Kapitola 4
Zachri byl nějakou dobu vedle v místnosti. Rourke viděl, jak občas prošel kolem otevřených dveří. A vždycky nakoukl dovnitř, kontroloval ho. Rourke mu věnoval úsměv, snažil se vypadat co možná nejklidněji a v nejlepším stavu.
Zdálo se, že lidé byli pro mocné Alfy obrovskou hádankou. Rourke přemýšlel, jak historie vypadala z jejich perspektivy, když měli ty Omega druhy, co nikdy nebyli šťastní. Jak lidé museli být vystrašení a jak se to Alfové pokusili vyřešit jediným způsobem, co znali. Což bylo jen prchavé řešení, neboť lidé nesdíleli telepatické schopnosti Alfů.
Pro obě strany to muselo být matoucí. A čím víc se to Alfové snažili napravit, tím to bylo horší. Kdo ví, jestli by na tom Země byla bez Alfů lépe? Kdo ví, jestli by Rourke a jeho matka stále existovali v nahodilosti pokojné historie.
No, v historii bez invaze mimozemšťanů. Rourke si připomněl, že historie nikdy nebyla pokojná. Ale jeho učitelé přeskakovali poslední lidské války, neboť to nebylo tak důležité jako to, co přišlo pak.
Rourke by na tom zrovna teď bez Alfů nebyl lépe. To věděl.
Vzpomněl jsi, že měl napsat Stephanii.
'To nejlepší, co jsem kdy udělal,' napsal jí.
V mžiku se mu dostalo odpovědi: 'To ráda slyším!! Teď se konečně můžu trochu prospat.'
A na dalším řádku: 'Nějaké stížnosti? ;)'
A on jí napsal: 'vůbec žádné.'
A jen pro tu zábavu se obtěžoval vybrat dokonalý sled emojikon. Narozeninový klobouk, bublinková koupel, sluníčko. Zasmál se vlastní hlouposti, potřásl hlavou. Nebyl zvyklý cítit se takhle dobře a začínal být dětinsky rozjařený. Ale světu to neukáže.
Tohle si zasloužil.
Začal psát své mamce, ale ta zpráva se akorát víc a víc prodlužovala. Palce mu dělaly chyby v každém druhém slově. Prostě nedokázal psát dost rychle na to, aby udržel krok s vlastními myšlenkami. A měl toho tolik co říct!
Nakonec si odfrkl a rozhodl se, že jí to řekne po telefonu, ale nevzala to. Jen co spolu zavěsili, šla spát. Projednou jí dál nevolal, aby ji obtěžoval. Jen ať spí! Až jí to řekne, měla by se cítit úžasně.
„Hotovo,” řekl Zachri, jak se vrátil. „Tobias se o všechno postará. Tvoji matku brzy navštíví. Na její péči dohlédne na Zemi asistent, aby se zajistilo, že nemocnice uposlechne. Už není třeba se bát, moje drahá omego.”
Rourke si ovinul paže kolem kolen, aby v sobě udržel veškerou tu radost. Nemohl začít znovu brečet.
„Děkuju.”
„Hm. Je špatné děkovat svému Alfovi. To víš?” Zachri se posadil na postel a položil mobil na noční stolek.
Och. Celou tu dobu byl nezdvořilý? Další nedorozumění mezi člověkem a mimozemšťanem.
„A pročpak?”
Kvůli Alfově rukám se zachvěl. Dotýkal se ho jenom na kotníku, ale po jeho posledním „zásahu” bylo třeba čiré síly vůle, aby zůstal v klidu a pozorný.
Musel se o Zachrim dozvědět co nejvíc, aby pro něj byl dokonalý.
„Omegy jsou oprávněné. Lidé je klasifikují jako bezmocnou třídu, ale to má do pravdy daleko. Poskytuji ti ochranu a bohatství. A ty...”
Alfa mu přenesl nohu na svůj klín, teď mu ji mnul oběma rukama. Rourke si musel skousnout ret. Alfa mu propracovával každý jednotlivý prst a ty, kterých si nevšímal, se kroutily.
Rourke potlačil ten zvuk touhy.
Zachriho hlas se k němu nesl jako vzdálené rádio.
„Úkolem omegy je udržovat šťastný domov pro děti. Zdá se, že tento instinkt je v lidech popletený. Můžete se narodit s jakoukoli ambicí, což vede k chaosu. Nemáte jak říct, jestli má někdo mysl omegy nebo alfy. Není divu, že jste se ve válkách navzájem zabíjeli.”
Palcem zatlačil Rourkeovi do klenby, takže se mu prsty na nohou napnuly extází. Rourkeovi nesešlo na tom, jestli to chodidlo kdy dostane zpět. Zachri si ho mohl nechat. Jen si přál, aby si jeho druhé chodidlo nepřipadalo tak nechtěné a opuštěné.
Přitáhl ho trochu blíž.
A Zachri se na něj zaměřil, ztratil se v jeho přednášce.
„Čekali jsme, že náš příchod bude pro tvé lidi požehnáním. Byl jsem tam. Alfa alf všechny probouzel. Neměli jsme nic než radost, že tvým lidem přinášíme mír, co si zaslouží. Na Zemi bylo tolik problémů a my jsme tak dlouho plynuli vesmírem bez účelu. Vyrazili jsme s tím, že se hned prokážeme a získáme si vaši oddanost.”
Rourke se tak soustředil na to, aby své druhé chodidlo propašoval k činu, že mu téměř uniklo, co Zachri řekl na začátku. Když za Zachrim zašel do kanceláře, zmínil se, že byl jeden z dříve probuzených, že ho ze stáze probrali, když loď dorazila, a že ho uložili zpět po povstání.
„Takže ty jsi... uch...”
V jejich učebnicích dějepisu nebyly výpovědi Omega obětí. Byly cenzurované, soustředily se na sloučení vlád a rozpuštění zemí, ale učebnice se jen stěží používaly. Učitelé vzali na svá bedra, aby si další generace pamatovaly hrůzy invaze. Obešli systém a úředníci předstírali, že všechno bylo podle protokolu. Učitelé byli vysoce respektování, že na vlastní osobní riziko pokračovali ve svém boji.
Zachri ustal ve své péči, zatímco čekal, až Rourke utvoří svou otázku.
'Ublížili jste lidem. Zotročili je.'
Ale Rourke se přinutil mlčet. Zachri pomáhal jeho matce a nezáleželo na tom, jestli měl mimino nebo ne. Přísahal, že bude dokonalá Omega, a myslel to vážně. A kromě toho si byl jistý, že Zachri odpoví něco jako „taková byla doba”. Co jiného mohl říct?
Takže se Rourke místo toho zeptal: „Jak to funguje? Jsi starý stovky let?”
„No, pokud to chceš vzít po technické stránce, pak tisíce. Ale ne, vlastně nejsem tak starý. Ne co se zkušeností týče.”
Zachri mu zvedl chodidlo a políbil ho na kotník, kvůli čemuž Rourke vypískl a kvůli tomu šimrání vykopl. Zachri mu nohu nepoložil, dokud neskončil. Přičemž do toho zahrnul další polibek na nárt a třetí na kloub palce.
Pak zvedl druhou nohu, na kterou Rourke zapomněl. A znovu od začátku začal s masáží.
„Co víme, stáze je to nejbližší smrti, co existuje. Nejsou v tom žádné sny. Žádné myšlenky. Je strašlivé se jí oddat, protože nevíš, jestli se probudíš nebo ne.”
Díval se na okno, jeho rysy se vyhladily do bezvýrazného výrazu.
„Naše těla ve stázi pomalu degradují. Trvá to věčnost, ale ve vesmíru se věčnost může zdát velmi krátká doba, když cestuješ na velké vzdálenosti. Já jsem třetí klon svého předka. Mateřská loď katapultuje těla do vesmíru, když už nejsou užitečná. Bere náš genetický materiál a místo odvržených těl vypěstuje jiné.”
Rourke to poslouchal, tentokrát věnoval veškerou svou pozornost Zachriho slovům a ne jeho dotyku. Jeho ruce se stále pohybovaly, ale zdálo se, že byl myslí někde jinde, že Rourkeovi diktoval své vzpomínky.
„Matka nás všechny vychovává. Ten lidský termín „Mateřská loď” je vcelku přesný. Teď ji tak nazýváme. Probudí nás, když jsme malí, a vychovává nás v jesličkách. Není to rušné dětství. Bylo by obtížné to vysvětlit. Kvůli povaze vesmírného cestování Matka nedovoluje osamělost nebo depresi. Vychovává v nás pouze zvědavost, studium a přátelství. Je to jediná přeživší mysl z našeho přirozeného světa. Naučila nás všechno.”
„Ale vždycky jsme věděli, že až dospějeme, budeme muset zaujmout místo našich předchůdců. Nevychovala nás, abychom s ní žili na lodi. Chtěla jenom, abychom dosáhli funkční dospělosti, abychom se mohli uložit do stáze a spát dalších několik tisíc let.”
Jeho hlas utichl.
„Bylo strašlivé vlézt do té komory. Kdyby mě musela naklonovat a vychovat můj duplikát, ani bych si nebyl vědom vlastní smrti. Měl jsem tolik nadějí a obav a snů... Když dosáhneme dospělosti, nemůže nás všechny kontrolovat. Chtěl jsem mít život. Stejně jako ten před mnou. Zemřel jako mladý muž plný strachu.”
Několikrát zamrkal a pak se znovu podíval na Rourkea.
Na tváři se mu objevil malý, nucený úsměv, když mu zvedl nohu k závěrečným polibkům.
„To je strašné. Neměl jsem ponětí, že to je takové.”
Zachri se na něj podíval, jako kdyby byl něco vzácného. „Moje dítě si bude hrát ve skutečné trávě. Bude mít matku, co se ho bude moct fyzicky dotknout a utěšit jej. Ani minutu tohoto života nebudu považovat za samozřejmost.”
Rourke se usmál. „To chci.”
----------------------------------------
Že by se fakt začínal těšit?
OdpovědětVymazat