matce nedostává léků, které potřebuje. Jakýkoli Alfa by na to okamžitě dohlédl. Nerozdělujeme léky nerovnoměrně. Omega se rodí pouze Betám. Jejich zdraví a bezpečí je pro nás stejně důležité jako to naše.”
„No, na Zemi to funguje jinak.” Vzpomněl si, jak se ta žena trochu zklamaně zamračila, když jeho matce řekla, že se musí vrátit do nacpané nemocnice, co si ji mohla dovolit.
Bylo mu jenom deset. Ale nikdy nezapomněl, jak to řekla. Jako kdyby výdajem byla jeho matka a ne léky.
Potají doufal, že všichni shoří v pekle. Ale zároveň si jeho matka zasloužila to nejlepší. Byl rád, že se tam vrátí.
„Děkuju.” Rourke mu vtiskával polibky na rty, tváře, čelist, všude. Zachri byl příliš soustředěný, aby mu je oplácel.
„Tato hrůza je ta samá, co jsem viděl na tvé aukci...” zamumlal. „Jsem rád, že tě to dohnalo do mého náručí. Ale jejich diskriminace nezůstane nepotrestána. Ale nebudeme zasahovat do léčby tvé matky, slibuju.”
'Muž, co má spadeno na mé vlastní srdce.'
„Zavolej teď. Prosím?”
„Až přestaneš plakat.”
„Nemyslím si, že to dokážu. Udělej to s tím svým ovládnutím mysli.”
Zachri mu dál otíral místa pod očima, takže mu slzy nekanuly na tváře. „Tuto hrůzu jsi zakoušel velmi dlouho. Moje rasa dokáže telepaticky sdílet emoce, ale tvoje ne. Aby ses o ně podělil, musíš je vyjádřit.”
Rourke potřásl hlavou. „Jen chci, aby se její stav zlepšil. Prosím, Zachri, prosím, pomoz jí teď.”
Zachrimu oči zářily intenzivněji. Rourke naráz mátu nejenom že cítil, ale také ji měl na jazyku. Vzadu v hrdle byla studená, pročistila mu dutiny a on kvůli tomu zalapal po dechu.
Odplouval, ochabl na posteli.
Zachri vypadal pěkně a Rourke vážně chtěl, aby se ho dotkl. Ale pár prstů jej jemně hladilo po krku. Rouke zamňoukl.
„Jen abych tě tu mohl nechat,” řekl. Ta slova měla mnohem méně důležitosti než jeho dotyk. „Až se vrátím, provážeme se lidským způsobem.”
Rourke se zvedl, aby následoval jeho ruku. Ta mu sevřela hrdlo a navedla jej zpět do postele. Ovládající, ale něžná. Hladící, nesvírala. Ale Rourke by se jí nechtěl vzpírat.
„Ne. Ty tu počkáš.”
I když Zachri odešel z místnosti a účinek té vůně pomalu vyprchával, Rourke zůstával dokonale bez hnutí.
'Budu dokonalá Omega. Dám mu, cokoli bude chtít. Kolik jen dětí bude chtít. Udělám, cokoli mi řekne.'
'Všechno je v pořádku. KONEČNĚ bude všechno v pořádku.'
Ale musel si promnout oči, protože nedokázal přestat vzlykat.
----------------------------------------
~ No a jelikož se v tom začnou šťourat Alfové, buď se to vyřeší hned, anebo se to ještě víc podělá... ~
Žádné komentáře:
Okomentovat